„Nemáme,” odpověděl jsem znuděně a málem u toho zívl.

Paní před pultem se nadechla na další otázku, ale rozmyslela si to a odešla. Udělala dobře. Ať už by se zeptala na cokoliv, moje odpověď by byla stejná. V Domácích potřebách, jsem dělal už tři měsíce po vyučení a ještě jsem nezažil jediný den, abych tuhle větu nemusel vyslovit. Chodily sem převážně ženské. Mladé, staré, svobodné, nebo vdané, prostě průřez celou něžnou polovinou populace Československé socialistické republiky na konci osmdesátých let.

„Mladej!” ozval se pan vedoucí zezadu, „pocem! Uděláš ve skladu pořádek,” řekl mi.

Jo, pořádek. Byla to jenom záminka, aby mně dostal z krámu a abych něco nepoznal. Jenže to mně neznal. Už několikrát jsem pozoroval, jak nějaké panince slibuje něco, co jsem tady ani neviděl. Od kroužků na záclony, až po automatickou pračku. Vzal jsem do ruky koště a začal jím lechtat podlahu. Vedoucí si mně přeměřil a zmizel za plentou v krámě. Koště jsem opřel o regál, tichými a rychlými kroky se připlížil k závěsu a malinko jej poodhrnul. Vedoucí se zrovna vybavoval s mladou holkou, tak v mých letech. Čerstvě vdaná a shánějící barevnou televizi. Na novomanželskou půjčku.

„…jistě, chápu,” ševelil a vážně pokyvoval hlavou, „ale tohle zboží, víte…,” naklonil se přes pult a nenápadně se rozhlédl, jestli někdo neposlouchá.

Poslouchal jsem. A pozorně. Ale jako vždy, jsem neslyšel skoro nic. I když dneska přeci jen víc. Pochopil jsem, že má přijít po zavíračce. Sama.

„… jistotu … opravdu chcete …,” uslyšel jsem ještě a raději se vrátil zpátky ke koštěti.

„Dneska skončíš dříve,” zahlaholil na mně vedoucí vzápětí.

„Děkuju,” odvětil jsem naoko vděčně a malinko se na něj usmál, aby si myslel, že mi dřívější odchod přijde vhod.

„Dodělej to, a můžeš jít.”

Což o to, domů bych šel rád a hned. Co taky tady. Ale dnes bych raději zůstal. Dnes jsem chtěl zjistit, jak to vedoucí dělá, že dokáže to zboží splašit.

„Naschle!” zavolal jsem za sebe a třískl venkovními dveřmi na rampu.

Zůstal jsem ale uvnitř a schoval se do koutu za regál s rolemi látek. Ty tři hodiny, jsem tam musel nějak přečkat. Nudu jsem zaháněl stejně, jako dopolední návaly v krámě. Podřimováním a marnými úvahami, jaké to je, být s holkou v posteli. Ano, ještě v osmnácti, jsem byl panic. A to jsem měl za půl roku nastoupit na vojnu. Nepolíbený a nezkušený. Uběhla většina času a mi se chtělo na záchod. Hrozně. Zvedl jsem se, zvážil možnost příchodu vedoucího do skladu a zmizel v oné místnosti. Ta úleva, kterou jsem pocítil sotva ze mne začal téct proud moči, byla snad za odměnu. Oklepal jsem ho a chtěl se vrátit. Ale po skladu už chodil vedoucí a něco tam pořád kutil. Pak odešel, ale než jsem vyrazil zpátky do úkrytu, byl zpět. V doprovodu té mladé holky. Něco do ní zase hučel, sedli si ke stolku s židlemi, kde jsme jinak svačívali, pak vytáhl láhev a přiťukli si. Kdybych nemusel na ten hajzl, byl bych jen kousek od nich a slyšel bych vše. Vedoucí se najednou zvedl, stoupl si za mladou paní a shora jí zajel na kozy. Jen zavzdychala, stiskla mu rukama ty jeho, a zaklonila hlavu. Chvilku se nechala omatlávat a pak vstala a přilepila se k němu. Líbali se, on jí u toho zajížděl pod sukni, ona zvedala nohu a rozepínala mu košili. Najednou mi zmizeli z dohledu. Riskoval jsem, ale musel jsem to prostě vidět. Váleli se po zemi na vlastním oblečení, které si stihli sundat. Byla jen v kalhotkách a vedoucí měl jenom ponožky. Ocas mu trčel od těla a pod ním se mu houpal veliký pytel. Kalhotky šly dolů a já jsem konečně zahlédl něco, o čem jsem jen snil. Bylo to tmavé a… No, přiznám se, že jsem toho moc neviděl. Její kozy schovával v dlaních a poklad si schovávala sama. Nohy tiskla křečovitě k sobě, ale po čurákovi mu šla, jak po tyčce uheráku. Přetočili se najednou a měl hlavu mezi jejíma nohama. A ona si tu tyčku dala do pusy. Musel jsem ještě blíž! Pomalu, opatrně… Byl jsem od nich jen necelý metr, jen na šířku regálu, ale ti dva, byli do sebe tak zakousnutí, že by si mně nevšimli, i kdybych se přidal. Konečně jsem uviděl jejího bobra v plné kráse. Krásně tmavý trojúhelník na jinak bílém těle… Zasupěl jsem a mezi bedny s vrty v regálu nastříkal svůj díl. Toho neskutečného tlaku jsem se sice zbavil, ale na zvědavosti a pozornosti neubylo. Přestali se dráždit. Vyskočila si na něj, sáhla pod sebe a pomohla mu dovnitř. Když se spouštěla dolů, chrčela a kousala se do spodního rtu. Vedoucí dávala také znát, že se mu to líbí. Kopečky jí zase schoval v dlaních a začal si hrát na pekaře. Najednou zaječela, zaklonila se a pak na něj spadla plnou vahou. A začala se klepat a hýbat zadečkem tak rychle, že připomínala šicí stroj. Zaskučela znovu, celé tělo se napnulo jako struna a pak se uvolnilo a ona jako by usnula. Vedoucí ji ale spát nenechal. Shodil ji ze sebe, otočil ji a postavil na kolena. Ty jí dal široko od sebe, bože, to byla krása, pohladil ji po vyšpuleném pozadí a přiklekl si za ni. Místo jejího zadečku s pohledem na bobříka zezadu se mi před očima rozhýbala jeho chlupatá prdel. To už taková krása nebyla, ale i tak se mi znovu postavil. Než se vzepjal a konečně jí poslal do těla svoje malinkaté geny s ocásky, narovnal jsem ty svoje do regálu k těm předešlým. Svalil se vedle ní a oba ztěžka oddechovali. Konečně se mi naskytl delší pohled na její micinu. Byla krásná, lesklá od vlastní vlhkosti i od jeho šťáv, které jí pomaličku vytékaly ven a sjížděly ke kolenu. S pořád vystrčeným zadečkem ho líbala, ale vedoucí jen něco mručel a nereagoval. Musel jsem si znovu ulevit. I když jsem se snažil, moje zavzdechnutí na konci museli oba slyšet. Oba se ohlédli mým směrem, ona se schovala za ruce a s očima visícíma mým směrem, se natáhla pro halenku a sukni.

„Je tam někdo?” zahučel vedoucí přísně a čuměl před sebe, „neboj, nikdo tu není,” otočil se zpátky na ni.

„Já už raději pudu, jo?” pípla a zapínala si knoflíčky.

„Jak chceš,“ odfrkl spokojeně a svůj chlupatý zadek zakryl trenýrkami.

„Co ta telka? Bude?“ vyzvídala, zatímco si natahovala sukni.

„Jasně. Jak sem říkal. Tydlencty věcičky dávám jen svejm přátelům, a ty mezi ně vod teď taky patříš. Barevná, hezká, sovětská. Rubín,” sliboval jí zboží, které se, co vím, u nás na prodejně moc nevykytovalo.

„Rubín?” pokrčila nos, „sem myslela, že to bude něco lepčího.”

„No, tendle tejden maj přijít Rubíny. Ale kdyby sis počkala měsíc, tam přijdou Tesly. Ale ty sou dražší.”

„A nebyl by ňákej jinej? Třeba japonskej?”

„Ale no tak! Lidko! Tady nejsi v Tuzexu!”

„Škoda,” posteskla si, zapnula si zip sukně na boku a upravila si halenku.

I vedoucí si kasal košili do kalhot, „dám ti vědět, až tu budou, jo?”

„Jo, ale jak?”

„Zavolám ti, ne?”

„Nemáme telefon. A sousedka je hrozná drbna.”

„Tak se zase stav. Za měsíc. Budu vědět víc. Kdyby ti stačil ten Rubín, mohla by sis pro něj přijít v pondělí, ale na Teslu si musíš počkat.”

No vida! Tomuhle se říká podpultové zboží. Taky bych se rád podílel…, zasnil jsem se.

„Co to tady…!” zařval najednou, když o mne málem zakopl.

„Pro… promiňte! Já jsem si … ne… tady…,” koktal jsem, ale žádná výmluva mě nenapadla, „no!?”

„Promiňte,” vydechl jsem znovu, přikrčil se a zvedl ruce k obraně.

Měl jsem strach, že mi jednu vlepí. Nebo dvě.

„Cos viděl? Jak dlouho tu jsi?” ječela vyděšeně a zmateně mávala rukama.

Vedoucí se ji snažil uklidnit, ale vyváděla dál. Alespoň mne tím uchránila od jistých pohlavků. Prozatím. Naznačil pohyb, že mně chce uhodit a když jsem se ještě více přikrčil, obešli mně. Vedl ji pod paží do prodejny. Přestala nadávat, ale spustila pláč, že jestli jsem všechno viděl a budu se někde chlubit, že… Vyšli ze skladu do prodejny a její bědování se ztišilo na nesrozumitelné hučení. Sebral jsem se a ze skladu utekl. Ani jsem se nezabýval tím, jestli jsem za sebou zamkl, nebo ne.

Druhý den mi vedoucí vyčinil do darebáků a hanlivých částí těla. Musel jsem skákat po prodejně i skladu a vymetat pavučiny i z koutů, kterých se i ten pavouk bál. Na konci směny jsem byl zaprášený, unavený a naštvaný. Ale on se usmíval. Zamkl krám a poručil mi, abych se posadil.

„Tak cos včera viděl?”

„Nic, pane vedoucí, opravdu!”

„Hele, mladej. Nechci tě odsuzovat. Kdybych byl ve tvejch letech, taky bych se rád podíval. Ale taky bych se rád i přidal!” zamrkal významně.

„No, vlastně…, když tak o tom… všechno,“ přiznal jsem konečně, „a vím, i za co,” dodal jsem rychle, aby věděl, že vím i já a kdyby snad…

Vstal, to jsem myslel, že mi ubalí, ale on mne poplácal po zádech a znovu se na mně usmál, „tak aspoň víš, jak to tady chodí. Když mi budeš každej měsíc, dávat dejme tomu stovku, tak tě do toho vtáhnu taky. A když ne, tak ne. Ale už ani šmírovat, mladej! Ani šmírovat!”

Stovka, to byla spousta peněz. Při mém platu necelých třinácti stovek čistého… Ale když se uskromním, vynechám pár koncertů a nekoupím si nějakou tu desku, snad bych to nějak vydržel… Přikývl jsem a vedoucí se usmál ještě víc. Pak mi celý ten kolotoč podpultového zboží vysvětlil. Nebylo to zase tak složité. Požádal o dvacet televizorů, přišlo jich deset. To bylo běžné, ale kdyby požádal jen o těch deset, přišel by mu jeden. A kdyby o třicet, přišla by kontrola, jak je to možné. Udržet tu hranici, která byla u každého zboží jiná a navíc se pohybovala nahoru a dolů během roku, to bylo to pravé umění, posbírané za roky praxe.

„Jo, mladej, kdyby mně přeřadili do jinýho kraje, byl bych namydlenej. Trvalo by mi rok, než bych na to přišel,” vysvětloval, „příští tejden dám na sklo, že berem pořadníky na pračky. Uvidíš, kolik přileze paniček, a každá bude ráda, když ji v pořadníku posuneme kousek nahoru,” usmál se spokojeně i natěšeně a já se začal, co bych to nepřiznal, těšit taky.

Jak řekl, tak udělal. A jak řekl, tak i bylo. Několik kousků musel odložit pro místní honoraci, ale tří kousky zbyly a zájemkyň bylo víc, než dost. Z těch jsme si vytipovali ty, které by stály za hřích. Přednost samozřejmě dostaly novomanželky. Byly dvě, co měly eminentní zájem. A pak jedna dcerka, co na vdavky ještě ani nepomyslela, ale prát chtěla. Když jí vedoucí pošeptal, že by ji v seznamu dokázal pošoupnout na třetí místo, málem zatleskala ručičkama. Chudák, si nejdříve myslela, že má protekci díky svému dědovi, co se účastnil partyzánských bojů, ale když jí vedoucí prozradil, co za svou laskavost chce, zbledla a s vytřeštěnýma očima zavrtěla hlavou. Při úprku z prodejny porazila několik košťat a naprosto vykolejená zacloumala dveřmi. Až na třetí pokus zjistila, že dveře se otevírají dovnitř a že ji tady nikdo nezamkl.

„Téhle byla škoda,“ posteskl si vedoucí a pozoroval, jak se dívčina kvapem vzdaluje.

Narovnal jsem košťata zpátky do řady a pohladil si bouli na kalhotách. Už jsem se s ní viděl ve skladu… Pak přišla další ženská. Vedoucí jí smutně sdělil, že pračky sice došly, ale v mnohem menším počtu, než bylo slíbeno. Odešla s dlouhým nosem. Chudák ženská. Prát pro tři děti skoro na valše… Ale bylo jí už skoro čtyřicet, tak co s takovou stařenou? S novomanželkami byla snadnější práce, než s tou nezadanou. Sice ještě pořád mladé holky, ale co už dávno věděly, že zařídit domácnost není jen tak. A že pro pohodu u domácího krbu…, pardon, ústředního topení, musí něco obětovat. Když přišla jedna z nich, nějaká Gábina, mohl jsem na ní oči nechat. No, a ona…

O panictví jsem přišel právě s ní. Její manžel dělal v továrně soustružníka a dalo mu plno práce, sehnat služební byt. Normy plnil na sto dvacet procent, pracovní soboty oddřel i za ty, co nepřišli a dokonce chodil na schůze. Byt dostal, a na ní bylo, aby prázdnou klícku naplnila. Pračku už vlastně měla. Když se svlékla a ukázala mi, jak vypadají poctivé trojky, málem jsem si ucvrknul do trenek. Když mne po něm pohladila, myslela si, že je po všem. Mýlila se. Nebylo. Vlastně mi ani nestačil klesnout, jak jsem byl nadržený. Do puklinky jsem zajel zezadu a poprvé tak na vlastní kůži ucítil to vlhko a teplo, které tam holky mají. Díky tomu, že jsem se jí před tím udělal do dlaně, jsem vydržel celou dlouhou minutu, než jsem zaúpěl a naplnil jí dírku svou další dávkou.

„No, to ses moc nepředved,“ zchladila mé sebevědomí, sotva jsem ho s mlasknutím vytáhl ven a svalil se zadýchaně na zem.

„Co? … Cože?“ zakoktal jsem nechápavě.

Myslel jsem si, jaký to ode mne nebyl výkon… A ona? Byl jsem úplně vedle. Prostě mi nedocházelo, že ta pro mne předlouhá minuta je pro holku málo.

„Ale nic,“ odfrkla znechuceně a natáhla ruku po kalhotkách, „jen jsem si myslela, že když už manželovi zahýbám, tak z toho budu mít víc, než jenom tu pračku,“ doplnila na vysvětlenou.

Oblékla se a nechala mně ležet s otevřenou hubou.

„Ty jsi vážně mladé, tupé hovado,” zasyčel na mne vedoucí, sotva jsem druhý den přišel do krámu, „byla tady paní Gábi a řekla mi, že jestli ta pračka bude prát, jako ty šukáš, bude raději chodit k řece!”

„Ale já…, pane vedoucí…, já…, co? …k řece?” plácal jsem, koktal a uhýbal očima.

No, dal mi co proto, ale když jsem se mu přiznal, že Gábinka byla mou první, přestal, jako když utne. Vytřeštil oči a nevěřícně se mne raději ještě jednou zeptal, jestli se nepřeslechl a ve svých letech jsem ještě panic. Přikývl jsem a studem jsem se málem propadl.

„Tos měl říct hned. Našli bysme ti nějakou jinou. Na zaučení. Ale když už jste začali spolu…,” zamyslel se, vytáhl zápisníček a otočil se k regálu s telefonem.

Vytočil číslo a pak začal do telefonu ševelit.

Po chvilce telefon položil a otočil se na mně: „Máš štěstí. Paní Gábina se už nezlobí a dokonce svolila s tvým zaučením,“ zubil se.

Styděl jsem se, ale taky mu byl vděčný, že mi zařídil reparát. Tentokrát ale neměla přijít ona, ale já za ní. Dal mi adresu a instrukce. V sobotu je ve fabrice vyhlášená další pracovní sobota, a zatímco bude její muž dohánět výrobní plán, já budu dohánět své vzdělání. V pátek jsem koupil kytku, litr jablečného, na víc jsem neměl, a druhý den si pořádně přivstal. Vykoupal jsem se, oholil, navoněl… a po rozbřesku se tichým panelákem proplížil ke dveřím se jmenovkou „Kudrna“. Chvíli jsem před nimi přešlapoval, a když jsem si dodal odvahu, nesměle jsem zaklepal. Dveře mi otevřela vzápětí. Musela na mne čekat snad hned za nimi… Vtáhla mne dovnitř bytu a rychle za mnou přibouchla. Měla jen noční košilku a pod ní zjevně nic…

„Neviděl tě nikdo?“ zašeptala, a zkontrolovala situaci na chodbě kukátkem.

Zavrtěl jsem hlavou, zvedl ruku s kytkou a třeštil oči na její dva kopečky, které zvedaly lehkou látku, a napínaly tenkou látku svými hroty. Nechápavě se na mne podívala, ale pak se malinko usmála, kytku i litrovou láhev vína si vzala, a kývnutím mne pozvala dál. Byt to nebyl velký, ale i tak byl výhrou. Dva pokoje, malá kuchyň, umakartové jádro… Klasika. V obýváku byla otevřená obývací stěna, starý gauč a dvě křesla okolo nízkého stolku.

„Snídals?“ zeptala se a posadila se na odrbaný gauč, naproti mně.

Zavrtěl jsem hlavou. Na jídlo jsem ani nepomyslel. Od těch dvou báboviček, jsem nedokázal odtrhnout oči.

„No, to nic. Já taky ne,“ zabručela, „a teď se svlíkni!“

Udělala si pohodlí, a hodila na mne líbezný, ale přísný pohled. No, moc se mi nechtělo, ale doma je tady ona… Zase jsem se zvedl a začal. No, musím říct, že v mých snech měl striptýz své krásné místečko, ale tak nějak,…, tak nějak jsem v nich nehrál zrovna hlavní roli… Jako poslední šly dolů trenýrky. Sotva jsem si je stáhl, schoval jsem na kost tvrdého ptáka do dlaní. Zakývala na mně rukou, ať jdu blíž a sotva jsem tu metrovou vzdálenost překonal, sáhla po mně, ruce mi z ptáka oddělala pryč a chopila se ho sama. Dvakrát ho pohladila a dala do pusy. Zkroutily se mi palce na nohou a slastně jsem zavzdychal. Těsně před vrcholem ho ale vytáhla z pusy a strhla mne vedle sebe. Seděl jsem vedle ní a vzpamatovával se z její péče. Posunula se dál ode mne, hlavu opřela o stěnu a nohy mi hodila do klína.

„A teď ty!“ poručila znovu.

Nelenil jsem. Sklouzl jsem dolů, hlavu schoval pod košilkou a konečně ji uviděl hezky zblízka. Měla ji ochmýřenou hebkými a dlouhými chloupky, voněla a leskla se. Přitáhla se na mně a nedočkavě mi nazdila nos do měkké a mokré micky. Sice mi nic neřekla, ale tak nějak jsem vycítil, že jen nos jí stačit nebude. Přidal jsem jazyk a po chvíli i prsty. Z dírky se mi do pusy valily další a další šťávy. Chvílemi jsem měl strach, že mne utopí, ale naštěstí zůstalo jen u pocitu. Hýbala zadečkem nahoru a dolů čím dál, tím rychleji, až nakonec zůstala v nejvyšší poloze, hlavu mi rukama přitiskla ještě více a zaječela. Několikrát mi prasklinkou zakmitala nahoru a dolů a pak mně konečně pustila. A já se mohl nadechnout. Dopadla zadečkem zátky na gauč a celá zvláčněla. Zjevně o mne ztratila zájem. Mne ale její dírka zajímala dál. Když jsem jí mezi závojíčky zajel znovu, myslel jsem, že jsem narazil na pramen. Tekla, jako protržená přehrada. A po chvilce laskání dírky, lupínků a všeho okolo, začala vyvádět znovu.

„Dóost,“ zasípala, když se už asi potřetí vzepjala a uvolnila se, „teď mi ho tam můžeš zasunout,“ dovolila mi konečně to, po čem jsem už takovou dobu bažil.

„Pomalu, lehce,“ zašeptala a přibrzdila mne, protože jinak bych jí ho tam vrazil, jako knížku do poličky.

Poslechl jsem a ten pomalý zásun, kdy jsem vnímal její hebkost celou délkou, jsem si užil i já.

„Mysli na něco jiného,“ zašeptala znovu, zatímco se mi tmělo před očima, třeba na práci,“ poradila mi, ale v tom byl kámen úrazu.

Jen jsem pomyslel na svou práci, na pult, vedoucího, pračky, pořadník…, ba tu mladou, co tak rychle utekla…

„Úůůááá!“ zafuněl jsem a kolík v dírce sebou několikrát prudce zaškubal.

„Počkej, ta divochu,“ zasmála se a já se znovu zastyděl, že jsem nevydržel déle.

Přetočila se, švihla nohama a najednou jsem byl na zádech a ona klečela na zemi a pochutnávala si na mém vadnoucím a mokrém ohonu. Zaryl jsem do sedačky prsty, jak mi z něj vysávala zbytky, olizovala koule a nehty mne škrábala pod pytlíkem. Sotva se vztyčil, klekla si nade mne, namířila s ním mezi chloupky a dosedla. Začala se na mne hýbat. Když jsem začínal zavírat oči a vzrušeně sténat, přestala a nabádala mne, abych myslel na něco jiného. Ale copak to šlo, když jsem měl ty její krásné kulaté bochánky přímo na očích a když jsem spustil oči dolů, tak zase její tmavý klín, ve kterém mizel můj…

„…no ták! Počkej nejdřív na mně! Jestli chceš, aby ti holka dala víc, než jednou, tak musíš vydržet!“ poučovala mne třesoucím se hlasem.

Dobrá, řekl jsem si. Není od věci mít ptáka v díře víckrát, řekl jsem si a začal přemítat, jestli doma vymaluju, nebo to nechám tak, nebo…

„Uf! Á!... Í!“ vyrážela ze sebe a sebou začala házet, až jí kozy lítaly nahoru a dolů a na ptákovi jsem cítil, jak mne v sobě drtí a jak ještě víc klouže.

Z malování jsem se vrátil zpátky, chytl ji za kozy a vzepjal se v krásné křeči, která mne celého ovládla. Lehla si na mne, dával mi lehké polibky do vlasů a na ucho a tiše spokojeně předla a celá se ještě zachvívala. Ocas mi pomaličku vyklouzl ven a já na něm cítil nepříjemný chlad, jak se ocitl na vzduchu. Ale i tak mi bylo fajn. Gábina by ale nebyla dobrá učitelka, kdybychom si právě probranou látku hned nezopakovali. Otočila se, chladnoucího ptáka schovala do pusy a mi nabídla svou právě vycákanou díru. Nepřemýšlel jsem, co z ní teče. Byl jsem stále tak nadržený, že mi to bylo jedno. Tu její micku jsem jí vylízal znovu. Pěkně od začátku až po druhou dírku, kterou jsem ji olizoval stejně poctivě, jako tu první. Posunula se po mém těle dolů a znovu si na mne nasedla, ale tentokrát jsem viděl jen její záda a krásný, kulatý zadeček. A pod ním… Pod ním mi pták opět mizel v jejích hlubinách. Hladil jsem obě polokoule, snažil se vydržet a děkoval vedoucímu i socialistickému plánování. Gábina se nadzvedla, chytila mne mezi prsty a namířila si ho… Jen jsem vytřeštil oči, protože tam…? Jako nějaký buzerant…? Pomalu, zlehka a na několikrát se na něj navlékla znovu, ale druhou dírkou. Teprve teď jsem viděl, co to znamená, poslat někoho do prdele… Nebylo tam tak kluzko, jak v té přední. Ale bylo tam těsněji, pokud mohu soudit. Gábina sebou trhavě mlela dopředu a dozadu, kňourala, a když si mi lehla na nohy a ukázala mi, jak vypadá naditá dírka, jak se z ní vždy kousek vytáhne a hned zase zmizí, jak… Ne! To ještě musím vydržet, řekl jsem si a začal myslet na zdi svého pokojíčku. Na bílo, nebo barevně…? Váleček, nebo jen tak…?

„Íááá! Áááá! Úůůůů!“ ozvalo se od mých chodidel a zadeček sebou začal divoce házet.

Chytil jsem ji za boky, přitáhl jsem si ji na sebe, a s podobným hlasitým komentářem se přidal k ní. Doslova se mi dělaly hvězdičky před očima. Co výstřik, to jedno souhvězdí…

Sesedla a podívala se na mne. Ležel jsem na sedačce, úplně vyšťavený, to doslova, a poprvé v životě jsem měl dost. Bylo mi fakt super a nechtěl jsem se ani pohnout. Jen jsem se díval, jak se obléká a z nahé a nadržené samičky se stává…, hezkou a cudnou ženou.

„Tak vstávej!“ pobídla mne, když jsem se k ničemu neměl, „musím vařit a s tím mi asi nepomůžeš, že?“ usmála se na mne něžně a zapnula si poslední knoflíček u šatů.

Pořád vypadala přitažlivě a já k ní zahořel nehynoucí láskou.

Vstal jsem a začal se po ní zase sápat, ale vytrhla se mi a postavila mne zpátky na zem: „To by snad stačilo, ne? V pořadníku jsem se posunula víc než o jedno místo a tím to mezi námi vadne, mladej!“

Mladej…!? Byla ode mne tak o tři roky starší a to jsem už pro ni mladej? Oblékl jsem se a zkusil z ní vymámit další termín, ale se zlou jsem se potázal. Málem jsem dostal vynadáno, že jsem ji jen využil, že jsem vlastně jenom obyčejný vyděrač, a kdyby nemusela, tak by… Raději jsem vyklidil pole, protože jsem mohl být rád, že mne neobvinila ze znásilnění. Nechápal jsem to. Tak ona nejdřív souhlasí, že mne zaučí, pozve si mne domů, pak na mně skáče skoro hodinu a nakonec jsem vyděrač? Vrátil jsem se do krámu a vedoucímu vysypal, že Gábina sice byla fajn, ale že…

„…mně obviňuje z vydírání!“ dokončil jsem a nechápavě se díval na zkušenějšího.

Vedoucí se usmíval a pak mne uklidňoval, že na tohle si zvyknu. Že prý takhle vyvádí skoro každá. Ale že za svou praxi nenarazil na žádnou, která by jej obvinila doopravdy. Při svém mládí jsem to sice nechápal, ale vzal to jako holý fakt. Asi po půl roce jsme vypsali pořadník na šicí stroje. A Gábina přišla znovu, s úsměvem a planoucíma očima… To si ji ale vzal do parády pan vedoucí, protože jsem mu dal dvě stovky za to, že mi přenechá jinou… Tu, která před časem tak vyváděla a porazila ta košťata. V pořadníku se pak posunula a svůj vysněný šicí stroj si po týdnu odnášela domů.