Když jsem přišel z vojny, nastoupil jsem jako údržbář u jednoho podniku, kde pracovaly skoro samé ženy.

„Prosím vás, měl byste v sobotu a neděli čas? Já bych potřebovala něco udělat na chalupě!“ oslovila mě jednou mistrová, když jsme se potkali na chodbě. Tenkrát se ještě neříkalo víkend.

Podíval jsem se na ní, abych jí ohodnotil. Hnědé vlasy, střižené podle tehdejší módy „na kluka“, slušely její štíhlé postavě. Odhadoval jsem jí asi na necelých čtyřicet let. „Ona snad nemá podprsenku!“ blesklo mi hlavou, když jsem viděl, jak jí pevná prsa napínají lehký plášť, až se ho bradavky snaží propíchnout.

V tom horku jsem se ani nedivil. I já jsem měl jenom tričko a montérky s laclem. Pod nimi už nic. Při každém kroku plandajícími nohavicemi proudil vzduch, který mi ochlazoval to nejdůležitější, co mám.

Sjel jsem očima níž, abych ohodnotil i zbývající část jejího těla. Spodní knoflíčky pláště měla rozepnuté. Krásné nohy mírně rozkročené, takže je měla odhalené až skoro k rozkroku, tak jsem se domýšlel, zda má kalhotky.

„Nebojte se, já uvařím! Nebudete trpět hladem!“ usmála se, když asi viděla, jak se mi napnuly kalhoty. „No dobře!“ souhlasil jsem, když mi řekla, co všechno by tam potřebovala. „Materiál mám nakoupený!“ ještě řekla, než jsme se rozešli.

V pátek, po skončení směny, jsme vyšli ven a ona mě vedla k autu, které tam bylo zaparkované. „Kde jste ho sehnala? Vždyť to se už přestalo vyrábět!“ byl jsem překvapený, když jsme přicházeli k Octavii, která vypadala, jako kdyby právě vyjela z fabriky.

„To jsme koupili a manžel zakrátko zemřel. Tak to stálo v garáži a jenom občas jsem s dcerou jela na chalupu!“ zasmušila se vzpomínkou a odemkla. Nasedla a otevřela mi dveře.

„Ještě musím vyzvednout dceru a doufám, že nakoupila vše, co jsem jí řekla!“ nastartovala a vyjeli jsme. Zastavila před jedním domem a zatroubila. „No jóó, už letím!“ z jednoho okna vykoukla hlava, až jsem se podíval, zda vedla mne ta žena pořád stojí. Za chvíli se otevřely dveře domu a vyšla její skoro přesná kopie.

„To je má dcera Alena a já jsem Marie!“ představila se, když dala tašky do kufru auta. „A mně přátelé říkají Bob!“ napřáhnul jsem ruku, když už jsme byli v tom představování. Znovu jsme nasedli, Marie nastartovala a vyjela. Silničky, kterými jsme jeli, většinou vedly alejemi, takže i přes to pálící slunce nám nebylo horko.

„Potřebuji...“ začala mi ukazovat, co všechno je třeba udělat, když jsme vešli do chalupy. „Tak začneme elektrikou!“ vzal jsem tužku, abych na zdi naznačil, odkud kam má co vést. „Ale nejprve se převléknu!“ vytáhnul jsem z brašny s nářadím tričko.

Zvědavě na mne koukala, jak se svlékám. Zůstal jsem v trenkách a jenom si natáhnul to tričko. „Tak my se také jdeme převléknout!“ odešla.

Vzal jsem majzlík a kladivo a začal sekat zeď. Do prachu pode mnou začaly dopadat první kapky potu, i když byla otevřená všechna okna. Marie se mezitím vrátila a tak zametala vysekaný materiál. Jak tak byla skloněná, neodolal jsem a musel se přesvědčit, zda má kalhotky. Sáhnul jsem jí pod sukni. Měla.

Pohladil jsem jí a ona jenom vzdychla a přitiskla se k mojí ruce. „Nééé....ééééé...“ztuhla a já cítil, jak začíná vlhnout. Pomalu jsem odhrnul ten kousek látky mezi nohama a zajel do ní prstem. „Nééé...to bychom neměli....“ zavzdychala a já cítil, jak se zachvěla. Po prstu mi cosi stékalo. „Néé!“ vytrhla se a narovnala se.

„Aleno! Dojdi pro pivo, ať má Bob co pít!“!“ zavolala.

„A v čem ho mám donést?“

„Vezmi lahvové“

„A kde jsou ty lahve?“

„V base!“

„A kde je ta basa?“

V té chvíli jsem měl neodolatelnou chuť popadnout kladivo a hodit ho po ní. Ale Marie byla klidná.

„Ve vozíku!“

„A kde je vozík?“

„V kůlničce!“

„A vezmi ještě pár buřtů, abychom si mohli večer opékat!“

„Takže dva!“

„Nééé!“

„Ale říkala jsi pár a to jsou dva!“

„Vezmi jich deset!“ nevzrušeně odpověděla Marie.

Konečně jsem uslyšel vrznutí vrátek. Oddechl jsem si, protože touha hodit po ní kladivo už byla nezvladatelná.

Bobr

©

2015