Uběhlo několik měsíců, venku už vládl listopad – nevlídný a studený, ale šedivý marast byl občas přerušen slunečným dnem, jako by se příroda nedokázala rozhodnout, jestli se už odevzdat nadcházející zimě, nebo ještě bojovat. Podobně rozkolísaná jsem se cítila i já.

Dřív bych se touto dobou už těšila na Vánoce a řešila, jaký dárek komu koupím pod stromeček. Nyní jsem místo toho bilancovala a řešila, co dál se svým životem. Blížil se opět konec zimního semestru. Jestli jsem chtěla navázat na své studium, musela jsem do letního semestru nastoupit v tomto, nejpozději v příštím školním roce, jinak se mé přerušení administrativně změní v ukončení.

Měla jsem našetřeno dost. Víc než dost. Po dvou letech od chvíle, kdy jsem vyměnila skripta za masážní salón, kdy jsem svlékla svůj dosavadní život i s mým pravým jménem a přijala roli Jenny, byla na mém účtu v bance částka převyšující tři a půl milionu. A to jsem odvedla přes půl milionu na daních a z něčeho jsem musela ty dva roky žít. To, co zbývalo, bylo i přes rostoucí inflaci dost nejen na to, abych bez existenčních starostí dokončila studium, ale i na nový začátek.

Původní plán byl jasný: Pracovat, vydržet, našetřit, vrátit se. Ale tento plán se postupem času začal rozplývat v mlze, jak se do mého života začaly vkrádat pochybnosti. Už jsem nebyla tou holkou před dvěma roky, která věřila, že jí svět leží u nohou. Učení, které mě dřív naplňovalo a bylo pro mě výzvou, teď působilo vzdáleně a cize. Dokázala bych ještě vůbec sedět celé dny nad knihami jako dřív, když jsem mezitím poznala rychlé peníze a zvláštní moc, kterou mi mé tělo nad muži skýtalo?

Nebyla jsem naivní, věděla jsem, že s věkem o tuto moc přijdu a žádná žena není méně přitažlivá než zestárlá vyžilá uvadlá prostitutka. Žila jsem skromně, na rozdíl od některých svých kolegyň jsem nikdy neztratila smysl pro proporce a nepřestala myslet na zadní kolečka – neztratila jsem ze zřetele, proč dělám to, co dělám, že je to prostředek, jak dosáhnout cíle, nikoli životní styl. Naprostou většinu peněz jsem si ukládala na spořící účet nebo investovala, ale přesto jsem si připadala jako bych přešla přes řeku a most za mnou strhl její proud. Dostala jsem se tak na břeh jiného světa a já nevěděla, jestli se v něm natrvalo zabydlím, nebo seberu odvahu přeplavat zpět.

Něco se už nezmění: I kdybych chtěla sebevíc, nikdy už nepřestanu být tou, která spala s muži za peníze. Ale je to v dnešním světě opravdu tak důležité, nebo je současnost či budoucnost milosrdnější než minulost a dokáže pochopit a přijmout padlou ženu bez pohledu skrz prsty?

Pohrávala jsem si s tou představou oznámit v centru, že s Novým rokem končím a vracím se do školy. Každé ráno jsem si říkala: ‚Musím si to už rozmyslet,‘ a každý večer jsem si uvědomila, že jsem opět nenašla sílu se rozhodnout a jen rozhodnutí odsunula na další den. Přitom jsem uvnitř věděla, že pokud se včas nerozhoupám letos, příští rok to bude mnohem těžší.

Na Medvídka jsem nezapomněla, naopak – vzpomněla jsem si na něho několikrát do týdne. Jeho tvář v mé paměti pozvolna vybledla, ale samotná vzpomínka na něj a to, jak mi s ním bylo, nikoli. Byl tak jiný než ostatní, jako si člověk někdy pamatuje úsměv neznámého spolucestujícího, který se na něj usmál v tramvaji – malý záblesk lidskosti, který navzdory času nezapadne mezi ostatní. Mou náručí prošlo od jeho poslední návštěvy na tři čtyři stovky mužů, někteří z nich i opakovaně, proto vídajíc tolik nových tváří jsem si jeho rysy po tolika týdnech, vlastně po několika měsících, nedokázala vybavit, ale tu něhu, ten přístup, ten klid, který přinášel, ten se mi vybavil, kdykoli jsem na něj pomyslela. Vrátí se ještě, jak slíbil? A jestli ano, nebude už pozdě, pokud se přeci jen odhodlám vrátit se do školy?

Měla jsem právě pauzu a opřena na chodbě o parapet jsem zamyšleně hleděla do té sloty za oknem, když zazvonil telefon.

Marcelka, která měla právě službu u telefonu zvedla sluchátko chvíli s kýmsi hovořila, pak na mě zavolala: „Jenny, to je pro tebe.“

Byla jsem zvyklá, že někteří zákazníci si chtěli domluvit termín přímo se mnou, tak jsem převzala podávané sluchátko, poděkovala Marcelce pohledem a představila se: „Tady Jenny…“

„Ahoj, Jenny, asi si mě nepamatuješ. Byl jsem u tebe třikrát zhruba před čtvrt rokem. Naposled jsem se tě ptal, kolik by stála celá noc s tebou. Říkala jsi, že dvacet tisíc. Stále to platí?“

Jakmile jsem zaslechla ten hlas, sotva pozdravil, poznala jsem ho – byl to Medvídek. Ten hlas mi projel páteří a příjemně zamrazil, jako když někde nečekaně zaslechnete známou melodii, při které jste prožili něco krásného.

„Ano, stále to platí…“ vydechla jsem a nemohla potlačit dobrou náladu, která mě naráz prostoupila, když jsem si uvědomila, že opět mluvím s ním. V duchu se už začala těšit, že zase přijde – a tentokrát na celou noc.

„Měla bys na mě čas od pátečního odpoledne do sobotního oběda?“

‚Od odpoledne až do oběda? To bylo mnohem víc než jen noc,‘ přemítala jsem v duchu.

V sobotu jsem měla mít volno, na pátek se dosud objednal jen jeden můj pravidelný klient, ale asi by nebyl problém přeobjednat ho na středu – nebylo by to poprvé. Centrum by asi přimhouřilo oko, kdybych pro sebe na celou tu dobu zabrala jeden salón – nikdy nebyly plné zároveň všechny… A Medvídkovi jsem nedokázala, a ani nechtěla říci ‚ne‘…

„Ano, měla,“ slyšela jsem se odpovědět ještě dřív, než mi to celé proběhlo hlavou.

„Přijel bych pro tebe před Queens kolem čtvrté. Ubytujeme se v hotelu, pak bychom šli na procházku, na večeři… a pak přespání, snídaně, společné dopoledne a oběd. Pak tě odvezu zpátky. Souhlasíš?“

Takže mě chce odvézt pryč. Escort jsem nedělala a normálně bych takovou nabídku na služby mimo masážní centrum odmítla – bez strejdy Břéti za zády, bez jistoty, riskovat s někým cizím… Ale Medvídek pro mě nebyl cizí, i když jsem ho nijak dobře neznala. Uvnitř jsem věděla, že to, co jsme spolu prožili, nemohlo být falešné – k němu prostě úskok nepatřil… Cítila jsem, že jemu mohu a chci věřit…

Proto jsem souhlasila.

Pátek se vydařil. Byl to chladný, avšak od rána nečekaně slunečný den.

Přišel včas. Měl na sobě oblek s kravatou a přes něj kabát z kašmíru a na hlavě klobouk. Nevím, zda ten oblek byl na míru, ale dokonale mu seděl a slušelo mu to i s jeho postavou. Takhle oblečeného jsem ho viděla poprvé, a přesto jsem viděla, že si v tom obleku nepřipadá nepatřičně, že nosit ho je pro něj naprosto přirozené. Voněl stejnou příjemnou kolínskou jako při předchozích návštěvách – je zvláštní, jak se mi to v souvislosti s tou vůní tak náhle vybavilo, jako by u mě byl naposled včera.

To, jak báječně vypadal působilo až nepatřičně v kontrastu se starým vozem, ke kterému mě přivedl, ale právě v tom bylo cosi dojemného: Šetřil, ale na sobě, ne na mě…

Otevřel mi dveře, a když jsem se usadila, odvezl mě do lázeňské čtvrti, kde zaparkoval na dvoře známého solidního čtyřhvězdičkového wellness-hotelu ‚Anastasia‘.

Trochu ve mně hrklo, když jsem si uvědomila tu zvláštní shodu… ‚Vzkříšení – to bych potřebovala,‘ pomyslela jsem si.

Zastavil, vystoupil, otevřel dveře na straně spolujezdce a podal mi ruku, aby mi pomohl vystoupit – jemné starosvětské gesto, které mi vyrazilo dech.

Na recepci bylo vše připraveno: Pokoj pro dva objednaný na jeho jméno, moje anonymita zajištěna. Všechno vyřídil s klidnou samozřejmostí, a pak mi oznámil: „Na šestou máme objednanou pivní koupel pro dva a na zítra dopoledne masáž a saunu.“

Když jsme se ubytovali, čekala jsem, že se nebude moci po takové době dočkat a začne mě svlékat sotva za námi zamkne dveře, ale on mě jen vzal za ruku a zeptal se: „Můžu tě obejmout?“

Jen jsem přikývla a on mě sevřel v náručí a políbil na krk.

Pak navrhl jít před koupelí na procházku, Když jsem ráda souhlasila, protože tento den se počasí skutečně vydařilo, zeptal se mě, jestli by mě při procházce mohl držet za ruku. GFE sice nebylo něco, co bych měla v nabídce, ale v jeho případě nešlo o službu – mně samotné udělalo radost těšit se chvíli iluzí, že s někým chodím, že patřím k někomu, komu na mně záleží. Pro tuhle chvíli jsem nebyla Jenny z katalogu.

Vyšli jsme ven. Bylo chladno, ale slunce klonící se pozvolna k západu doposud zlatilo střechy domů a oživovalo park, v němž spadané listí šustilo pod našimi kroky. A my šli pomalu, tiše, ruku v ruce. Občas jsme se na chvíli zastavili, on mě objímal, líbal na krk, na tvář – opatrně, s úctou, jako by mě tím chránil před hrubostí okolního světa. A já se opakovaně přistihla, že mu jeho objímání a polibky bez přetvářky oplácím.

‚Možná,‘ napadlo mě, ‚to není iluze. Možná je tohle skutečnější než všechno ostatní.‘

Po návratu do hotelu jsme vystoupili z výtahu a vrátili se na pokoj. Jakmile za námi zamkl dveře, obrátil se ke mně a pravil: „Než vyrazíme do wellnessu, musíme se převléct do županů. Chceš soukromí?“

Usmála jsem se té ohleduplnosti a odmítavě zavrtěla hlavou: „Klidně zůstaň,“ a začala se pomalu a svůdně vysvlékat ze svých šatů. On se též začal vysvlékat ze svého obleku a bylo vidět, jak se nemůže dočkat, až mě opět uvidí nahou, a jak se musí přemáhat, aby své oblečení opatrně svlékl a pověsil na ramínko, namísto toho, aby ho ze sebe strhal.

Zůstali jsme stát naproti sobě – oba nazí, odhalení, a přitom jsem cítila něžnou, křehkou atmosféru. Pomalu ke mně přistoupil, objal mě a přitiskl se ke mně. Bez spěchu mě hladil po zádech a líbal na šíji a ramena, zanořil prsty do mých hustých rusých vlasů. Jeho doteky byly tak jemné, tak příjemné, že jsem mu je nedokázala neoplácet. Když konečně pohladil má ňadra, tak mě vzrušil, že mé bradavky pod jeho dlaněmi ztuhly.

Pak se zarazil, jako kdyby si uvědomil, že přestoupil nějakou hranici, kterou si v duchu slíbil dodržet, odtáhl se, sklopil oči a šeptl: „Promiň.“

Ale co bych mu měla promíjet? Že mi bylo v jeho náruči tak dobře?

Bez dalšího slova jsme si oblékli připravené hotelové župany a nazuli hotelové trepky, společně jsme opustili náš pokoj a sjeli přivolaným výtahem dolů do wellness-centra v suterénu.

V lázních nás recepční přivítala s úsměvem, a když jí Medvídek odevzdal kartičku s poukazem, odvedla nás do samostatné místnosti s velkou, prostornou nerezovou vanou. Nejprve ji z části napustila pivem jejich výroby, zbytek doplnila horkou vodou a do ní nasypala několik hrstí drceného chmele. Potom nám vysvětlila, že vana se za tři čtvrtě hodiny sama vypustí, a pak bychom měli vylézt a aspoň čtvrt hodiny relaxovat na připravených lehátkách. Poté nám ukázala, jak obsluhovat pípu, na kterou bylo lze pohodlně dosáhnout z vany, ukázala i na dva plastové půllitry vedle ní a řekla nám, že během celé procedury můžeme vypít piva, kolik hrdlo ráčí, že je to zahrnuto v ceně.

Jakmile odešla, svlékli jsme ze sebe župany a odložili je na lehátka, pak jsme spolu nahatí vklouzli do vany a usedli naproti sobě. Voda byla příjemně horká, lehce šimrala kůži a voněla po chmelu a sladu. Jak jsme byli ponořeni až po krk, pára stoupala vzhůru a vytvářela kolem nás intimní opar.

Nejprve jsme jen vychutnávali lázeň, popíjeli jím načepované pivo a povídali si – on o tom, jak dlouho už chtěl něco podobného zažít, já o svých snech a plánech, které se asi nikdy nenaplní. Ale jak nás postupně prostoupilo teplo koupele a vypité pivo začalo, jak má ve zvyku, odbourávat bariery, začali jsme se spolu mazlit.

Přitáhl si mě na klín, objal mě pažemi kolem pasu a zabořil tvář do mých měděných vlasů. Líbal mě – do mé hřívy, na krk, na prsa, jeho ruce mě hladily hladově, ale přitom jemně. Jeho doteky byly čím dál odvážnější, a když mě začal hladit mezi stehny, a prsty mi pronikl do klína, slastně jsem vzdychla a položila hlavu na jeho rameno.

Neodolala jsem a začala mu jeho něžnosti oplácet – vzala jsem jeho tvrdý penis do ruky a začala ho pomalu jemně honit. Chvíli mi to dovolil, ale pak mě chytil za zápěstí a zašeptal: „Nech to na potom, prosím…“

Porozuměla jsem mu: V jeho věku si nebyl jist, jestli by se později ještě vzmohl, kdyby teď vyvrcholil. Chtěl být v noci plně připraven. Respektovala jsem to, a přitom jsem obdivovala jeho sebeovládání, že mě i navzdory slasti, kterou jsem mu působila, dokázal včas zastavit.

On však svými něžnými prsty pokračoval, dokud mě nepřivedl na vrchol. Snad proto, že jsem byla obklopena tou horkou vodou a tou vůní chmele, tentokrát můj klimax sice nedostoupil až tak závratného vrcholu, na který mě dostal naposled, ale zato mě se stejnou intenzitou svíral a neopouštěl déle než minutu. Tentokrát jsem sténala jen tichounce s tváří zabořenou do jeho krku, abych svými vzdechy neponičila zázračnou křehkost onoho okamžiku.

Pak jsme spolu jen tiše seděli v obětí, opláceli si vzájemně jemné doteky a popíjeli pivo…

Když se vana začala vypouštět, vylezli jsme z ní (on mi galantně pomohl), pod sprchou jsme ze sebe spláchli kousky chmele, které na nás ulpěly, vzájemně se osušili do velkých froté osušek a zabaleni do příjemných dek s krátkým jemným vlasem jsme se uvelebili na lehátkách vedle sebe. On ještě neopomněl načepovat oba půllitry a přinést nám je. Cítili jsme se koupelí zmámení a spokojení, měla jsem pocit, že jsem teď a tady, s ním, a svět mimo tuhle místnost neexistuje, nezáleží na něm… Studené pivo klouzající do krku příjemně zevnitř chladilo z koupele naakumulovanou horkost…

Po návratu do pokoje jsme se opět svlékli. Byli jsme z koupele stále ještě rozpálení a vláční, ale teď, když jsme stáli proti sobě opět nazí, chtěla jsem odkládanou rozkoš konečně dovést do konce. Bez jediného slova jsem k Medvídkovi přistoupila a energicky jeho zavalitou postavu objala. Přemohla mě touha cítit jeho pokožku na své. Tiskla jsem ho k sobě a svými prsty ho hladila mezi lopatkami. Náš dech se zrychlil a já se ho jemně snažila dotlačit k okraji postele, abych ho na ni položila. Nebylo to jen o něze, bylo to i o touze vnímat ho všemi smysly včetně chuti.

Medvídek, vyčerpaný z posledních chvil v lázni a stále ještě silně vzrušený, neodolal. Na chvíli mi podlehl. Pomalu mě přitahoval k sobě a naše těla se znovu spojila v něžném, ale zároveň vášnivém objetí. Znovu jsem mu jemně jezdila rukama po jeho zádech a na chvíli zapomněla na všechno ostatní. V jeho náruči jsem se cítila v bezpečí, a přesto, nebo právě proto mě to nutilo chtít víc, ještě víc.

Ale v tu chvíli mě Medvídek prudce zastavil, ačkoliv mu tělo stále napovídalo něco jiného.

„Počkej, teď ne,“ řekl klidným, ale nesmlouvavým hlasem, „Musíme se obléct na večeři, máme na to tak čtvrt hodiny. Kdybychom se do toho teď pustili, bylo by to uspěchané a nebylo by to ono. Neboj se, po večeři bude čas…“

Pohlédla jsem mu zdola do očí, chvíli ještě v nitru zápasila se svou touhou, ale věděla jsem, že má pravdu, a sebeovládání zvítězilo. Zklamaně jsem v sobě cítila určitou nenaplněnost, avšak uvědomovala jsem si, že odklad učiní to, co nás čeká po večeři, ještě lepším a dokonalejším. Teď ho pustit byla jen malá oběť za to, mít ho po večeři mnohem víc.

Souhlasně jsem se na něj usmála.

Aniž bychom na sebe promluvili, odtáhli jsme se od sebe. On se začal oblékat do toho, co před odchodem do lázně odložil, a já si na spodní prádlo a samodržící punčochy oblékla šaty, které jsem si kvůli dnešní večeři vzala s sebou.

Když jsme byli oba připraveni, vyrazili jsme do restaurace. Mezi námi stále zůstávalo to ticho plné očekávání, které nebylo potřeba zmiňovat, a přesto jsme ho oba cítili.

Jakmile jsme vstoupili do restaurace, ujala se nás obsluha. Medvídek obsluhující slečně předal poukaz na tříchodové menu pro dva a ona nás usadila k již připravenému stolu pro dva. Pak odešla, abychom měli čas v klidu si vybrat. Otevřeli jsme nabídku, ale já se v tom moc nevyznala, většina z toho pro mě byla novinka. Mohli jsme si z několika jídel vybrat předkrm, z několika jídel hlavní chod, a nakonec z vloženého lístku dezert. Tušila jsem, že bych si pochutnala, ať bych si vybrala cokoliv, všechno to znělo tak dobře, že jsem si nebyla jistá, co vlastně bude nejlepší.

„Co si dáš?“ zeptal se mě Medvídek, když už jsem byla v koncích. Bylo mi jasné, že se nezeptal proto, aby mě popostrčil k rozhodnutí, ale proto, že přišel nabídnout radu, pokud o ni budu stát.

„Co bys mi doporučil?“ odpověděla jsem mu s úsměvem otázkou.

Nezaváhal a okamžitě mi odpověděl: „Jako předkrm bych ti doporučil telecí tatarák s lanýžovou pastou a vejcem 63. Jestli jsi už někdy tatarák jedla, věř mi, že tohle ti bude chutnat naprosto jinak. Mám klasický tatarák rád a vím, kam bych tě na něj pozval, kdybys chtěla ochutnat dle mého soudu ten široko daleko nejlepší, ale tohle je úplně jiné jídlo a myslím, že ti bude chutnat… Jako příloha jsou k tomu velmi jemné topinky. Pokud patříš mezi ty, které mají k tataráku výhrady, pak bych ti doporučil ty tygří krevety v citrónové omáčce, ty jsou také vynikající. Podávají k nim opečenou bagetku.“

„Dám na tebe a zkusím ten tatarák,“ usmála jsem se na něj, „A co hlavní chod?“

„Myslím, že u něj nic nepokazíš, ať si dáš cokoli. Já si dám ten wagyu rib-eye steak z japonského hovězího, a doporučuji ho i tobě.“

Podívala jsem se do nabídky a zhrozila se: „Ale vždyť ten japonský steak je hrozně drahý!“ Tolik bych za jídlo nedala ani při mých milionech na kontě.

„Nemusíš mít obavy. Já jsem zaplatil poukaz, a tedy vše kromě pití je už v ceně, ať si z nabídky vybereš cokoli,“ ujistil mě, „Máš pravdu, že za tu cenu v lístku bych si ho nemohl dovolit.“

„Dobře, dám na tebe. A dezert?“

„K hotelu patří i cukrárna, takže si je vyrábějí sami. Já si dám to jahodové Tiramisu, ale ty si dezert vyber podle své chuti. Dej si, co máš nejradši.“

„Dobře, zkusím tu pistáciovou špičku.“

„A co si dáš k pití?“ ptal se a zároveň mazal krajíc bagety, která byla spolu s bylinkovým máslem na stole jako amuse-bouche. „Doporučuji ti, aby sis nedávala nic sladkého nebo chuťově výrazného.“

„Proč?“

„To je překvapení.“

„Co si dáš ty?“

„Karafu s perlivou vodou.“

„Bublinky já moc nemusím,“ namítla jsem, „tak si dám neperlivou…“

Medvídek krajíc domazal a podal mi ho. Nečekala jsem to. Myslela jsem, že to maže pro sebe. Od té doby, co jsem byla pro své rodiče mrtvá, jsem nezažila, že by o mě někdo pečoval. Já vím, je to pitomost, maličkost, ale vyhrkly mi slzy do očí. Bagetu jsem vděčně přijala. Další plátek namazal sobě, a pak zase mně, a tak pokračoval, dokud bageta nedošla. Pak zapálil zapalovačem svíčku na stole. Netypovala jsem ho na kuřáka – ty většinou čichem poznám. Teprve později jsem se dozvěděla, že je zvyklý s sebou vždy nosit zapalovač, přestože je nekuřák. Už se mu to mockrát vyplatilo.

To už ale u nás opět stála stejná obsluha jako předtím a ptala se, jestli máme vybráno.

Medvídek objednal, na čem jsme se dohodli, a navíc si řekl o dvě číše sudového rulandského modrého z vinného lístku k hlavnímu chodu a půllitrovou láhev pět let starého ledového vína Pálava k dezertu. Nic mi to neříkalo. Když jsem si jako malá v Petiškovi četla o tom, jak se tam starověcí Řekové napájeli míšeným vínem, představovala jsem si, že to chutná asi jako vinný mošt, když jsem pak o několik let později poprvé ochutnala víno, přišlo mi kyselé a trpké a bylo to pro mě obrovské zklamání. Holky ze třídy, co měly s vínem více zkušeností mi říkaly, že krabicová vína, co si kupují, jsou docela sladká, ale když jsem ochutnala, stejně to nebylo nic moc, navíc jsem se ve složení dočetla, že jsou doslazovaná cukrem – a druhý den mě po něm bolela hlava…

Nechala jsem to na něm, ty názvy mi nic neříkaly, ale když jsem se dokázala přemoci a vypít víno při přípitku na tátových narozeninách, pro Medvídka jsem se hodlala obětovat také.

Než obsluha přinesla předkrm, povídali jsme si a Medvídek mě při tom držel přes stůl za ruku. Nijak mě netiskl, jen jemně svými prsty svíral ty mé a palcem mi něžně hladil klouby na prstech a hřbet ruky. Hleděli jsme si do očí a mě se líbilo, jak v té blankytné modři jeho duhovek tančí obraz plamínku svíčky na stole.

Pak už obsluha servírovala předkrm a vypadalo to nádherně. S předkrmem přinesla i obě karafy a sklenice na vodu. Medvídek mi popřál dobrou chuť, a pustil se do jídla. Abych se nedopustila žádného faux pas, sledovala jsem, co dělá on a snažila se ho (myslím, že úspěšně) napodobit. Měl pravdu – opravdu to bylo výborné a opravdu to chutnalo úplně jinak než tatarák, který jsem už párkrát měla. Ten rosolovitý žloutek mě málem vystřelil z lodiček a chuť lanýže jsem si okamžitě zamilovala.

Když jsme dojedli, pozorná obsluha odnesla prázdné talíře a vše ostatní, pak se vrátila nejprve se dvěma číšemi temně rudého vína připomínajícího krev a vzápětí servírovala hlavní chod. Jestli byl předkrm hlavně pastva pro oči, hlavní chod mě úspěšně sváděl i svou vůní. Bylo to výborné a Medvídek mě nabádal, ať k tomu upíjím víno ze své sklenice. Je pravda, že víno jsem zatím vždy pila samotné, nikdy jako doplněk k jídlu. Měl pravdu – k masu bylo skvělé, i když jemně drhlo na patře. Naštěstí ty porce nebyly příliš velké, jinak bych nejen neměla místo na dezert, ale hlavně bych později nebyla schopna podat výkon hodný částky, na které jsme se s Medvídkem dohodli, a to by má profesionální čest utržila pořádnou ránu.

Pak přišel konečně na řadu dezert a Medvídek nechal otevřít požadovanou láhev. Do spolu s lahví přinesených úzkých číší, nalil víno, a poradil mi, abych ještě před dezertem víno trochu ve sklenici roztočila, a pak k němu přivoněla, sám mi ukázal, jak na to. Vonělo nádherně a sladce. Nikdy bych neřekla, že takhle může vonět víno. Medvídek ze své sklenice trochu upil a pokýval spokojeně hlavou. Taky jsem se napila a rázem jsem opět byla devítiletou holčičkou, co si nad Petiškou představovala chuť vína – ano, tohle bylo ono, žádný mošt, takhle jsem si představovala, že víno chutná, jen jsem později nevěděla, že takto chutnající víno skutečně existuje. Už jsem ani nevěděla, jestli budu chtít dezert – tak sladké, tak lahodné, tak lehké…

Medvídek mi nalil z mé karafy do sklenice vodu a poradil mi, ať si své chuťové pohárky před dezertem propláchnu vodou, aby sladkost vína nepřebila sladkost dezertu, totéž pak, až se vrátím k vínu. Chutný dezert v nás zmizel během chvíle, a pak už jsme jen seděli nad tím výborným vínem, a vždy, když nám klesla ve sklenicích hladina, Medvídek nám dolil, dokud bylo co. Přitom jsme si povídali a mně se po obou vínech trochu rozvázal jazyk – možná trochu víc, než bych chtěla – a tak jsem se slyšela, jak mu vyprávím o svém dilematu, jestli se letos vrátit do školy, jestli na to ještě mám – zejména u matematiky jsem se děsila, že už jsem všechno zapomněla, že mé myšlení během těch dvou let zakrnělo – povídala jsem mu o té řece a o tom že nevím, jestli mám odvahu ji přeplavat…

Medvídek byl výborný posluchač, a asi, že byl ženatý, dokázal dobře rozpoznat, kdy chce žena poradit, a kdy se potřebuje prostě jen vypovídat. Správně pochopil, že v tuto chvíli se jedná o ten druhý případ, tak se pro mě rád stal vnímavou citlivou vrbou. Opět mě při tom držel za ruku a hleděl mi do očí.

Když jsme dopili, dal nenápadně znamení obsluze a zaplatil za pití i se spropitným. Pak vstal, odsunul mi židli, pomohl mi vstát a nabídl mi rámě, abych se do něho mohla zavěsit.