Počítače dnes řeší skoro vše a virtuální svět je zde, což nelze pominout. Na téhle střední škole měli štěstí, protože pan učitel informatiky byl počítačový inženýr a veliký fanda do oboru. Nestačilo mu to, co učil žáky podle školního vzdělávacího programu, ještě otevřel kroužek, kam chodili ti nejnadějnější. To se velmi líbilo panu řediteli, protože když vykazoval činnost školy krajskému zřizovateli, byl vždy chválen, až předl jak starý kocour na zápraží. Co na tom, že příliš netušil, co tam ten počítačový maniak vlastně dělá, ale na hejtmanství byl za hvězdu.

Složení kolektivu nadvzdělanců bylo podle očekávání. Houf kluků, kteří bez chytrého  telefonu nemohli žít a doma nejméně tak intenzívně drancovali počítač. Nutno říct, že jim to, i díky informovanému vedení, docela šlo a postupovali tam, kde v sedmnácti ještě rozhodně být nemuseli. Ovšem všude se najde nějaká podivnost. Tahle se jmenovala Jíťa a byla jediná holka v kolektivu. Nebylo divu, protože k tomu byla předurčena již z domu. Táta byl taky počítačový inženýr, máma sice středoškolačka, ale u počítače s firemními programy seděla skoro celou prcovní dobu a brácha studoval třetí rok počítače na vysoké technice. Ne že by si jako malá nehrála s panenkami, ale začalo to občas kdysi mírně použitým tabletem, pokračovalo to rovněž starším laptopem, až po dnešní docela výkonnou  mašinku, která snesla srovnání s tím, co měli ti nejlepší kluci. A zatraceně s ní uměla.

Kromě stále složitějších programů se jim do činnosti neustále pletla umělá inteligence. Začali se s ní potýkat a brzy pochopili, o co jde. Pan učitel byl zkušený pedagog a tak věděl, že je potřeba mládež řádně zaujmout něčím, co jim konvenuje. Na vyučovací hodině by si to nedovolil, ale tady, v neformálním prostředí, nadhodil otázku svlíkacích programů. Nejméně polovině kluků zasvítila očička, protože umět si svlíknout jinak nedostižné spolužákyně a kamarádky, to bylo něco neskutečně lákavého. Zvlášť pro ten většinový houf poctivých paniců, kteří kvůli neustálému zahledění na displeje neměli čas se nějakým holkám věnovat. Ale rozhodně by je to zajímalo. Třeba jak může vypadat nahatá velmi hubená spolužákyně Maruška, která v sedmnácti skoro žádná prsa ještě neměla. A nebo Růža, která byla tak obdařená, že by mohla kojit hastrmany z Karlova mostu.

Prvním problémem byla fotka celé postavy. Pánové  měli ve svých telefonech nejeden záběr svých vyvolených a tajně obdivovaných, ale  všechno to byly takové ty momentky, pořízené utajeně a jakoby náhodou. Tedy k pořádné práci zcela nevhodné. Pan učitel si vždy a se vším věděl rady. „ Hele Jíťo, půjdeš za modelku,“ pronesl moudře. „Neboj, tady žádná svlíkačka nebude, naopak, to se budeme učit v novém programu.“ Která mladá dáma by nechtěla být obletovanou modelkou, zvlášť když skoro o nic nejde. Od malička přece polehávala v Chorvatsku na pláži se všemi příbuznými úplně nahatá. Postaví se a prásk, bude hotovo. Jen jí trošku nedocházelo, co se potom s její podobiznou bude dělat. Ovšem virtuální nahota není reálná, jakkoliv může být skutečnosti hodně blízko. Počítačová prsa jsou počítačová prsa a ne její vlastní. Tak co.

Během krátké chvíle vybrali z pěti pořízených snímků jeden, co se panu učiteli pozdával a hned ho všichni měli na svých obrazovkách. Někteří z přítomných mladíků si konečně všimli, že jejich spolužákyně a jediná dívčí účastnice kurzu má taky nějaké ženské tvary, dokonce i mrně nalíčený obličej a účes, i když to byl jen takový ten všední, nic moc umělého. Ale přece jen to byl účes, žádné vstala a šla. Prsa v mikině moc vidět nebyla, ale při trošce fantazie se dalo tušit, že nemusí být malá a vůbec ne marná. Tak jí to tedy teď předvedou, co se jim z její postavy podaří vykouzlit.

Tedy něco se podařilo. Ovšem ty holé šestky přece jen byly dost daleko realitě a spíš vypovídaly o sexuální frustraci stvořitelů, než o skutečném stavu věci. Realisté dělali něco mezi dvojkami a trojkami, jak to odpovídalo skutečnosti. I když silně skryté. Ovšem pak se rozhodli postoupit ještě o něco níž a pak byli v koncích. Ona prsa s dvorci a bradavkami jsou v zásadě předem definovaná a dost podobná těm dalším. Ovšem co mezinoží ? Je tam upravená ? A jak ? Nebo jako zarytá počítačová odbornice dává přednost přírodě a chlupatému porostu ? Nebylo se čeho chytit, protože legíny sice naznačovaly velikost svůdného zadečku, trochu i žlábek předečku, ale jaká mohla být realita, netušil v podstatě nikdo. Tak to vypadá, když člověk pro čumění do displeje zanedbává skutečný život. A nutno říct, že v případě Jíti bylo tohle zanedbání opravdu trestuhodné.

Jitce začalo pozvolna docházet, co se vlastně děje a tak trochu začínala ze svých nahatých obrázků silně nervóznět. Do toho ovšem preventivně zasáhl pan učitel. „Tak, dárečci, každá vaše stránka dostane nesmazatelný kód. Kdybyste se s touhle svlíkačkou chtěli někdy někde pochlubit, stáhnu vás z kůže, i když to ŠVP zakazuje a ještě vás budu podsolovat do živých ran. Jednak by to byl průšvih pro mne a druhak asi tak trochu pro Jitku, protože i když je svlečená jen virtuálně, nezasvěcený by to mohl brát doopravdy. A to by bylo na žalobu.“

V zásadě něco podobného nehrozilo, protože Jitka byla jednak členkou kolektivu a tedy chráněná pomyslnou solidaritou. Druhak, přece nejsou nějací čuňáci, kteří by chtěli shazovat jednu z nich a dělat zbytečně ostudu dívce a potažmo i panu učiteli, protože jim předvedl, co všechno lze na počítači tvořit a příště by se na ně mohl klidně vydlábnout a učit je místo legrácek programovat tabulky v Excelu. Sice třídní žertéř Libor měl na Jíťu požadavek, aby jim ukázala, jak vypadá nahatá doopravdy, aby mohli porovnat a zhodnotit, kdo se trefil ve virtuální realitě nejvíc. Ale tento žert kluci přešli mlčením, byli na jeho podobné úlety zvyklí. Jitka to odbyla srdnatě. „To by se ti líbilo. Jen si nekoleduj, abych se nesvlíkla a s tebou to neseklo o zem.“ A příště se dělalo zase něco jiného, i když ten houf poctivých paniců z dané zábavy měl bujné sny a příjemný důvod si řádně zaonanovat.

Tady bychom mohli v povídání skončit, protože všichni dodrželi slib a k žádnému prozrazení utajené tvorby virtuálně svlečené spolužačky nedošlo. Jenže existuje vyšší moc. Nejde o antický dramatický postup deus ex machina, kdy autor, když si nevěděl rady s dalším postupem, vstoupil do hry bůh a posunul děj zcela nelogicky někam, kde by neměl být, ale autorovi vyhovoval, což odpovídalo božské moci. Tentokrát nezasáhl do děje žádný z bohů, ale někdo  ještě mocnější, pan ředitel. Počítačům sice rozuměl jen tak tak, aby uměl odpovědět na email, ale protože ho činnost kroužku, za který byl krajem chválen, velice zajímala, vypravil se k večeru do prázdné učebny a začal zkoumat, co se tam mohlo nového stát. Jak došlo k tomu, že se mu podařilo otevřít obrázek svlečené slečny, není logicky zdůvodnitelné, ale stalo se.

Když si nasadil brýle, zjistil, že tohle děvče chodí k nim na školu, měl ten dojem, že končí druhák. Sice se s ní moc nesetkal, protože ji neučil, nebyla průšvihová, ani taková premiantka, že by se museli vidět. Postavu tedy měla, až oči přecházely a na sobě jen náušnice. Okamžitě se pohoršil, protože takové věci by dívka neměla ukazovat vůbec, tím méně ve škole. A tady byla dokonce na obrazovce v počítačové učebně. Fuj, hambářka ! Tohle tedy musí vyšetřit. Jestli je to iniciativa kluků, kteří tvořili v kroužku většinu, nebo nedej bůh, snad o tom ví i učitel ! A co ta holka, že souhlasí s takovými věcmi ?

V noci kvůli tomu nemohl usnout a dlouze spekuloval, jak věc pojmout. No, nejdřív asi zkusí vyslechnout dívku. Hlavně musí zjistit, čím ji donutili se takhle předvádět nahatá a jestli v tom není někde něco z trestné činnosti. No to by snad nepřežil. Mimořádná událost v jeho škole, za kterou zodpovídá ! Policajti, vyšetřování, zřizovatel, školní inspekce, inspektorát práce, no to aby si hodil mašli rovnou. Ráno vstával nevyspalý, rozmrzelý, ale rozhodl se počkat do odpoledne, aby pozváním žákyně na kobereček během výuky nerozvířil situaci.

Do odpoledne se v rámci dalších povinností docela uklidnil, ovšem Jitku povolal po vyučování do své kanceláře. Vybalil to na ni zostra, rovnou obrázek její nahoty. Dívka koukala poněkud nechápavě, co to pan ředitel řeší. Přece virtuální obrázek, na kterém je sice její obličej, ovšem vše ostatní udělané uměle, nemůže být předmětem jeho starostí. Bylo. Kdo ví, jak se mu vůbec povedlo obrázek stáhnout do své mašinky, ovšem tím byly jeho počítačové znalosti a dovednosti definitivně vyčerpány a pochopit, že vše, co vidí, je práce nějakého programu, to už bylo moc.

Chvíli se jen tak dohadovali, ale vůbec si nerozuměli. Pan ředitel se značně pohoršoval, Jíťa pořád netušila, o co mu jde. A variantu, že na monitoru je opravdu ona, si vůbec nepřipouštěla, protože to nebyla pravda. Argumentovala hlavně tím, že ona takhle přece vůbec nevypadá, ale pan ředitel nevěřil, že by bylo možné něco tak dokonalého uměle vytvořit. Začali řešit detaily a protože šlo do tuhého, docela osobně a podrobně.  Nakonec sáhla ke konkrétnostem. „Tenhle prs nemůže být můj, protože já na tom svém mám mateřské znamínko. A tady nic není,“ začala. „No to se mohlo vyretušovat,“ opáčil pan ředitel. „A fotilo se to před pár dny. Tady nemám chloupky a ve skutečnosti je mám. Sice upravené, ale mám,“ pohoršovala se docela odvážně, protože tohohle zatvrzelého člověka, co neví, o čem mluví, musela přesvědčit, že o nic nejde. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli klukům a panu uččiteli, aby neměli nějaký průšvih.

Nutno říct, že s nahotou neměla moc velké problémy. Na nuďárně v Chorvatsku se vystavovaly všechny ženské z každoročního zájezdu přátel a příbuzných bez problémů a tato tradice trvala již několik let. Takže v mnoha rodinných albech z dovolených bylo možno sledovat dospívání dívčích ratolestí od prvních náznaků poprsí, až po dospělost a kojení čerstvého dorostu. Stejně tak u kluků, jenže tam nebylo moc na co koukat, dokud nevyrazil první obrost. Ve vlasti sice naturismu příliš neholdovala, ale patřila k těm sexuálně otužilejším, které se byly schopné převlíknout z plavek i na jakékoliv pláži. I když otočená k ostatním zády.

Pan ředitel byl odjakživa mužský. Jenže v průběhu studia na fakultě, když probíhalo očkování proti půvabům žákyň, zřejmě asi zrovna chyběl a tak se mu líbily dívky veškerého věku, tedy i ty ze školy. Nutno říct, že za těch třicet let praxe nikdy půvabům studentek nepodlehl. Ale připusťme, že když takhle při výkladu procházel po třídě, u dívčích lavic se vyskytoval poněkud častěji, než u těch chlapeckých. Ona ta móda velkých výstřihů, odhalených pupíků a triček s tenkými ramínky je holt pro většinu mužských dost inspirativní. Tedy mimo těch, kteří raději čumí do displeje telefonu.

Jíťa dnes na sobě neměla žádný svůdný seximodel, ostatně jako skoro vždy. Jen si přes den svlíkla dost volnou mikinu, takže stála před panem ředitelem jen v obyčejném tričku s krátkým rukávem a módních značně volných kalhotách. Pravda, její docela slušné poprsí tím pádem vyniklo daleko víc, než přes dvě vrstvy oblečení.  Rozhovor s velkým šéfem se nějak neposunoval kupředu, tak trochu otráveně přitvrdila. „To se vám mám tady svlíknout, abyste viděl, že opravdu vypadám jinak, než ten obrázek ?“  Velkému šéfovi málem zaskočilo, protože tohle od studentky nečekal. Přece mu ta holka nemůže vidět do hlavy, aby tušila, co by se mu nehorázně líbilo ?

Jitka to tak samozřejmě nemyslela, jen chtěla trochu vyostřit situaci, aby ten zabedněný šéf konečně začal uvažovat v počítačových dimenzích a ne na úrovni sklerotických důchodců v hospodě. „No to by bylo snad nejjednodušší řešení,“ vyhrkl říďa, aniž by to myslel tak úplně vážně. Ovšem ta příležitost … V místnosti se rozhostilo absolutní ticho. Jitce šrotovalo v hlavě co to vlastně od něj slyšela, on se sám zalekl své oprsklosti. Vždyť je to studentka ! Ale sluší jí to i oblečené.

Když o to tak stojí, tak ať se koukne, rozhorlila se dívka, chytila tričko za spodní okraj a přetáhla ho přes hlavu. Pravda, podprsenku měla takovou tu obyčejnou pro všední den, nic na striptýzové představení. Ale byla to za třicet let první žákyně, která před ním jen v podprsence stála. Jitka se snažila odtáhnout košíček z toho ňadra, kde měla pihu mimo prsní dvorec, ale moc jí to nešlo. No co. Je to starý chlap, kdo ví, jestli je ještě vůbec na holky. Tak sáhla za záda a místnost se rozsvítila jejími holými prsy.

„Pojď si stoupnout vedle počítače, ať to můžeme srovnat,“ vybídl ji věcně pan ředitel. Ukázněně stála vedle jeho pracovního stolu a nechala si prohlížet poprsí, tedy hlavně to ňadro, kde byla jednoznačná piha, na počítači neexistující. „A co ty chloupky ?“ pokračoval. No to tedy bylo silnější kafe. Ale co. Když už, tak už. Ono zase nebude hned tak zle, když se mu tady předvede nahá úplně. A těžko se s tím pan ředitel někde bude chlubit, že jí prohlížel ochlupení pipiny. Ale sáhnout by na sebe nenechala. Tedy rozhodně ne dovnitř. I když jí z té celkové situace mírně tvrdly vzrušením bradavky a asi i vlhla kundička.

Panu řediteli se svlečená studentka velmi líbila a přemýšlel, jak dosáhnout něčeho víc. Tedy ne že by sršel nápady, ale kruciš, musí něco vymyslet, aby si alespoň sáhl. Zavalil ji přívalem slov, co jak vypadá a co by jako tedy mohla být pravda, kdyby ovšem ještě mohl prozkoumat … Nestačil doříct.

Kam nemůže čert, nastrčí babu. Jenže tentokrát to bylo daleko strašnější, než by se mu mohlo zdát v tom nejpříšernějším snu. Dveře do ředitelny se bez zaklepání rozletěly a v nich stála manželka, a to sice jeho vlastní. Ne, nikdo ji telefonem neupozornil, že se manžel chystá svlíkat studentku v ředitelně, neboť to nikdo nevěděl. Jednoduše se vracela kolem z posezení s kolegyněmi ze zaměstnání a když viděla, že za oknem ředitelny je ještě živo, napadlo ji, že by nemusela domů sama a její drahý by ji mohl doprovodit podvečerním městem. Představovala si, jak chudák sedí zavalený úředními papíry a třeba vytržení z řehtání úředního šimla přivítá. Kdyby tušila, co uvidí, snad by obešla školu obloukem. Takže teď stála totálně ohromená, nehybná, vyděšená a tím úlekem málem zapomněla dýchat.

První se probrala Jitka. Chytila do náruče své oblečení,  a protože dveře byly zataraseny postavou paní ředitelové, nemohla utéct, tak jí alespoň začala vysvětlovat, že to není tak, jak by si mohla myslet, ale že odhalují tajemství virtuální reality z počítače. Tedy znělo to pěkně, ovšem její nahatá postava, se svršky i spodky přitisknutými na hruď, to nějak nepotvrzovala. Protože tahle nahota určitě nebyla virtuální, stejně jako podprsenka, která se nějak dostala na vrch hromádky oblečení a nenechávala nikoho na pochybách, že není tam,co by měla být a tudíž ňadra musejí být holá.

Paní ředitelová se probrala jako druhá, nechala stále ještě zkoprnělého manžela stát v kanceláři a vzala Jitku do vedlejší místnosti. Tam se jí podrobně vyptala, co se vlastně stalo a když uslyšela, že na ni její manžel ještě ani nesáhl, trochu se uklidnila. Ovšem to jen ve vztahu k dívce. Manžel si měl ještě svoje užít po příchodu domů. „Tak co, drahouši, jak tě to nahaté koťátko rozbrnklo ?“ otázala se úvodem. Pan ředitel koktal omluvy a výmluvy. „Nech toho a předveď se !“ zarazila ho manželka. „Ale vždyť já tím stresem asi nebudu ničeho schopen,“ oponoval jí. „Ale budeš muset ! Budeš muset !“ ukončila diskusi a začala si odkládat.