„Vladařko, snadná pouť to, nedlouhá, ... můj průvod přijmeš-li, já tě tam hnedle dovedu.“

(John Milton, Ztracený ráj, kniha IX)

~~~

Naše cesta začala v pěkném jarním dni.

Probudil jsem se náhle, jako by se mi v hlavě rozsvítilo světlo, i po tom náhlém šoku bdělosti jsem zůstal ležet přikrytý, s otevřenýma očima, a ostře jsem si uvědomoval sám sebe. V klidné temnotě mé ložnice číhaly temné stíny. Na hodinách na nočním stolku zářily tři a něco, a slabě blikaly vteřiny současně s rychlým odkapáváním nějakého vzdáleného kohoutku. Obrátil jsem se a vzdorovitě vrazil svůj obličej do měkkého polštáře, který jsem si přidržoval rukou, snažil jsem se tak uniknout úzkosti, která mě už pevně svírala.

V posledním týdnu byla každá noc stejná a já v duchu klel, protože jsem věděl, že teď dlouho neusnu. Měkké světlo půlměsíce pronikalo kolem okenní rolety a nejasně zasahovalo mé oči. Cítil jsem, jak mi tluče srdce. V chladném denním světle bych si některé myšlenky vůbec nepřipustil, ale když jsem takhle bezbranný ležel v posteli, právě ty nechtěné se mi pořád vracely.

Do konečného rozhodnutí zbývalo jen pár dní a zdálo se téměř jisté, že uspěju. Každý, koho jsem znal, předpovídal, že to pro mě dobře dopadne. Konkurs na to místo byl náročný a svízelný, ale už brzo, dalo se to měřit v hodinách, budu konečně vysvobozen a těch nepříjemných obav se zbavím, ať už s výsledkem dobrým nebo špatným. Zoufale jsem si přál upadnout zase do spánku a zůstat po těch zbývajících pár dnů nevědomý, dokud nebude zveřejněno rozhodnutí a Jiří nebo Jan nebo Klára mě probudí se zprávou, že moje soužení skončilo, a můžu na katedře jako profesor anglické literatury zůstat.

Ta tma mi kradla všechnu odvahu. Zoufalá touha utéct přemáhala mé napnuté nervy. „Do hajzlu, do hajzlu se všemi,“ opakoval jsem si, zabořil jsem obličej do polštáře a zavřel oči. „Vždyť to nepotřebuju.“ Ale nehýbal jsem se. Nemohl jsem. Brzy to všechno skončí. Nebyl důvod utíkat.

Uvědomoval jsem si, že mou jedinou nadějí na spánek je násilné odsunutí akademických starostí stranou, musím je prostě ze svého šrotujícího mozku dostat pryč, tak jsem svou představivost odvedl k jedinému rozptýlení, na které jsem se mohl spolehnout, že mé myšlenky odvede jinam: hezké dívčí kalhotky, rozpustilá malá kundička, bradavky pod tričkem a líbezná rtěnkou namalovaná ústa. Znal jsem se dobře, na všechno ostatní jsem rychle zapomněl.

V hlavě se mi brzy honily nemožné fantazie. Nechal jsem své bdělé sny bloudit a připomněla se mi ta sladká vůně vlasů studentky, když se ke mně naklonila blíž, aby si prohlédla pasáž, kterou jsem jí chtěl ukázat, to jemné otření její ruky o mou paži, když jsme oba najednou chtěli otočit stránku, ten teplý polibek jejího dechu, když se zasmála něčemu, co jsem řekl.

„Posaďte se,“ představoval jsem si, jak ji vyzvu.

„Děkuju,“ odpověděla ta zlobivá dívka z mé fantazie a pohodlně se mi usadila na klíně. Myslel jsem na její zadeček a představoval si, jaké by to asi bylo, kdyby ho na mě tiskla. Otočil jsem se v posteli a zkusil se z toho nestoudného snu vymanit.

Bylo to před týdnem, kdy se jedna z mých studentek, hezká dívka, kterou jsem zdvořile oslovoval slečno Adlerová, sklonila, aby zvedla tužku, kterou upustila. Měla na sobě velmi krátkou černou sukni. Karen do třídy vždycky nosila sukně. Když se sehnula způsobem, jakým to dáma nikdy nemá udělat, byla ke mně otočená zády, a já se nemohl ubránit a civěl jsem na to, jak se její sukně zvedá.

Čas se na chvilku zastavil a já zadržoval dech, tak strnulá byla má pozornost. Když se ta příliš krátká sukně vyplížila výš a odhalila kůži jejího nejhořejšího stehna, byl tlukot mého srdce hodně hlasitý. Když se mému pohledu zjevily její bílé kalhotky, zalapal jsem po dechu. Moje zkažená představivost mi okamžitě vykouzlila obraz té studentky svléknuté donaha.

Dělal jsem všechno pro to, abych na to zapomněl, byly to přece věci, na které jsem nikdy neměl ani pomyslet, ale zdálo se, že žádná vůle není schopna vymazat tu až příliš skutečnou podívanou, kterou jsem si ze zakryté Kareniny zadnice užíval.

Ležel jsem nahý pod pod svou přikrývkou a chtěl jsem na sobě mít její váhu. Živě jsem cítil, jak by se můj tuhý penis pevně uhnízdil mezi ty dvě plné půlky. Představoval jsem si tu dívku, jak mě rukama objímá kolem krku a líbá mě. Přál jsem si, aby si můj obličej zatáhla mezi svá prsa. Myslel jsem na to, jestli bych vydržel, kdyby mi seděla na klíně a kroutila se tam. Začal jsem si mechanicky leštit ptáka.

„Prosím, šukej mě,“ zdálo se mi, že ji slyším říkat. „Jsem moc zlobivá holka.“

Zastavil jsem se těsně před orgasmem, nějak jsem se bál, dokonce i v představách, zneužít svou studentku. Když se mé vnitřní horko po chvíli vytratilo, vzpomněl jsem si na den, kdy mi bylo čtrnáct, a šel jsem ven se svým kamarádem Jirkou. Chodívali jsme se flákat k jejich domu, protože tam si nás nikdo moc nevšímal. Toho konkrétního dne jsme se schovávali u nich sklepě, protože Jirka ve skříni svého staršího bratra našel nějaké sprosté komiksy. Byly to kresby dívek s nahými kozami a velkými ženskými zadky. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Na stránkách byly i řádky sprosté poezie a já i Jirka jsme se nervózně smáli, když jsme si ty veršíky nahlas četli. Pak se ozvalo zavrzání, dveře nad schodištěm do sklepa se otevřely. Zaslechli jsme něčí sestupující kroky a v panice jsme komiksy schovali. Jirka nakoukl za roh.

„Myslím, že je to Lucka,“ zašeptal. „Psst, zůstaň vzadu.“

Došlapování na dřevěné schody ustoupilo měkčím krokům po tenkém koberci. Ztuhli jsme. Jirkova sestra nás nemohla najít, leda by přišla až úplně dozadu, protože v suterénu ve tvaru písmene L jsme byli v jeho krátké nožičce dobře schovaní. Pořád jsme tu měli celou hromadu komiksů, které jsme si ještě neprohlédli, takže jsme zůstávali úplně potichu a doufali, že Lucka si vezme to, pro co přišla, a zase odejde. Místo toho začalo hlasitě hrát rádio.

„Co dělá?“ zeptal jsem se.

„Nevím,“ řekl Jirka. Zlost v jeho hlase odrážela moji frustraci. Přiklekl jsem těsně k Jirkovi, abych se taky podíval, chtěl jsem poznat, jak vypadá naše situace. V duchu jsem vymýšlel způsoby, jak bychom se mohli Lucky zbavit. Chtěl jsem se dívat na další kozy a zadky.

„Ta malá mrcha tancuje před zrcadlem,“ řekl Jirka. Lehl jsem si na podlahu, odkud jsem mohl sledovat, jak ta holka poskakuje. Bylo to šílené, cítit se tak naprosto bezmocně.

„Měli bychom odtud vypadnout,“ pamatuju si, že jsem navrhoval.

„Ale jak dostaneme ty komiksy nahoru, aby je neviděla?“ namítl Jirka. „Jestli se s nimi necháme chytit, můj táta nám to pořádně vymlátí z hlavy.“

„Tak počkáme,“ řekl jsem. „Možná brzy odejde.“

Vrátil jsem se k pozorování toho dívčího tance. Lucka měla na sobě hezké šmolkově modré šaty. Vždycky jsem si o ní myslel, že je to vychrtlá holka, ale ona vyrostla. Lucka teď měla prsa, která tam naposledy, když jsem se díval, ještě nebyla, a když tancovala, poskakovalo to na ní.

Sledovala se ve velkém zrcadle, které bylo opřené o zeď, oči upírala na svůj obraz a pohybovala se tam a zpět v rytmu přehrávané písničky. Pak zatáhla za měkký límec těch modrých šatů, až se jí sesunuly z ramen, a potom zatřásla kozami. Látka zůstala pevně přitažená a vypnutá a držela její kozy zakryté.

Ležel jsem na podlaze v jakési agónii vzrušené frustrace a chtěl jsem zoufale vstát a něco udělat, pískat, křičet, dotýkat se jí, hýbat se, cokoli, jen ne zůstat schovaný. Nemohl jsem. Byl jsem tak vzrušený a ustrašený, že jediné, co jsem mohl udělat, bylo dál se dívat.

Moje znalosti dívek byly na čtrnáctiletého kluka pravděpodobně trochu skrovné. Ty komiksy mi nad některými jejich zajímavějšími tajemstvími doširoka otevřely oči, a tak jsem Lucku studoval s opravdovou vděčností.

Jako by věděla, kolik potěšení mi dává, vrtěla Jirkova sestra svými rašícími kouzly způsobem, který mi zrychloval srdce. Byl jsem naplněn úžasem, když se otočila a náhle se zastavila, aby zapózovala. Napadlo mě, že jsem nikdy neviděl, že by některá z Jirkových sester na sobě měla šaty. Možná viděl. Nemůžu říct, že bych jeho sestrám předtím věnoval moc pozornosti.

Tak jako tak, v ten den mě Lucka očarovala svou krásou a tím, že tančila tak, jak tančila.

Jirka však cítil jakési obecné pohrdání nad sestřinými ženskými půvaby, a rukou potlačoval neuctivý smích. Potom se Lucka zatočila dokola a její šaty se zvedly. Když jsem zahlédl bílé bavlněné kalhotky, zalapal jsem po dechu.

I Jirka vypadal, jako kdyby ho tento nečekaný pohled zaujal. Nikdo z nás teď ani nehnul svalem, sledovali jsme, jak jeho sestra tančí, v naději, že znovu zahlédneme její spodní prádlo.

Lucka nás nezklamala. Rychlé záblesky se opakovaly znovu a znovu, a pak mě napadlo, že se Lucka záměrně pokouší své kalhotky odhalovat. Zdálo se, že je hledá v zrcadle, a kdykoli se objevily, na tváři se jí objevil rozpustilý úsměv. Lucka se otáčela na nohou jako balerína a točila se stále rychleji a rychleji, až se jí šaty zvedly do výše a odhalily kalhotky celé, tou rychlostí bohužel rozmazané.

Tahle hra na malé svádění nějakou dobu pokračovala a potom vzala Lucka do rukou lem šatů a zvedla si je do pasu. Kalhotky ve střihu bikin byly dost průsvitné na to, abych dokázal rozeznat pár kudrlinek v jejím rozkroku.

Lucka se otočila a dívala se na své kalhotky z profilu a pak přes rameno na svůj zadek. Sklonila se a zkoušela různé pózy, soustředěně se studovala, a já jsem při tom zjistil, že jsem se šíleně zamiloval.

Lucka se nakonec zase vrátila k tanci a její šaty zůstaly dál vytažené do pasu. Můj mladý pták byl tak tvrdý, až to bolelo, byl uvězněný v příliš malém prostoru mých tuhých modrých džínů, ale bál jsem se, že když se pohnu, mohla by si toho všimnout, a to svoje předvádění by zastavila, a tak jsem o zmírnění napětí ve svých kalhotách radši ani neuvažoval.

Píseň skončila a Lucka si dala volnou ruku dolů a chvilku se tam hladila. Celá se chvěla. Přes obličej jí přeběhl chlípný úsměv. Posadila se asi metr od velkého zrcadla a přes látku šatů si mačkala své prsy. Usmívala se, když se jí bradavky začaly vztyčovat a přitlačovat k modré látce.

Sklouzla si prsty po přední části kalhotek dolů a dráždila se. Její hezká ústa se při tom mírně pootevřela a ona slabě sténala.

„Taková zlobivá holka,“ řekla, když rozevřela nohy do širokého V. Opřela se vzadu rukama, aby dobře viděla, jak hodně je roztažená, a ten pohled jsem vděčně sdílel. Trochu špulila ústa a potom si rukou klepala na ten roztažený kousek bílé bavlny mezi svými stehny.

„Zlobivá,“ řekla znovu Lucka, a začala se zase bít na kalhotky, dávala své kundičce výprask. Nebylo to podobné ničemu, co jsem si kdy představoval. „Zlobivá, zlobivá, zlobivá, zlobivá, zlobivá.“

Její tvář zrudla a najednou nadzvedla zadeček a strhla kalhotky dolů. Nikdy předtím jsem opravdovou píču neviděl. Skoro jsem se udělal do kalhot. Nad lesklou růžovou barvou její kundičky byla vidět malá chocholka hnědých chloupků. Lucka se uličnicky dotkla svého jadérka a potom si pomocí prstů nestoudně roztáhla pysky kundičky od sebe a zírala na ta tajemství, která jí zrcadlo odhalovalo.

„Zlobivá holka,“ vypravila ze sebe jen tak tak, protože dole se intenzivně hladila a jak to dělala, pozorovala se při tom v zrcadle.

Z rádia zazněla oblíbená píseň a Lucka napínala svaly do rytmu, s nadzvednutým zadkem rejdila prstem ve své mokré kundě sem tam, seštipovala si kozičku, kroutila boky podle hudby, roztahovala pysky do zrcadla, pohybovala svým mladým tělem v divokém erotickém tanci sebelásky a dokonalé poetické krásy, která v ní ožívala.

Byl jsem zcela zhypnotizovaný.

Hudba dohrála a Lucka zpomalila. Otočila hlavu na stranu, kousla se do rtu a zasténala. Z výstřihu jejích šatů strnule vykukovala tmavá bradavka.

"Co to je?" zařval najednou hluboký hlas.

"Tati," řekla v panice. Celá zrudlá si natáhla kalhotky a vyskočila na podlahu. Uhladila si šaty, ale nevšimla si, že bradavku má stále odhalenou. Chtěl jsem ji varovat, ale nemohl jsem.

„Do prdele,“ zašeptal Jirka vyděšeně, „nevěděl jsem, že je vzadu v dílně.“

„Lucko,“ zařval jejich otec. Často jsem ho viděl naštvaného, ale tak rozzuřeného ještě nikdy. „Kde jsi vzala ty šaty?“

„To jsou máminy,“ řekla. Podíval jsem se na Jirku. Byl zkamenělý strachem.

„Myslím, že jsem ti říkal ... co tu sakra děláš?“

„Nic, tati.“ Lucka se nervózně rozhlédla. "Tancuju."

„Ty zatracená děvko. Nelži mi. Pojď sem.“

Ten velký muž zvedl svou dceru za ruku a bez jediného slova ji hodil dolů na starou pohovku, která stála u vzdálenější zdi, otočil ji při tom tak, aby byla přehnutá přes područku a zadek měla zvednutý do výšky.

„Stáhni si je dolů,“ zavrčel. Lucka se třásla a stáhla si kalhotky, jak jí nařídil. Srdce mi bušilo tak divoce, že jsem si myslel, že omdlím. Stěží se mi podařilo zaostřit oči, abych rozpoznal nateklé pysky její kundy stlačené mezi stehny.

Její táta jí pevně položil jednu ruku na záda a druhou zvedl vysoko nad ni. „Ve svém domě nechci žádné zkurvené děvky,“ řekl vztekle. Její holá zadnice malou chvilku bíle zářila. Potom jeho velká ruka s plesknutím udeřila do měkkého masa.

„Je mi to líto, tati,“ brečela Lucka tiše. „Byla jsem zlobivá.“ Znovu ji plesknul. „Už nebudu,“ kvílela, ale přerušil ji přívalem dalších tvrdých ran. Dívka hystericky vzlykala a velký muž odstoupil.

„Teď se obleč a jdi nahoru do svého pokoje,“ poručil jí otec. Lucka si natáhla kalhotky a vyběhla nahoru. „Zkurvená děvka,“ slyšel jsem ho mumlat.

Jirka a já jsme se vůbec nehýbali, byli jsme k smrti vyděšení z toho, co by se asi stalo, kdyby jeho táta zjistil, že se tam schováváme. Stejně pochybuju, že bych byl nějakého pohybu schopen, nikdy jsem nebyl tak intenzivně vzrušený ani vystrašený. Po chvíli, která vypadala jako věčnost, vystoupal ten velký muž po schodech a zavřel dveře do sklepa. Jirka a já jsme tam zůstali paralyzováni ještě hodinu.

„Páni,“ řekl jsem si. Můj pták rychlým poškubáváním nadzvedával deku, kterou jsem byl přikrytý.

Snažil jsem se spočítat, kolikrát jsem v učebně viděl kalhotky té studentky. Mnohokrát přede mnou aspoň probleskly a pokaždé měla kalhotky bílé.

„Slečno Adlerová,“ slyšel jsem se, jak říkám. Klečela přede mnou. Rozepnula mi kalhoty. „Jste velice zlobivá dívka.“

Podařilo se mi na hodinu nebo dvě upadnout do neklidného spánku, naplněného nervózními sny o mých obavách a starostech, a pocítil jsem úlevu, když mi budík konečně dal povolení ten boj vzdát.

Vstal jsem z postele. „Šest hodin,“ pomyslel jsem si nepřítomně, když mi po tváři proudila horká sprcha. „Šest hodin, než ji znovu uvidím.“

Mýlil jsem se. Uplynuly jen čtyři hodiny, než jsem zahlédl slečnu Adlerovou na akademické půdě. Seděla na zídce před budovou a mluvila s mladým srnečkem s pískovými světlými vlasy a širokými rameny. Bez přemýšlení jsem zpomalil tempo a využil toho, že je právě zaměstnaná a já ji můžu studovat v proudu normálního života, mimo magické království učebny, kde přednáším.

Karen měla hlavu nakloněnou na stranu a hrála si s uvolněným pramínkem svých dlouhých vlasů. Přitahovala si vlasy k hebkým rtům jako k polibku, nevinně na něj upírala oči a červenala se. Vypadalo to, že ji chlapec okouzluje tím, co říká, ať už je to cokoli.

Karen se naklonila dozadu, aby jarní sluníčko mohlo rozjasnit její hezkou tvář. Sledoval jsem, jak se její stehna mírně roztahují, a najednou jsem zahlédl její bílé kalhotky. Zůstal jsem stát na místě, nedobrovolně ztuhlý tím pohledem.

Uplynula minuta, než se Karen zase předklonila a kalhotky skryla. Znovu jsem se rozešel. Ten kluk jako by jí zíral na kozy, díval se jí dolů na halenku. Zdálo se, že si toho všimla i Karen a chlapec začal mluvit vzrušeněji. Prošel jsem kolem nich, ale pak v náhlém impulsu jsem si ještě ukradl rychlé ohlédnutí. Líbala se s ním. Cítil jsem, jak se mračím. Najednou ho odstrčila a zasmála se.

„Flirtuje,“ zamumlal jsem pro sebe a zamířil ke své kanceláři. Musel jsem se připravit na hodinu.

Seděl jsem za širokým mahagonovým stolem ve své třídě a sledoval, jak moji studenti přicházejí dovnitř. Karen se posadila na své obvyklé místo, v přední části na pravé straně učebny, zabrala si své místo na scéně mé trýzně od prvního dne s tímto ročníkem.

Karen mně nikdy nedovolila, abych ji ignoroval. Před naší první přednáškou o britské poezii devatenáctého století přinesla velké červené jablko. Ta mladá žena v krátké sukni se zastavila před mým stolem, za kterým jsem seděl a díval se do svých poznámek.

Když jsem si uvědomil, že tam stojí, odložil jsem papíry. Vyleštila jablko tím, že si ho otřela o košili, těsně nad svým levým prsem. Chvilku si červené ovoce prohlížela a pod tenkou látkou se jí rýsoval zřetelný tvar bradavky. Potom tiše položila chutně vypadající jablko na papíry, které jsem pročítal.

„Dobré ráno, pane profesore,“ řekla. Její dar a pozdrav na mě působily jako tonikum a vzbudily ve mně pocit hrdosti, který jsem nikdy předtím navzdory své dlouholeté učitelské praxi nepoznal. Cítil jsem se najednou důležitý a důstojný, cítil jsem se tím, kdo těmto mladým lidem rozdává své vědecké dary. Věděl jsem, že k nim proniknu a probudím v jejich duších lásku ke kráse a k životu. Budu pro ně hybným principem a pro slečnu Adlerovou zejména.

Otevřel jsem text, který jsem si vybral, a začal číst nahlas. Můj hluboký hlas zněl s rezonancí, která mě nikdy nepřestávala těšit. Znal jsem Byronova slova nazpaměť a jakmile jsem se rozehřál citováním několika pasáží, zvedl jsem pohled od knihy, kterou jsem držel v ruce.

Karen na mě vzhlížela s tak úchvatnou pozorností, že jsem najednou zpanikařil a na moment zapomněl další řádek, mé oči se vrátily na stránku a sledovaly diktát tam natištěných slov. Na sobě jsem cítil její oči.

Moje srdce znovu vzlétlo, stál jsem tu před nimi, profesor inspirující celou třídu mladých lidí k porozumění krásám poezie. Romantické verše ze mě plynuly jako voda z hor. Zachytil jsem Karenin pohled a nechal tu poezii jiskřit mezi námi.

Usmívala se a hrála si s knoflíkem na blůze, dokud mé oči nezasáhl náhlý záblesk jejích krémových prsou. Klopýtl jsem ve čtení a má slova se ztratila v záchvatu kašle.

Od toho dne byl vzorec pořád stejný. Já jsem přednášel o vášnivých dílech nejlepších romantických básníků. Karen narušovala moje myšlenky nevinně nemravným ukazováním svých tajemství, která nikdy nemohla udržet zcela ukrytá pod šaty. Snažil jsem se zachovávat klid. Smála se, když pozorovala, jak se moje soustředění hroutí, pokoušené touhami, které jsem nikdy nemohl uhlídat. Snažil jsem se skrývat, co jsem cítil.

Pochybuji, že bych byl někdy uspěl.

Přes to všechno, řekl bych, jsem o ní začal smýšlet jako by byla moje, a ten rituál našeho flirtování se stal jakýmsi druhem vztahu, který jsem opatroval jako takový.

Když jsem teď seděl za svým stolem a snažil se rozhodnout, jestli mám své studenty zatěžovat některými jemnějšími tématy obsaženými v Keatsově díle, moje myšlenky se neodbytně vracely k polibku, kterého jsem byl svědkem. Krev ve mně byla horká a hned zas studená, naštvaná a bolestivá, divoká a poražená.

„Dobré ráno, pane profesore,“ řekla Karen, když si sedala.

„Dobré ráno, slečno Adlerová,“ odpověděl jsem a můj hlas zněl tvrdě a chladně. Věděl jsem, že bych jí neměl dovolit zahlédnout žárlivost, kterou ve mě vyvolala, ale byl jsem bezmocný, svou nelibost jsem nedokázal skrýt.

Zdálo se, že to Karen pochopila, a já si domýšlel, že se v duchu jen krutě směje a pohrdá mou bolestí. Cítil jsem se zmatený a hrozně jsem zrudl. Nevyslovená a nemožná povaha toho, co jsme měli společného, mi nenabídla nic, o co bych se mohl opřít. Po každém střetnutí s Karen jsem byl ještě nejistější.

Zdůvodňoval jsem to sám sobě, věděl jsem, že nemám právo tuto mladou ženu kárat za to, jak se chovala s mladým mužem mimo mou učebnu, přestože mi při tom ukázala své spodní prádlo. Ohrnul jsem opovržlivě rty. S tím, co mě tahle studentka nutila cítit, jsem si neuměl pomoct.

Když se třída uklidnila, začal jsem s chladnou vášní recitovat mrazivý úvod Keatsovy básně. Na konci první sloky, při slovech „za obrazem sladké Panny,“ jsem Karen obdařil hněvivým pohledem, vím jistě, že jsem to tak nezamýšlel, ale něco morbidního ve mně se nechtělo nechat umlčet.

Slečna Adlerová se ani nedívala mým směrem, otočila se, aby se zasmála jednomu ze svých kolegů, bylo to úmyslné bodnutí mé oddanosti, nebo jsem to tak alespoň cítil. Pak se Karen otočila zpět ke mně, nepatrně se sklouzla na svém sedadle dopředu a jen o vlásek roztáhla svá štíhlá stehna.

Srdce mi skoro puklo, když jsem ve stínech pod sukní zahlédl slabý záblesk bílé bavlny. Zarazil jsem se, zas se ztratil a podíval se do textu. „Během své modlitby říká,“ četl jsem tiše.

Kolikrát jsem si užil ty nemravné záblesky své studentky, tolikrát jsem se tím, co mi ukazovala, rozběsnil. Nemohl jsem se ubránit pocitu, že si Karen se mnou záměrně hraje a svádí mě hříšnými myšlenkami na rozkoše, které si já jediný nikdy neužiju. Chtělo se mi dát jí pohlavek. Pokračoval jsem ve svém výkladu o Keatsovi a snažil jsem se slečnu Adlerovou ignorovat.

Zdálo se však, že čím méně pozornosti jsem se jí pokoušel věnovat, tím více se snažila mě zaujmout. Nohy se jí sunuly dál od sebe, takže každý příležitostný pohled toho z jejích bavlněných kalhotek odhaloval víc a víc.

V jednu chvíli, když se jí podařilo nalákat mě na krátký pohled, se Karen začala škrábat na stehně a s náznakem oplzlosti si při tom vpředu prstem drhla tu bavlněnou látku.

Kniha mi s rámusem upadla na zem a třída se mé nešikovnosti zasmála. Bylo to trapné a já začínal zuřit. Karen obrátila oči v sloup a poslala mi vzduchem pusu.

Nával plamenného hněvu mě zaslepil. Než jsem třídu propustil, tak tak se mi podařilo sebrat se a zadat jim úkol na příště. Cítil jsem, že vybuchnu.

„Slečno Adlerová,“ řekl jsem ostře, když se studenti začali vytrácet z učebny, „nebudu už dál tolerovat vaši neúctu. Jestli budete ve svém narušování výuky pokračovat, tak budu muset …“ ve své zuřivosti jsem si nedokázal představit, co bych mohl udělat.

"Co?" řekla stydlivě. „Naplácat mi?“

Její slova mě zasáhla jako kulka. Celý svět jsem viděl rudě. Chytil jsem tu dívku za paži a hrubě ji stáhl dozadu, její knihy se vysypaly na podlahu.

„Ach, nejste moc tvrdý?“ řekla, mé mužné zacházení na ni nijak nezapůsobilo. Rozzlobeně jsem ji přitiskl dolů přes stůl. Karen se jen smála a kroucením svého hezkého zadku mě dál popichovala.

Dlaní jsem ji na ten nestydatý zadek plesknul. Chichotala se a zvedla svou sukni, vůbec se nebála pokoušet můj hněv. „Tak dělejte,“ zamumlala. Chvíli jsem zíral na kalhotky přilepené na jejích půlkách.

„Stáhni si je,“ slyšel jsem se, jak říkám. Zavrčel jsem to, ztuhlý vztekem. Karen si bez zaváhání sáhla dozadu a elastický pásek svých bílých kalhotek přetáhla přes svou plnou zadnici, potom odtlačila látku níž, a nechala si ji srolovanou v půli stehen.

Zarazil jsem se, omráčený tím pohledem na její mladou číču. V jasné záři odpoledního slunce prosvítajícího oknem třídy se vlhkost na ní krásně leskla. Vzrušení vytlačilo její dolní pysky necudně mezi stehna.

„No tak, pane profesore, dělejte,“ zašeptala. „Nebo pro vás nejsem dost špatná?“ Zuřivost mě zachvátila jako bouře. Silně jsem ji plesknul na holou. Karen hluboce zasténala, ten zvuk znamenal něco mezi ostrou bolestí a tóny extáze.

„Ty hnusná děvko,“ řekl jsem udýchaně. Ta slova mě překvapila a uhodil jsem ji znovu, rozzlobený chtíč mi ukradl poslední kousek sebeovládání.

„Ano," řekla dychtivě, „hnusná děvka, zlobivá holka. Jsem taková zlobivá holka." Zdálo se, že každou slabikou mě prosí o další ránu. „Jsem vaše zlobivá hnusná děvka.“

Plácal jsem Karen znovu a znovu, každou ránu mi ztěžovala lákavá sladkost jejího hlasu.

Karen se najednou zachvěla a zadnici vystrčila dozadu ke mně, vyzývala mě k něčemu většímu, než bylo pouhé plácání. Květ její kundy se otevřel, její drobná křidélka svítila v jasně růžové kolem vlhkého šarlatu díry uprostřed. Její steny přešly v kaskádu tichého hekání. Zastavil jsem svůj divoký útok, veškerý můj vztek se vytrácel, sledoval jsem, jak se má studentka otřásá v extázi, „Co jsem to udělal?“ řekl jsem tiše. „Pane Bože.“ Padl jsem na kolena. „Omlouvám se.“

Karen se znovu zachvěla a zasmála se. Něžně jsem se dotkl její zadnice červené jako to jablko. „Mmm,“ zamumlala, „to je hezké.“ Líbal jsem její planoucí kůži, jako by mé rty mohly vymazat tvrdý trest, který na ní vykonala moje ruka.

„Odpusť,“ řekl jsem mezi polibky.

„Byla jsem ošklivá,“ řekla zamyšleně. „Musel jste…“ Moje rty laskaly její řiť. Škádlil jsem ji jazykem. „Mmm,“ řekla, „jste taky ošklivý.“ Natiskla mi svou prdel na obličej. Jemně jsem ji lízal a pomalu postupoval dolů, dokud jsem neucítil žár její píči. „Miluju vás,“ řekla. Obratně jsem ji hladil jazykem. Karen prohnula záda, aby mým polibkům nastavila svůj poštěváček. „Vždycky jsem vás milovala.“

„Ne,“ řekl jsem tiše. „To nemůžeme.“

„Ano, můžeme,“ řekla. "Chci to."

Přestal jsem ji olíbávat a vstal jsem. Karen se zamračeně ohlédla a její oči mě prosily, abych pokračoval v lízání. Rozepnul jsem si kalhoty a vytáhl svého tvrdého ptáka.

„Ach,“ řekla, anebo možná to bylo „ne,“ ale v tu chvíli mi to bylo jedno. To, co chtěla, bylo nedůležité, protože já jsem chtěl ji, a to mi stačilo.

Zanořil jsem se do její mokré kundy s úmyslnou tvrdostí, ale ta horká díra nekladla žádný odpor. „Mrdejte mě,“ vydechla a já ji mrdal divoce.

Karen sténala. S každým šťouchem mého péra jako by byla vzrušenější. Surově jsem ji popadl za bolavý zadek, přitahoval ji k sobě a nutil přirážet v mém rytmu a nehty jsem jí zarýval do toho poničeného masa. Karen byla pořád hlasitější, skoro už zplna hrdla křičela.

Vtom najednou jsem si uvědomil, že dveře učebny jsou pouze zavřené, nikoli zamčené. Každou chvíli mohl někdo vejít. Řekl jsem jí, ať ztichne.

Jenže Karen kvílela ještě hlasitěji. Znovu jsem se na ni rozzlobil, vrčel jsem na ni a dával jí sprostá jména. Karen moje vulgární výrazy opakovala dvakrát tak hlasitě.

Nakonec jsem z ní ptáka vytáhl a ona mě začala proklínat za to, že jsem přestal. Zakryl jsem jí ústa rukou, ale křičela pořád. Vztáhl jsem tedy ruku a znovu ji tvrdě vypleskal. Karen jen tlumeně vrčela, otočila se, a tu ruku mi něžně líbala. Dostala ještě pár plesknutí, ale nakonec jsem přestal a nacpal jí své péro do pusy.

A v tu chvíli jsem se rozhodl odejít, nechat svůj život za sebou, začít znovu. Věděl jsem přesně, co chci. Když jsem se té školačce udělal do pusy, věděl jsem, že musím žít.

„Měli bychom jít,“ řekl jsem klidně, když si Karen olízla rozmazané červené rty. Vytáhla si kalhotky a já jí pomohl sebrat její rozházené knihy z podlahy. A šeptem jsem dodal: „Mohli bychom spolu někam utéct.“

„Veďte mě tedy, profesore,“ odpověděla a natáhla ruku.

„Davide,“ opravil jsem ji. „Říkej mi Davide, prosím.“

Karen mě objala a láskyplně přitiskla rty k mým. „Veď mě tedy, Davide, dokud mě nazýváš svou.“