Mladá Anička kráčela lesní pěšinou. Za sebou uslyšela prasknout větvičku, někoho zafunět. Vylekalo ji to, ale snažila se zachovat klid. Ke klášteru už to nebylo daleko, stačilo jen projít tímhle hvozdem a pak vyjít na hřeben kopce. Z celého srdce doufala, že se tam dostane v pořádku. Byla totiž velice zbožná a vlastně odmalička ji rodiče vychovávali k tomu, aby byla pokorná a ve věku čtrnácti let mohla vstoupit do řádu. Teď již Aničce bylo čtrnáct, na rameni nesla uzlíček šatstva a trochu jídla, v druhé ruce pevně svírala prostý vyřezávaný křížek. Pak se ten praskot větviček ozval znovu a také se jí zdálo, že uslyšela zafrkat koně. Srdce jí náhle bušilo až v krku a zrychlila svou chůzi. Povídalo se, že tyhle hvozdy jsou doslova zamořené loupežníky a že jejich vůdce je ze všech nejkrutější.

A stalo se přesně to, čeho se sladká nevinná Anička bála. Dupot koňských kopyt se hrozivě blížil, ozval se šílený smích, a ať se snažila utíkat jakkoliv rychle, loupežník ji dostihl. Naklonil se z koně dolů, popadl ji pod pasem a svou silnou paží ji prostě drapnul a vytáhnul ji k sobě na koně. Anička křičela a házela sebou, kopala nohama, ale nebylo to nic platné. Dlouhou dobu ji vezl na koni, až nakonec byla úplně vyčerpaná z toho, jak se musela držet, aby při té divoké jízdě nespadla. Potom přijeli k nějakému primitivnímu stanovému táboru a silné ruce Aničku pohodily na hromadu kožešin.

Pak uviděla toho divokého loupežnického náčelníka, jak vstupuje do stanu a jde rovnou k ní. Rychle se před ním snažila uhnout, ale hned si ji chytil a začal z ní strhávat šaty. Anička byla chvíli hrůzou úplně paralyzovaná, a tak nad ní získal výhodu. Když se začala opět bránit, dal jí facku a pak už byla nahá. Hrábnul jí mezi nohy a chroptěl, že miluje sladké panenské pičky… Anička nevěděla, o čem to mluví. A pak se stalo ještě něco mnohem horšího. Sundal kalhoty a pod nimi se mu tyčil obrovský tmavočervený úd. Anička pochopila, že jí tím chce ublížit. Prudce jí roztáhnul stehna od sebe a pevně na ně přitlačil. Ocas se mu ocitnul přímo u její drobné kundičky, takže přitlačil a vrazil ho do ní.

Ze stanu se ozval řev podřezávaného selátka. Anička vřeštěla bolestí a připadalo jí, že asi umře. Potom se modlila a pokorně tu bolest snášela. Věděla, že teď je její tělo poskvrněné, ale když zůstane silná, bude jí všechno odpuštěno. Její mysl odplula někam daleko. Ale její tělo bylo stále tam a loupežnický náčelník ji zuřivě brousil, znovu a znovu do její uzounké mušličky zasouval zkrvavené péro, rytmicky a pravidelně přirážel. Tak úzkou dírku mohla mít jedině tak mladá panna, žádná z jeho věrných konkubín mu nedokázala dát takové potěšení. Však se tahle malá křepelka naučí, tak mu dělat dobře ve všech ohledech.

Jeho vzrušení dostoupilo vrcholu a naplnil jí štěrbinu svým bílým semenem. Pak ji nechal vyčerpanou a vzlykající ležet na kožešinách a s výbornou náladou odešel. Tři dny se jí ani nedotknul, ale pak už byl tak nadržený, že k ní zase přišel. Hrozně se ho bála, uhýbala před ním a vzlykala už předem. Když ji popadnul a přitáhnul k sobě, tak po něm sekla nehty jako divoká kočka. To se mu moc líbilo. Byla vzpurná! Ale znovu ji pokořil a znovu ji znásilnil. Tentokrát si ji vychutnával mnohem déle a dokonce ji kousal do bradavek a olizoval jí prsa. A pak ucítil, jak začíná vlhnout a její tělo se jakoby uvolňuje! Té malé se to líbilo, i když stále plakala a byla ochotná mu vyškrábat oči.

Znovu do ní nastříkal semeno. Pak ji chodil obdělávat každý den. Bral si ji v různých polohách, někdy jí to dělal i jazykem. Taky ji nutil, aby mu olizovala úd poté, co ji naplnil semenem. Připadalo jí to odporné a za žádnou cenu nechtěla poslechnout, ale několik facek a zatahání za vlasy jí rychle napravily mínění. Stala se z ní velmi poslušná a výkonná čubička. Vypadala, že trochu hubne, a tak jí náčelník loupežníků pokaždé, když mu byla po vůli, zajistil vyšší dávky jídla. Dívala se na něj potom už ne se vztekem, ale s pokorou a vděčností v očích. Povídal si s ní a postupně uvolňoval pomyslné provazy. Velice si ji oblíbil.

Anička mezitím sváděla krutý boj mezi svou zbožnou a ctnostnou duší a svým tělem. Věděla, že to, co jí udělal, bylo kruté a hrozné, a že ji takhle mučí dál a tím ji víc a víc znesvěcuje, ale nedokázala se mu už bránit. Pokaždé, když ho viděla, se jí podlamovala kolena a musela myslet jen na jeho ruce, rty, jazyk, úd… Na ty doteky a na to souložení. Cítila ten horoucí žár a neuvěřitelně se jí to líbilo. A nakonec zvítězila právě ta tělesnost. Přestala se loupežníkovi bránit, sama byla něžná a mezi svými stehny ho vítala. Ostatně – nosila pod srdcem jeho dítě…