Bylo ještě šero, když mě to vyhnalo z postele. Došel jsem vypustit měchýř. Když jsem se vracel, Klára ležela na boku a kolena měla skoro u brady. Asi jí byla zima, protože zadek měla volně vystrčený do prostoru. Ten pohled způsobil, že mi ztvrdla ta nejdůležitější část mého těla a nebylo to zimou.

Opatrně jsem k ní zalezl a ponořil nedočkavce do otvůrku, co se na mne tak sympaticky šklebil. Klára cosi zahučela a zachrula se. Asi proto, aby mě měla co nejhlouběji. Přetáhnul jsem přes nás peřinu a chytil jí za prso. Než jsem si to všechno stačil uvědomit, zase jsem spokojeně spal.

Probudil mě jakýsi pohyb v klíně. Klára rejdila zadečkem a svírala mě poševními svaly tak, že jsem jí naplnil dřív, než jsem se stačil probudit. „To bylo krásné!“ sevřela mi ho, aby z ní nic nevyteklo. Ale potom sebou mrskla a měl jsem její pečlivě udržovanou kundu nad ústy.

Právě včas, protože odtud začalo vytékat to, co jsem do nastříkal. Vyplázl jsem jazyk, abych vylízal vše, co z ní vytékalo, ze všech zákoutí. Klára mi ho také začala sát, aby v něm nezůstala ani jedna zapomenutá spermie. Snažili jsme se to držet v ústech. Potom jsme se přetočili zpět, abychom si tu lahůdku mohli vyměnit v dlouhém polibku, kdy se mi Klára snažila dostat jazykem snad až do žaludku.

Sluníčko se tomu smálo, tak jsme vstali, abychom se na zahradě nasnídali. Neoblékali jsme se, protože tam není odnikud vidět. A i kdyby... Komu se to nelíbí, ať....

Po snídani jsem přinesl Venušiny kuličky a zámeček. „Nééé...“ zakvílela Klára, když to uviděla. Bylo jí jasné, že nastane celodenní mučení. Zasunul jsem do ní kuličky. Vyndal jsem kroužky, co měla ve hrotech malých pysků a místo nich zavedl očko zámečku.

Celý den jsme pracovali na zahradě a já měl tisíc chutí zanořit čuráka do toho otvoru, který mi Klára pořád nastrkovala před oči. Kuličky poctivě odváděly svojí práci a tak se každou chvíli zachvěla v orgasmu a zůstávala po ní stopa jak po slimákovi. „Aspoň do zadečku!“ škemrala. Copak jsem jí to mohl odmítnout? To jí trochu uspokojilo, takže jsme mohli pokračovat v práci. Ale každou chvíli nám padnul zrak na Sněžku, třpytící se v paprscích slunce.

„Zítra půjdeme na Sněžku!“ řekl jsem, když jsme se oba zastavili, abychom si vychutnali ten pohled. „Ale nedáš mi tam ty kuličky!“ vyhrkla Klára. „Ale nebudeš si brát kalhotky!“ kontroval jsem. „Dobře! Už se těším!“ poskočila Klára tak, až jí kuličky znovu dovedly k orgasmu. „A už mi to vyndej!“ zaškemrala. „Ještě ne!“ nechal jsem jí trápit, protože jsem věděl, jak bude potom divoká.

Udělali jsme si večeři a teprve, když jsme se najedli, položil jsem jí do trávy a odemknul zámeček. „Áááá... áááá.... ááááá... “ vrhla se na mne a napíchla se na ten patník, co mi trčel mezi nohama. Ani si nevytáhla kuličky. Poskakovala na něm, jako kdyby si ho chtěla zarazit snad až do břicha.

To se nedalo vydržet. Ocas se mi proměnil v hasičskou proudnici a naplnil jsem jí tak, až mi ho to vyráželo. Ale to jí nestačilo. Znovu rozjela to rodeo. Sám jsem byl překvapen, co všechno vydržím. Ještě několikrát se zachvěla. Když jsem jí ještě jednou naplnil, vyčerpaně ze mne spadla.

Koukal jsem,jak z ní vytéká vše, co jsem do ní nastříkal a potom se objevila kulička. Pomalu vylézala ven a za ní i druhá. A za nimi se vyvalil zbytek spermatu. Když jsme se vzpamatovali, vykoupali jsme se a zalezli do postele. Ještě jsem jí stačil znovu zavěsit šperky, co měla na kundičce a usnuli jsme.

Ráno jsme se rychle nasnídali a sedli do auta. Jeli jsme přes Polsko, protože to je na Pomezky kratší. Zaparkovali jsme a vydali se ke Sněžce. Klára šla přede mnou a při pohledu na její pohybující se zadeček mi náhle začaly být těsné kalhoty. Neodolal jsem a několikrát jí sáhnul pod sukni. I když jí kundička větrala, stejně jí měla krásně mokrou.

Na rozcestí pod Jelenkou jsem to nevydržel a zatáhnul jí za seník, co tam stojí. Zvednul jsem jí sukni a stáhnul šortky. Zabořil jsem ho do té bažiny a Klára se kousala do ruky, aby nevzbouřila celé hory. Pilně jsem jí protahoval a když se rozkvílela podruhé, naplnil jsem jí tu studni až po okraj.

Upravili jsme se a pokračovali v cestě. Na Jelence jsme si dali pivo, abychom měli energii k dalšímu pochodu. Ještě pár loků z Emina pramene a šli jsme. Ale to překvapení!

Místo klasické cesty tam byly schody. Ale byly asi konstruované pro obry! Než jsme je vylezli, tak jsme si mysleli, že nám upadnou nohy.

Konečně jsme se ocitli na pláni kosodřeviny. Na chvíli jsme si sedli, abychom si odpočinuli. Kláře se svezla sukně tak, až jsem viděl tu uslintanou díru. Povalil jsem jí a začal vylizovat vše, co

z ní prýštilo. Samozřejmě že došlo i na to poslední. Musel jsem ten pramen ucpat.

Uspokojeni jsme vyrazili dál. Jenom nás štvalo, že když nebyla cesta vodorovná, museli na ní udělat schod. Tak jsme pokračovali schod od schodu, až jsme se ocitli pod samotnou Sněžkou. A tady se schody změnily z dřevěných na nerezové. Ale přežili jsme to a vystupovali vzhůru.

„Já mám chutě!“ zašeptala mi do ucha, když jsme byli na vrcholu. Ne našem, ale hory! „Tak pojď, vrátíme se traverzem!“ chytil jsem jí za ruku a řítili jsme se k té cestičce. Podle očekávání tam nikdo nebyl, tak jsem sundal šortky, zvednul Kláře sukni a prudce ha narval do té slintající díry.

Klára jenom hekla a přitiskla se ke mně, abych v ní byl co nejhlouběji. Sundal jsem jí i halenku, aby nic nebránilo plnému prožití našeho splynutí. Horami se neslo naše hekání a mlaskání Klářiny promáčené kundy.

Bylo vidět široko, daleko a kosodřevina nás chránila před nemístnými pohledy, tak jsme ty - zatím nepotřebné – součástky oblečení nesli v ruce. Lehký vánek chladil naše rozpálená těla a tak se nám opět začalo cosi topořit.

Klára mě náhle chytla a vrazila mi tvrdou bradavku do úst. Začal jsem jí žužlat a ona mě chytila za tu část těla, co se znovu proměnila v kámen. Předklonila se a zavedla si ho tam, kde to má nejraději. Vybouřili jsme se, ale blížili jsme se k Jelence, tak jsme se museli obléct.

Zastavili jsme se tam na jedno pivo, abychom měli sílu na zpáteční cestu. Když jsem to jednou jel rolbou, zdál se to kousek, ale pěšky je to nekonečné.

Konečně jsme se ocitli na parkovišti na Pomezkách a mohli naše znavené končetiny uložit do auta. „To bylo krásné! Někdy si to musíme zopakovat!“ zasnila se Klára, když jsme vyrazili k domovu.

Bobr

©

2016