Muž sestoupil po schodech do sklepa, odemkl dveře dole, pak jimi prošel a rozsvítil. Cílevědomě se rozhlédl po místnosti – nejprve po dívce na posteli – a pak po všem ostatním. Jeho pohledu nic neuniklo. Zdánlivě spokojeně přešel k manželské posteli, zkontroloval každý z kožených řemínků poutajících dívčina zápěstí a kotníky a bílé šňůry vedoucí od každého z nich ke čtyřem sloupkům postele, nakonec vytáhl teploměr z jejího konečníku a podržel ho proti světlu: třicet sedm stupňů.

„Hodná holka,“ řekl muž.

Mladá dívka jen zakňourala.

Dva měsíce po svých osmnáctých narozeninách byla Dominika Procházková už sedmý den v zajetí toho muže. Unesl ji prakticky přímo ze školy, kam chodila do třetího ročníku, a před kterou právě čekala na autobus, který ji měl odvézt domů. A pak ji přivedl sem, do této sklepní místnosti. Ale neznásilnil ji. Alespoň zatím ne.

„Potřebuješ čurat?“ zeptal se muž.

Dominika energicky přikývla.

„Tak běž,“ řekl muž. „A dveře do koupelny nech otevřené.“

Dominika se vyškrábala z postele, přetrhla tenké bílé šňůrky a vyděšeně se na muže podívala. Pak se vrhla do koupelny naproti schodům. Jenže to vlastně nebyla koupelna... nebyla tam žádná vana, dokonce ani sprchový kout. Byla tam jen ta záchodová mísa, na kterou si dřepla, a umyvadlo nainstalované na zdi ze škvárových tvárnic. Kolem byly jen tři vyzděné stěny a rám dveří, nic víc. Mužův pokyn, aby nezavírala dveře, měl tedy být vtip.

Dominika se posadila na bílé plastové sedadlo a uvolnila močový měchýř, na sobě cítila mužovy oči.

Proč mě ještě neznásilnil, ptala se snad po tisící. Proč jí za těch sedm dní neudělal nic jiného, než že ji každý den přivázal s roztaženýma rukama a nohama k posteli – většinou obličejem dolů, ale někdy i nahoru – a to bylo všechno. No, ne tak docela všechno. Hned první večer jí oholil rozkrok a pak jí totéž udělal i kolem řitního otvoru, a to nebyla žádná lahůdka. Hrudí dolů na matraci, zadek ve vzduchu, musela si ho držet roztažený...

V pubertě si Dominika představovala, jak se právě takhle holí, šeptala si o tom s kamarádkami, hlavně s Jitkou Choděrovou, jejíž starší sestra to podle ní doopravdy dělala, ale sama to nikdy nezažila. Tah žiletky po odhaleném konečníku ji ale vyděsil k smrti.

Ne... to pobyt tady ji vyděsil k smrti.

„Předpokládám, že máš hlad,“ řekl muž.

Dominika přikývla. Překvapivě ji docela dobře krmil. Cheeseburgery a hranolky z McDonaldu každý večer a občas vanilkový koktejl. Jinak jí dával pizzy, sendviče se salámem a sýrem, lupínky s dvouprocentním mlékem (přesně jako její matka, proboha), různé polévky z prášku nebo konzervy a večer zmrzlinu.

„Dneska jsem vzal Burger King. Máš ráda Burger King, Dominiko?“

„Ano, pane,“ řekla. „Velice.“ Musela mu říkat pane.

Utřela se – bože, jak ji bolel močový měchýř! Dominika přemýšlela, jak dlouho už to dneska trvá. Možná šest hodin? Možná osm? Ve sklepě neměla pojem o čase.

Muž na tu otázku odpověděl za ni.

„Je šest padesát dva. Odjel jsem dnes ráno v osm pět. To je deset hodin a čtyřicet sedm minut.“

Jedenáct... skoro jedenáct zatracených hodin! Není divu, že ji to bolelo!

Hned první večer jí ukázal, kde bude přebývat, jako vůbec první věc, kterou udělal. Žádná okna už tam nebyla, místo nich jen zazděné obdélníky. Žádné dveře kromě těch dole a těch nahoře. To nahoře byly obyčejné dřevěné dveře s obyčejným zámkem a v průchodu by nezabránily ani batoleti.

Ale ty dole... ty by dokázaly zadržet i slona. Vyrobené z oceli a zasazené do ocelového rámu připomínaly spíš bankovní trezor než vchod. A samotné schodiště? Jako vše kolem až ke stropu vyzděné ze škvárových tvárnic. Nic podobného v životě neviděla. Řekl, že to postavil jen pro ni. Nebo pro dívky jako ona.

„Proč pro mě?“ vyhrkla, když jí to řekl. „A co mi budete dělat?“

Bylo to těsně potom, co se musela svléknout, a ten muž se na ni díval svýma děsivýma očima (od té doby už zůstala nahá), těsně před večerní koupelí. Její večerní koupelí, kompletní, s bublinkami, šamponem a balzámem na kůži, a dokonce i s břitvou na holení nohou.

„Proč?“ Chvíli se na ni díval a čelo se mu svraštilo od přemýšlení. Možná mu tu otázku ještě nikdy nikdo nepoložil, pomyslela si Dominika. A pak odpověděl: „Ukážu ti proč.“

Vzal ji za ruku a vedl ji po schodech do své ložnice v patře. Dominika lpěla na jeho slibu, že ji neznásilní – tedy přinejmenším tu noc – jako kočka na stromě, která se drží drápy na větvi. Ale nepřestávala plakat.

„Posaď se,“ řekl muž.

Dominika si sedla k počítači.

„Zapni to,“ řekl muž.

Dominika počítač zapnula. Když se monitor rozsvítil a ukázal pracovní plochu – Windows 10, stejně jako u jejího bratra – nechal ji procházet řadu složek.

„Tuhle rozklikni,“ řekl potom a ukázal na složku s názvem: „Adriana.“

Uvnitř našla rovný tucet ikon.

„Co to je?“ zeptala se, přestože dobře věděla, co to je.

Muž ji nechal změnit zobrazení na seznam. Soubory se postupně jmenovaly 03.jpg, 04.jpg, 05.jpg, 06.jpg, 08.jpg, 10.jpg, 11.jpg, 12.jpg, 13.jpg, 14.jpg, 18.jpg, 19.jpg. Neptala se, co se stalo s těmi chybějícími čísly.

Na jeho pokyn Dominika dvojklikem otevřela soubor s názvem „03.jpg", a k svému překvapení spatřila nějakou nahou dívku, blondýnku jako ona, se stejně zelenýma očima a stejně dlouhými vlasy, a dokonce i stejným úsměvem. Klidně by mohla být její dvojnicí.

„Před časem jsem ji našel na internetu,“ řekl muž. „A hned jsem si vzpomněl na tebe.“

Dominika nevědomky vzhlédla. „Já vás znám?“ podívala se na něj.

„Já znám tebe. Teď přejdi na další.“

Dominika poslušně dole v okně klikla na šipku vpravo a přešla od mladé dívky ležící břichem dolů ve vodě (byl to břeh potoka?) na průhledném plastovém plováku k téže mladé dívce, tentokrát klečící ve vodě s předloktími na tom plováku. Ruce měla volně sepnuté a přes rameno se bezelstně ohlížela do kamery.

Už nechci nic vidět, pomyslela si Dominika. Prosím, už mi nic neukazuj. Pak jí muž řekl, aby pokračovala k dalšímu obrázku, a Dominika se docela vyděsila.

„Panebože,“ zašeptala.

Mladá dívka na snímku stále klečela ve vodě a usmívala se do kamery, ale nyní měla zadek vystrčený tak, že jí bylo všechno dobře vidět. Ne, pomyslela si Dominika, vystavuje se přesně jako ty slečny v bratrových číslech časopisu Hustler.

Muž ji provedl i zbývajícími záběry, každý z nich byl horší než ten předchozí, a když jí konečně dovolil složku zavřít, byla Dominika pořádně vyděšená.

„Tak už víš, proč jsi tady?“

Tehdy to Dominika nechápala a nechápala to ani teď.

„Tak pojď,“ řekl muž, když vstala z mísy a umyla si ruce. „Je čas na tvůj obrázek.“

Tohle bylo opravdu divné. Každý den v sedm večer ji ten muž vzal nahoru do své ložnice, posadil ji na židli před bílé prostěradlo pověšené na šňůře natažené mezi protějšími stěnami ložnice a podal jí dnešní vydání Hospodářských novin. Pak ji s ním vyfotografoval nahou, ale s pevně sevřenýma nohama, s novinami, které si držela vedle usměvavého obličeje. Buď tak, anebo s vystrčenou čerstvě naplácanou zadnicí, pokud ji zrovna měla. Potom to poslala e-mailem svému bratrovi Alanovi, kterého Dominika prostě milovala, a pak svým čtyřem nejbližším spolužákům, které Dominika opravdu milovala.

„Proč to děláte?“ naříkala, když se to stalo poprvé.

'"Abychom jim ukázali, že žiješ.“

„Mému bratrovi?“ vykřikla pronikavě, „a mým kamarádům?“ za což dostala pořádný výprask.

„Už to nedělej,“ varoval ji muž, když potom seděla na podlaze a řvala. „Rozumíš?“

„Ano, pane,“ škytla a po tváři jí stékaly slzy. Nebyl to ani tak ten výprask, co ji bolelo – už předtím byla bita na holou, ale ne od svých jedenácti let, a ne od cizího člověka a už vůbec ne v situaci, jako byla tato – ale dotklo se to jejího pocitu hrdosti. Ale už to neudělala a už za to nedostala výprask. Alespoň ne za tohle.

Teď, když šla před ním po schodech nahoru, aby se před kamerou jako každý večer ponížila, se ho znovu pokusila uprosit: „Prosím, neposílejte to žádným dalším klukům, ano... prosím? Prosím!“

„Dohodu znáš.“

„Ano, ale...“

Muž ji zastavil na schodech a otočil ji. Dominika se vrtěla, ale držela oči v jeho úrovni. „Nejsem neuctivá,“ řekla. „Jen vás žádám, abyste to nedělal, to je všechno. Jestli chcete, abych to udělala, omluvím se vám za to.“

Muž ji za to nenařezal, ale její přání jí nesplnil. Místo toho ji odvedl nahoru do ložnice, posadil ji na židli a dal jí noviny. Povzdechla si a pak se usmála do kamery. Potom obrázek uložila jako přílohu e-mailu a odeslala ho adresátům dnešního večera. Jako vždycky přemýšlela, jak – pokud se z toho vůbec dostane živá – tohle někdy přežije.

„Jsem expert na internet,“ řekl jí první večer. Pokoušel se jí vysvětlit něco o ilegálních serverech v Kazachstánu a Etiopii a dalších exotických zemích. Jí to znělo jako blábolení, ale zjevně to fungovalo, nemohli vystopovat, odkud ty obrázky přicházejí... ani tři kilometry od jejího domu. To bylo to nejhorší, tři kilometry od jejího domu.

„Necháte mě vůbec někdy odejít?“ zeptala se náhle. Byli na cestě dolů do kuchyně na večeři.

„Až s tebou skončím, tak ano.“

„Co se mnou napřed uděláte?“ zeptala se s osmnáctiletou naivností a nevinností.

Zastavil ji na schodech: „Ty to vážně nevíš?“

Zavrtěla hlavou a dodala: „Ne, pane.“

„No, tak to bys měla vědět,“ řekl, vypochodoval s ní zpátky nahoru a nařezal jí víc než kdy předtím.

*

Uplynuly tři týdny a Dominika se smiřovala se svým údělem. Muž už ji nepřivazoval k posteli, když ráno odcházel – pokud tedy večer předtím příliš nezlobila, nebo pokud si to on nemyslel – a ona za to byla vděčná. Místo toho trávila dny plněním školních úkolů – ano, školních úkolů – které byly rovnocenné, ne-li úplně stejné s těmi, co dělali její spolužáci ve škole.

Muž postavil ke stěně naproti její posteli malý stolek a na něm byly úhledně naskládané její učebnice a sešity. Dovolil jí používat počítač, na jehož pevném disku byla nahraná off-line varianta wikipedie a nějaké slovníky Lingea. Dokonce se mohla večer – pod jeho přísným dohledem – připojit na internet, aby si mohla najít i další potřebné informace. Od sedmi ráno do tří odpoledne, s hodinou na oběd – začala být závislá na televizních seriálech – a s třemi hodinami strávenými potom nad domácími úkoly se cítila téměř jako doma.

„Máš hlad?“ zeptal se muž.

„Ano, pane,“ zamumlala. seděla na nočníku a tento týden už to bylo potřetí, co musela kadit. To kadění nesnášela, obzvlášť to, jak se pak po něm utírala, a ten muž se při tom vždycky křenil.

„Je ti to trapné, viď?“ řekl jí hned napoprvé.

‚Co myslíš, ty kreténe?‘ mu neodpověděla. „Ano, pane.“

„No, představ si, jaké by to bylo dostávat klystýr,“ varoval ji.

Doufala – modlila se – že si ten muž jen dělá legraci. Ale své návyky od té doby pravidelně dodržovala.

„Dneska jsem přinesl pizzu,“ řekl. „Se sýrem a se šunkou, tvou oblíbenou.“

Jak to dělá? zajímalo ji. Zná moje oblíbená jídla, moje oblíbené filmové hvězdy, dokonce i moje oblíbené kluky ve škole.

Ano, doplnila si nešťastně. Všichni ji teď viděli nahou. A se zadnicí po výprasku, na to taky nesmí zapomínat.

Dominika seděla se zkříženýma nohama na posteli a vyndávala si první kousek pizzy. Na chvíli se zastavila, aby zvážila svou situaci. Bože, pomyslela si. Už si to ani neuvědomuju, ale sedím tu nahá. Stejně jako si neuvědomovala – a ani ji to moc nezajímalo – když ji pozoroval, jak se jde vyčurat. A ve skutečnosti ji už ani to kadění, při kterém se na ni díval, neděsilo tak jako dřív a bylo to skoro jako... ne, bylo to jako... no, prostě si na to zvykla.

Už jí nikdo nemusel říkat, kdy má umýt nádobí nebo vydrhnout záchod. V úterý a ve čtvrtek večer prala prádlo, v neděli uklízela kuchyň, ve středu odpoledne mu psala seznam potravin a každý druhý večer prošla s vysavačem celý dům. Domestikuju se, pomyslela si znechuceně. Mohla bych být jeho ženou.

V polovině cesty k ústům se kousek pizzy zastavil.

„Co je?“ zeptal se muž.

„Proč mě tu držíte?“ zeptala se Dominika.

„Na to jsi se mě už ptala,“ řekl muž a vypadal zklamaně.

„Ano,“ řekla Dominika, viděla jeho zklamání a nevšímala si ho. „A vy jste mně neodpověděl. Zbil jste mě za to, že jsem to nevěděla.“

„Přesně tak,“ řekl muž. „A dostaneš zase. Jen hůř.“

Dominika odložila kousek pizzy. „Je mi to jedno,“ řekla tiše. Bylo v tom něco v jejím hlase – možná údiv? Dívala se na muže s hlavou nakloněnou. Muž se díval na ni a oči se mu začaly zužovat.

„Myslím, že to možná víš,“ řekl pomalu.

„Já si taky myslím, že možná ano.“

„Řekni mi to,“ řekl muž.

Dominika zavrtěla hlavou. „Nejdřív chci váš slib.“

„Můj slib?“

„Ano,“ řekla Dominika. „Váš slib, že už se to znovu nestane.“

Muž vrátil svůj kousek pizzy do krabice a pomalu si otřel prsty do ubrousku z pizzerie. Jeho oči, upřené do jejích a říkající víc, než by kdy mohla říct jeho slova, ani nemrkly.

Ale ani ty Dominičiny.

„Slibte mi to,“ řekla Dominika znovu.

„Nemůžu.“

„Můžete.“

Muž zavrtěl hlavou.

„Proč ne?“ zeptala se.

„Víš, že nemůžu.“

Dominika se otráveně zavrtěla. „To není fér,“ řekla a šťouchla se do hrudi tak silně, až si zlomila nehet. „Jsme jenom lidi, proboha. Děláme chyby. Každý dělá chyby.“

„Už je to měsíc,“ řekl. „Zachránila jsi životy. Buď s tím spokojená.“

„Nemůžu.“

Muž seděl velmi klidně. Dominika seděla velmi klidně. Pak muž řekl: „Líbíš se mi, Dominiko. Jsi starostlivá a velmi chytrá dívka. Nepodělej to.“

Dominika se pomalu nadechla a vydechla. V očích ji pálilo, stejně jako vzadu v krku. Bylo jí nesmírně špatně od žaludku. Nechtěla to ‚podělat‘, ale nechtěla taky, aby zemřela další mladá dívka.

„Co kdybych prostě zůstala?“ zeptala se. „Z vlastní vůle, tak dlouho, jak budete chtít.“

Muž opět zúžil oči. „Víš, co říkáš?“

„Já ano.“

„Tohle není hra, Dominiko. Nehledám tady hospodyni.“

„To vím.“

Muž vyfoukl vzduch mezi staženými rty. „Buď jsi blázen... nebo jsi opravdu blázen.“

Poprvé po měsíci se Dominice na rtech objevil úsměv. Nemělo to nic společného s potěšením. „Takže je to domluvené?“ zeptala se.

Muž k ní natáhl ruku, ona mu podala svou a potřásli si s nimi spolu.

Epilog

„Takže,“ řekl muž s laptopem a hlasovým záznamníkem, „dům začal hořet a on vás nechal jít.“

„Ano,“ řekla Dominika. Bylo jí dvacet devět let a poskytovala svůj první rozhovor po sedmi letech. Bylo to její první skutečné interview vůbec.

„A nebyla jste zraněná?“

Dominika zavrtěla hlavou.

„Měla jste velké štěstí, všechno to létalo kolem vás.“

Dominika znovu přikývla.

„A k těm fotkám, co se objevily. Opravdu existovaly?“

Dominika řekla, že ano, že tam byly fotky. Policie většinu z nich zabavila, ale byla si jistá, že některé z nich pořád existují. Nemluvila o fotkách, které rozeslala svým spolužákům. Tyhle byly něco jiného.

„Podívejte,“ řekla, naklonila se dopředu a sepjala ruce mezi koleny. „To už je dávno, jasné? Teď jsem v jiné situaci, jsem vdaná a mám dvě báječné děti. Vím, co udělal a vím, co neudělal, když mě unesl. Mohla jsem odejít kdykoli po prvním měsíci a věřte mi...“ hořce se zasmála, „bylo to hodně krát, kdy jsem si to přála. Nebyl taková zrůda, jakou z něj udělal tisk, ale nebyl to ani milý chlap.“

Podvědomě si pohladila jizvu, která se jí táhla podél čelisti, kde ji muž řízl nožem. Měla jizvy i na mnoha dalších místech a jednu nebo dvě bodné rány, ale všechno důležité stále fungovalo. A zůstalo jí i pár jizev od ní samotné.

„Nebudu se omlouvat za to, co jsem udělala,“ prohlásila.

„Myslím, že omluvu byste si zasloužila vy, slečno Procházková, ne naopak.“

„Řekněte to některým těm rodinám,“ řekla a podívala se na podlahu. „Těm, které jsem nemohla zachránit. Těm, které neměly nikoho, kdo by se jich zastal. Nemusí nutně sdílet váš pohled na věc... ani váš soucitný tón.“

„Ne,“ řekl muž. „Myslím, že ne. S většinou z nich jsem mluvil, víte?“

S těmi, o kterých jsi věděl, pomyslela si, ale neřekla to. „Rozhovor skončil. Řekla jsem hodinu a hodina uplynula.“

Muž přikývl a sbalil si věci. Neměl z toho radost, ale udělal to.

„Ještě mám jednu otázku,“ řekl, když se Dominika začala zvedat.

„Řekla jsem vám...“

„To je pro mě, soukromě,“ přerušil ji muž. „Mimo záznam.“

„Co?“

Na chvilku jí upřeně zíral na prsa, jenže Dominika si uvědomovala, že to nejsou její prsa, na co se dívá, a pak řekl: „Moje neteř byla pátou dívkou, kterou David Fabián unesl. Vladěna Maternová.“

Dominika se znovu posadila. Nohy jí nesloužily. Nemohla dýchat.

„Před ní zemřely čtyři mladé dívky a po ní ještě jedna...“

„Je mi to líto,“ zamumlala Dominika tiše. „To jsem nevěděla.“

„A pak unesl vás. Chtěl jsem se zeptat, jestli někdy litujete, že jste nešla na policii.“

Dominika pomalu zavrtěla hlavou. Oči se jí zalily slzami. Nakonec zašeptala: „Dostala jsem, co jsem mohla, chápete? Dostala jsem to jediné, co mi byl ochoten dát. Taky jsem dala své slovo.“ Zhluboka se nadechla a zase vydechla. „A on to své dodržel až do konce. Nikdy si nevzal další...“ Slova se jí zadrhla a ona začala tiše plakat.

Ten muž ještě dodal: „Mé neteři a dalším pěti dívkám, které David Fabián unesl, už nikdo nepomůže. Ale věřím, že spousta neteří, dcer a vnuček dnes chodí po světě díky tomu, co jste vy udělala. A za to by vám měli být všichni vděční.“

„Měli by?“ zeptala se Dominika a otřela si oči. „Doufám, že ano.“

Protože pravda byla... pravda byla...

Pravda byla, že to ví jen Bůh.