Ve zprávě stálo v sedm. V šest padesát osm jsem stál před jejím domem na Vinohradech s prstem na zvonku a ty dvě minuty jsem vydržel, protože napsala *ani dřív, ani později* a já si to přečetl tak čtyřicetkrát.

Přesně v sedm jsem zazvonil.

„Čtvrté patro,“ ozval se v interkomu ženský hlas. „Po schodech. Ne výtahem.“

Šel jsem po schodech. Ve čtvrtém patře mi srdce bušilo tak rychle, že jsem nevěděl, jestli je to těmi schody, nebo jí.

Dveře byly pootevřené. Strčil jsem do nich a vešel.

---

Psali jsme si tři týdny. Její inzerát na seznamce byl krátký a hodně suchý. Později jsem zjistil, že se živí daňovými přiznáními, a přesně tak to taky znělo: *Žena, 39, dominantní. Hledám muže, který umí plnit pokyny a držet pusu, dokud ho nevyzvu, aby ji otevřel. Žádné fotky ptáka. Na pravopisu mi záleží.*

Odpověď jsem přepisoval jedenáctkrát. Je mi čtyřiatřicet. Celý den zvedám telefony v jedné energetické firmě. Lidi na mě řvou kvůli vyúčtování a já říkám *naprosto vám rozumím* a *hned se na to podívám.* Nikdy jsem nikomu neřekl, na co v noci doopravdy myslím. Jí jsem to napsal. Odepsala za dva dny: *Čárky máš v pořádku. Čtvrtek.*

Teď stála v předsíni v tmavě šedém kostýmku, sako pořád na sobě, jako by přišla rovnou z porady. Byla menší, než jsem si ji představoval. Tmavé vlasy sepnuté nahoru, brýle na čtení na řetízku kolem krku, obličej, ze kterého se nedalo nic vyčíst.

„Ondřej,“ řekla.

„Ano. Dobrý večer. Já jsem –“

„Vím, kdo jsi.“ Prohlédla si mě od bot až po vlasy, beze spěchu, jako když si člověk prohlíží ojeté auto. „Jsi tu načas. Svlékni si kabát.“

Svlékl jsem si kabát. Nevzala si ho ode mě, jen ukázala na háček. Pověsil jsem ho.

„Boty.“

Zul jsem se.

„A všechno ostatní,“ řekla Markéta. „Složit.“

---

Svlékal jsem se u ní v předsíni a ona se dívala, opřená o zárubeň, ruce zkřížené na prsou. Ruce se mi třásly tak, že jsem ze začátku nedokázal rozepnout knoflíky u košile. Nepomohla mi. Neřekla vůbec nic, a to bylo horší.

Když jsem byl nahý, stál jsem tam, složené oblečení na malé lavičce, ptáka už napůl tvrdého, a nevěděl jsem, kam s rukama.

„Řekni mi, co jsi mi napsal ve druhé zprávě,“ řekla.

„Kterou část myslíte?“

„Tu, za kterou ses styděl. Tentokrát nahlas.“

Zrudnul jsem. „Že myslím na ženu, která mi říká, co mám dělat. A že myslím na to –“ Zarazil jsem se.

„Na co?“

„Na to, jak mě někdo šuká,“ řekl jsem jejím botám. „Žena. Připínacím penisem.“

„Dívej se na mě, když to říkáš.“

Podíval jsem se na ni a zopakoval to. Byla to nejtěžší věta, jakou jsem v životě vyslovil, a ona si ji vyslechla celou a ani nemrkla.

„Děkuju,“ řekla Markéta. „Bylo to tak těžké?“

„Bylo.“

„Tak to má být. Ruce za záda. A dívej se na mě, ne do země.“

Díval jsem se na ni. Přišla blíž. Jednou mě obešla dokola a já ucítil, jak mi špičkou prstu přejela přes lopatky, dolů po páteři, a zastavila se těsně nad zadkem. Otřásl jsem se.

„Psal jsi, že jsi to nikdy nedělal.“

„Ne. Takhle ne.“

„Tak poslouchej, jak to chodí.“ Zase se mi postavila čelem. „Já mluvím. Ty posloucháš. Když se na něco zeptám, odpovíš. Až budu chtít, abys vydával zvuky, řeknu ti. Rozumíš?“

„Ano.“

„Ano, kdo?“

Na to jsem nepomyslel. V hlavě jsem měl úplně prázdno.

„Ano, Markéto,“ řekl jsem.

Cuklo jí v koutku úst. Nebyl to tak docela úsměv, ale skoro.

„Pro dnešek to stačí,“ řekla. „Do ložnice.“

---

V ložnici měla velkou železnou postel a lampu s červeným stínítkem a na posteli úhledně vyrovnaných v řadě pár věcí, jako obsah aktovky: čtyři dlouhé hedvábné šátky, lahvičku lubrikačního gelu a černý kožený postroj, ve kterém už bylo upevněné dildo. Při tom pohledu mi vyprchala krev z obličeje a nahrnula se rovnou do ptáka.

„Na záda,“ řekla Markéta. „Ruce nahoru.“

Lehl jsem si. Dvěma šátky mi přivázala zápěstí k železným příčkám v čele postele, rychle a hodně pevně, uzly, které zjevně nedělala poprvé. Pak kotníky, k dolním rohům. Když skončila, ležel jsem na její posteli roztažený jako hvězdice. Jednou jsem za šátky zatáhl, jen na zkoušku. Ani nepovolily.

Postavila se k nohám postele a dívala se na mě.

„Moc hezké,“ řekla. „S pusou zavřenou ti to sluší mnohem víc.“

Konečně si svlékla sako a pověsila ho přes opěradlo židle, pak halenku. Pod ní měla obyčejnou černou podprsenku. Sukně přišla na řadu poslední a pod ní neměla vůbec nic. Celou dobu, co jsem se svlékal, stála v předsíni v tom kostýmku a pod ním byla nahá.

Viděla, jak mi to dochází.

„Ano,“ řekla. „Už od kanceláře. A teď mlč.“

---

Vylezla na postel a klekla si mi nad hrudník. Kundičku jsem měl přímo před sebou, pár centimetrů od brady, tmavé chloupky nakrátko zastřižené. Cítil jsem její vůni a natáhl se k ní, aniž bych vůbec chtěl. Položila mi dva prsty na čelo a zatlačila mi hlavu zpátky do polštáře.

„Řekla jsem snad něco?“

„Ne, Markéto.“

„Tak čekej.“

Nechala mě čekat. Klečela tam a hladila se mi před obličejem, prsty jí klouzaly nahoru a dolů po kundičce. Slyšel jsem, jak je mokrá.

„Chceš to?“ zeptala se.

„Ano.“

„Jak moc?“

„Víc než cokoli, Markéto. Prosím.“

„*Prosím*,“ zopakovala, jako by to slovo ochutnávala. „To přece říkáš zákazníkům celý den, ne? *Prosím, vydržte na lince. Prosím o chvilku strpení.*“ Naklonila se blíž. „Řekni to, jako že to myslíš vážně.“

„Prosím, nechte mě vám ji vylízat,“ řekl jsem. „Prosím.“

„Teď,“ řekla a sedla si mi na obličej.

Nesedala si opatrně. Stehna se jí sevřela kolem mé hlavy a najednou jsem měl jen ji: její váhu, horko, její chuť na jazyku, kundu přitisknutou na pusu. Lízal jsem ji tak, jak jsem si to stokrát představoval, a ona posouvala boky, dokud jsem neměl jazyk přesně tam, kde ho chtěla.

„Tam,“ řekla nade mnou, úplně klidně. „Zůstaň tam. Nepřestávej, dokud ti neřeknu. A jestli budeš sténat, tak s pusou pěkně na mně. Chci to cítit.“

Nepřestával jsem. Lízal jsem jí klitoris, dokud mě nebolela čelist a nezdřevěněl mi jazyk. Pomalu se mi na obličeji kolébala, třela se o mě, používala mě. Občas sáhla dozadu, chytila mě za ptáka a zahonila mi ho, jednou, dvakrát, a pak ho pustila. Pokaždé jsem zasténal, pusu zabořenou do ní. Tiše se smála.

Udělala se bez varování. Stehna mi sevřela hlavu, boky sebou škubly a přitlačila se tak silně, že jsem na vteřinu nemohl dýchat. Moc hlasitá nebyla, jen dlouze a hluboko vydechla a prsty se mi zaryla do vlasů.

Když ze mě slezla, měl jsem celý obličej mokrý.

„Dobře,“ řekla Markéta. „Udělal jsi to dobře, Ondřeji.“

*Dobře* mi lidi říkali celý život. Nikdo mi to nikdy neřekl takhle.

---

Odvázala mi kotníky, ale zápěstí ne, a šátky u čela postele povolila jen tak, abych se mohl otočit.

„Otoč se,“ řekla. „Na kolena.“

Otočil jsem se, neohrabaně, ruce zkřížené nad hlavou, pořád přivázané k příčkám, a klekl si, obličej v jejím polštáři. Někde vedle postele zavrzala kůže a cvakla přezka. Když jsem se ohlédl, stála tam v postroji, černé dildo jí trčelo dopředu a lila si do dlaně lubrikační gel.

„Napsal jsi mi, že sis to představoval,“ řekla.

„Ano.“

„Jak dlouho?“

„Roky,“ řekl jsem do polštáře. „Roky, Markéto.“

„Tak vydechni,“ řekla, „a opovaž se stáhnout.“

Klekla si za mě na postel. Nejdřív jsem ucítil její ruku, kluzkou a studenou, mezi půlkami. Jeden prst, krouživě, tlačil. Zalapal jsem po dechu. Nepřestala. Zasunula mi prst do zadku, vytáhla ho, zase ho tam vrátila, trpělivě, rozhodně, a já zabořil obličej do polštáře a snažil se nezapomenout dýchat. Druhý prst. Pálení, a pak se z toho pálení stalo něco jiného, až mi pták cuknul o břicho.

„No vidíš,“ řekla tiše. „Jaké to je?“

„Divné,“ vydechl jsem. „Dobré. Nevím.“

„Za chvilku to budeš vědět.“ Vytáhla prsty a místo nich jsem ucítil na zadku tupou špičku připínacího penisu.

„Vydechni.“

Vydechl jsem. Zatlačila.

Bylo to hodně. Mnohem víc než její prsty. Chvíli jsem si myslel, že to dildo dovnitř vůbec neprojde. Pak prošlo, špička proklouzla svěračem a já zasténal, hlubokým, zlomeným hlasem, jaký jsem u sebe nikdy neslyšel. Zůstala bez hnutí. Dlaň měla položenou naplocho nad mou kostrčí.

„A teď si vezmi zbytek,“ řekla.

Zbytek mi dávala kousek po kousku, drobnými pohyby dopředu, až jsem ucítil její stehna na zadní straně svých a celou délku v sobě. Třásl jsem se. Roky jsem na to myslel, a bylo to úplně jiné, než jsem si představoval. Bylo to víc, cizejší a tak plné, že jsem nemohl myslet.

„Řekni mi, jaké je to teď,“ řekla.

„Plné. Tak plné. Já nemůžu –“

„Ale můžeš.“ Začala mě šukat, dlouhými tahy skoro úplně ven a zase zpátky, ruce na mých bocích, a postupně rychleji. Postroj vrzal, gel mlaskal, za mnou její dech. Šlo jí to opravdu dobře. Při každém přírazu dildo tlačilo na něco uvnitř, co mi posílalo horké škubnutí přímo do ptáka, a já se slyšel škemrat, opravdovými slovy, *prosím* a *Markéto* a zase *prosím*, a zápěstími jsem rval za šátky.

„Prosím co?“ zeptala se.

„Prosím, dovolte mi se udělat.“

„Ještě ne.“

Šukala mě tvrději. Sáhla pode mě a vzala mi ptáka do kluzké dlaně. Nehonila mi ho, jen ho u kořene pevně stiskla, a já skoro vzlykl.

„Ještě ne,“ zopakovala, teď u samého ucha, nakloněná nade mnou, prsa přes podprsenku na mých zádech. „Uděláš se, až řeknu. Uděláš se, zatímco v tobě budu. Rozumíš?“

„Ano, Markéto.“

Pak mi ho začala honit v rytmu přírazů, pevně a rychle. Netrvalo to dlouho. Cítil jsem, jak to roste odněkud hluboko, tam, kam tlačilo dildo, úplně jinak než každý orgasmus, jaký jsem kdy zažil, a byl jsem na krajíčku, celý jsem se třásl, když se mi sklonila k uchu.

„Teď,“ řekla.

Udělal jsem se tak silně, že se postel otřásla, semeno mi stříkalo na její prostěradlo a na její ruku, a ona mě šukala dál celou dobu, hluboko a vytrvale, dokud jsem nebyl tak prázdný a tak citlivý, že jsem jen lapal po dechu a svíjel se pod ní.

Vytahovala ho pomalu. To bylo skoro to nejdivnější ze všeho.

---

Odvázala mi zápěstí a krátce mi je promnula, bez komentáře. Přinesla mi sklenici vody a ručník. Sundala si postroj a uklidila ho do šuplíku, zapnula si halenku a sedla si na kraj postele, zatímco jsem pil.

„Tvoje máma,“ řekla. „Psal jsi, že jde tenhle týden na operaci kyčle.“

Zíral jsem na ni. „V úterý.“

„Jak to dopadlo?“

„Dobře,“ řekl jsem. „Už si stěžuje na jídlo.“

„Dobře,“ řekla Markéta. Ten večer to řekla několikrát a pokaždé to znamenalo něco jiného.

V půl dvanácté mi podala kabát. Ve dveřích mi upravila límec, a to jsem nečekal.

„Pravopis máš pořád v pořádku,“ řekla a zavřela dveře.

---

Šel jsem v té zimě dolů přes Riegrovy sady, kolem zavřené pivní zahrady a tmavých stromů, a pod kopcem svítila celá Praha. Bolela mě zápěstí. Nohy jsem měl jako cizí.

Na zastávce na Vinohradské přijela noční tramvaj skoro hned, skoro prázdná a uvnitř vytopená.

Celou cestu domů jsem stál. Volných míst bylo dost. Jen jsem si netroufal na žádné sednout.