„Pojď se pářit'!“ chytil jsem Helu za ruku a táhnul do vysoké trávy. Nemusel jsem k tomu nic dodávat. Sotva jsme udělali pár kroků, spolu se skromným oděvem jsme odhodili i všechny kon­vence. Vrhli jsme se na sebe jako dvě nadržená zvířata.

Ještě, než jsme dopadli, už jsem byl vpochvený a můj přívěsek (ne mozkový, ale podpyjný) sevřela stehny tak, až se mi zdálo o ďáblech. Snad to bylo proto, abych jí náhodou nevyklouzl. Ne­mysleli jsme na klíšťata, ale na to, abychom se co nejvíc uspokoji­li.

Byli jsme tak nadržení, že jsme nevnímali různou havěť, co se asi snažila spářit se s námi. Nebo, že by byla tak hladová a na-opak se snažila vysát z nás co nejvíc krve? V tu chvíli nás to ne­zajímalo. Měl jsem stále dost krve na to, aby to stačilo na naplnění toho nejdůležitějšího orgánu. Když začala kvílet a zmítat se pode mnou, ani já jsem nevydržel a naplnil jí až po okraj.

Oba jsme odpadli a mouchy se vrhly na spermie, co z ní vy­tékaly. Snad se snažily roznášet je kolem, aby mohly oplodnit i své kamarádky. Nebo, že by to byli samci a chtěli také zasunout?

Snažily se vysávat i poslední kapky, co vytékaly z otvoru na vr­cholu toho, co Helu tak uspokojilo. Olizovaly mi i celý úd. Škoda, že jejich ústa nebyla větší, aby mi ho mohly kouřit. Bylo by to pří­jemnější, než to, jak mi po něm lezly! Helena se také oháněla, tak jsem jí podal to, čemu říkala sukně. Byl to proužek látky,co jí nor­málně sotva zakrýval zadek. Přikryla se, aby to těm potvorám ztížila I já jsem se přikryl šortkami.

Hladil jsem jí po prsech a jemně jí svíral bradavky, až jsme od­hodili to, co nám překáželo a znovu se na sebe vrhli. Nebrali jsme ohled na to, zda rozmačkáme nějakou mouchu a naše těla se zmí­tala tak, že ty mrchy neměly čas na to, aby na nás přistály.

Obejmula mě nohama a pevně mě k sobě tiskla. A znovu jsem jí naplnil tak, že málem praskla. Vyvalilo se z ní všechno, co jsem do ní nahustil a mouchy se z toho mohly zbláznit. Slétlo se na nás snad celé hejno.

Popadli jsme vše, co jsme pohodili do trávy a prchali od toho místa. Mouchy hodovaly na tom, co jsme jim tam nechali. A že toho nebylo málo...

Doběhli jsme jenom kousek. Tekl tam potůček a tak jsme od­hodili oděvní součástky a ponořili do něj naše rozpálená těla. Smyli jsme vše,co na nás ulpělo po tom,čemu se normálně říká spořádaná soulož. Ale tohle se zvrhlo v bohapustou mrdačku.

Studený proud potůčku nám chladil nohy, ale Hela jakoby byla k neutahání. Znovu se ke mně přisála a napíchla se na to, co mi stále trčelo mezi nohama. Ani ten studený proud tomu nedokázal zabránit. A po malé chvíli rybičky hbitě lovily to, co se náhle ocit­lo v proudu...

Unaveně jsme dosedli na dno potůčku a nechali vodní proud, aby vše odplavil. Helena roztáhla nohy, aby jí voda mohla vymývat i vnitřek toho zázračného orgánu. Svými prsty pomáhala vodě k dokonalejší očistě. Ale po malé chviličce zase začala vzdychat.

Uviděl jsem krásný oblázek, dokonale vyhlazený vodou, tak jsem ho vylovil a lehnul si vedle Hely. Její prsty jsem nahradil svými a než to stačila zaregistrovat, oblázek jsem do ní zavedl. Zalapala po dechu a už se kroutila, jak žížala. Našel jsem ještě jeden oblázek a přidal ho k tomu prvnímu.

Vytřeštila oči a za oblázkem zasunula i prsty. Vypadalo to, jako kdyby tam chtěla zasunout celou ruku. Přetočil jsem jí na břicho, aby si mohla stimulovat bradavky o oblázky na dně potoka. Rejdila po dně, až jsem se obával, že tam vytvoří tůni. Našel jsem ještě jeden oblázek, který se hodil do druhého otvoru.

Zajel tam jako po másle a Hela ztuhla překvapením,.Ale náhle vyskočila, začala pobíhat po břehu a při tom kvílela, jak Viktorka u splavu. „Vraž mi ho tam! Vraž mi ho tam!“ začala náhle křičet.

Padla na záda, pokrčila a široce roztáhla nohy. Takovému pozvání se nedalo odolat! Vyskočil jsem, vlastně jsme vyskočili oba a zajel jsem do té díry. Úplně jsem zapomněl, co jsem do ní zasunul. Ale když jsem narazil na oblázky, ztuhnul jsem stejně, jako to, co jsem v ní měl zasunuté.

I Helena zapomněla dýchat. Ale hned vzápětí se rozječela, až mi zaléhalo v uších. Objala mě nohama a silně tiskla k sobě. Ty oblázky, co mi jezdily po žaludu, mě vzrušily natolik, že jsem jí znovu naplnil. Unaveně jsem z ní spadnul, ona také natáhla nohy a odpočívala.

„To bylo krásné!“ vydechla, když se začala probírat. Roztáhnul jsem jí pysky a zasunul do ní prsty. Chtěl jsem vytáhnout ty oblázky, ale Hela začala křičet. „Nééé! Nech mi to tam!“ Tak jsem prsty vytáhnul a nechal jí být. Vrazila si tam svoje prsty a chvíli si asi pohrávala s těmi oblázky. Ale byla asi také unavená, protože prsty vytáhla a zůstala ležet.

Nechali jsme sluneční paprsky, aby prohřívaly naše těla, pro-chladlá tím dlouhým pobytem ve studené vodě potoka. Ale Hela asi ještě neměla dost, protože chytila toho padlého bojovníka a snažila se ho ztopořit. Ne, neměla úspěch. Byl jsem tolik unavený, že zůstával měkký a bez života.

Bobr © 2017