Skoro hodinu jsem Tamaru neviděl, ale nehledal jsem ji. Její přítel – nebo přesněji muž, který tu s ní předtím byl, a ona si přeje, aby byl jejím přítelem – opustil večírek brzy a sám. Všiml jsem si, že s ním neodešla. Myslím, že musí být někde vzadu v domě. Skoro vždycky si najde nějaké měkké místečko, kde zalehne, když je nalíznutá.

My, co jsme zbyli, a motáme se tu jako poslední, kecáme do noci, stejně jako to ve stavu pozměněného vnímání děláte i vy. Většina ostatních hostů odešla, zůstávají jen přátelé. Hudba je teď vypnutá a smích jen tichý, takový, jakým se staří přátelé smějí v tichu zářijové noci. Matyáš je dnes o rok starší, avšak ten chronologický fakt narozenin ztratí důležitost, když si uvědomím, že musím odvézt Janu domů.

Jana je moje přítelkyně. Musím ji vzít domů, protože má večerku o půlnoci. Její věk vám neřeknu. Řeknu jen, že když se s ní miluji, neporušuji žádný zákon platný v této zemi, přinejmenším žádný vážný. Vyhledal jsem si to, takže to vím. Aspoň nějaká moje část je opatrná.

Vypadá ospale a já ji probudím. Je unavená, protože je pátek a tvrdě pracovala, několik přesčasových hodin v místním supermarketu. Holka u pokladny. Tam jsem ji potkal, nebo ona potkala mě. Její oči mě pořád zvaly, abych ji oslovil, a nakonec jsem to udělal. Vypadá starší, než je, se svou atletickou postavou, hladkou kůží a někdy nepoddajnými blond vlasy. Obličej trochu širší než některé s podobnou figurou, ale smyslné, smyslné rty.

Zdá se, že je ráda, že jde domů, anebo je aspoň ráda, že už odchází. Všichni moji přátelé jsou o roky starší než ona, takže je pro ni trochu těžké zapadnout, ačkoli se o to snaží statečně. Mlčky jedeme domů, ona sedí na sedadle vedle mě, hlavu má na mém rameni. Když přijíždíme k jejímu domu, je tmavý. Předpokládám, že s ní půjdu ke vchodu a políbím ji na dobrou noc, ale místo toho se do sebe dáme v autě. Připouštím, že na ni při tom nemyslím, ne úplně. Dokonce i unavená mi svým hbitým jazykem aktivně rejdí v puse, já jí líbání oplácím, ale myslím na Zuzanu.

Zuzana a Brigita. Ale nebudu tu zacházet do takových detailů – to je zase jiný příběh. Jediné, co řeknu je, že jsem včera opustil Zuzaninu náruč hodně, hodně pozdě v noci a pak jel hodinu a půl domů na Matyášův večírek. Zuzi a Brigita slíbily, že taky přijdou, ale nepřišly. To mě zklamalo, dovedou se pořádně rozdovádět a doufal jsem, že tu temnotu do úsvitu prosvětlí. Když jste mladí, čas a spánek neznamenají nic.

„Máma spí,“ šeptá mi Jana tiše do ucha. Divím se, proč v domě nesvítí žádná světla. Jenom žluté světlo proti hmyzu na přední verandě. Jana má klíče.

Mezi nohama cítím ruku. Zkoumání, dotýkání, probouzení. Už jsme to předtím dělali, ale nikdy ne tady. Přímo před domem. Je to odvážné, v nejlepším případě, ale spíš bláznivé. Naštěstí jsme mladí, a tím pádem nezranitelní.

Zdá se, že se její únava vypařila jako mlha pod žhnoucím sluncem. Naše jazyky spolu tancují zavedeným způsobem. Její ruka je taky příjemná, její dotyky přímější a horlivější. Cítím, jak mě rozněcuje. Neví, jak přepracovaný jsem v téhle disciplíně nedávno byl. Dá práci začít se zas naplno zajímat, dokonce i teď. Nemůžu si pomoct a v duchu srovnávám její jazyk s vyspělejší a zkušenější Zuzaninou technikou. Ale je to milé, velmi milé.

Nějak se kroutíme a stáčíme na sedadlo spolujezdce, pryč od volantu. Připadá mi to snadné a téměř automatické, děláme to tak často. Jsme zvyklí milovat se v tomto stísněném, zaskleném, ocelovém doupěti lásky. Já mám svůj vlastní pokoj, jsme s Matyášem spolubydlící. Ale často tam bývá Julie, Matyášova přítelkyně, a když tam je, Jana by se se mnou v mém pokoji nemilovala. Stěny jsou hodně tenké, je to docela starý dům, kus za městem.

Jakmile jsem na sedadle spolujezdce, přehoupne přes mě nohu a rozkročí se nad mým klínem. Jsme samozřejmě pořád zcela oblečení, ale naše ústa se na chvíli slepí a cítím ji proti sobě. Její čistá svěží vůně a dotek jejích stehen na mých ve mně vyvolává trochu víc touhy. Venku je jasné měsíční světlo. Světla auta jsou teď vypnutá, mé oči si zvykly na tmu, skoro všechno vidím zřetelně. Ona přerušuje náš polibek a nakloní se trochu dozadu. Vidím lesk na jejích plných rtech.

Dívá se na mě, já se dívám na ni, zavíráme oči. Dole zaznamenávám pohyb. Vím, co dělá a proč. Rozepíná horní knoflík na svých kraťasech, což zabere chvíli šmátrání, a pak se ozve zvuk zipu.

Přístup.

Znovu se líbáme, naše zmáčené rty se k sobě tisknou, naše jazyky se zase prozkoumávají, stlačují a odrážejí. Moje ruka neváhá, ale rychle se přesouvá k tomu tmavému véčku v jejím otevřeném zipu. Prsty najdou její pupek, obkrouží ho a klesají níž k pružnému okraji jejích kalhotek. Její nohy se o kousek roztáhnou, ne proto, že by to potřebovaly, to si nemyslím, ale jen tak, na uvítanou.

Vzít za tenkou látku, odtáhnout ji od těla. Hebké hedvábí jejích chloupků, k svému překvapení tam nacházím vlhkost, kluzký rozehřátý med na spodku trojúhelníku postaveného na špičce. Horko. Konečky mých prstů dál postupují dolů a neobjevují tam ten úzký proužek údolíčka mezi roztaženými stehny, nýbrž jakousi široce otevřenou pláň teplého sametového masa, vítajícího ty kostnaté dotěrné vetřelce.

Ach, ta mysterie ženy! Ještě před chvílí vypadala tak unaveně, tak nezajímavě. Když jsme zastavili, byl jsem si jistý, že ji jen doprovodím ke dveřím a dám pusu na dobrou noc. A najednou je horká, otevřená, teče jako řeka. V okamžiku, kdy se dotknu citlivých pysků v jejím klíně, vrazí mi jazyk do úst nejdál jak to jde.

Zkoumám ji. Vůbec nejsem v cizí zemi. To území bych měl důvěrně znát, byl jsem tu už mockrát. Ale vždycky je to nové, jako moře (ve víc než jednom významu). Miluju složitou geografii té malé oblasti mezi ženskýma nohama. Bříška mých prstů nacházejí hranice údolí, sunou se podél nich, tisknou a vyhlazují vnější pysky. Je neuvěřitelně promočená. Chlupy se jí spojují a lepí k sobě do tenkých pramínků.

Dovnitř, pomalu, pomalu – hledám pramen toho Nilu. Hladké pohraničí postupně ustupuje řadě hřebenů a záhybů, všechny jsou rovnoměrně zaplavené. Soustřeďuji se na své prsty a jazyk nechávám nečinný. Chopí se té věci sama, bere to vážně, zdá se, že chce vynahradit nedostatek mého úsilí. Ale když prohledávám každou drobnou vrásku jejích vnitřních pysků a hladím je jednu po druhé bříškem svého prstu, její jazyk v mých ústech zpomalí. Když najdu poddajný jícen vulkánu a jemně se vplížím dovnitř, její víření se zastaví a její rty na mých už jen odpočívají, sotva se mě dotýkají. Její dech začíná být trochu nepravidelný.

Uvnitř. Uvnitř. Hluboko, a vzhůru, tam kde cítím rezervoáry medu dosud neuvolněného, které podléhají mému dotyku, a odkud mi po kloubech prstu zvolna stéká teplá povodeň. Tlačím na hladké saténové stěny a za nimi tuším podivuhodné skryté struktury. Její tělo jako by se napnulo a pak se s malým rozechvělým dívčím povzdechem zase uvolnilo. Její rty opouštějí mé, tváří teď spočívá na mém rameni, vlhké rty má v ohbí mezi mým ramenem a krkem. Na tváři a krku mě trochu lechtají její vlasy.

Viditelnost. V jasném úplňku teď můžu vidět dům, malé žluté světlo proti hmyzu svítící na verandě, všechna okna tmavá, asi dvacet metrů od nás. Je třeba dávat pozor na rozsvěcení světel a otevírání dveří. Jsem rád, že okolí vidím. Ale všude je ticho, jen cvrčci cvrlikají své nesčetné beznadějné milostné písně do pozdní zářijové noci.

Při tom pozorování mé prsty tam dole sondují, krouží, hladí, a nakonec se rozhodnou pro váhavý ústup z tunelu. Ven a nahoru, pomalu, údolím na sever, směrem k drobné mohylce, která v těchto místech leží, zapuštěná jako malý výběžek tvrdého mramoru v sametovém váčku. Samozřejmě ho snadno najdu, ale dotýkám se ho pomalu a opatrně. Jak to dělám, tělo se jí vzpíná proti mému. Nejsem si jistý, jak tomu znamení mám rozumět … je to příliš citlivé? Rozhoduji se pro opatrnost, pracuju všude kolem, dotýkám se a promačkávám, ale ne přímo uprostřed. Hlavu má uvolněnou, pomalu s ní přede mnou kroutí, jako by říkala ne, ale není to ne, co říká, je to „Ano,“ vydechne to proti mému zpocenému krku. Je to přesně její třetí slovo od té doby, co jsme odešli z večírku, myslím si.

Pohybuji se po mramoru, vodorovně. Zase vzdychá a trochu sténá a svými pažemi svírá má ramena silněji. Ty zvuky jsou pro mě jako zelené světlo. Začínám s pomalými, rytmickými pohyby, dozadu a dopředu, nahoru a dolů, v pravidelném tempu, bříškem prstu přes ten kluzký tvrdý výběžek. Cítím reakci a není jemná: ona se napíná, otřásá, vzdychá. Je to jako zemětřesení, probouzí se uvnitř ní. Očima sleduji verandu a nemám slitování. Brnkám pomalu, pak o něco rychleji. Koneckonců, nemáme na to celou noc.

Myslím na Zuzi. Na její údolí, její krajinu, její vzdechy. Na způsob, jakým líbá, tvrdě, smyslně, neústupně. Na způsob, jakým proti mně zvedá svůj klín, když má orgasmus. Všechno je odlišné a nádherně odlišné, a přesto podobné. Ta nádherná tajemství, tak neuvěřitelné objevy, ty, které už byly nalezeny, ale i ty ještě sladší, které na odhalení teprve čekají.

Přesto je těžké nepocítit záchvěv viny. Jana o Zuzaně nic neví. Tolik jí chybím, když jsem teď už měsíc každý týden mimo město. Je to všechno hrozně zmatené. Mám ji docela rád, ale nikdy jsem jí nemohl říct, že ji miluju a nikdy to neřeknu. Něco jí budu muset říct, ale je to těžké, je to těžké.

Najednou po autě tancují světla. Rozhlédnu se – úleva. Je to jen nějaké auto vedle na silnici, projíždí kolem. Zvuk se pomalu blíží a pak rychle vzdaluje. Dopplerův efekt.

Jana si ničeho nevšimla. Důvěřuje mně, a jenom mně, zatím. Cítím v jejím těle napětí, napětí. Drží mě pevně, dýchá teď přerývaně. Nesténá, ale cítím, jak jejím tělem proběhne třes, pak klid, klid, a potom nadzvednutí, které mě překvapí, nádech a výdech, mohutný, vášnivý. „Oooooooooch‘ sténá mi do ucha, pak se uvolní a utichne, jen se poněkud hlučněji snaží získat opět kontrolu nad svými plícemi. Mé prsty se přestávají hýbat, vím, že když se jí teď dotknu, mohlo by ji to bolet.

Má ruka, trochu zdřevěnělá z toho ostrého úhlu, vezme ještě jednou do dlaně celou její vulvu, poslední jemné láskyplné uchopení, a pak se stáhne.

Její dýchání se zklidňuje, svými rty se dotýká mého krku a stejně tak jemně mě tam líbá. Potom pomalu, zlehka, sází krátké polibky na můj krk, tváře, rty, nos. Dělá to tak zamilovaně, až mě to bolí.

Pomalu se zotavuje, naklání se dozadu, dívá se na můj obličej v měsíčním světle. „Děkuju,“ říká. Vždycky mně děkuje. Je tak pozorná. Její ruka si hledá cestu do místa, kde se spojují mé nohy, a cítí tam erekci, ano, erekci.

„Teď jsi na řadě ty.“

Ohmatává mě, sleduje ten obrys přes kalhoty. Jsem tvrdý, i trochu vzrušený, ale ne tak moc, jak byste mysleli. Ten poslední týden jsem rozhodně netrpěl nedostatkem sexu, ovšem to ona neví. Kdysi pro nás tyhle hrátky v autě nebo někde jinde byly vzrušující a uspokojivé, tu hodinu nebo dvě jsme si při tom vždycky užili. Ale to bylo předtím, než jsem odjel na tu služební cestu, na tu zdlouhavou a náročnou instalaci softwaru. Předtím, než jsem přes týden začal bydlet u své staré kamarádky Brigity. Předtím, než mě představila Zuzaně. V době, kdy jedinou mně známou trojku jsem tvořil já sám, moje představivost a moje pravá ruka. V době před tím, než nová exotika způsobila, že obyčejné se najednou zdálo, no, prostě obyčejné.

„Už je pozdě,“ šeptám. „Asi už bys měla jít dovnitř. Můžeme to nechat na jindy a klidně mě můžeš mít brzy, ale ne tak pozdě po tvé večerce.“

„Jsi si jistý?“ ptá se. Není to situace, ve které bychom už někdy byli.

„Neboj, to je ok,“ odpovídám. Líbáme se, něžně, pak mi sleze z klína a posadí se, upravuje si šaty, zapíná zip i knoflíky. Znovu se líbáme a ona vyklouzne ze sedadla spolujezdce, dveře auta vydají zvuk, který se v tichém nočním ovzduší zdá hlasitý. Pozoruji její upravené atletické sexy tělo, jak ladně kráčí k domu a vystupuje po schodech. Nahoře, pod tím žlutým světlem, se otáčí, usmívá se a mává. Já startuji auto a vydávám se na desetiminutovou cestu zpět.

(Ještě to nevím, ale už to tuším. Někdy brzy přijde čas, kdy ji vysadím a nebudu ji automaticky líbat. „Žádný polibek?“ zeptá se, bude zmatená. Někdy brzy přijde víkend, kdy ji nezavolám ani pro ni nepřijdu. Někdy brzy budeme v říjnovém odpolední stát na cestě před jejich domem, držet se za ruce, a ona se s červenýma očima zeptá, jestli ji ještě miluju. Moje mlčení – zraňující, zraňující ji i mě, a sobecké – jí řekne všechno, co nechce slyšet. Pustí mou ruku, otočí se a vyjde po těch schodech bez ohlédnutí, bez úsměvu, bez mávání.)

* * *

Náš dům je tichý, klidný, sedí tam bílý v měsíčním světle. Jediné světlo jde z obývacího pokoje. Potichu vejdu a najdu Matyáše, jeho přítelkyni Julii, bratra Briana, našeho přítele Josefa a naši sousedku (dvě stě metrů dál po prašné cestě) Káťu. Jsou v obýváku v malém kroužku, ležérně rozmístění na pohovce, židlích, dřevěné podlaze. Podávají si jointa, zdá se, nebo jen špačka, drží ho v dlouhé kovové sponě, za kterou se do osvětlené místnosti táhne šedivý kouř. Zbytky po večírku jsou všude kolem: plechovky od piva, sklenice, talíře.

Taky mně nabízejí, ale odmítám. Přidat se k nim může znamenat zůstat o celé hodiny déle. Obzvlášť Káťa je nechvalně známá svou schopností vydržet na párty až do rána. Už ale tuším nějakou náklonnost mezi ní a Josefem. Možná nakonec tak dlouho nezůstane, ani on. Brian bude spát na gauči. Matyáš s Julií jsou často netrpěliví a mohou být také brzy v posteli. Ale přesto se nepřipojuji, jen unaveně hlásím, že si jdu zalézt do pelechu. Nikdo mě neprosí, abych zůstal, ale něco z jejich reakcí se mi nezdá. Jako by věděli něco, co já ne. Matyáš se podivně usmívá. Mohlo by jít o drogy, kdo ví?

Je to malý dům. Je tu jen šest místností – dvě ložnice, koupelna, kuchyně, malá jídelna a malý obývák. Postaveno v devatenáctém století, patrně pro rodinu farmáře. Jsou tu v lese čtyři takové domy. Velké sídlo (to je jeden), které kdysi bylo epicentrem této malé zemědělské říše, je dál po silnici, až na konci. Jeden z domů se zřítil, v jednom žije Káťa, a v tom druhém, kromě našeho, bydlí rodina muže, který pečuje o půdu a koně bohaté dámy z Prahy, které tu teď všechno patří. Domy nechala opravit a vybavit, aby se daly pronajímat, ale teplo v nich není, krb a elektrické podlahové topení nefungují moc dobře, nikde žádná tepelná izolace, jen dřevěné stěny.

Jdu chodbou do své ložnice, prkna pod mýma nohama vržou. Světlo není zapotřebí, okna jsou velká a proudí jimi světlo úplňku. Otevírám dveře ložnice – proč jsou zavřené? – a naštěstí pohlédnu směrem ke své posteli. A pak si vzpomenu.

Nejsem sám.

V mé posteli leží spící holka, jen napůl přikrytá. Tamara. Rozcuchané černé vlasy všude kolem jejího nezvyklého, avšak nikoli neatraktivního obličeje. Malé, krásně formované tělo, ležící zády ke zdi a obličejem ke dveřím. Je drobná, možná maličko pod sto padesát, s ní se má postel zdá dost velká i pro dva. Je tam pro mě místo. Co mám dělat?

Vzpomínám si. Všichni očekávali, že půjde domů s Pavlem. Co se stalo? Vím, že on odešel a ona zůstala, a že na večírek přišli společně. Poprali se? Nepravděpodobné. Pavel není rvavý typ. Každopádně ona nemá žádný odvoz domů.

Ten nejpřirozenější postup, probudit ji a zeptat se, jestli nechce odvézt domů, mně nějak vůbec nepřijde na mysl. Nakonec proč, je úplně oblečená, leží tam a spí (nebo vypadá, že spí). Ale Tamara a já máme kousek společné historie. Bývaly doby, kdy sedávala u mě blíž, než bylo nutné, a někdy se mě jistým způsobem dotýkala. Nikdy jsme spolu nebyli intimní, ale zaznamenal jsem signály, že by možná nebyla proti, kdyby k tomu došlo.

Zdá se přirozené vlézt prostě do postele k ní – ostatně je to moje postel – a pak se uvidí, co se bude dít. Pokud chce jet domů, rád ji odvezu. Pokud chce zůstat, je to taky možné. Pokud se mnou chce jenom spát – a nic víc – v mé posteli, nebudu nic namítat, tedy jestli nechrápe, nekope a nelepí se moc těsně.

Svlékám se. Normálně spím vždycky nahý, ale v tomto případě se rozhoduji, že by mohlo být moudřejší vzít si na sebe nějaké boxerky. Potichu odtáhnu přikrývku a uhnízdím se vedle ní. Abych viděl, co se bude dít.

Jsme od sebe jen centimetry, v singl posteli není moc místa pro dva. Ona překvapivě neotevře oči, když si lehám vedle ní a čelem k ní. Je jenom částečně přikrytá a já si přitáhnu pokrývku, abych si přikryl nohy, v místnosti je už pěkná zima. Mám podezření, že nespí, ale přesto v tom bledém odraženém světle měsíce studuji její obličej. Malý, kulatý, trochu asijský. Možná má v sobě nějakou asijskou krev, to je těžké říct. Krátké, rovné, černé vlasy. Vypadá klidně, spokojeně. Pomalu, protože se zdá, že na nic nereaguje, rezignuji na to, být tak blízko ní a klímat trochu nepohodlně na boku, obracím se na záda.

V tu chvíli prozradí, že je vzhůru, natáhne ke mně ruku a pohladí mou stranu obrácenou vzhůru. Neotevře oči, používá jen ruku jako to dělá slepý člověk, hmatá pomalu výš, skoro mě lechtá, ale ne záměrně. Přes mou hruď, nahoru k bradě, kde detekuje vousy – první jistý identifikační znak. Já na oplátku taky natáhnu ruku a hledám kůži, ale moc odhaleného toho na ní není. Pouze ruce a obličej. Všechno ostatní zakrývají její šaty. Vyberu si z ní tu tvář, kterou má nahoře, a pomalu, pomalu se jí dotýkám.

Vtom otevře oči a studuje můj obličej. Její oči jsou tmavé tůňky, tak hnědé, až jsou skoro černé, ale odráží se v nich slabé světlo z místnosti za mnou. Na okamžik to vypadá skoro romanticky.

Ale jen na okamžik. Pak se v náhlém výbuchu energie vyškrábe z pokrývky a přeleze přes mě ven z postele. Ohromí mě to. Moje první myšlenka je, že teď jsem to fakticky zmrvil. Očekával jsem moc. Další hrubý omyl. Trapné.

Ale potom jsem znovu ohromen. Nemíří ke dveřím. Otočím se a ona tam stojí, vedle postele, v záři úplňku, a stahuje si svetr. Odhodí ho přes hlavu pryč z toho modravého světla, zpět do temnoty. Další kusy oblečení rychle následují, připadá mi, že v oslepujících záblescích. Blůza. Kalhoty. Podprsenka. Kalhotky. Ponožky.

Rád se dívám na ženu, která přede mnou poprvé odhaluje své tělo. Ale připouštím, že nikdy to ještě neprobíhalo tak rychle ani tak nezajímavě. Pomalý striptýz nebo aspoň obyčejné svlékání by bylo sexy, ale tohle je trochu moc.

Přesto je ten svit odhalovaného masa dech beroucí. Dokonalé křivky, mladé, poskakující, středně velké prsy s malými tmavými bradavkami. A ta nejsladší, nejkrásnější prdelka, jakou dívka může mít. To všechno září vteřinu nebo dvě, předtím, než vyskočí (a to je to správné slovo) zpátky na postel a v ní na mě.

Přizpůsobí se mému tělu a přitiskne ke mně každý čtvereční centimetr svého masa. Je mimořádně horká – doslova. Kůži má tak teplou, že já se jí musím zdát studený. Rukama mě objímá kolem krku, její rty hledají mé, bradavky má dost tvrdé na to, abych je cítil na hrudi. Trochu se na mně svíjí, tře kůži o kůži, a já cítím, jak můj čurák pulzuje a plní se, přitisknutý k její noze. To vše se děje beze slova, potichu.

Jazyk. Další jazyk v mých ústech, třetí za čtyřiadvacet hodin, to je neuvěřitelné, po Zuzi a Janě. Ten Tamařin je malý, neodbytný, hbitý, s rychlostí světla. Líže moje rty, zkouší můj vlastní jazyk, krouží uvnitř kolem. Zároveň pokládá jednu svou nohu mezi moje a mírně prohýbá tělo do oblouku, aby se vršek její píči dostal do kontaktu s mým stehnem. Cítím tam její horko a její vlhkost. Zvedám svou druhou nohu mezi její a silně se tam k sobě tiskneme, její prdelka se na mně vrtí, rajtuje na mém horním stehně. Její horké místečko žhne tak, že by mě snad mohlo popálit.

Co to je? Ten úplněk? Nějaká podivná karma ve vzduchu? Ženy jsou náhle zuřivě roztoužené. Jsem už tolik let aktivní a stále se snažím o něco podobného sexuálnímu životu – se střídavými úspěchy. A teď jsem téměř pasivní a ony za mnou přicházejí samy. Je to nečekané a příjemné, ale taky trochu znepokojivé. Je to jako zírat roky na moře a nikdy nebýt schopen do něj vstoupit, a pak najednou získat svobodu, vrhnout se do vody a ocitnout se zcela v moci vln.

Tamara a já se líbáme, osaháváme, kroutíme a vrtíme. Někdo mi stáhne boxerky – možná jsem to já. Nějak se při tom všem ocitnu na ní. Cítím, jak se někde uvolňuje nával chtíče. Nastane pauza, hlavně proto, že ona na chvíli zpomalí. Vzhlédne ke mně.

„Mrdej mě,“ řekne tiše. A hned potom: „Mrdej mě,“ znovu, tentokrát s důrazem na první slovo. Říká to velmi zřetelně a jasně. Snažím se vyhovět, i když si uvědomuji, že v domě jsou i ostatní, a skoro jistě můžou slyšet, jak to říká, a možná i ten rámus, který tomu předcházel. Jenže co s tím člověk může dělat? Nyní jsem tak nažhavený, že už se na to opravdu nemůžu ohlížet. Za tu dobu jsem stejně víckrát slyšel, jak se většina z nich miluje. Matyáše s Julií určitě, o Josefovi nemluvě (což je zas jiný příběh).

Moje drobná milenka pro mě do široka roztahuje nohy. Obyčejně dávám přednost dlouhé, pomalé a smyslné předehře. Ale tohle vypadá jako naléhavý případ, vyžadující rychlou pomoc, tak dělám, co je nutné. Bez pomoci rukou se tisknu k její píče a pátrám po tom nejjemnějším a nejpoddajnějším místečku. Je snadné ho najít a snadné vklouznout dovnitř, a tak se do toho pouštím. Ale proboha! Je tak těsná, že mě vlna rozkoše zasáhne hned jak se jí žaludem vtlačím mezi velké pysky. Na chvíli zastavím, abych obnovil sebekontrolu, jenže ona nechce žádnou přestávku a tlačí se nahoru, chce do sebe ze mě dostat víc. Beru ji do náruče a líbám, snažím se ji tím rozptýlit, potom se zas tisknu pomalu, promyšleně, dál dovnitř. Je to poklidný vkluz, těsný, plynulý a snadný. Ona mi zasténá do úst právě když moje vejce dosednou na její pysky. Plný zásun. Oba zůstáváme nehybně ležet a jen tiše vzdycháme ze vzájemného potěšení.

Je to prostě tak úžasný pocit. Tak nepopsatelný. Je ale nemožné zůstávat v ní moc dlouho v klidu, takže čekám, dokud ten intenzivní pocit trochu nezeslábne (kvůli větší kontrole), pak se pomalu vytahuji, až do bodu, kdy se jí dotýká pouze žalud, a znovu se tlačím dolů, tak pomalu, jak můžu, což není moc, protože každý nerv žadoní o tření, které hřeje.

Brzy mrdáme v podstatě jako zvířata. Neexistuje žádný jiný poctivý způsob, jak to popsat. Postel skřípá a sténá. Kdokoli poblíž, i za zavřenými dveřmi, to slyší naplno. Snažíme se nějak ztišit své plíce, ale protože máme hlavy u sebe, moje ústa u jejího ucha a naopak, každý vzdech a sten a zamručení se zdají hlasité. Ale nic nás nezastaví. Kdyby se právě teď země pod námi rozevřela, nejspíš bychom mrdali i po cestě dolů.

Není stydlivá – při každém přírazu se proti mně zvedá. Její ruce mě drží kolem zad a její nohy mám kolem pasu. Mám tu kroutící se, strhující, sténající a zadýchanou ženu k sobě připevněnou vpředu i vzadu. Ale jediné, na co myslím, jsou pocity v mém penisu, to tření, to příjemné klouzání. Znovu a znovu. Vím, že se už brzy udělám, ale je mi to jedno.

Stále mě k tomu žene. Její sevření je náhle těsnější a nohy se rozbalí a opřou o postel. Unikne jí žalostivé zasténání a já na chvíli zastavím, mám to ve zvyku, chci cítit, jak se udělá. Zuzi by se právě teď nadzvedla, a já to napůl očekávám, ale Tamara patří do té skupiny, která se spíš přikrčí, než zvedá. A přesně to dělá – svými boky ke mně v rychlém tempu nakrátko přiráží, nohy na posteli jí slouží jako páky. Zakloní hlavu a zadrží dech a jak se její pohyby zastaví, na vteřinu se zdá být neuvěřitelně ztuhlá, než prudce vydechne a uvolní se.

Leží teď pode mnou jako omámená. Nestarám se o to a začínám se znovu hýbat. Ten senzační pocit se rychle stupňuje a už není žádný důvod s tím bojovat. Prostě to nechávám se stát – ztuhnu, natlačím se dopředu, kňučím a cítím slastné záškuby, jak do ní stříkám. Zdá se to dlouhé, ale po pouhých několika vteřinách obvyklé neuvěřitelné extáze na ní také celý omámený odpočívám. Naše oddychování se v nehybném vzduchu nerovnoměrně mísí.

Nějakou neurčenou dobu ležíme tiše, bez hnutí. Ta zběsilost má přestávku, na chvíli určitě. Naše dýchání se vrací do normálu. Ona nakonec promluví.

„Konečně. Mužský, který má rád sex,“ mumlá.

Souhlasím, ale neřeknu to. Přemýšlím, jestli ta poznámka souvisí s Pavlem nebo to má být jen způsob nepřímé pochvaly pro mě.

Má mysl bloudí jako ve snu. Divoké setkání, tohle to, nepodobné ničemu, co jsem zažil před tím. Uspěchané, ale silné, vášnivé. Přesto myslím na ten kontrast se sladkou Zuzanou, s jejím pomalým, smyslným způsobem milování. Tohle může být dobré tak jednou nebo dvakrát, ale ten způsob dát si na čas se mi líbí víc. Přemítám, zda existuje nějaká možnost Tamaru trochu zpomalit.

Ale netrvá to dlouho a naše ruce začnou znovu putovat. Cítím nutkání prozkoumat to nové území. Ona musí cítit něco podobného, a tak to asi půjde. Vstávám a zapaluji svíčku, abych lépe viděl detaily. A ve chvilce končíme s ní roztaženou a se mnou, ohromeným tím pohledem, který se mi nabízí, mezi jejíma nohama. Nikdy jsem nic podobného ještě neviděl. Každá žena je opravdu jiná, věřte mi. Její vulva je na tak malé tělo obrovská a roztažená se mokře otevírá v široké škále načervenalých a rumělkových odstínů. Krásná květina. Ale je to ten masitý válec, který je pro mě tak jedinečný. Tam, kde se u mnohých v lese chloupků dá najít malý vrcholek, má ona velký výrůstek. Není to klitoris, ale trubička z červené zářivé kůže, která ho obklopuje. Tlustá asi jako můj malíček a z poloviny tak dlouhá. Jemně jí to třu a ona vzdychá. Není divu, že se tak snadno udělala pouze ze stimulace způsobené naším spojením.

Myslím na Zuzi. Je tak jiná ve své anatomii toho místa, její klitoris je mrňavý a schovává se. Nikdy ho nevidíte a je dokonce obtížné najít ho jazykem nebo prstem. Ona se jen penetrací a třením neudělá, bez ohledu na to, jak dlouho to trvá, potřebuje přímou stimulaci svého skrytého tlačítka rozkoše. Když se spolu milujeme, je můj orgasmus v ní uvnitř obvykle vložen mezi orální služby, které jí poskytuji. Málokdy mi něco způsobilo větší nárůst sebedůvěry než to, když mi řekla, že patřím k těm nejlepším, dokonce i mezi ženami, co jí to kdy dělali. Teď vím, že jsem dobrý, a je to hlavně proto, že to tak miluji.

Lízám Tamaru. Oba při tom slyšíme přes zeď ženské sténání. Julie, má dobrá kamarádka, a Matyáš, taky dobrý kamarád. Rád si myslím, že jsme je inspirovali. Podívám se na Tamaru, protože je právě slyšet další hlasitý výkřik, ale ona na mě jen koukne, dotkne se mé hlavy a pobídne mě, abych se vrátil ke své práci. Brzy vzdychá a kroutí se (nedokáže se udržet v klidu, toho už jsem si všiml). Pokládám jí své ruce na boky, pevně ji přidržuji a silně ji lízám; jelikož jsem zjistil, že má poštěvák trochu chráněný, nemusím být tak úplně něžný. Chvíli to vydrží, krátkou chvíli, a potom se zvláštním ostrým zvukem začne s těmi rychlými drobnými přírazy, které mi předvedla už předtím, jenže tentokrát proti mému obličeji.

Vousy mám promočené. Nasáklé vonnými šťávami sexu, jejími, ale skoro jistě s příměsí mých vlastních. Nevadí mi to a když se spolu mazlíme, cítím se šťastný a vřelý. Jakmile zas dýchá normálně, nabídne další komentář, tenhle pronese šťastně, radostně a vůbec ne šeptem:

„No nebyla to zábava?“

Souhlasím a chci se ještě trochu mazlit. Ale ji teď chytla toulavá nálada. Je zajímavé, že taková zcela klidná osoba může být při vzrušení tolik aktivní. Říká, že chce trochu vody z kuchyně. Vstávám a otevírám dveře na chodbu. Rozhlédnu se, všude je tma, hosté jsou pryč. Matyáš s Julií v posteli, dveře zavřené. Nevychází odtud žádné zvuky. Rozhoduji se prostě dojít do kuchyně a vzít pro ni trochu vody, i pro sebe – mám trochu vyschlé hrdlo. Chci za sebou zavřít dveře, jenže ona už stojí vedle mě. Vezmu tedy svíčku, držím ji ve výšce a nahatí jdeme po vrzajících prknech ke kuchyni. Ona kráčí přede mnou a já si nemůžu pomoct, obdivuji dokonalost jejího těla, pevný sexy zadek, nádherné nohy, dokonce i její záda a krk vypadají senzačně, jak tu v načervenalém světle pomalu postupuje krok za krokem.

Jsme v kuchyni, šeptáme, bereme si sklenice, když vtom mě napadne, že Brian (přinejmenším) tu spí na gauči. Pokud je vzhůru, jistě se dívá. No a co? Pijeme tolik potřebnou vodu a ona mi pak bere z ruky svíčku (při tom mi kápne trochu horkého vosku na nohu – au) a vydává se do malé jídelny. Pošeptám jí, že na gauči někdo spí. „A jéé,“ spíš řekne, než šeptá, „tak to tam nejdu,“ a oba ustoupíme. Ví, že ji je z gauče jasně celou vidět, nejsou to ani tři metry.

Tamara je normálně tichý člověk, většinou do ničeho, co říká, nevkládá moc emocí. Ale teď zní šťastně, živě, radostně. Jdeme zpět chodbou a do koupelny. Držím jí svíčku a ona dřepí a čůrá, v naprostém tichu domu proud z ní hlasitě crčí. Když je hotová, převezme svíčku a já dělám totéž, samozřejmě vestoje. Ona na to nijak nereaguje, zdá se nám docela přirozené a samozřejmé takhle jeden před druhým čurat. Mohli bychom si rozsvítit, ale díky svíčce je to jiné, dobrodružné, zábavné; je to podobné tomu, jak sníh mění známou krajinu na jinou a vzrušující.

Zpátky v ložnici, říká mi, abych si lehl. Udělám to a ona si vyleze na mě, ale pozpátku. Kolena má vedle mé hrudi. Uvědomuji si, co se děje, hned jak se její zadek sníží k mému obličeji. Žádná předehra, prostě rovnou zaujmout polohu a zahájit devětašedesátku.

Nějak si zase vzpomenu na Zuzanu. Jsou tak jiné. Tamara je přímá, chce sex, a to je to, co děláme. Stačí vylézt nahoru a začít. Zuzi je naopak tak smyslná, tak nepřímá, tak kreativní. S ní se můžeme dotýkat, mazlit se, prozkoumávat, líbat, lízat, přitom všechno zdánlivě může trvat hodiny, jeden druhého vedeme výš a výš, až nakonec to jeden z nás převezme a nechá druhého explodovat, a pak si vyměníme role, takže se uděláme oba. Potom odpočíváme, povídáme si – pomalu, uvolněně. To je můj styl, opravdu. Kam pospíchat? Proč se tak rychle, tak netrpělivě hnát k orgasmu? Počkejte si na to. Užívejte si každý okamžik co nejdéle.

Tamara mi umístí svou kočičku na ústa a do svých si vezme mého ptáka. Já ji lízám a ona lízá mě. Já ji zkoumám uvnitř, ona mě saje. Já se v její puse zvětšuji a tvrdnu. Ona do mé teče. Jsme dokonale sehraní, to musím přiznat. Na dobrou šedesát devítku k sobě musí obě těla správně pasovat, jinak se jeden nebo druhý partner nepohodlně křiví, a to snižuje požitek. Ale tahle holka, pokud jde o fyzickou kompatibilitu, je pro mě přesně ta pravá. Může mi sedět na obličeji a brát si mě do pusy, aniž bych se musel jakkoli ohýbat.

Pěkně brzy se do toho dostávám, ale ona ze mě najednou slézá, rychle, ve spěchu. Otáčí se dokola, nemotorně mě při tom kolenem kopne do ramene, ale nevěnuje tomu pozornost, ani náznakem se neomluví. Chce mě zase dovnitř, obkročí mě a bez okolků si mě zasune dovnitř a ihned na mě začíná cvičit nahoru a dolů. Chvilku se trefovat, trochu si hrát, nechat mě v sobě maličko ohřát, to by bylo hezké, ale na to je příliš netrpělivá.

Uspokojuje mě sledovat její vzestupy a pády, zavřené oči, prsy houpající se nahoru a dolů, malé a špičaté a tvrdé bradavky. Udělal jsem se dost nedávno na to, abych prožíval nějaké silné pocity, takže se aspoň můžu uvolnit, ona se v pár minutách jistě sama domrdá k dalšímu orgasmu. A ano, dokonce i na mně nahoře své klesání a zvedání zastaví, přejde na ty zrychlené mini přírazy a pak padne na mě, hruď na hruď, a já si užívám pocit z jejího horkého těla přitisknutého ke mně, s ptákem pořád zaraženým v její díře. Dokud neobživne a nepožádá: „Udělej mi pejska.“

Dobrý bože. Slovo „nenasytná“ se často nadužívá, proto jsem v pokušení se mu vyhnout. Ale dostáváme se blízko, hodně blízko k okamžiku, kdy už to nepůjde. Ať je to jak chce, rozhodně neodmítnu šanci užít si ten nádherný výhled na ni na kolenou, s tím neuvěřitelným zadečkem zvednutým ke mně. Takže se přeskupujeme a já mám pauzu (protože se nyní kontroluji) v pozorování, obdivování, dotýkání a hlazení jejích nejerotičtějších oblastí, dokud si sám za ni nekleknu a nenechám ji, aby si mne do sebe zavedla.

Opět šukáme ve stabilním rytmu. Postel opět vrže a skřípá. Ona naříká a já pociťuji narůstající sexuální vjem rozkoše, šířící se mým tělem. Možná bych se mohl znovu udělat, myslím si. Ale je velice hezké i jen se tomu blížit, tak mám oči otevřené, pozoruji naši akci jako kamera v porno filmu, vdechuji horkou, pižmovou vůni vznikající z našeho tření a stoupající vzhůru k mým nozdrám.

Potom se ona zase udělá; chumlá v pěstích prostěradlo do koule a kývá zadkem, já ji stále držím a nechávám tonu volný průběh. Slyším tlumený výkřik a zjišťuji, že kouše postel. Když se utiší, pevně si ji podržím a dál se v ní docela jemně pohybuji. Ale ona se odtáhne a padne na břicho. Tak to by bylo, myslím si a váhám mezi ‚chci se udělat‘ a ‚chci jít spát‘. Lezu na té malé posteli na místo vedle ní a jsem ochoten akceptovat cokoli. Hruď se jí ještě trochu zvedá, ale postupně se zklidňuje. Otevírá oči a dívá se na mou tvář, na své má podezřele zasněný pohled. Ale natáhne ke mně svou ruku a nalézá mého ptáka pořád tvrdého, a hladí mi ho. To rozhodne: chci se udělat a potom spát.

Signalizuji jí to pohybem boků souhlasně s tím, jak mně ho honí. Je mi jedno jak se udělám, jen když k tomu dojde. Ruka i pusa jsou v pořádku. Pochopím, má-li už píču moc bolavou. Ale nemá: převalí se na záda a roztáhne nohy. Beze slova na ni vylezu a zasunu. Vítá mě s rukama na mých bocích, zve mě dál dovnitř, a záhy jsme spolu pevně spojeni, už zase.

Kolik tak asi může být? Nezáleží na tom, ta otázka mi vytane jen tak, když se začínám přičiňovat o nové vrzání té týrané postele. Už zase. Jdu do toho, ale do orgasmu mám zatím daleko. Chvíli do toho bušíme naplno, a téměř bezhlučně, až na pružiny v posteli. Správné pocity se začínají znovu dostavovat a já si to výtečně užívám, ona se pode mnou zas pozvedává a kroutí. Lokty mám po obou stranách její hlavy a její nohy jsou vysoko, stehna u mých boků a bosé nohy ve vzduchu za mnou, to vím jistě.

Hlava se jí začíná přetáčet pomalu ze strany na stranu, rty se postupně dotýkají obou mých paží, oči má zavřené. Sleduji její obličej; když přirazíme a ona otočí hlavu doleva, pusa se jí otevře a ona mě kousne do kůže na vnitřní straně paže nad loktem. Vlastně vidím, jak vezme tu kůži do zubů a povytáhne ji. Auuuuu! To bolí. Ale nebolí to natolik, aby mě to odradilo od mého cíle, a začnu ji za to mrdat tvrději a obě paže si držím dál od ní. Ona mrdá proti mně a cítím, jak se vždy na moment naše stydké kosti silou setkají. Není to můj styl, vůbec ne můj styl, ale udělám se v bouřlivém záchvatu, jehož síla roztočí celou místnost kolem mé hlavy. Někde vespod cítím její tělo, které se divoce zmítá.

Probouzím se a ležím, zdá se, šikmo přes ni, a přece pořád v ní. Naše těla jsou zvlhlá společným potem. Někde ve spleti úžasných pocitů na chvilku zakmitne malé bodnutí, z toho kousance na vnitřku mé paže. Ale nedbám o to a jen tak tam ležím, dokud nezačnu znovu klimbat.

Ale ne nadlouho. Jakmile začne na východní obloze svítit slunce, ona se probudí, vyvleče se z pode mne a probudí mě.

„Teď už musím jít,“ řekne.

Omámeně, ospale, na sebe oba navlékáme své oblečení. Potřebuje, abych ji odvezl domů. Když nasedáme, vzpomenu si, že nevím, kde bydlí a ptám se na cestu.

„Vezmi mě do bytu k Pavlovi,“ říká.

Ano, překvapí mě to a ptám se, jestli si je jistá. Ano, je, a říká to odhodlaně. Vezu ji tam a nepromluvíme ani slovo. Ani jedno.

Pavel bydlí ve druhém patře. Ona vystoupí z auta, řekne ahoj a stoupá v tom ranním úsvitu po schodech, jednou a jen jednou se otočí a podívá se na mě.

Zuzi by mě takhle nikdy nenechala. Nikdy by mě takhle nevyužila.

(Nedovedu si představit, ani když se o to pokouším, co se mezi nimi dnes ráno stane. Jen matně tuším, že ji už nejspíš nikdy neuvidím, a když, tak jen jednou, v náručí jiného muže (cizího) a ne v obchodě, kde pracuje. Uvidí mě a trochu se na mě usměje, tak, aby to neviděl. Nikdy neodpoví na žádné z volání, o která se kdy pokusím. Pavel o ní nikdy nepromluví a já se nezeptám.)

* * *

Ubývající půlměsíc, plující pod Jupiterem jasné čiré říjnové noci, možná hodinu po půlnoci.

Dvě stejné sklenice bílého vína, postavené na malé bedně, která předstírá, že je stůl, na Zuzanině verandě. My dva, naše nahota zabalená do dvou jejích županů, aby nás chránily před chladem noci. Povídání, relaxace, pozorování božího neuspořádaně velkolepého zobrazení tisíců cizích sluncí, jiskřících v řízném, tmavém, tichém nočním vzduchu.

Modřina po kousnutí na mé paži tam pořád je, ale už tolik nebolí, jako několik dní po tom.

Dokonce i cvrčci a žáby v potoce se unavili a jsou v klidu, zdá se. Diskutovali jsme o různých kosmických věcech a teď se téma konverzace postupně přesouvá do oblasti, ve které jsme víc doma: k orgasmům.

Prožívané pocity a jak je nemožné to popsat. Ty nejlepší, které si pamatujeme, a jak málo z nich si dokážeme jednotlivě vybavit, z těch mnoha, mnoha, které jsme prožili, a to jak spolu, tak s dalšími milenci a milenkami a přáteli, a ovšem také sami. Pak o jejich předstírání a o tom, jak to můžou ženy i muži udělat a někdy to dělají. Zuzi přiznává, že to taky dělala, připadala si méněcenná, protože se nedokázala udělat s mužem v sobě, ale skoro všichni to přitom očekávají, jejich mužství komicky závisí na schopnosti jejich tvrdých ptáků vyvolat v ženě vyvrcholení. Bavím ji vyprávěním o dobách, kdy jsem to taky předstíral. Opravdu nevěděla, že by to muži mohli dělat, ani že to dělají. Myslí si také, že všechny mužské orgasmy jsou pokaždé stejné. Ale stejně jako ženy, i my (nebo aspoň já) je máme větší nebo menší, v mnoha variantách. Je pravda, že vždy ejakulujeme, ale to neznamená, že zažívaný pocit je vždy stejný.

Povídáme si o tom, co způsobí, že výsledek je lepší. Většinou je to příprava, nikoli spěch, střádání páry, než ji vypustíte ven. Ale ne vždycky, musím přiznat. Stane se, že po hodinách okouzlující předehry není skutečný orgasmus tak nádherný, jako některé jiné, ke kterým došlo rychle. Souhlasí s tím, že to můžeme mít pod kontrolou pouze částečně, naštěstí i ty menší jsou prostě úžasné.

Takový obrat v konverzaci směrem k sexuálnímu tématu rozhodně znamená blížící se obnovení aktivity, tím si můžete být jisti. Verbální předehra není zaniklé umění. Ale jako obvykle, přináší i něco nového.

„Brigita říká, že když položí prst do správného místa, ucítí, kdy jsem se udělala,“ dává k lepšímu ona.

„Opravdu?“ hned mě to zaujme. Cítit, jak se v ženě spouští orgasmus, je jedním z mých plánovaných výzkumných úkolů. Chci říct, zachytit něco, co se nedá simulovat. Nadzvedávání, záškuby, třes, stahování poševních svalů, to vše je typické. Ale domnívám se, že to Zuzi nemyslí.

„Ukážu ti to,“ nabídne mi, a tak se vracíme do domu a Měsíc ponecháme jeho kosmickému světu. Odhazujeme župany a ona zaujme pozici na jednom ze svých křesel, nohy přehazuje přes opěradla. Já zaujímám pozici na podlaze před ní. Je doširoka roztažená, ale teprve začíná být vzrušená. Její vertikální úsměv je v tom chlupatém údolí jen úzkým proužkem červeně.

Dokážu ji plně vzrušit několika líznutími, ale beru to jako výzvu, otevřít její květinu pouhými slovy. Ptám se jí, jak ona a Brigita objevily to místo, ve kterém je její nástup zřetelně cítit. Popisuje je dvě spolu, na křesle podobném tomuto (možná je to tohle), a Brigita experimentuje, hledá její bod G, o kterém obě četly, ale nikdy ho nevyzkoušely. Svými prsty v horní části poševní stěny, kde bod G má být, ji tam Brigita jemně tře a současně jí líže poštěváček. Nezdá se, že by ta vnitřní aktivita přinášela nějaký efekt, ale jazyk ano, a když k tomu dojde a Zuzi se udělá, Brigita svým prstem hluboko uvnitř zachytí malé kontrakce.

Zuzi to vypráví svým pomalým způsobem a své nohy pro mě nechává rozevřené, v centimetrové blízkosti. Jak mluví a pátrá ve své paměti, její vulva prodělává vědomou, viditelnou a vzrušující proměnu. Ochlupené postranní části se pozvolna zvětšují a načervenalé pysky nabývají na objemu, rozdělují se a odhalují světlejší a hlubší odstíny. Růžovou, červenou, žlutohnědou a bílou, a uprostřed řadu záhybů, které vlhnou, a jak je sleduji, všimnu si, že můj vlastní penis roste a tvrdne, a také bez dotyku.

Že to dokázala slova a myšlenky samotné, je jedinečné a vzrušující. Zřejmé a nikoli neobvyklé, ale přesto jedinečné a vzrušující – jako to nebe plné hvězd, které je obrazem dostatečně známým, skoro nikdo si ho nevšímá, a přesto je ohromující a neuvěřitelné, když uvážíte, co ve skutečnosti znamená.

„Chceš to zkusit?“ ptá se, předvídá mou otázku.

Mou odpovědí je vložení jazyka do toho místa, odkud ta vlhkost zřejmě pochází, a potom, jako další krok, tam a všude kolem pracovat, dokud nebude celá krajina natřena čirým medem a slinami, a nebude se třpytit ve světle svíček. Ona se opře vzadu a já napodobuji Brigitu, vsouvám do ní prst a potom druhý a jemně ji olíznu nahoře, kudy do ní oba vstupují, a nacházím ten malý uzlík už tvrdý.

Pracuji jemně, ale vytrvale, svými prsty trochu pohybuji, ale zdržuji se s nimi tam, kde má ležet bod G. Všechno je teplé, hladké, pižmové, sexy, krásné. Nad sebou slyším vzdechy a slabé sténání. Volnou ruku jí položím na břicho a hladím ji tam, ale ve skutečnosti ji tam mám proto, aby pomohla zadržet nevyhnutelný nápor, o němž vím, že přichází.

Miluju to, opravdu, opravdu miluju. Je stejně báječné takovou rozkoš poskytovat, jako ji přijímat (pokud jste si jisti, že i na vás přijde řada, samozřejmě). Vystupuje výš, výš. Rozpoznávám všechny dobře známé symptomy, i když předpovědět skutečný okamžik exploze je obtížné. Prostě udržuji ustálený rytmus, jazyk na klitorisu, znovu a znovu a znovu. Nohy se jí napínají a já vím, že se to blíží. Téměř zoufalé nadechnutí oznamuje erupci a ona pozvedává nohy, aby mi svou skulinu ještě víc zatlačila do obličeje. Držím ji tak klidně, jak to svedu a čekám na ten moment.

A cítím to, cítím to! Jemné, jako třepetání motýlích křídel, přímo pod mými prsty: puls … puls-puls-puls-puls-puls. Tentýž rytmus jako u mých vlastních stahů, když se udělám. Jeden delší, pak řada rychlých malých pulsů. Neuvěřitelné. Není možné to předstírat, je to příliš hluboko, příliš lokalizované a pravidelné. Po osmi nebo deseti stazích to pomine a její boky uvolněně sklesnou do křesla. Dívám se na ni v úžasu. Nikdy před tím jsem nic podobného nezažil. Když otevře oči, ptá se, jestli jsem to cítil, a já ohromen odpovídám, že ano, ano, ano, cítil.

Položí do křesla mě a kouří mi ptáka, dokud se jí neudělám do pusy.

Než to můžu říct sám, rozpustile poznamená: „Taky jsem to u tebe cítila.“

„Chytračka,“ zamumlám.

* * *

Potom řekne, že je čas jít do postele. To znamená, že je čas. abych šel. Je jedno, že jsem jel víc než hodinu, abych byl s ní, a musím jet další hodinu, aby se domů dostal ve dvě. Zůstat přes noc je zakázáno.

Pošetile se zeptám proč. Často už jsem byl v pokušení, ale nikdy jsem nenašel odvahu se zeptat, bál jsem se narušit něco křehkého.

Podívá se na mě jako na osobu, u které se potvrdilo nějaké podezření. „Opravdu nevím, nevím, jak to říct, tak to prostě řeknu,“ odpoví po delší pauze. (Osobní poznámka: když někdo začne podobným prohlášením, nepřijde po něm nic dobrého, bez ohledu na to, jak přátelsky to říká.)

„To, co děláme, je zábava, a já to miluju, ale je to jen pro zábavu, můžeš to pochopit? Chápeš to? Neznamená to nic jiného, *nemůže* to znamenat nic jiného. Bereš to tak?“

„Jistě,“ odpovídám, ale obávám se, že mě můj tišší hlas prozradí. Je těžké si to připustit, ale chci, aby to znamenalo víc.

„Musím v tom mít jasno, naprosto jasno, Je to důležité,“ pokračuje. Souhlasím. Rozhodně nechci přestat s tím, co máme, ani když je to všechno, co kdy bude. Ale její pohled je přísný a mě mrzí, že jsem se zeptal.

Rozloučíme se s objetím a s mým poděkováním za společnost, za víno a za sex. Jedu hvězdnou nocí domů sám.

(Bez ohledu na to, že to sám sobě popírám, ta chyba s otázkou ohledně přenocování byla fatální. Ještě jí zavolám, promluvíme si a ona se vyhne všem mým pokusům dát se zase dohromady. Od této chvíle už nikdy Zuzanu neuvidím, ať se budu snažit, jak chci. Tvrdošíjně si vymlouvám, proč by na tom mělo záležet, přesvědčuju se, že potřebuju jen sex. Ale působí mi to bolest: bolí to, tupě a neúprosně to bolí. Jako jsem já opouštěl Janu, jako Pavel a Tamara zraňovali jeden druhého, stejně tak zranila Zuzi mě. Všichni poskakujeme ve svých životech bez mapy a jen s několika málo nápovědami, srážíme se navzájem, cítíme jiskry rozkoše a bolesti. Usmíváme se, chechtáme, pláčeme, jsme králové a královny, darebáci a blázni. Vládnou nám naše obavy, i když nás naše naděje táhnou vpřed. Každý na nekonečném moři hledáme bezpečné pobřeží, bojujeme a učíme se.

Ležím pod říjnovou oblohou tak modrou, že vám zlomí srdce, když se na ni podíváte. Listy se zbarvují a já slyším jejich ševelení ve větru. Zní to jako něco známého. Zní to jako otáčení stránek, otáčení stránek ve větru.