Od známého jsem dostal dvě sazeničky feferonů. Hned jsem přichystal truhlík a sazeničky zasadil. Pečlivě jsem se o ně staral a tak se keříčky krásně rozrůstaly. Když začaly kvést, těšil jsem se, až budou mít plody. Konečně! Na větvičkách se začalo objevovat cosi zeleného, co se každým dnem zvětšovalo. Plody rostly směrem vzhůru, takže vypadaly jako svíčky. Potom začaly dostávat tmavě fialovou barvu.

„To asi ještě nebude ono! Vždyť správné feferonky jsou červené!“ pomyslel jsem si, ale pro jistotu jsem opatrně ochutnal. Ne, nebylo to ono. Tak jsem ještě pár dní počkal, až plody začaly dostávat tu správnou, rudou barvu.

Když jsem měl volno (pracoval jsem v nepřetržitém provozu), rozhodl jsem, že nastal čas sklizně. Opatrně jsem plody otrhával, abych je mohl bez problémů uskladnit. Donesl jsem si je do kuchyně a připravoval je ke zpracování. Vtom se ozval zvonek. Otevřel jsem a za dveřmi stála Milada.

„Pojď dál!“ pustil jsem jí dovnitř. Ani jsem se neptal, co potřebuje, protože mi to bylo předem jasné. Nedočkavě jsem z ní odstranil veškeré oblečení a sáhnul jí na perfektně udržovanou mezinožku. Začaly odtud vyvěrat pramínky jejích šťáv, tak jsem ještě několikrát projel tu mokrou brázdu prstem.

„Néééééé!“ vykřikla Milada a odstrčila mě od sebe. Překvapeně jsem na ní koukal, protože právě tohle se jí vždycky líbilo. Ale její křik neustával. Kroutila se, jako v nějakém záchvatu, až jsem o ní začínal mít obavy. Natáhnul jsem ruce dopředu, abych jí mohl chytit za bradavky.

Začal jsem jí je jemně mačkat a kroutit, přesně tak, jak to měla ráda. Ale znovu mě s křikem odstrčila.

„Co to jeéééé?“ pořád křičela a vrazila si ruku mezi nohy. Druhou rukou si drtila bradavky, jako kdyby je chtěla rozmačkat..„A­úúúú…úúúú…“ kvílela a snažila se odřít to, co jí tak pálilo. Stále jsem na ní nechápavě koukal. Až po chvíli mi došlo, že jsem sklízel feferonky, které na sluníčku získaly tu správnou pálivost. Ale nějak jsem si neuvědomil, že to, co mi po sklizni zůstalo na rukách, může mít tak devastující účinek.

„To chce pořádně protáhnout, aby tě to přestalo pálit!“ vzal jsem do ruky tu část mého těla, co jí vždycky dělala takové potěšení. Položil jsem jí na postel a několikrát ho rukou přejel. Milada nedočkavě roztáhla nohy, aby se té hrozné bolesti zbavila.

Zasunul jsem ho do toho promáčeného otvoru a vypadalo to, že terapie je účinná. Ale hned vzápětí mě Milada odhodila a začala křičet ještě víc. I já jsem ucítil pálení. Co s tím…?

Rychle jsme běželi do koupelny, abychom tuto hroznou věc se sebe odstranili. Miladu jsem, i přes její mírné protesty, hodil do vany. Odšrouboval jsem hlavici sprchy a nastavil mírný proud vlažné vody. Nemusel jsem nic říkat a Milada si hadici sama nacpala do otvoru, kde pociťovala tak hrozné pálení.

Já jsem vzal Solvinu a snažil se z rukou odstranit to, co způsobovalo takovou pohromu. Po delší době pečlivého drhnutí jsem si ruce opláchnul a líznul si. Ne! Nezmizelo to! Tak znovu. Umyvadlo jsem zašpuntoval a když jsem ruce opět řádně vydrhnul, nechal jsem je namočené v roztoku, který tam vznikl.

Podíval jsem se na Miladu, která hadicí střídavě omývala bradavky a vyplachovala ten pálící otvor. Zvuky, které přitom vydávala, se nedají popsat. Zachytit to na nějaké záznamové zařízení, mohla by z toho být perfektní zvuková kulisa k nějakému hororu.

Když jsem si myslel, že to nejhorší mám z rukou odstraněné, opatrně jsem uchopil můj orgán, který asi nechtěl nic vidět, protože se snažil schovat snad až do břicha. Opatrně jsem ho omýval roztokem v umyvadle a on přestával pálit. Ale z vany jsem pořád slyšel kvílení.

Milada stále poctivě střídala omývání inkriminovaných míst, která jí stále pálila.

„Na bradavky by to snad použít šlo!“ pomyslel jsem si při pohledu do umyvadla. „Ale na mezinožku by se Solvina určitě nehodila!“ napadlo mě.

Vzal jsem houbičku, namočil jí do roztoku v umyvadle a začal Miladě omývat bradavky. Asi jí to pomohlo, protože vodu nechala téct jenom do dosud pálícího otvoru. Chytil jsem jí za ruku, abych jí také omyl a neroznášela si pálící substanci dál. Vděčně nastavila i druhou ruku.

Vytáhl jsem hadici, ze které dosud proudila voda a houbičkou jí začal omývat tu křehotinku. Nejprve se tomu bránila, ale když to začínalo pomáhat, zcela se tomu poddala.

Konečně jí to všude přestalo pálit. Otřela si imaginární pot z čela a já namontoval zpátky hlavici sprchy, aby mohla se sebe všechno opláchnout.

„Promiň! Sklízel jsem feferonky a ani mě nenapadlo, že to bude mít takové katastrofální následky!“ omluvil jsem se jí.

„Nééé…“ vykřikla a odstrčila mě, když jsem chtěl pohladit ten její poklad.

„Neboj, už je to dobré! Lízni si!“ dal jsem jí prsty před ústa.

Vyplázla jazyk a opatrně si lízla. Když nic necítila, zkusila trochu sát, aby se ujistila, že už je všechno v pořádku. Teprve potom mě nechala, abych jí hladil na těch postižených místech.

Bobr

©

2015