Hurá! Ať žije první máj!” řval okolo Marušky dav, mával mávátky a pomalu se sunul vpřed.

Najednou na zadečku ucítila nepříjemný dotek, ne takový z tlačenice, ale spíše zkoumavé pohlazení. Otočila hlavu, ale za sebou, a ani kolem sebe nenašla nikoho, kdo by v ní vzbudil podezření. Lída, vedle ní Marek a napravo zase Miluška… Že by Marek? To snad… Její myšlenky přerušil další dotek, skoro cítila každý prst, jak jí stiskl půlku a pohladil ji po ní. Kruci, kdo to může být? V té tlačenici se prostě celá otočit nemohla, a jen otáčením hlavou nemohla na nikoho přijít. Zachvěla se, ale ne zoufalstvím, že na ni někdo cizí sahá, ale právě tím. Polkla, udělala v davu další dva kroky a pak ucítila další dotek. Ruka se jí dotkla na holých stehnech pod krátkou sukní a pomalu se sunula nahoru, až k zadečku.

„Ať žije káesčé! Ať žije soudruh Husák!“ zaječel znovu mnohohlavý dav, Maruška se zase posunula dopředu a ruka se dostala až ke kalhotkám

Úplně cítila, jak jí kundička pláče a zaplavuje ji příjemné teplo a jemné křeče. Ještě jednou se ohlédla, ale pak hodila starost za hlavu a schválně se postavila tak, aby ta cizí ruka mohla úplně všude. Jak netrpělivě očekávala, dostala se tam. Nejdříve ji jemně poškrábala přes látku a pak se dobyla i pod ní. Prsty se vnořily do mezírky mezi lupínky a Marušce z pusy uteklo tiché zasténání, které naštěstí přehlušilo nové zaburácení nějakého hesla. Prst jí vnikl až dovnitř, ale pak, najednou, prsty z micky zmizely a i když vyzývavě kroutila zadečkem a čekala na pokračování, žádné nepřišlo. A to byla jen takový kousek od…, od cíle cesty! Prošli pod tribunou, zamávali a provolali slávu delegátům a dav se pomalu rozptýlil. Maruška marně pátrala, kdo byl tím, který ji dokázal přivést pod vrchol a pak ji nechat pod ním. Na nikoho ale nepřišla. Stoupla si na kraj cesty, po které se pomalu posouval radující se had rozjařených dělníků, rolníků i pracující inteligence a dívala se na vyzdobené alegorické vozy, ztvárňující úspěchy socialismu. Ten dotek, přišel ve chvíli, kdy si stoupla na špičky, aby lépe viděla. Bez předchozích nesmělých pohlazení, bez nesmělého hledání… Najednou ji prostě měla mezi nohama. Krátký stisk, krátké a silné pohlazení mezi závojíčky zezadu dopředu a zase zpět… Než se stačila otočit, ruka zmizela a za sebou našla jen nějakého dědu, jak kouká na tribunu, usmívá se a mává barevnými střapci na dlouhé tyčce. To jako on? Ne, ten to být přece nemohl, dala si hned odpověď na otázku, která ji proběhla hlavou. Dala nohy malinko víc od sebe, postavila se na špičky a po očku sledovala, co ten dědula bude dělat. Neudělal nic, tedy ne jí. Jenom párkrát zařval, jak není první máj slavný, ale že by jí dole znovu polaskal, k tomu se neměl. Ne, tak ten to fakt nebyl, povzdechla si zklamaně a dala nohy zase k sobě. Byla na okraji propasti, kdyby se jí ten neznámý znovu dotkl, přepadla by dolů a užila si chvíle volného pádu. Ještě chvilku tam postávala a pak se vydala dál. Sakra, řekla si po několika krocích, ty kalhotky… Bavlněná látka se shrnula do štěrbinky a ta ji teď nepříjemně drásala prokrvenou tkáň. Opatrně se rozhlédla, aby si mohla kalhotky nenápadně upravit, ale všude bylo tolik lidí, že nenašla dost odvahy, aby to provedla. Po dalších několika krocích ji pipinka pálila tak, že musela někam bokem, aby jí ulevila. Zašla za roh, pak ještě kousek, až ke křoví a za ním si konečně mohla sáhnout pod sukni a rychlým pohybem si je narovnat. Byly nacucané jejími šťávičkami, ale než je pustila, vyděšeně vyjekla.

„Neotáčej se!“ zasyčel za ní cizí hlas, a aby dal svým slovům váhu, chytil ji za vlasy.

Přinutil ji, aby se předklonila a druhou rukou jí dal sukýnku nahoru, kalhotky dolů a hned nato zaútočil tam, kde ji pálilo a svědilo nejvíc.

„A.., ááá!“ vydechla a zavřela oči, protože se trefil hned napoprvé.

Úplně cítila, jak se kolem jeho ohonu pipinka těsně obemkla a do celého těla vyslala signály o své spokojenosti. Přitáhl jí za vlasy, ale zároveň jí hlavu tlačil dolů, až ji měla zvrácenou skoro na záda a tělo ohnuté do hlubokého předklonu. Pomalu z ní vyjel a hned nato se zabořil zpátky. Zachvěla se a pak slyšela samu sebe, jak sténá a cítila, jak mu vychází vstříc a nabodává se na to jeho kopí, které v ní jezdilo tam a zase zpět. Ani neznámý utěšitel nelenil a po dalším přírazu zafuněl a naplnil jí tunýlek svými zásobami. Pak do ní strčil, pustil jí vlasy a Maruška se najednou ocitla mezi větvemi. Než se z nich vyhrabala, byl pryč. Po jeho řádění měla jen kalhotky u kolen a z pipinky jí vytékala jeho nadílka. Vstala a znovu se rozhlédla, ale až na pár maminek s kočárky a několika ratolestmi okolo, nebyl nikdo v dohledu. Kalhotky si zase dala zpátky, do prstů utřela to, co už stékalo po nohou dolů a rozechvěle si upravila sukni. Vyšla z křoví, znovu se rozhlédla, a když nikoho neviděla, jen zalitovala, že jej asi nikdy nepozná a už nikdy nezažije něco tak hezkého.