Tak tahle příhoda je stará přes čtyřicet let. Odehrávala se v době, kdy většina mladých mužů v devatenácti letech opustila na dva roky rodinu, spolužáky, kamarády, přítelkyně, někdy i manželky a nastoupili  na základní vojenskou službu. Pro řadu z nich to bylo poprvé, co se dostali z přímého vlivu rodičů a najednou se museli, alespoň v základních věcech, postarat sami o sebe. A k tomu začali žít kolektivním životem družstev, čet a světnic. Brzy začaly chodit dopisy z domova, těm šťastnějším i od slečen. A čím byl domov vzdálenější, tím byly zprávy i příhody napínavější. 

S časem, který uplynul od jejich nástupu na vojnu, nabývaly na intenzitě a jak ostatní vyprávěli, co oni a slečny, přidávali se i ti méně zkušení. Vzácné a v podstatě dost nevýznamné zážitky s kamarádkami a spolužákyněmi najednou nabývaly na významu a ve vlastní fantazii rostly do nebývalých rozměrů. A po pár týdnech sex vládl vojenskou světnicí, jakkoliv to tak zpočátku nevypadalo. A když přišly první vycházky ? Posádkové markytánky měly žně, ostatní dívky se ke kasárnům na příkaz maminek nesměly ani přiblížit. Takže zase půst. Až na občasně vynalézavé výjimky.

To se takhle jednou večer vypravil pomocník dozorčího posádky na kontrolu výkonu strážní a dozorčí služby. Spolu s velitelem stráže vyrazili i do odloučenějších končin kasáren, dokonce až do jednoho z autoparků, kde už nikdo neměl být, jen dozorčí s pomocníkem v domečku u vjezdu. K jejich aktivizaci sloužil zvonek na bráně, jenže ten zvonil, dokonce slyšitelně až ke kontrole, ale v budce se nic nedělo. Co to ? Že by nepřítel přepadl opuštěný autopark ? Vše bylo o to závažnější, že otevřenými dveřmi strážního domku byly vidět dva samopaly ve stojanu, se zasunutými zásobníky, nejspíš s ostrým střelivem. Ale totálně přístupné každému, kdo by přelezl plot. Tedy průšvih jak hrom.

Šéf kontroly tedy přelezl a ostražitě se vydal ke strážnici. Dokonce i pistoli vytáhl z pouzdra a nabil náboj do komory. Nikde nikdo, místnost prázdná, jen na stole klíče od brány a od strážnice. Jen tak, pohozené bez dozoru. Mladý důstojník tedy odemkl bránu veliteli stráže s připraveným samopalem a začali pátrat. Pusto, prázdno, nikde ani živáčka. Že by se dozorčí autoparku rozhodli společně utéct ? Nebo si jen tak odskočili z dozorčího postu do blízké restaurace na pár žejdlíků, aby jim ta služba rychleji utíkala ? Ale to vždy zdrhnul jen jeden a druhý statečně hlídal a mlžil před kontrolami, kde jeho kolega a z jakých důvodů je.

Kasárna byla dost stará a pamatovala ještě ustájení koní. To byla dlouhá maštal a na jejím konci menší místnost k přípravě krmení. Dnes to byla řada zaparkovaných aut, vesměs náklaďáků a v přístěnku byl sklad všeho možného vyházeného, třeba potrhaných stanových dílců a maskovacích sítí. A právě odtud jakoby problesklo světlo. To pomocníka dozorčího posádky zaujalo a přiblížili se k vratům. I přes to, že byla zavřená, byl slyšet nějaký randál až ven a … co to ? To snad byl ženský hlas ! A tehdy mezi mužstvem opravdu nebyla žena ani jedna, jen tu a tam se někde v kasárnách našla nějaká občanská pracovnice, ale ty už byly od čtyř odpoledne všechny dávno doma. Zvědavě tedy sáhl na závoru a otevřel. Rej upírů by ho snad tak nevyděsil, jako to, co spatřil.

Ono to totiž začalo už před několika dny. To se takhle vracela domů jedna vejtřaska se čtyřmi vojáky, půjčená na týden k jinému útvaru a když projížděli posledním větším městečkem před posádkou, rozhodli se stavit na večeři. Pořádnou civilní, v místní restauraci. A protože měli peníze za nedodanou stravu, vybrali tu dražší, tehdy dvojku. Vojáci se najednou ocitli v samotném nebi, protože restaurace byla plná dívek, v lepší restauraci v lepších šatech a auditorium při vstupu čtyř zhruba dvacetiletých mladíků překvapeně ztichlo. Ona totiž v tomhle městečku sídlila fabrika na boty, která zaměstnávala dámy z nejširšího okolí, mnohé i dojížděly týdenně na svobodárny, muži byli výjimkou. Dokonce místní orgány měly spočítáno, že ve všední den, kdy byly ubytovny plné, je poměr pohlaví jedenáct dívek na jednoho chlapa. A to je potom o mužské zatracená tlačenice. Všichni místní údržbáři žili jak kohouti na smetišti, na kterou slepičku z hejna kývli, ta byla ihned ochotná skoro ke všemu. A najednou v pátek večer uviděly dívky  v restauraci hned čtyři nové objekty sexuálních tužeb, sice v dost pomačkaných tesilových uniformách, ale místo kanad měli polobotky, takže společensky částečně přijatelných..

Nebylo na co čekat, protože kdo zaváhá, nežere, říkali vojáci. Zde to platilo mezi slečnami trochu jinak, která zaváhá, ta si nepíchne. A tak začal soustředěný útok. V sále se nejen dalo najíst, ale hrála i hudba a fuj, fuj, dívkám nezbývalo, než tančit spolu. Přesto že nebyla dámská volenka, všichni čtyři vojáci byli  na parketu dřív, než jim donesli jídlo. Pravý hovězí bifťour jim málem vystydl a tak se snažili mezi záplavou přízně alespoň něco málo spolknout. No taky za ty peníze, vždyť stál i s hranolky a oblohou neskutečných osmnáct korun . Tohle v kasárnách nedostanou. Ale nejen biftek byl zážitkem, ona i ta dívčí těla, chtivě se tisknoucí na mužské protějšky, byla z oblasti bujných polučních snů.

Netrvalo dlouho a první z nich vyšel ze sálu. Dívky to zde dobře znaly a tak nebyl problém objevit dveře do místnosti s kulečníkem, kde byla tma, ale pusto. Slečna sáhla pod šaty, stáhla punčocháče i s kalhotkami a už seděla na zeleném stole s půvabně rozhozenýma nožkama, jen vstoupit. A nadrženému vojákovi to  nebylo potřeba nijak vysvětlovat, už byl tam. Ten druhý skončil se dvěma slečnami na schodech do sklepa. Kalhotky s punčocháčema si stáhly obě zároveň, ale jedna z nich ukázněně čekala, až si kolegyně přijde na své. Pak ji bleskově vystřídala v polosedě na jakémsi sudu od limonády a už ho tam měla taky.

Zbylí dva ještě dělali, že stále tancují, ale jakmile se kamarádi vrátili, zmizeli s dalšími slečnami v přítmí chodeb a kluboven taky. Ovšem vojna není kojná a nemohli se s náklaďákem vrátit až k ránu. Tak velitel skupiny, sice se značným přemáháním, ale přece, nařídil nástup do vozu a odjezd. Když už se soukali pod plachtu, přiběhla k nim ještě jedna slečna, jestli by ji nemohli kus svézt, protože některé holky si přišly na své a jí by se smály, že ona zase nic. Vypadala hodně mladě a měla tak úpěnlivě prosebný pohled, že neodolali, jakkoliv přeprava civilních osob byla ve vojenské technice zakázána. Ovšem neprohloupili, protože slečna statečně vykasala sukni šatů, až koukaly celé její kalhotky pod punčocháči, nechala si podepřít zadeček a začala šplhat na korbu náklaďáku. Tam se ani trochu nebránila jejich pozornostem a nechávala je se sebou dělat, co chtěli.  Pravda, korba vejtřasky není zrovna dvakrát vytápěná a postupné mizení svršků i spodků bylo dost odvážné. Ani ne tak z morálního hlediska, jako kvůli nočnímu chladu. Těžko říct, zda ji hřál žár mladosti nebo žár vášně. Ale i tak si nakonec za jízdy všichni tři vrzli ještě jednou, i když každý už měl za sebou dvě i tři čísla.

Jen šofér byl nespokojený, protože ve vejtřasce se za jízdy moc souložit nedá. A jakýkoliv prostoj už by byl časově nežádoucí. Tak nakonec provezli slečnu do kasáren a když odstavili náklaďák v odlehlém a ztemnělém autoparku, vylezl na ložnou plochu a udělal si dobře taky. Ovšem kam nemůže čert, nastrčí bábu, ve vojenských podmínkách dozorčího důstojníka. A tak musela slečna zůstat úplně nenápadně na korbě a teprve po večerce ji přišli její čtyři milenci vysvobodit. Ony se ty rozlehlé kasárenské prostory zdají veliké, ovšem všechno všude má oči a uši. Tak se ji neodvážili propašovat ven, naopak, uložili ji do přístěnku, do skladu poškozených stanů a maskovacích sítí na zrušení. A aby se v té neznámé místnosti nebála, ochotně tam s ní zůstal dozorčí autoparku. A když byl tak hodný, přece ho musela nějak odměnit. Balíček žvejkaček, ani cigarety s sebou neměla, tak co by mohla půvabná dívka udělat ? Udělala a do dvou v noci, kdy se měli dozorčí střídat, hned dvakrát. Bylo jí to velmi příjemné a ani on neměl důvod si stěžovat. A když ho přišel střídat pomocník dozorčího, užila si do rána ještě dvakrát.

Jen ji mrzelo, že se o tomhle jejím dobrodružství nemůžou přesvědčit ty rejpalky z práce, které jí pořád předhazovaly, jak si neumí pořídit pořádného chlapa. Tady si jich pořídila – no opravdu, šest najednou a části z nich to nestačilo jen jednou. Něco podobného ještě nikdy nezažila, dokonce ani jednoho kluka dvakrát za večer. A divila se, jak mohou být ty její kamarádky z toho šmrdlání tak unesené. Než začala s mladým milencem něco cítit, bylo po všem a pokračování, při kterém by si přišla na svoje,  nikde. To dneska si poprvé užila pořádný orgazmus při milování ještě na korbě vejtřasky cestou a konečně pochopila, proč holky o ty chlapy tak moc stojí. A protože nebyl jediný, rozhodla se, že tahle činnost bude ode dneška jejím koníčkem. Ono připusťme, že osm hodin denně přišívat stélky bot, asi nebude pro mladé děvče to pravé ořechové a hlavním smyslem života. Ale rodiče tušili, že není moc studijní typ a tak v patnácti, po skončení základky, nastoupila rovnou na zaučení do práce ve fabrice. Sice otrava, ale vydělala si. Jen kdyby jí výplatu máma skoro celou nezabavila. Ale prý jí to schovává na výbavu, až se bude chtít vdávat. Jen netušila, kde by přišla k takovému klukovi, který by po ní toužil jako po manželce, v městečku s takovým přebytkem krasavic. A najednou tady má roztoužených mladíků hned šest.

Po jejím usídlení se v zastrčeném koutě kasáren následoval víkend. Tedy i na vojně relativně volněji, oficíři vesměs dělali táty doma a tak šestice informovaných udělala poradu, co s tím. Určitě by tady mohla být do neděle večera a všichni by si mohli ještě něco užít. Jen budou muset přibrat něco málo dalších kamarádů, hlavně kuchaře, aby jim dívka neumřela hladem a pak i další dozorčí autoparku, kteří se pravidelně ve službách střídali a nešly před nimi návštěvy v zastrčeném skladu utajit. Všichni oslovení nadšeně souhlasili. Ono v kasárnách se dalo čekat cokoliv. Ovšem takováto ochotná slečna, přístupná bez vycházkových knížek, to byl sen.

Ovšem než si párkrát zadováděli, byla neděle večer. Co teď ? Dozorčího posádky měl jeden vyhlášený žrout vojny, pomocníka si vybral k obrazu svému, tedy lepší bylo se po objektu příliš nepohybovat. Natož potom vystěhovávat slečnu. A té se ve skládku docela líbilo a netvářila se, že by někam spěchala. Zvlášť když jí tam kluci vyrobili improvizovanou umývárnu, dvěma spacáky pokryli poskládané maskovací sítě, k tomu přidali nějaké to prostěradlo, které při té frekvenci bylo potřeba občas i několikrát denně vyměnit a jedlo se řádně u stolu, z porcelánových talířů, protože v kuchyni šlo sehnat všechno, i když mužstvo mělo servírováno do ešusů. 

A kuchaříci si dávali záležet. Rozhodně jí nenosili to, co bylo na běžném jídelníčku. Tak slečna přišla o krupeto, vařený hrách, UHO (univerzální hnědá omáčka) s namodralým gumovým knedlíkem a další vojenské lahůdky, místo toho jí nosili vepřový stejk s volským okem, hovězí stejk, čerstvý řízeček, pečené kuřátko a podobně. Při osmi stech obědech se vždy nějaký kousek vyšetřil. K tomu odpadla starost s takovým problémem, jako bylo její prádlo. Jednoduše zůstávala celé dny nahá, na vojně by se dalo říct v pohotovosti, neboť nebylo jasné, kdy se kdo z kolektivu uvolní na kousek lásky. Takže kalhotky, podprsenka, punčocháče i tehdy módní krimplenové šaty odpočívaly někde sbalené v koutě a celé dny nepřišly ke cti.

Takže když skoro po dvou týdnech pozorný pomocník dozorčího posádky otevřel dveře skládku, ve kterém to kouzelně páchlo rumem, pivem, cigaretovým kouřem a neřestí, přišel zrovna do nejlepšího. Společnost se bavila už pár hodin, jen dva z kuchařů přišli poněkud později, než bylo uklizeno a vše zlikvidováno po večeři v kuchyni. Samozřejmě roztoužení a tak spěchali ke slečně, která už stačila ten večer uspokojit nejméně jednou všechny přítomné a byla zrovna volná. Jeden z nich zrovna vykonával, nač se těšil a tak mladý důstojník, přes mrak kouře, uviděl dívčí nožky do praku a mezi nimi holý zadek, jak se chlapec snaží uvolnit přetlak ve varlatech.

A bylo po žížalkách. Všichni přítomní byli okamžitě zadrženi, do kasáren povoláni velitelé k řešení tohoto děsivého zločinu, nechyběla kontrarozvědka a vyšetřovatel z nadřízeného velení. Protože byla přítomna i civilní osoba, tedy ona slečna, nepodléhající vojenské jurisdikci, byla přizvána i civilní Veřejná bezpečnost. Ovšem jak se hloubalo, tak se hloubalo, trestná činnost se nějak nedařila prokázat. Slečna se vojákům do náklaďáku v podstatě vnutila, nalezla si na korbu sama, niko ji k ničemu nenutil a všechny sexuální úkony vykonávala s nadšením. A k tomu jí nedávno už bylo osmnáct. I když  mezi tím rodiče nahlásili její zmizení, protože další víkend nepřijela domů, tak jak bývalo zvykem a zaměstnavatel zaznamenával neúčast na směnách, hrozil jí finanční postih a od tatínka výprask řemenem. Ovšem ke znásilnění ani omezování osobní svobody nedošlo.

Horší to bylo s vojáky. Narušení střeženého objektu, průšvihy v dozorčí a strážní službě, navíc slečna, jako osoba neprověřená, měla možnost se seznámit s provozem parku vojenské techniky a dokonce se v něm teoreticky mohla bez kontroly pohybovat, to bylo horší. Ovšem ani vojenský obvodový prokurátor neshledal nic, co by zakládalo stíhání pro trestný čin, vše bylo sice v hojném, ale přece jen nižším řádu přestupků, postoupených k řešení veliteli. I když byl případ přísně sledován, ony nějaké ty přidělené tresty byly obvykle do konce základní vojenské služby zahlazeny, takže případné vězení se nenasluhovalo a do civilu odešli všichni spolu.

Ovšem nic není tak jednoduché, jak to na první pohled může vypadat. Zejména návrat zvrhlice zpět do kolektivu pracujících. Ono se sice vše silně tutlalo, ale znáte to. Tu se přišli pečliví policejní vyšetřovatelé zeptat na to, pak zase na ono a ony si to dívky s vedoucími daly dohromady. Když se objevila po čtrnácti dnech ve svém pokoji na ubytovně, žádná z kolegyň se ji málem na chodbě ani neodvážila pozdravit. A teprve po pár dnech se odvážily zeptat, jak to tam vlastně všechno bylo. Lezlo to z ní jako z chlupaté deky. Ale po pár větách si nešlo nevšimnout jejího zasněného a šťastného výrazu ve tváři. A ten jí všechny krvavě záviděly, dokud o jednom víkendu nepřijelo několik vojenských účastníků události svoji přítelkyni navštívit. Pak už ten zasněný a šťastný výraze měly taky. Tedy alespoň ty, na které se dostalo.