1 TREST

Moje manželka Renáta, 37 let, matka Jany 18, Julie 17 a Jindřicha 15, stála tiše uprostřed našeho pokoje. Hlavu měla sklopenou dolů, pokorně a poníženě, ale její velké hnědé oči na mě zpod dlouhých řas pokukovaly.

Měla na sobě dlouhé šaty s květinovým potiskem, které ji zakrývaly od krásného krku až k půvabným, elegantním chodidlům. Byla nóbl, ostýchavá a vypadala jako z vlhkého snu. Z toho, jak těsně ji šaty obepínaly kolem prsou, jsem usoudil, že si vzala svou atomovou podprsenku. Tak říkala tomu push-up modelu, který zvětšoval její už tak dost značné vrozené vybavení. Pravděpodobně si k tomu vzala nějaké skandální tanga kalhotky, pokud tedy nějaké kalhotky vůbec měla.

Věděla, že ty šaty miluju, protože vím, jak vypadá bez nich. Věděl jsem, že před pohledy ostatních skrývají dynamit, vítězku ze soutěží krásy, figuru pokrytou hebkou, k dotýkání určenou kůží.

Kroutila rukama, ždímala v nich bílý krajkový kapesník, a to napětí bylo patrné i v jejím hlase a obličeji.

„Co budeš dělat, Bořku?“

„Myslím, že se s tvou cizoložnou prdelí rozvedu!“

„Nikdy! Ach, bože, Bořku, to nikdy! Neumím si představit život bez tebe!“

„Na život beze mě jsi měla myslet dřív, než jsi mrdala Dominika.“

„Prosím, Bořku. Víš, že mě pořád miluješ.“

Otočila se teď tváří ke mně, zvedla hlavu a dívala se mi do očí, odhrnovala si dlouhé, mléčně čokoládové vlasy z obličeje. Šaty, které na ní přiléhavě lpěly, prozrazovaly její ploché břicho a tvary rozšiřující se od úzkého pasu nahoru i dolů. Udělala malý krok ke mně a začala brečet. Pomalu si klekla na podlahu, kolena cudně u sebe, ruce sevřené kolem kapesníku, kterým si občas osušovala oči.

„Vím, že mě miluješ, tak jako já miluju tebe. Bořku, milujeme se navzájem už od doby, kdy nám bylo šest. Pamatuješ si na první třídu, kde jsem ti vyznala nehynoucí lásku a ty jsi v hrůze utekl?“

„Dokonce už tenkrát jsem měl správné instinkty. Měl jsem je poslechnout.“

„Bořku, prosím tě, neříkej to. Měli jsme spoustu dobrých roků. Pamatuješ? Od té doby jsme už vždycky byli René a Bořek, Bořek a René. Kdo mě první držel za ruku? Kdo mi dal první pusu? Vzal mě na bál? Vzal si moje panenství? Naplnil mou dělohu svým semenem a udělal mi naše děti? Kdo, Bořku?“

„Myslela jsi na tyhle věci, když jsi Dominikovi kouřila čurák?“

„Bořku, prosím. To je ke mně kruté.“

Nohy se jí roztáhly, kolena na šířku ramen od sebe, ty cudné šaty těsně objímaly její senzační stehna. Jaká stehna. Stehna, pro která by se dalo umřít. Taková stehna, že když mezi ně vlezete, vstupujete do ráje. Pokoušela se mě vzrušit.

Nemusela se o to moc snažit. Vzrušilo mě, když jsem se na díval, myslel na ni, čichal ji, dotýkal se jí. Vždycky to tak bylo, a běda mé duši, vždycky to tak bude. Věděl jsem to. A ona taky.

Náš problém byl v tom, že Renáta měla poměr. Svedl ji Dominik, tenisový profesionál z místního klubu. Na tom není nic nového. Kdyby muži věděli, že sedmdesát pět procent z jejich příspěvků do podobných klubů rovnou padne na to, aby jejich manželky mohly mrdat s personálem, polovina klubů v celé zemi by se musela zavřít.

Dominik se s ní nahrával na video. Nahrávkami ji potom vydíral a čtyřikrát dostal zaplaceno. Pak jsem na to přišel. On byl ve vězení a pravděpodobně dostane pět až sedm let, ale škoda už byla způsobena. Video bylo rozesláno našim přátelům.

Viděl jsem ten záznam. Pornoprůmysl by si určitě přál něco tak špičkového vytvořit. Je tam, moje René, ve vší své nahé nádheře, a mrdá Dominika. Je rozehřátá, zpocená, hlasitá, kňučí tam, její prvotřídní tělo kmitá, její ruce rejdí všude po něm. Moje René. Ta, která byla moje.

Říkával jsem jí, že je má žhavá malá coura. Byl to náš soukromý vtípek. Ale to byla žhavá jenom pro mě, a jak je žhavá jsem věděl jenom já.

Teď byla žhavá s Dominikem a vědí o tom všichni. Vsadím roční mzdu, že u toho videa onanoval každý mužský ve městě. Vím, že to viděli. Takové věci se rychle rozletí. A když to viděli, onanovali při tom.

„Bořku?“

Byl to hlas, jaký používala, když říkala: „Bořku, rozpusť mi vlasy“ nebo „Bořku, pojď si se mnou lehnout.“ Ten hlas.

„Bořku, zdá se mi, že máš erekci. Myslel jsi na mě?“ Hravý, škádlivý hlas.

„Myslel jsem na to video.“

„Nemysli na to video. Mysli na nás! Mysli na to poprvé v ložnici tvých rodičů. Pamatuješ si, jak ses vyděsil, když jsem krvácela? Mysli na ty noci na Pelješacu, v té malé nepřístupné zátoce, jak jsme se milovali ve vodě. Mysli na ten týden v Krkonoších, my sami v té velké chatě. Ach, Bořku, mysli na všechny naše hezké společné časy. Můžeme spolu zase mít spoustu skvělých chvilek. Můžeme mít jednu hned teď, jestli chceš.“

Bože, jak je sexy. Řeč jejího těla křičí „mrdej mě“, s rameny lehce skloněnými mi nabízí svá prsa, vystrčený spodní ret je zvětšený, oči jí blýskají, sukni má teď přes stydké kosti tak vypjatou, že můžu vidět, jak se jí tam rýsují.

„Proč na mě tak dorážíš?“

„Ty víš proč. Miluju tě víc než život sám. Chci, aby ty a já jsme zase byli jedno. Udělám cokoli, abych tě dostala zpátky. Cokoli! Budu o tebe bojovat, Bořku! Nepřijmu rozvod. Neodejdu potichu. Budu bojovat a použiju všecko, co mám.“

Hlava jí klesla. Slyšel jsem vzlyk. Její hlas, tichý a smutný, se ke mně vznášel.

„Jaké mám zbraně? Řekni mi, jaké? Všechno, s čím můžu bojovat, je moje láska, naše vzpomínky a má sexualita.“

„Vzpomínky? Mám plnou hlavu vzpomínek na to video. I kdybys ty mohla zapomenout, René, jak čekáš, že tu budeš žít po tom, co jsi udělala? Jak čekáš, že tu budu žít já?“

„Prosím. Najdeme nějaký způsob. Když budu mít tebe, můžu žít s čímkoliv. S jakoukoli ostudou. S jakoukoli hrůzou. Ale musím mít tebe, Bořku. Miluju tě. Slyšíš mě? Miluju tě.“

Pohnula se dopředu, teď na délku paže. Já jsem se postavil a vykročil pryč.

„Prosím. Neutíkej ode mě,“ řekla.

„Miluju tě a ty to taky víš! Když se mě dotkneš, nebudu schopný ti odporovat.“

„A to je tak špatné, Bořku?“ řekla smyslným, svádivým tónem. „Vzpomeň si. Rád se mě dotýkáš. Mojí kůže. Tady. Vedle mojí prciny. Hladké. Nebo tady po stranách, kde se můj pas zužuje. Pod mými prsy. Na zádech.“

Na jeden úchvatný okamžik měla tu dlouhou sukni nad pasem. Byla bez kalhotek a její tmavý samet na mě volal. Mohl jsem vidět tu medovou rosu, jak se leskne. Sáhla si mezi nohy a zvedla prst ke mně.

„Tady, Bořku. To je to, co se stane, když se dotkneš mé studánky. Jsem mokrá pro tebe. Líbí se ti to?“

„Sakra, René. Přestaň s tím! Tohle je vážné.“

„Já vím, že je to vážné. Ale není to fatální. Všechno bude fajn, když budeme spolu. Ach, já chci být s tebou, Bořku, chci tě mít v náruči a mezi svýma nohama. Prosím.“

„Proč bych s tebou měl zůstávat? Proč bych měl žít s cizoložnou děvkou? Proč bych měl snášet ponížení a parohy? Proč?“

„Opravdu si myslíš, že jsem děvka? Myslíš? Je mi skoro čtyřicet a měla jsem sex se dvěma muži. Jeden byl hajzl, který mě měl šestkrát, a trvalo to čtrnáct dní. Ten druhý jsi ty. Kolikrát jsi mě měl, Bořku? Kolikrát od té doby, kdy jsem se ti před jednadvaceti lety dala poprvé?“

„Byl to jen ten jeden? Nebo byli i další?“

„Ach, Bořku, jak můžeš?“ řekla, hlas se jí úzkostí zlomil. Rty se jí chvěly. Cudně shrnula sukni dolů, aby se zakryla. Začala zase brečet.

„Je mi to líto, ale musel jsem se zeptat.“

„Proč? Znáš mě přece tak dobře. Věděl jsi o něm od začátku, ale bál ses zeptat. Věděl jsi to, Bořku. Poznala jsem ti to na očích. Ale řeknu ti to. Ne, Bořku. Nikdo jiný nebyl. Prosím Boha, abych mohla ty dva týdny vzít zpátky, ale nemůžu. Budu s tím muset žít po zbytek svého života.“

Narovnala záda, sbírala odvahu.

„Podívej, Bořku. Mrdal mě šestkrát. Kouřila jsem ho třikrát nebo čtyřikrát. To je všechno. Sex bez lásky. S tebou to je láska i sex. Přemýšlej o tom! On mě nikdy nedržel za ruku. Nikdy se se mnou za slunného dne neprocházel po pláži. Nikdy mi nepohladil vlasy, když jsme v měsíčním světle tancovali. Nikdy jsme neleželi v posteli se svým dítětem uprostřed, nedrželi se za ruce v radosti nad naším maličkým. Nikdy se ke mně ráno nepřitulil a neřekl mi, že mě miluje.“

„Užívala sis to?“

„Bořku, prosím, neptej se mě. Nenuť mě to říkat.“

Proč jsem se ptal? Musím být nějaký druh masochisty. Každý, kdo se na to video díval, ví, že si to užívala. Kvůli tomu je to video tak speciální. Velice speciální žena si divoce užívá sex. Žádná pornoherečka. Žádné hraní. Opravdová rozkoš. Opravdový sex. Sex, jaký jsem s ní byl zvyklý mít jenom já sám.

„René, i kdybych tě vzal zpátky, bude na mně jako kámen ležet ten problém s lidmi kolem.“

„Já vím. Každý ve městě ví, že jsem to udělala. Bože můj, nebude to snadné. Ty mrchy v klubu mě budou za zády pomlouvat. Budou na mě koukat přes prsty. Ale já to přežiju, když tu pro mě budeš. Ty a děti.“

Děti dobře věděly, co jejich matka provedla. Některé takzvané kamarádky nasdílely Janě to video. Ve skupině se musela dívat, jak její matku mrdá někdo jiný než její otec, a nakonec s brekem utekla z místnosti. Teď už to zhlédli všichni tři. Teenageři silně vnímají sex i hanbu.

Naše děti byly stejně potupené jako my. Neprokazovaly žádné známky odpuštění matce, nadávaly na ni, pokud se vůbec uráčily o ní mluvit.

„Co chceš, abych udělala, Bořku?“

„Nevím. Potřebuju čas. Žádný muž si rád nepředstavuje svou manželku s jiným mužem. Zejména já, René. A to není ani polovina z toho všeho. Děti. Lidi ve městě.“

„Já vím. Možná bych měla dál zůstat v zahradním domku?“

„Ano. To určitě.“

„Prosím tě, přimluv se za mě u dětí. Já…“

Znovu propukla v slzy, schoulila se do klubíčka vzlyků, vkleče na podlaze. Jak jsem ji chtěl držet, chlácholit ji, zbavit ji jejích starostí. Chtěl jsem jí říct, že ji miluju a že všechno bude zase dobré. Ano, chtěl jsem ji taky mrdat. Chtěl jsem ji mrdat tak tvrdě, že by jí to Dominika navždy vyhnalo z hlavy a z píči a z duše. A chtěl jsem ji mrdat něžně, jako jsem to často dělal, a sdílet s ní naši lásku.

Věděl jsem, jaká bude má odpověď. Věděl jsem, že nás z toho nějak, nějakým způsobem dostanu. A ona to taky věděla, protože jsme jeden druhého znali tak dobře.

Můj problém byl najít způsob, jak vyhrát nad její vinou a dopřát jí, aby ze sebe vyhnala toho ďábla. A musel jsem pro to získat sympatie u dětí a u lidí z okolí. Tu poskvrnu paroháče ze sebe musím smýt a obnovit svůj status. Zkrátka, je třeba obnovit harmonii a rovnováhu.

Není to malý úkol.

2 PROVINĚNÍ

Od chvíle, kdy jsme René a já spolu mluvili, uplynuly čtyři dlouhé dny. Čtyři dny ryzího pekla!!! Držela se od nás stranou, jako v nějaké samovazbě. Já byl vyčerpaný, mé nervy napnuté, mé emoce vybuchovaly. Děti byly taky v mizerném stavu.

René byla klidná a vyrovnaná.

„Já můžu dělat jenom jedno, a to důvěřovat ti, Bořku, a já ti důvěřuju. Podrobím se tvému rozhodnutí, ať bude jaké chce… pokud to nebude rozvod. To budu bojovat ze všech sil, abych zůstala s tebou.“

Řešení mě napadlo, když jsem potmě ležel v naší ložnici, která bez ní byla opuštěná a chladná. Vyběhl jsem z domu ve spodním prádle a prudce otevřel dveře zahradního domku. Spala v křesle, měla na sobě tlustý froté župan.

Zatřásl jsem s ní, abych ji probudil a vysvětlil jí své řešení té hádanky.

Objala mě a silně mě políbila.

„Ach, Bořku, ty jsi takový chytrý. To je panečku brilantní řešení!“

„Díky,“ odpověděl jsem smutně.

„Bořku, to bude fungovat. Náš problém je vyřešený!“

„No, vyřešený není, ale zmírněný.“

„Bořku, můžeme se zase milovat? Chci tě držet.“

„To si nemyslím…“

Zarazil jsem se, má slova zmrzla ve vzduchu, když její župan sklouzl na podlahu a zanechal tam mou René nahou.

„Vem si mě, Bořku. Prosím tě, vem si mě a mrdej mě, ať na světě neexistuje nic kromě nás. Potřebuju to. Tolik to potřebuju.“

„Ne.“

Otočil jsem se od ní, bojoval jsem o kontrolu nad svými touhami.

„Prosím, Bořku. Víš, jak jsem nadržená, víš to dobře. Já potřebuju tebe a ty mě. Potřebuješ být ve mně, milovat mě.“

Tiskla se ke mně, silně, její prsy mi vypalovaly díry do zad, jednou rukou mi hladila hruď, druhou měla na mém penisu.

„Ne, René. Ne, dokud nebudeš potrestaná.“

„Dobře. Jestli je to způsob, jak to chceš. Ale, Bořku…“ hlas měla svůdný a sexy, „proč trestáš sebe tím, že si mě nevezmeš?“

„Ne. Teď ne. Ještě ne.“

Projevil jsem větší sílu, než jsem si myslel, že v sobě mám, odtáhl jsem ze sebe její ruce a odstoupil od ní. Když jsem odcházel, nemohl jsem se ohlédnout. Tolik síly jsem zase neměl.

Pozvali jsme čtyři páry, aby viděly Renátino potrestání. Zvažovali jsme přizvat i děti, ale pak jsme to zamítli.

Jan a Petra byli naši nejlepší přátelé a stáli při nás. Jan se jako jediný ze všech sezvaných mužských nikdy nezmínil o tom videu, i když vím, že ho taky viděl. Pozvali jsme ještě Martu a Dana a Evžena s Markétou. Poslední pár, Filip a Běla, nebyli naši blízcí přátelé. Běla radši pomlouvala, než dýchala, a všechno, co u nás zjistí, se po celém městě rozšíří dřív než za dvanáct hodin. Čím rychleji, tím lépe, aspoň pokud jde o mě.

Dorazili kolem osmé a já jsem je zavedl do garáže. Nepodávalo se žádné pití ani chuťovky. Nešlo o setkání toho druhu. Hosté se usadili na skládací židle na cementové podlaze garáže.

„Viděl každý to video?“ zeptal jsem se. Ženy něco zašvitořily a začervenaly se. Muži se dívali jinam. Nakonec přisvědčili. Zdálo se, že to zatracené video viděli všichni. Divil bych se, kdyby to zatloukali. Byli zcela zticha, když jsem se na ně obrátil.

„René bude za své cizoložství potrestaná. Vy tu jste jako svědci. Vy všichni tady a každý v tomhle městě by měl vědět, že byla dostatečně potrestaná, a odpustit jí. Odpustit a zapomenout. Žít dál.“

„Žádný opravdový muž by manželce neodpustil to, co ona udělala. Překvapuje mě, že vůbec připouštíte možnost dál s ní zůstat,“ ozvala se Běla, svým hlasem nejpanovačnější klubové mrchy.

„Opravdový muž, muž suverénní ve své vlastní mužnosti a síle, muž milující a starající se o svou manželku, by ji přiměřeně potrestal a pak by jí odpustil. To je to, co já zamýšlím udělat. Potrestat a odpustit. A chci, abyste taky odpustila, Bělo. René byla dobrá manželka a matka dvacet let. Dva týdny jsou nedůležité.“

„Dobrá, možná, jestli trest bude náležitě přísný. Co myslíš ty, Markéto?“ zeptala se Běla.

Ano, Markéto, co si myslíš? Povídalo se, že Markéta byla Dominikovou kamarádkou před René.

„Měli bychom všechno odpustit. Když bude trest drsný, bude René trpět dost.“

Jak jsem doufal, brzy byli všichni zajedno.

„René!“ zavolal jsem. Když bude trest úměrný provinění, odpuštění bude následovat automaticky.

Čekala netrpělivě venku u garáže. Když jsem ji zavolal jménem, vstoupila, ve froté županu přehozeném přes sebe, a ve cvičkách připomínajících baletní piškoty na nohou. Přicházela s hlavou zahanbeně sklopenou a postavila se vedle mě.

„Řekni svědkům, jaký bude tvůj trest, René.“

„Budu…“

„Dívej se na ně a mluv zřetelně.“

Zvedla své oči a dívala se do jejich. Dělaly se jí slzy a stékaly po jejích půvabných tvářích. Publikum bylo tiché, ani nedýchalo, zírali jen na ni.

„Budu svlečená do naha. Budete se dívat, jak budu sešvihaná. Dostanu pás cudnosti, který bude kolem mě zamknutý. Budu ho nosit po zbytek života, aby mi bránil v dalším cizoložném chování.“

„Ne,“ vydechla Petra a rozplakala se nad trestem pro svou kamarádku. Všichni strnuli, jejich obličeje vyzařovaly opravdový šok.

Zvedl jsem pás cudnosti tak, aby ho viděli. Byl to působivý pohled, na jeho lesklý pásek z nerezové oceli, který ji má obejmout v pase, a na k němu náležející plotýnku, kterou se zakryje její díra a zamkne k pásku. Předvedl jsem jim, jak to funguje a poslal jsem to kolem, aby si to všichni mohli v klidu prohlédnout.

Chtěli se vyptávat. Zrudlé obličeje a rozpačité pohledy si našly cestu k nenasytné zvědavosti. Přehrada ticha se protrhla. Začali s tím, „kde jsem dnes, v tomhle století, takovou věc našel“ a pak vznášeli své další otázky, všechny možné, kromě jedné. Tu položila Markéta. Přemýšlel jsem, jestli uvažuje o takovém trestu pro sebe.

„Může masturbovat, když to bude mít na sobě?“

„Možná. Nic nepronikne do ní dovnitř, ale mohla by být schopná dráždit si klitoris. Nebude to ale snadné.“

Požádal jsem je, aby si sedli na své židle a obrátil se k René.

Pětkrát jsem omotal obě její zápěstí měkkým bílým lanem a bezpečně ho utáhl. Zkřížil jsem jí zápěstí a svázal je dohromady. Spustil jsem dolů řetěz elektrického kladkostroje, zahákl ji na něj, a zase ho zvedl do takové výše, aby měla paže nad hlavou a byla pořádně napnutá, zády k obecenstvu.

Župan měla přehozený přes ramena. Sundal jsem jí ho. Zalapala po dechu. Měla na sobě titěrná tanga, která ji vzadu, kam se všichni dívali, jen hodně málo zakrývala.

Vytáhl jsem bič z jeho pouzdra a ukázal ho publiku. Nerozsekne jí kůži, ale rozhodně bude vědět, že byla potrestaná.

„Chceš něco říct, René?“

„Děkuju ti Bořku za to, že mě potrestáš a odpustíš mi. Lituju toho, co jsem udělala. Miluju tě.“

První olíznutí dopadlo na srpek mezi její prdelí a stehny. Nadskočila a vzdychla stejně jako všichni svědci, kteří zareagovali současně s ní, jako kdyby sami dostali tu ránu taky. Nebudu popisovat jednotlivé údery, bič pokaždé našel její jemné maso. Ani nebudu popisovat, jak se kroutila a přetáčela, jak byla její kůže stále víc rudá a strakatá, a jak nakonec měla dost a já jsem přestal.

„A teď ten pás.“

Připevnil jsem na ni pás cudnosti a klíček k němu na řetízku si pověsil kolem krku. Zase jsem ji zakryl županem.

„Dostatečný trest?“ zeptal jsem se. Jak jsem očekával, souhlasili, a tím odstranili skvrny z její i mé cti.

„Prosím vás, abyste teď odešli. Chci být se svou ženou sám.“

3 ÚMĚRNOST

Byli jsme v naší ložnici. René byla nahá, kromě toho pásu. Bylo to po hodně dlouhé době poprvé, kdy jsme zase byli spolu sami.

„Byl jsi velkolepý! Jsi úžasný muž. Za prvé, naplánoval jsi to. A pak jsi to perfektně provedl! Mysleli si, že mě tím bičem trestáš. Kdyby tak věděli, jak to zbožňuju, jak mě to rozehřívá. Ach, Bořku, právě teď tě opravdu potřebuju!“

Spěchal jsem se svlékáním svých šatů a René se šťastně točila, tančila kolem pokoje.

„Jak jsi to udělal, Bořku? Držel jsi mě celou tu dobu na hraně orgasmu. Kdybych nebyla svázaná, udělala jsem se. Nebylo by to potom něco? A ta malá vylepšení naší show. Ten tampon, který zabránil šťávám z mé píči stékat mi po nohou. Ten odstraňovač olejových skvrn na podlaze, který překrýval můj pach. Bořku, jsi opravdu třída. Pospěš si!“

Už jsem byl nahý. Skočila ke mně, vrhla proti mně své báječné tělo, pokryla mě polibky, cpala svou ocelí zakrytou kundu na můj čurák.

„Dělej, Bořku! Sundej ze mě tu zatracenou věc! Chci do sebe tvého ptáka!“

„René, ten pás tam zůstane. To sešvihání pro tebe nebyl trest. Máš to ráda. Tvůj trest je ten pás.“

Ukročila dozadu, s ohromeným výrazem ve tváři, nemohla uvěřit tomu, co jsem řekl.

„Bořku, souhlasila jsem, že to budu nosit napořád, ale jenom když ty nebudeš poblíž. Jsi tady. Chci, abys mi dal ten zatracený pás pryč a mrdal mě! A chci to hned!“

„Ne.“

„Ty hajzle! Ty zoufalý blázne! Nikdy jsem nebyla tak nadržená. Nevydržím to!“ ječela a padla mi na prsa se zaťatými pěstmi.

„Zkus prosit místo ječení. To by mohlo zabrat,“ řekl jsem s úsměvem.

Klesla na podlahu a líbala vršek mých chodidel.

„Prosím, Bořku. Prosím, mrdej mě! Zoufale to potřebuju.“

„Pros dál.“

Její sevřená pěst udeřila do mého nártu. Jak jsem poskakoval kolem ní, sahala po klíči na mém krku.

„Ne. Zlobivá holka,“ řekl jsem, plesknul ji přes ruku a odstrčil.

Roztáhla nohy, dala si ruce v bok a vyzývavě vystrčila svou pánev.

„Proč si mě odpíráš? Ty mě nechceš?“

„Jo, chci tě, a jenom tebe. Ale chci, abys věděla, že to beru vážně. Mě to zničilo!“ křičel jsem.

Slzy v očích, pevně se mě držela. Bylo jí u mě dobře.

„Bořku. Mě to tak mrzí. Moc toho lituju. Miluju tě víc, než umím říct.“

Brečeli jsme spolu, drželi jeden druhého, na celý život. O čtvrthodinu později jsem jí ten pás sundal. Milovali jsme se, napřed jemně a pomalu, nakonec divoce a vášnivě.

Jak řekla ona, proč bych si ji měl odpírat? Já jsem se žádného provinění nedopustil. A už jsem byl potrestaný až moc.