Pročítal jsem jako obvykle inzerci Zaměstnání. Už delší čas jsem hledal nějakou zajímavou práci. Náhle mne upoutal stručný inzerát: Hledáme muže do začínající protidrogové brigády, dobré platové podmínky, zajímavá práce, podmínkou fyzická zdatnost. Víc nebylo uvedeno, jen tel. kontakt.

Druhý den jsem na uvedené číslo zavolal, mužský hlas mi řekl, že po telefonu nedávají žádné informace, ale pokud mám opravdový zájem o práci, tak ať se dostavím na adresu, kterou mi nadiktoval. Domluvili jsme si hodinu a já na smluvenou schůzku dorazil.

Přijal mne sympatický muž a uvedl do své kanceláře. Začal tím, že vláda schválila nový program v boji proti návykovým látkám, tj. proti drogám v jakékoliv podobě. Nový program spočívá v tom, že se na veřejnosti netoleruje žádné použití nebo vlastnění drog, ani v menším než malém množství. Protože policie tohle vše nestíhá, ujala se tohoto nově vzniklá soukromá protidrogová brigáda spolupracující s policií. Zeptal jsem se, jak to tedy v praxi vypadá. Odpověděl mi „Nejsme na nikom závislí, máme vlastní záchytku, vlastního doktora a dvě sestry. Nikomu se nezodpovídáme, je jen na nás, jak si poradíme a jaké budou výsledky. A ty jsou dobré, v našem městě už silně pokleslo používání drog. Pracujeme tak, abychom našim případným klientům co nejvíce znechutili požívání a distribuci drog. Funguje to tak, že od nás je vysláno několik mužů třeba na nějakou diskotéku, nebo jakoukoliv jinou akci, kde je pravděpodobný výskyt drog. Všichni muži jsou normálně civilně oblečení a vmísí se mezi návštěvníky akce a pozorují. Když si všimnou něčeho podezřelého, zavolají na speciální číslo policie. Na jejich zavolání se dostaví na místo uniformovaný policista, naši lidé uzavřou východy a policista společně s námi legitimuje vytypované osoby a my jim dáváme líznout test na drogy. Pozitivní osoby převážíme na naši záchytku, kde se je pomocí různých nepříjemných úkonů snažíme odradit od dalšího používání těchto látek. Prostě řečeno, tak nějak v mezích zákona, je tu co nejvíce ponížíme a znepříjemníme jim pobyt. Nesmíme je mlátit a podobně, ale můžeme jim naordinovat bolestivější či nepříjemnější vyšetření, nebo taková vyšetření a v takových podmínkách, jaké by nikdo z nás nechtěl zažít.“

Pak jsme ještě probrali pracovní podmínky, plat a další náležitosti a domluvili se, že nastoupím v pátek večer na zkoušku, protože o páteční a sobotní noci bývá nejvíce práce. V pátek okolo 20. hodiny jsem tedy dorazil do sídla brigády. Nejdříve jsme probírali, kam vyrazit. Bohužel, tento pátek nebyla nikde žádná akce, tak jsme se domluvili, že se zajedeme podívat do hudebního klubu, kde se schází mládež. Byli jsme jen čtyři a k tomu na telefonu určený státní policista. Do klubu jsme vstupovali postupně po cca čtvrthodině, abychom nebyli nápadní a rozptýlili jsme se po sále. Okolo 23. hodiny jsme si všimli, že na tanečním parketu se svíjí nějak moc veselá dívka, její pohyby dávaly jasně najevo, že bude asi pod vlivem nějaké taneční drogy. Kolega zavolal určeného policistu a dva muži se postavili u dveří. Policista dorazil během patnácti minut. Po jeho vstupu do sálu, muži u dveří zamkli vstup. Pak policista vyzval všechny návštěvníky o prokázání totožnosti a my naběhli s testem slin na drogy. U všech byl negativní, jediná pozitivní byla jen ta dívka. Policista se obrátil k nám a jen řekl „Je jí jen okolo sedmnácti. Tady máte její doklady. Teď už je jen vaše, pánové. Přeji vám hezký zbytek noci“ a odešel. Naložili jsme dívku i přes její protesty do mikrobusu a odvezli k nám na záchytku. Sdělili jsme jí, že bude muset zůstat až do odbourání drogy u nás.

Odvedli jsme ji do přijímací místnosti. Byla to větší místnost, kde uprostřed jedné stěny byla záchodová mísa, o kousek dál byla výlevka a před druhou stěnou byl pultík s teplou a studenou vodou a hadicemi na konci osazené tryskami. Asi metr od této stěny visely od stropu

dva úchyty s koženými pouty. Skoro uprostřed místnosti stálo gynekologické křeslo a kousek vedle vyšetřovací lehátko potažené bílým omyvatelným potahem. Opodál stál doktorův stůl s počítačem a vedle odkládací stolek a židle. V jednom rohu osobní váha i s měřením výšky a o kousek dál otáčecí kulatý dřevěný podstavec poháněný elektromotorkem, na kterém byla na horní ploše asi 40 cm od sebe namalovaná lidská chodidla. Okolo podstavce byly osvětlovací lampy a před ním stál na stativu fotoaparát. Vedle dveří stálo několik židlí. Všechny stěny byly bíle vykachlíčkované, podlaha měla šedivou dlažbu s odpadovým kanálkem uprostřed. Byli jsme tu my čtyři a dívka. Tu jsme nechali stát před doktorovým stolkem a sami jsme se usadili na židle u dveří. Vtom vstoupil doktor. Byl to mladý nedávno vystudovaný lékař. Převzal si její doklady a zadával její data do počítače. Jen tak přes rameno k ní prohodil „Zatím si slečno odložte.“ Jeden z mých kolegů dal dívce do ruky dva igelitové pytlíky a papírovou krabičku. „Do krabičky dáte hodinky, náramky, prstýnky, náušnice, řetízky a jiné cennosti. Do jednoho pytlíku boty a do druhého veškeré oblečení. Tak šup svlékat, nemáme zas tolik času, ještě vás čekají procedury.“ Zmateně se rozhlédla „Kde se mám svléknout?“ „No přeci tady, snad by slečna ještě nechtěla kabinku“ a postrčil ji k odkládacímu stolku. Rozhlédla se, před ní doktor sedící za stolem, za ní u dveří jsme seděli my čtyři. Pomalu stáhla prstýnek, hodinky a náušnice a vložila je do krabičky. Vyzula střevíčky a vložila do pytlíku. Postavila se tak, aby k nám byla zády a pomalu si rozepnula a sundala blůzku, rozepnula džíny, stáhla si je a vše vložila do druhého pytle. Stála jen v kalhotkách a podprsence. Ruce zkřížila na prsou. Doktor na ni pohlédl „Tak co je slečno, jak dlouho máme čekat, všechno dolů a do pytle.“ Vykulila oči „To né, to nemůžete, to nejde před nimi, ať jdou pryč“ a kývla hlavou směrem k nám. Doktor pozvedl obočí „Bleskem se svlečte, nebo vám pánové rádi pomohou.“

Ohlédla se na nás a když viděla, jak se zvedáme ze židlí, rychle sáhla dozadu, rozepla zapínání, jednou rukou si zakryla prsa a svlékla si podprsenku, druhou rukou si stáhla kalhotky, rychle oboje vhodila do pytle a druhou rukou si zakryla klín. I když jsem ji viděl jen zezadu, byl to docela pěkný pohled, štíhlá a až na pevný bílý zadeček a proužek na zádech, celá opálená. Doktor pokynul, ať se posadí na židli naproti jeho stolu. Rudá hanbou si sedla, nohy tiskla k sobě, stále si zakrývala rukou prsa i klín. Doktor jí změřil tlak a tep, poslechl srdce, proklepal hrudník a popošel k váze „Tak slečno, šup na váhu, zrovna vás i změříme.“ Zakrývajíce si svá intimní místa rychle přešla na váhu. Tam ale musela stát bokem k nám. „Tak to máme 63 kila a teď se narovnejte, ruce pěkně podél těla a vypnout hruď a položil ji na hlavu doraz výškoměru. Zrudla ještě víc a na okamžik spustila ruce podél těla a narovnala se. Naskytl se nám pěkný pohled z boku, hezký tvar malých koziček, bradavky trčící nahoru, ploché břicho. „172 centimetrů.“ Hned si zase zakryla svá místa a shrbeně se vrátila před doktorův stůl. Doktor zmáčkl tlačítko zvonku na stole. „Tak, mladá dámo, teď si lehněte tady na lehátko na pravý bok a pokrčte nohy. Naskytl se nám lepší výhled, byla sice stále zády k nám, ale pod vystrčeným zadečkem byla vidět oholená skulina. Doktor jí přidržel ruce před tělem. Otevřely se dveře a vešla sestra v jedné ruce džbán, z jehož dna ústila dlouhá hadička, Druhá ruka v gumové rukavici, vztyčený ukazovák a na něm vazelína. Přikročila k lehátku, položila džbán na lehátko, jednou rukou děvčeti nacvičeně roztáhla půlky a prstem s vazelínou přejela po hnědé dírce, zasunula hadičku a zvedla džbán do výše. To se událo tak rychle, že dívka stačila jen vyjeknout. Pak ale jen sténala, jak se tlak vody tlačil do jejích střev. Po vyprázdnění nádoby sestra i se džbánem odešla. Dívka se postavila opět ve svém shrbeném postoji, zakrývajíc si prsa i rozkrok. „Kde máte záchod?“ „Támhle“ kývl hlavou doktor ke stěně. „To nejde, to nemůžu tady přede všema“ sténala, tlak ve střevech narůstal. „To není náš problém, slečno. Požila jste drogu a teď musíte nést následky. Buď dojdete na mísu, nebo to uděláte tady na podlaze.“ Ukázal na kanálek v podlaze. Chvilku váhala, ale tlaky už byly nesnesitelné, rudá ve tváři, stále se zakrývajíce rukama, shrbeně spěchala na mísu. Pak už jen bylo slyšet, jak z ní vše pod tlakem plynů a vody vylétá a znovu a ještě jednou.

Brečela studem a ponížením. Konečně bylo vše venku, očima hledala toaletní papír, žádný neviděla. „Prosím, papír.“ „Ten nepotřebujete. Prosím pánové ujměte se slečny.“ Vyskočili jsme ze židlí, uchopili ji za ruce a dovlekli ji před pultík s hadicemi. Bránila se a křičela, ale rychle jsme jí zvedli obě ruce nahoru, zapnuli do kožených řemínků. Neměla ruce natažené, ale pokrčené v loktech a upevněné jen kousek nad hlavou nad hlavou. Teď jsme si ji mohli pěkně prohlédnout. I při kolenech pevně stisknutých k sobě, bylo vidět malý trojúhelníkový chomáček kudrnatých chloupků a pod ním vyholený spodek a počátek skuliny. Jak měla zvednuté ruce, tak její bílé prsy vypadaly, jako by byly ploché, jen z nich trčely bradavky jako hrozinky. Párkrát jsme ji obešli, abychom si ji pořádně ze všech stran prohlédli. Měla zatnuté zuby a po tváři jí tekly slzy. Jeden z kolegů si oblékl pogumovaný oblek, uchopil ji za loket a natočil zády před ovládací pultík. Doktor spustil tlakovou vodu, proudem nejdříve ledové vody jí nejdříve opláchl zadeček, pak prudkým proudem mezi půlky a mezi stehna. Pak přejížděl od ramen až po kotníky a zpět. Ječela, jak to studilo. Pak ji kolega pootočil čelem k proudu. Doktor začal od prsou a pomalu sjížděl níž. Nejhorší pro ni nastala chvíle, kdy se ledový proud přesunul z břicha až do jejího roznoží a rozevřel její pysky a drásal poštěváček. Znovu nahoru až k bradě, až se rozkuckala, jak jí část vody vnikla do úst a do nosu. Pak prudký proud znovu bušil do jejích ňader, pak břicha a opět útočil na její lasturku. A znovu a znovu. Střídavě ječela a kuckala vodu, pak už ječení vzdala, jen kňučela a visela bezmocně v poutech. Doktor občas prostřídal ledovou vodu na okamžik horkou.

Po pár minutách zarazil vodu. „Osušte ji.“ Jeden z mužů vzal froté ručník, a tak jak visela, ji celou otřel. „Odvažte ji a slečna se bude fotografovat.“ Odvázali jsme ji, trochu se jí podlamovaly nohy. Snažila se rukama ještě trochu zakrýt, ale vzdala to, když jsme ji chytli za ruce a odvedli na podstavec. „Rozkročit, chodidla na vyznačené značky, ruce sepnout za hlavou, vypnout prsa.“ Opět rudá ve tváři poslušně vše udělala. Bradavky jí po té ledové vodě ještě stále trčely jako špunty na kopačkách. Kolega zapnul reflektory a na fotoaparátu zapnul automatické snímkování po 1 vteřině. Kruhový podstavec se pomocí elektromotorku a převodů začal i s dívkou pomalinku otáčet. Po celé jedné otáčce doktor přikázal „Předklonit a spustit ruce volně dolů.“ Po další otáčce „Narovnat se, kotníky k sobě, ruce podél těla.“ Po další otáčce zastavil otáčecí podstavec a přikázal jí ať si vyleze na vyšetřovací lehátko. „Kleknout, rozkročit se, sehnout, lokty a hlavu opřít o lehátko, vystrčit zadek. Stáli jsme všichni okolo a se zájmem zblízka vše sledovali. Doktor si natáhl rukavici, namazal ukazovák vaselinou, poodtáhl obě půlky od sebe a prstem jí přejel po kakaové dírce a pak tam celý zastrčil, jen vyjekla. Zakroužil s ním, párkrát vysunul a zase vsunul, plácl ji po zadku „Dobrý. Otočte se na záda.“ Otočila se a zakryla si oběma rukama klín. „Teď vám chlapci pomohou na kozu.“ Každý jsme chytli jednu končetinu, roztáhli jí ruce i nohy, a tak přenesli na kozu, snažila se bránit, ale to už jsme jí přivazovali řemínky za zápěstí roztažených paží, a kurtovali pokrčené doširoka roztažené nohy do třmenů. Pak ještě převázat pásek přes břicho, aby se nemohla mrskat do stran. „Chlapci, pojďte se dívat, to se vám bude líbit“ pronesl doktor a palcem a ukazovákem jí roztáhl velké pysky. Objevily se růžové závojíčky a malinký klitoris. Doktor několikrát zlehka přejel prstem mezi malými pysky až na poštěváček a zpět. Poštěváček se trochu zvětšil prokrvením. Dívka sebou vždy cukla s tichým zaúpěním, ale víc dělat nemohla. Doktor rozevřel co nejvíce malé pysky a posvítil si malým světýlkem „Podívejte se tam, panna už také není.“ Obrátil se na nás „Odveďte ji na pokoj.“ Odpoutali jsme ji, a tak jak byla nahá, jsme ji odvedli na pokoj č.2. Byl to malý pokojík, uprostřed ploché lůžko s třmeny pro nohy a ruce. Položili jsme ji na záda a připnuli do třmenů, tak aby měla trochu nohy od sebe a rozpažené ruce. Doktor zavolal „Sestři, cévku.“ Do dveří vešla sestra s plastovou lahví a tenounkou průhlednou hadičkou. Rozevřela děvčeti pysky a vsunovala jí do močové trubice cévku. Dívka rudá v obličeji ječela jak o život. „Neřvi, to je proto, abys nám v noci nepočurala postel“ řekla. „Takhle ti bude moč samovolně odtékat.“ „Střeva jsme jí vypláchli, a tak žádné další nebezpečí znečistění lůžkovin nehrozí“ poučil nás doktor. „Co bude dál, zeptal jsem se“. „No, teď už skoro nic, je tu poprvé, neměla toho v sobě moc, tak ji zase nebudeme tolik trápit. Do rána tady bude ležet téměř bez hnutí při rozsvíceném stropním světle, každou hodinu ji bude jeden z vás kontrolovat, zda je v pořádku a jestli jí nevypadla cévka.

A ráno po prohlídce a podepsání protokolu ji pustíme. Snad jí tohle ponížení a procedury bude stačit, aby se to už neopakovalo. Ale pokud se tu objeví znovu, pak trochu přitvrdíme.“ Je jasné, že jsme se tohoto úkolu zhostili s radostí. Každou hodinu jsme se střídali na kontrole a neopomněli jsme zkontrolovat nejen cévku, ale pohmatem i zda je vše v pořádku i v jejím okolí a pro jistotu i zda se náhodou něco nepřihodilo jejím prsům včetně bradavek. Nikdy se to neobešlo bez jejího kňučení a sténání. Kolem osmé hodiny ranní přišel doktor zkontrolovat klientku. My ji odvázali a dovedli do přijímací místnosti. „Tak slečno, máte to za sebou. Podívejte se na ty pěkné fotografie, které jsme s vámi pořídili. Ty si tu necháme na památku, pro případ že byste zatoužila se sem ještě někdy vrátit. Doufám, že vás to odradí od dalších pokusů s drogami. Příště by to bylo horší.“ Dívka se sklopenou hlavou jen přikývla. „Tady nám podepište, že jste dostala v pořádku nazpátek své věci a že s vámi bylo slušně nakládáno“. Dívka rychle podepsala a jeden z kolegů jí podal oba igelitové pytlíky, krabičku s cenostmi a doklady. Spěšně se oblékla. Otevřel jsem jí dveře ven. „Nashle“ pípla. „Snad raději Sbohem“ odpověděl doktor.