„Ahoj Kamilo.“

„Pro tebe jsem pořád 'slečna Hauserová', mladý muži.“ Zněla jako uražená stará dáma a hned si uvědomila, že neměla reagovat tak podrážděně. Ve svých pětatřiceti letech nebyla Kamila žádná vykopávka. Pravda, byla svobodnou matkou sedmnáctiletého potomka, ale udržovala se v dobré kondici a cvičila v posilovně, kdykoli mohla. A rozhodně se nepovažovala za starou – i když studentstvo Jiráskova gymnázia by s tím možná nesouhlasilo.

Mel pokrčil rameny a řekl: „Jak myslíte.“

„Jak se má Janina?“ Nelíbil se jí způsob, jakým jeho podivné světle modré oči tančily, když se ptal na její dceru, která stejně jako on chodila do nižšího ročníku Jiráskova gymnázia.

Kamila se otočila a upřela na teenagera zlý pohled. „Měla by být ve třídě – jako ty, mladíku. Teď se pohni – než tě k tomu pan ředitel Dostál bude muset nějak postrčit!“ Začala se zvedat a ukázala na zavřené dveře ředitelny, které jako sekretářka hlídala.

Usmál se stranou a pak...

Kamila zjistila, že znovu sedí. Prudce zamrkala a čelo jí zvlhlo potem. „Jdi už konečně do třídy.“

Chlapec sklopil zrak a vypochodoval ze sekretariátu právě ve chvíli, kdy zazvonilo na třetí vyučovací hodinu.

Točila se jí hlava. Příliš mnoho kávy? Příliš mnoho práce. Do nové práce na místě Dostálovy pravé ruky na Jiráskově gymnáziu se vrhla naplno a trávila dlouhé hodiny tím, že se snažila vyznat v systému spisů, který jí zanechala paní Blatná, nedávno penzionovaná součást gymnazijního inventáře. Rovněž účetní postupy, které modernizovala, a přehled soupisů učiva pro jednotlivé předměty, který Dostál požadoval, vyžadovaly vysoké soustředění. Byla to však náročná práce nabízející příležitost, jakou v dnešní době dostává jen málo absolventů středních škol.

Pravděpodobně je přepracovaná, což je její způsob, jak vyjádřit díky panu Dostálovi a Jiráskově gymnáziu. Byla odhodlaná dokázat jim, že dát šanci přespolní svobodné matce, jež měla smůlu a žije prakticky ve svém autě, bylo rozhodnutí, kterého nebudou litovat. Bůh ví, že teď bylo všechno lepší než v měsících po Oldově odchodu ze scény, tedy z jejich mizerného a často násilnického manželství. Ona a Janina se teď díky Dostálovi a Jiráskově gymnáziu postavily na nohy.

To vyčerpání jí však dělalo starosti. Možná pracuje až moc. Možná je při udržování své kondice trochu fanatická. Při svých sto sedmdesáti centimetrech a padesáti pěti kilogramech to nejspíš přehání. Během manželství si nikdy neuvědomovala své tělo – zdálo se, že to není potřeba, protože Olda stejně pořád běhal někde bokem. Sakra, nikdy by se nevzali, kdyby to po jejím otěhotnění jeho rodiče nevyžadovali. Byl šokovaný tím, že jeho úlet pod tribunami má tak dalekosáhlé následky. Ale jeho rodiče už jsou mrtví a on Janinu nikdy nepoznal natolik, aby ji měl vůbec rád. Příšerné živoucí manželské peklo.

S rozvodem však přišla potřeba něco dokázat. Jednou z věcí, které jí Olda vždycky předhazoval, byl její vzhled. „Plochá jako prkno.“ Pravda – nosila košíčky 32 A, které sotva narušily hladkost jejích halenek. „Tlustá.“ Ne tak docela – cvičením se jí podařilo bez větší námahy shodit deset kilo a nikdy by nepřibrala, kdyby byl Olda víc nablízku. „Obyčejná.“ Povzdechla si. Ano, je obyčejná. Ne že by si s tím mohla pomoct. Má myší hnědé vlasy, bledou pihovatou pleť a hubené, nezajímavé rysy, jako nějaké opuštěné dítě z ulice, a to mužskou pozornost příliš nepřitahuje.

To se však s cvičením trochu změnilo. I když se nehodlala stát modelkou, alespoň už její vypracovaná postava přitahovala mužské pohledy. Těch deset hodin týdně ve fitness centru se vyplatilo. Přistihla Dostála, jak si její vylepšenou ‚výbavu‘ prohlíží kradmými pohledy, a i když kráčela mezi rozkvetlými dospívajícími kráskami na Jiráskově gymnáziu, často cítila, jak se na její pohupující pozadí upírají oči některých chlapců, ne mnoha, ale přece jen některých.

Ale možná to trošku přeháněla. Posadila se, oklepala se z toho, že se neovládla, a na incident rychle zapomněla. Když vzhlédla, Mel byl pryč.

*

Pan Dostál se tvářil podivně, když ji požádal, aby se zdržela po půl šesté. „Dovedete si představit, o čem si musíme promluvit,“ mrkl na ni. Jistě, odpověděla nenuceně – a pak byla další dvě hodiny nervózní, dokud ji po tom, co poslední studenti a učitelé opustili správní budovu, nezavolal dovnitř.

„Posaďte se, Kamilo. Chci s vámi mluvit o tom vzkazu.“

Vzkazu?

Jeho oči se lačně zúžily. „Myslím, že můžeme dojít k nějaké... dohodě. Za předpokladu, že se budete chovat správně. Což oba víme, že budete.“ Znovu to záludné, oplzlé mrknutí.

Zrudla a odvrátila pohled. O čem to mluví?

Pokračoval, situaci měl pevně v rukou, začal být důvěrnější: „JSI sice obyčejná malá prdelka, ale ta prdelka je pěkně pevná. Už tě někdy někdo šukal do zadku, Kamilo?“

Vystřelila jako raketa.

„Sedni si, ty malá hloupá děvko. Nedělej ze sebe svatouška – ty víš, že teď jsi jenom díra – MOJE díra.“ Uchechtl se. „Teda chci říct moje tři díry.“

Kamila byla bílá jako duch. Dostál se zbláznil, ztratil nervy, on…

…před ni hodil na počítači vytištěný dopis, skřípnutý v rychlovazači. „Při nejmenším to vypadá jako tři díry použitelné pro zábavu,“ dodal.

Kamila se sesunula na židli. Dopis v její ruce se třásl…

Vážený pane,

Vím, že se blíží konec mé šestiměsíční zkušební doby a Vy se budete rozhodovat, zda mě ponecháte v mé současné práci ve Vašem sekretariátu. Velmi jsem se snažila vykonávat svou práci sekretářky dobře a doufám, že mi ji svěříte i nadále. V tuto chvíli je pro mě moje práce vším, a to nejen kvůli dvaceti tisícovému platu, který dostávám, ale také proto, že když jsem zaměstnaná na Jiráskově gymnáziu, necháváte tu studovat i mou dceru Janinu – takže vidíte, jak mi na udržení mé práce záleží.

O své situaci mluvím upřímně, pane Dostále. Tuto práci velmi potřebuji z důvodů, které jsem uvedla. Nemám mnoho možností, pokud se rozhodnete, že si mě tu jako sekretářku nebudete chtít nechat. Vím také, že jakkoli jsem přesvědčena, že jsem pro Vás efektivní sekretářkou, je možné, že mé smýšlení je o trochu víc nezávislé, než je Vám po chuti – a že by to mohlo ovlivnit Vaše rozhodnutí.

Sestavila jsem proto zde připojený balíček, který Vám nabízím ke zvážení. Doufám, že až se seznámíte s přílohami, naleznete důvody, proč byste si mě jako svou sekretářku měl podržet.

S pozdravem

Kamila

„Hádám, že jsi měla včera odpoledne práci, hmmm, Kamilo? Teď už vím, proč jsi chtěla odejít tak brzy.“ Dostál se na ni zahleděl.

Včera odpoledne? Odešla brzy?

Podezíravě otevřela obálku a vytáhla z ní nějaké dokumenty rovněž vyrobené na počítači. Výsledky testů – negativní na HIV, syfilis a řadu pohlavně přenosných chorob. Datované včera a s razítkem „SPĚCHÁ".

Byla u lékaře? Včera? Nereálnost toho všeho zaplavila její vědomí. Vypadalo to opravdově, ale jak se to mohlo stát, když si na to vůbec nevzpomíná?

Položila papíry na Dostálův stůl, příliš ohromená, než aby věnovala pozornost jeho lačným pohledům. Byl tam ještě jeden dokument, který jí nedával smysl. Nějaké potvrzení, že podstoupila jakýsi zákrok. Když si celý dokument pročetla, dozvěděla se, čeho se ten zákrok týkal. Norplant. „Prevence před těhotenstvím po dobu nejméně pěti let.“

Norplant? Nedává se to problematickým dívkám, aby nepočaly nemanželské děti? Proč by si to nechala udělat – a nepamatovala si to?

Kamila rychlovazač málem upustila, když z něj vytáhla štos lesklých fotografií. Nemusela si je prohlížet jednu po druhé – úplně nahoře byl přehled miniatur kvůli snadné orientaci. Nemusela ani hádat, o koho se jedná. Byla to ona sama.

V prvním záběru se dívala do kamery a zjevně pózovala pro fotografa ve skrovném tričku s výstřihem do poloviny hrudníku a červených bikinách (JEJÍCH červených bikinách, jejích kalhotkách ‚na rande‘, jak jim pro sebe říkala). Žádná nahota. Dalo se to vnímat jako nevinné – nebo ne? Na další fotce měla na sobě ty broskvové bikiny bez ramínek; s jedním košíčkem staženým dolů, aby stydlivě ukázala své trapně malé levé ňadro. Cítila na sobě Dostálovy oči a tváře jí rozkvetly karmínem. Fotky byly čím dál tím horší.

Na té další už nikterak neskrývala, co Dostálovi nabízí. Stála před kamerou s obnaženou hrudí a mírně rozpačitým úsměvem, a sundávala si své červené kalhotky na rande. Další záběr mířil milosrdně nahoru. Ukazovala v plném světle svůj plochý hrudník, se smutným poraženeckým úsměvem z toho, jak se předvádí mužské inspekci.

Její šéf se teď zaměřil na její hruď. Už předtím ho přistihla, jak ji v kanceláři okukuje, ale stačil mu jen krátký pohled a hned se díval jinam. Teď ne. Jeho pohled byl sebevědomý, krutý a majetnický.

Vrtěla se a snažila se nevnímat ty bodavé oči. Teď ležela na posteli v bílé gázové noční košilce a ve sladěných skoro neviditelných a průhledných kalhotkách. Byla otočená na bok, na tváři měla rozpustilý úsměv a prsty si pohrávala s gumičkou kalhotek. Stydlivost jí však dlouho nevydržela, protože pak už ležela na boku, noční košilku měla rozvázanou a nechávala z ní vykukovat malá špičatá ňadra, a kalhotky, ty byly dávno pryč. Vystavovala svou pečlivě zastřiženou úzkou kožešinku (teď už to byl spíš vykřičník, ne kožešinka... kdy tohle udělala?) mezi nestydatě roztaženýma nohama s jakýmsi vyčkávavým výrazem ‚jsem na tebe připravená‘.

„Nikdy jsem tě neměl za modelku, Kamilo. Ale rozhodně jsi do toho focení pro mě dala všechno.“ Dostálův chraplavý smích byl oplzlý a pohrdavý. Oznamoval, že teď má právo na ni takhle mluvit.

Kamile se zamžily oči, ale přinutila se soustředit na zbývající záběry. Přála si, aby to byla neudělala. Na předchozích záběrech byl ještě nějaký prvek hravosti, ale na těch zbývajících snímcích se vytratil. Nahradila ho patetická vulgárnost, jako kdyby se divák už začal nudit dováděním obyčejné ženské něco přes třicet s plochým hrudníkem. Teď se ohlížela na kameru, nahá, pohrávala si se svými ňadry a pak se věnovala ještě intimnějším částem svého těla...

Praštila fotografiemi o stůl, příliš ohromená na to, aby mohla něco říct.

„Je od tebe milé, že jsi přiložila i negativy...“

Bože můj. NEGATIVY.

To slovo ji přivedlo k náhlému pochopení situace. Včera odpoledne. Když odcházela z kanceláře dřív, s tím celým nápadem, její myšlenky byly ochromené strachem, že její práce může být v ohrožení. Cesta na kliniku, nákup foťáku. Psaní dopisu a pak... to pózování. NEGATIVY. To slovo se jí v mozku svíjelo jako elektrický úhoř. Teď se na to všechno rozpomněla. Proč si celý ten den nevšímala jeho chování vůči ní? Přirozeně se na ni teď díval jinak.

„... a budeš ráda, když ti řeknu, že jsem je uložil na bezpečné místo, pro případ, že by ses rozhodla, řekněme... nespolupracovat podle naší nové dohody.“ Dostál se usmíval nad konečky prstů, které měl přitisknuté pod bradou. Vypadal jako divák na nějakém souboji, který postupuje směrem k němu.

„A když nebudu spolupracovat?“ řekla Kamila pomalu. Napůl otázka, napůl konstatování.

„Pak ty fotky předám sociálním pracovníkům, kteří, jak si umím představit, tvou dceru Janinu zavřou do nějakého centra pro mládež, než se to vyřeší. Veřejná morálka a tak. A ty fotky by se nejspíš šířily veřejně, dostaly by se na internet nebo tak něco. Pak by si každý udělal obrázek o tom, jaká nadržená malá prdelka vlastně jsi.“ Příjemně překvapený pokyvoval hlavou. „Musím říct, že mě docela překvapilo, že ta vždy-tak-výkonná slečna Kamila Hauserová je ve skutečnosti takové trdlo.“

Kamila se podívala dolů a pryč a přála si, aby tam nebyla, aby existovala nějaká jiná cesta. Zrudla, obličej rozpálený studem, zahanbená tím, že její tělo jako na povel reagovalo na ponižující zacházení jejího šéfa. Nedalo se pochybovat o tom, že dění mezi jejíma nohama se urychluje. Při tom slově „trdlo“ se děsně vzrušila.

„Dobře, tak začneme – proč mi nepředvedeš pár těch sexy póz osobně – čistě pro zahřátí?“

Vyhnula se jeho pohledu a začala se svlékat. Za několik vteřin před ním stála ve spodním prádle. Nepřekvapilo ji, když zjistila, že je ve svých sexy červených kalhotkách ‚na rande‘– cožpak nevěděla, že to tak bude? Slova už nebyla potřebná, protože si uměla přečíst, co od ní chce dál. Když si klekala, aby ho obsloužila, napadla ji poslední nejasná myšlenka.

Jestli pózovala pro ty fotky, kvůli kterým zůstane kdovíjak dlouho připoutaná k Dostálovi, tak kdo je fotil? Pak ale, stejně rychle, jako se jí zjevila, zmizela jako suchý list v podzimním větru. Byly tu jiné, naléhavější povinnosti, na které se musela soustředit.

*

„Meldare, sněz svůj chřest!“

Puberťák se mrzutě díval na zeleninu ze Země, kterou konzumoval. Jeho rodičovské jednotky si povídaly o své práci. K ďasu, byla to zoufalá nuda!

„Tak co, Keldare, jaký jsi měl dnes den?“ zeptala se matka otce.

„Aach! To je úplný zázrak, ta pečeně, Dovar. Jak by tento výživný poklad byl v Domovském světě uctíván!“ Zkonzumoval další sousto kouřícího masa. „Můj den byl velmi úspěšný. Střelec, který obsadil mateřskou školku v Tachově, použil svou zbraň sám na sebe, než ublížil dětem. Sériový vrah byl nalezen spící na autobusové zastávce v Opavě a bez potíží zadržen. A vůdce nového orlického gangu se sám vzdal policii.“ Keldar si vychutnal další sousto. „Byl zapletený do té střelby z auta! A ty?“

„Můžu se omluvit?“ zeptal se Meldar hrubě.

Dovar na něj ukázala prstem. „Ticho! Chovej se slušně, sedni si, a ještě pár minut si s námi povídej, Meldare.“ Otočila se zpět ke svému manželskému partnerovi. „Můj den byl náročný, Keldare. Jednání na Západním břehu byla úspěšně ukončena ke spokojenosti všech. Puči ukrajinských plukovníků včas zabránily demokratické složky. A na Orly byla zadržena íránská teroristická skupina, která se pokoušela propašovat zásilku plutonia!“

„Ach, to je velmi potěšující! Domovský svět bude mít z našich dnešních přenosů velkou radost! A tvůj den, Meldare? Načerpal jsi hodně vzdělání a poučení od svých spolužáků?“

Meldar se jen těžko ubránil lehkému pousmání, které jeho rodičovské jednotky rychle zachytily.

„Meldare! Co jsi provedl?“ chtěl vědět jeho otec.

„Meldare! Co jsi zase provedl?“ chtěla vědět jeho matka.

Oba si vzpomněli na nedávný (a velmi trapný) incident s družstvem volejbalistek v Meldarově poslední škole.

„Zapomínáš, že nás sem Domovský svět poslal jako ochránce a pozorovatele této soustavy. Zase jsi změnil některého ze svých lidských vrstevníků?“ vyptával se Keldar.

Dovar znepokojeně kroutila hlavou. Krakovská střední škola se stále vzpamatovávala z toho lesbického skandálu s roztleskávačkami z loňského podzimu! Doufala, že přesunutí do nové vzdělávací instituce trochu zkrotí Meldarovu rozpustilou povahu, ale byl to věčný boj, zvlášť v této jeho turbulentní časoperiodě sexuálního pnutí. V Domovském světě by nad svými vrstevníky neměl žádnou moc. Ale tihle pozemšťané byli tak tvární, tak snadno manipulovatelní a ovladatelní – a přesně kvůli tomu sem byla ona a Keldar přiděleni. Ti puberťáci... dovedou pěkně naštvat!

Meldar však zavrtěl hlavou jako neviňátko. „Ale ne, rodičové! Nezměnil jsem žádného lidského vrstevníka! Přísahám!“

Keldar s úlevou pokývl. Zřejmě si synův výraz špatně vyložil a cítil se provinile. „Přijmi mou omluvu, Meldare. Tvoji rodiče mají za sebou vyčerpávající pracovní směny.“

Meldar váhavě omluvu přijal, ale svůj úšklebek si zachoval. Chtěl si vyzkoušet programování na vizuálním přijímacím zařízení později během této noční periody a tenhle přístup mu může pomoct, až se svou žádostí za tři hodiny přijde.

Dovar chtěla prolomit patovou situaci, a tak se usmála: „Můžeš se vzdálit od stolu, Meldare.“

Když syn z obývacího pokoje odešel, oba rodiče projevili úlevu, že se Meldar přece jen chová slušně. To Dovar usnadnilo přijít s dalším návrhem.

„Bosna? Samozřejmě tě doprovodím, pokud si myslíš, že situace vyžaduje přítomnost nás obou,“ odpověděl Keldar. „A koneckonců zdá se, že Meldarovi se dá důvěřovat, tak tu klidně může zůstat pár dní sám.“

*

Kamila připleskla pětistovku na pult, aniž by se na recepčního podívala. Odvrátila se, když zasunul bankovku do pokladny a namířil na ni neslušný pohled. Rychlým chvatem sebrala z pultu motelu ‚Diskrétnost‘ klíče znečistěné jeho dotykem, otočila se a zamířila směrem k pokoji. Dost dlouho cítila jeho zelené oči přilepené na své zadnici. Otřásla se a byla vděčná, když zahnula za roh a vzdálila se mu z dohledu. Neobtěžovala se zkontrolovat číslo pokoje – bylo vždycky stejné.

Když Kamila Hauserová otevřela dveře a rozsvítila světlo, myslela jen na to, za co nakoupí potraviny. Ta pětistovka byla její poslední, takže jí v peněžence zbývalo pouhých dvě stě, tři sta korun a v bance, od které má debetní kartu, necelé dva a půl tisíce. Sakra – a do výplaty zbývá celý týden! Ale kdyby se jí před několika týdny nepovedlo vyjednat si s recepčním zvláštní ‚slevu‘, platila by za odpolední použití pokoje tisícovku. Bože, kdyby pan Dostál někdy zjistil, že kouří za pětistovku, aby pokryla polovinu účtu za pokoj, byl by vzteky bez sebe! Ale nějak to pokrýt musela...

Pan Dostál jí řekl, že za pokoj musí platit ona. Kdyby se to někdy dostalo na veřejnost, bude to ona, kdo bude vypadat špatně, a ne on. V záznamech bude její jméno... ne jeho. No dobře – dokud bude kouřit PO TOM, co obslouží šéfa, nikdy se to nedozví. Nesmí zapomenout, že má poprosit Vincenta, jestli by se mohl pokusit nevycákat se jí na oblečení. Minulý týden jí ten recepční postříkal semenem celé její nové tílko, zrovna to, které šéf miloval. Dalo jí to zabrat, než se těch skvrn zbavila.

Vzdychla a rychle a efektivně si svlékla pletený top a minisukni, takže zůstala jen v černých síťovaných kalhotkách, vysokých podpatcích, černém krajkovém podvazkovém pásu, černých kalhotkách a podprsence. Vklouzla rukou do kabelky, vytáhla černý sametový choker a pevně si ho zahákla kolem bledého krku. Šéf ji měl rád ve škrtítkách. Pak se spustila na kolena přímo u dveří a čekala na něj.

*

„Dneska budu pracovat dlouho, tak tady máš stovku na večeři.“

„Kamilo! Pojď sem – HNED! To kafe je studený, sakra!“ Byl to hlas pana Dostála, ozývající se zevnitř jeho kanceláře. Matka se instinktivně podívala na dveře.

„Hned tam budu, pane!“ Nervózně stiskla tu stovku v dlani. „Musím jít, zlato. Uvidíme se později.“

Janina se otočila k odchodu, ale pak si vzpomněla, že musí matce říct, že se jí pan Jindrák znovu ptal na dlužné nájemné. Litovala, že se otočila. Ze zárubně dveří sledovala, jak se matka spěšně soustředí na svůj obraz v malém zrcátku, které teď jako by pořád držela v ruce. Na našpulené rty si zkušeně nanášela čerstvou vrstvu rudé rtěnky. Odložila zrcátko a prohrábla si dlouhé nazrzlé zvlněné vlasy. Kradmo se rozhlédla a Janina se přikrčila. Když se ujistila, že nikdo není nablízku, přitiskla si prsa k sobě a nahoru.

„Okamžitě sem přijď, Kamilo! Nenuť mě, abych tě musel volat ještě jednou!“ rozkázal zlověstně hlas.

„Jen se osvěžuju, pane!“ Janina zrudla studem, když viděla, jak si matka dlouhými vyleštěnými červenými nehty obratně rozepíná tři horní knoflíčky na červené pletené halence. Matka s nezbedným kočičím úsměvem prokličkovala do ředitelny a zavřela za sebou dveře. Janina stála v šoku a byla zděšená. O několik vteřin později se zpoza dveří kanceláře ozval matčin hlas – ne ten normální, každodenní, jako před několika týdny, ale nový pisklavý hlas malé holčičky.

„Ach, pane Dostále, pane, já jsem DOBRÁ holka! Prosím!“ Pak její chichotání – prázdné chichotání jako od nějakého trdla – a ticho přerušované jemnými ženskými vzdechy a občasným mužským zavrčením.

Janina Hauserová s tváří červenou jako rak odcházela od matčiny kanceláře tak rychle, jak jí nohy stačily.

Její matka je děvka. A všichni ve škole to vědí.

Na začátku tomu nevěřila. Nový rozvrh ‚po pracovní době‘ přičítala hektickému pracovnímu vytížení. Pak přišly módní změny – její matka vyhodila všechny kalhotové kostýmy a nahradila je elastanovými minisukněmi, v nichž by se ani některé z nejodvážnějších studentek nechtěly nechat přistihnout. Stejný osud potkal i její boty bez podpatku, místo nichž přišly podpatky vysoké – a nic pod osm centimetrů. A podvazkové pásy a punčochy se švy teď zastaly úlohu punčocháčů. Její matka si nikdy předtím nepotrpěla na líčení, ale teď už ano. Ani to nebylo vkusné – spíš levné věci než něco od Chanelu.

Týdenní návštěvy kadeřníka a spousta laků na vlasy, které jí pomáhaly udržovat nový vzhled, se nedaly ignorovat. Přesto se možná aspoň trochu otevírala a trochu bavila. To všechno si Janina mohla zdůvodnit jakkoli – snahou získat zpět mládí tím, že se bude bavit svým vzhledem, a tak podobně.

Ale bylo tu to špinavé prádlo. Vzhledem k jejímu novému ‚nabitému‘ programu neměla matka čas na úklid v bytě a Janina jí ráda pomohla – zpočátku. Ale když odnesla koš do sklepa domu, kde byly pračky a sušičky, byla v rozpacích z věcí, které v něm našla. Pušapky, šňůrkové kalhotky, korzety – její matka se oblékala spíš jako striptérka než jako sekretářka. Dvojnásob trapné bylo, když ji pozoroval pan Dvořák, správce budovy, a věnoval jí vědoucí pohledy, které ji přiměly matku nenávidět ještě víc. Jeho korálkové oči mluvily za vše: „Tvoje máma je děvka.“

A měl pravdu. Protože to nebylo jen tím, že její matka nosila tak chlípné spodní prádlo. To samo bylo dost špatné. Ale věděla, i když ne z vlastní zkušenosti, co se tak často krutě rozmazává po jemných krajkách a hedvábí spodního prádla.

Bylo to sperma.

Sperma pana Dostála.

Rychle v sobě tu ponižující vědomost potlačila, jakmile k ní přistoupil její spolužák. Úsměv, který Mel Tolar Janině Hauserové věnoval, ji přivedl do krajních rozpaků. Něco na něm bylo opravdu divné. A co vlastně dělá, když se všude prochází s tím foťákem na krku?

„Ahoj Janino. Můžu si tě vyfotit? Je to do ročníkového alba,“ vysvětlil jí suše, skoro posměšně. „Pojď... pojď za mnou.“

Zamrkala a Meldar se usmál. Když jsou rodičovské jednotky pryč z domu, čeká ho příjemně strávený prodloužený víkend.