Anča stála na žebřiňáku a odebírala seno, které jí otec vidlemi podával nahoru. Už zbývalo jen pár kupek a bude hotovo. Celé odpoledne tu s otcem a matkou pracovala v žáru slunce, obraceli seno, aby doschlo a pak je dávali do řádků. Teď už jen nakládali. Cítila, jak jí potůčky potu stékají mezi prsy a po zádech až mezi půlky. Matka odešla už před hodinou, aby pokrmila zvířata a udělala něco k večeři. Když jí otec podal poslední várku sena i s vidlemi, zapíchla vidle do naloženého sena a seskočila z vozu. „Jdu se vykoupat“ pronesla, když se s ním míjela. Otec jen přikývl, seno odveze sám, na to ji nepotřebuje. I s vozem jen zajede pod střechu kůlny, aby do zítra nenavlhlo a složit ho na půdu stodoly stačí až zítra.

Zamířila k blízkému lesíku. Tam ve stínu stromů se skrýval malý rybníček, spíš tedy větší tůňka s křišťálově čistou vodou, ohraničená rákosím, malými keříky a pokřivenými stromky s pichlavými větvičkami. Slunce se na hladinu moc nedostalo, a tak voda tu byla studená, ale nádherně čistá. Málokdo sem chodil, bylo to kus cesty od vesnice a na okraji vsi byl větší rybník, kam se většina obyvatel chodila koupat. Když Anča došla až ke břehu tůňky, pro jistotu se ještě naposledy rozhlédla, zda se náhodou někdo nenachází v okolí. Pak sáhla pod šaty, svlékla si propocené kalhotky, přemáchla v tůňce a vrátila se o pár metrů dál od břehu, kde je rozprostřela na malý keřík, aby uschly. Znovu se rozhlédla, rozepnula si šaty a nechala je sklouznout z ramen na zem. Víc na sobě neměla. Na této straně tůňky byl břeh v jednom místě holý a mírně se svažoval do vody a pak ještě dalších pár metrů. Rozeběhla se k vodě, nejdříve to zastudilo, na lýtkách, pak na stehnech. A když studená voda olízla i její pohlaví a pak i bříško, naskočila jí husina a ztvrdly bradavky. Rychle se skrčila, aby jí voda dosáhla až ke krku a měla ten hrozný pocit za sebou. Pak už jen postoupila do větší hloubky, aby si zaplavala. Pár temp a pak zpátky do menší hloubky, jen do pasu. Teď se umývala, dlaněmi nabírala vodu a smývala celodenní lepkavý pot a prach z usušené trávy. Myla se v podpaží, na krku, mezi prsy, na břiše, mezi půlkami a pak i v rozkroku. Rozkročila se, odtáhla od sebe lapličky a řádně je rukou proprala. Když se dostala ta ledová voda i na její hrášek, a ještě kousek dál, zatrnulo jí v podbřišku. Nebála se ani zajet prsty kousek dovnitř, vždyť voda tu byla tak čistá. Už jí byla zima, no ještě si zaplavu a půjdu ven, pomyslela si.

Franta se právě vracel z vedlejší vsi. Šel zkratkou okolo lesíka, když si všimnul Anči, jak z jejich louky míří k lesíku. Znal ji, vždyť byli oba z jedné vesnice, a dokonce mezi nimi nebyl ani nějaký věkový rozdíl. Hned mu došlo, co tam asi jde Anča dělat, vždyť jejich ves byla na opačnou stranu. Vždycky se mu líbila, vždyť to byla holka krev a mlíko. Přikrčil se a čekal. Opravdu zamířila k rybníčku. Plížil se za ní vysokou travou. Byl od ní jen kousek, pár metrů. Viděl, jak se několikrát rozhlédla, a tak si dával velký pozor, aby ho nezahlédla. Pozoroval, jak vběhla do ledové vody, jak plave, a jak se myje. Pak, když začala znovu plavat, rychle vyskočil a sebral její kalhotky i šaty. Přemýšlel, co s nimi, nakonec oboje vyhodil na větve menšího trnitého stromku. Bylo to tak vysoko, že by tam sama nedosáhla. Pak sešel volným krokem ke břehu, Anča ho zatím nespatřila, plavala zády ke břehu. Rychle se svlékl, vždyť na sobě měl jen plátěné kraťasy a tričko. Oboje uložil za kámen a úplně nahý se přikrčil za malým keřem. Anča doplavala blíž ke břehu, kde už se mohla postavit a udělala pár kroků ke břehu. Voda jí teď sahala kousek nad pupík. Franta se vynořil za keříkem a rozběhl se do vody. Anča vyjekla, rychle si oběma rukama zakryla prsy a skrčila se až po ramena do vody. Franta sebou plácl do vody a pár tempy se dostal až téměř k Anče. „Jé, Ančo, co ty tady?“ dělal překvapeného. „Co asi, koupu se“ nevrle odpověděla a malými krůčky se snažila dostat do větší hloubky. „Už jsme se dlouho neviděli“ snažil se Franta pokračovat v rozhovoru, a přitom se dalšími dvěma tempy přiblížil k Anče blíž. Znovu kousek ustoupila, ale dál už to bylo moc hluboko. „Běž pryč, jsem nahá a chci vylézt z vody“ durdila se. „Já jsem taky nahý, tak jsme na tom stejně“. A znovu se k ní přiblížil. Snažila se ho obejít po straně, ale vždy se jí postavil do cesty. Už jí byla opravdu zima. „Je ti zima, viď“ a znovu se snažil k ní přiblížit. „Je mi zima, tak se otoč, ať můžu vylézt“. „Je to tu studený, tak já jdu také ven“ a otočil se k ní zády a pomalu kráčel ke břehu. Co teď? Anča stála po krk v ledové vodě a začínala drkotat zuby. Počkám, až odejde, pomyslela si. Ale Franta vylezl na břeh, oblékl se a posadil se na kámen. Když vylézal, vůbec se před ní nestyděl, viděla zezadu jeho pevný zadek a šlachovité nohy a když vylézal na břeh tak i jeho chlupatý a naducaný pytlík. A když se pak na břehu otočil, aby se oblékl, tak i jeho houpajícího se bimbasa a hustý porost v rozkroku. Vlastně docela hezký kluk, pomyslela si. „Franto, běž pryč, je mi zima, musím vylézt“ zaškemrala. „Počkám až vylezeš. Ty jsi mne viděla nahého, tak já chci vidět zase tebe“ namítl Franta. Chvilku přemýšlela „A když se ti ukážu tak odejdeš?“ „Ne. Ale když se mi ukážeš, tak se pak otočím“ odpověděl. Rozvažovala, co dělat. Zima jí už byla hrozná, čekat do tmy, to je ještě nadlouho.

A Frantovi na břehu nic nechybí, ten hned tak neodejde. Jestli vůbec. „Dobře, tak já se ti ukážu. Ale pak se otočíš, jo?“ „Tak jo“ souhlasil. Skrčená popošla o několik kroků blíž ke břehu, až tam kde jí pak voda sahala jen po pupík. „Tak se tedy podívej“ postavila se a spustila ruce podél těla, ale hned se zase zakryla. „A už se otoč, ať můžu vylézt“. „To neplatí, bylas moc rychlá, nestihnul jsem si tě prohlédnout“. Povzdychla si. „Tak jo, ještě jednou se ti ukážu, ale pak už se musíš otočit nebo zmrznu“. Přikývl. Spustila ruce podél těla a trochu se natočila bokem a zpět. „Tak, a teď už se otoč“. „Já jsem před tebou byl celý nahý, ale ty ses mi neukázala celá“ namítl Franta. Byla to pravda, ale Anči se nechtělo víc ukazovat. Znovu zvažovala své možnosti. Nic jí nenapadalo. Franta si klidně seděl dál na kameni a ona stále víc mrzla. „A když se ti teda ukážu celá, tak slibuješ, že se pak otočíš?“ „Ano, slibuju, otočím se, dokud nevylezeš na břeh“. „To né. Musíš mi slíbit, že budeš otočený, dokud nedojdu za támhleten keříček“ ukázala rukou, kde zanechala šaty. „Dobře, slibuju. Ale musíš se mi ukázat celá a pomalu se otočit kolem dokola“ podmiňoval si Franta slib. Co se dá dělat, pomyslela si. A pak pomalu malými krůčky kráčela na mělčinu. Jednou rukou si zakrývala ohanbí a druhou se snažila zakrýt prsy, ale při jejich velikosti zakrývala jen bradavky. Franta ji se zájmem sledoval. Když už byla jen po kotníky ve vodě, zeptala se „Tady to může být?“ Blíž už se jí nechtělo, to by se na ni díval moc zblízka. „No, dobře, když je pro tebe takový problém přijít blíž“. Z dobré vůle tedy raději ještě udělala jeden krůček dopředu. „Opravdu se teda pak otočíš?“ „Vždyť jsem to slíbil“. Ještě zaváhala, ale pak spustila ruce a zůstala tak stát. Byl to pěkný pohled, postava jak vysoustruhovaná, vepředu černý trojúhelník, pěkná kulatá prsa s tmavými dvorci a vztyčenými bradavkami. „Tak se začni otáčet“ přikázal „a hezky pomalu“. Otáčela se opravdu pomalu, nechtěla riskovat, že by nebyl zase spokojený. „Seš hezká, líbíš se mi. Tak já se otočím a můžeš vylézt“. A opravdu se otočil. Rychle si zakryla rozkrok a prsa a vyběhla na břeh. Bude muset proběhnout okolo něho a on si ji tak prohlédne zblízka, ale jen zezadu, utěšovala se. Nu, co se dá dělat. Proběhla okolo něho a zamířila ke keříčku, kde zanechala šaty. Ale nikde nic. Rozhlédla se kolem, jestli si nespletla keříček.

Nespletla. Otočila hlavu k Frantovi „Franto, já tu nemám šaty“. Všimla si, jak se jen usmívá. Pomalu k ní přicházel. Pochopila to. To on jí schoval šaty a k tomu ji takhle vydíral. Rychle si dřepla a skrčila se do klubíčka, aby z ní nebylo nic vidět. „Kam jsi mi dal šaty?“ zakňourala. Položil jí ruku na rameno „Podívej, támhle jsou“ a ukázal na vedlejší stromek, kde na jedné větvi viseli její kalhotky a na další i šaty. „Prosím, sundej mi je“ zaprosila. „Nejde to“ zasmál se „jsou moc vysoko, nedosáhnu tam“. „Tak to zkus klackem“. „Ale to nejsou moje šaty, ty jsou tvé, tak si je sundej sama, já už musím jít“. Zalekla se. On odejde a ona sama šaty nesundá. A přece nahá nemůže jít domů. Jejich domek je až téměř na druhém konci vesnice, a i kdyby se nějak dostala až k domu, tak jak by to rodičům vysvětlila. A čekat až nastane tma nemůže, to už by ji rodiče i se sousedy hledali a našli by ji nahou. Zdvihla ze země klacek a jen nerada se postavila zády k Frantovi, však zezadu ji už viděl a začala klackem šťárat do kalhotek. Ale nešlo to, držely na trnitých větvích jako přibité. „Tak já už jdu“ loučil se Franta. „Počkej, nenechávej mě tu samotnou“ zaprosila. „Nejdřív jsi mne odháněla a teď prosíš, abych tu zůstal. Tak co vlastně chceš?“ smál se. „Hele, Ančo, jediné řešení je, že bych tě zkusil zvednout“. Anča rychle zvažovala všechna pro a proti. Jiná možnost asi není. „Tak dobře, zvedni mě“. Přistoupil zezadu až těsně k ní, sehnul se, uchopil ji oběma rukama okolo stehen a nadzvedl ji. Cítil na sobě to studené a vlhké tělo, tvář přitisknutou z boku na její zadeček. Anča si přestala zakrývat prsy a volnou rukou se pokoušela dosáhnout. Ale marně. Přestala si tedy druhou rukou zakrývat rozkrok, aby se mohla víc natáhnout a jednou rukou přidržet a stáhnout trochu níž větev. „Už tě neudržím, kloužeš mi“ heknul Franta a ona mu proklouzla pažemi dolů, tak, že se jedna jeho dlaň ocitla na jejím břiše a do druhé mu zajela svým kožíškem. Toho Franta pohotově využil a sevřel chlupatý trojúhelník pevně v dlani. Vyjekla a snažila se mu odstrčit ruku. Ale to už ji druhou rukou sevřel i prso a zároveň ucítila, jak se zadečkem dotýká něčeho tvrdého.

„Franto, pusť mě“ vyjekla a zazmítala se. Uvědomila si, že jí to trochu vzrušuje, ta cizí ruka v jejím rozkroku, druhá na prsu a za zadečkem jeho nabuzený úd. Pak už jen tiše zaprosila „Franto, neblbni, to nemůžeš“. S přemáháním ji pustil. „Sama jsi mi sklouzla do dlaní. Vždyť jsi celá mokrá“ dodal na omluvu. Nekomentovala to, že ji sevřel prso a v rozkroku a přijala jeho omluvu. „Tak to zkusíme ještě jednou“ poprosila, Ale musíš mne zvednout ještě o kousek výš. Chytni mě pod koleny“. Znovu se sehnul a obejmul ji pod koleny a nadzvedl. Teď už na kalhotky dosáhla, jen je vyprostit z trnů. V této pozici se ale špatně udržuje balanc a tak, když se jí konečně povedlo kalhotky uvolnit, zavrávorala a ve strachu, že spadne je upustila a chytla se Franty za hlavou. Kalhotky teď ležely na zemi. Zvažovala, zda má Frantovi říct, aby ji pustil, ale pak ho raději nasměrovala o kousek dál, aby dosáhla na větev se šaty. Konečně se to povedlo, a tak ho se šaty přitisklými na hruď, požádala „Můžeš mě spustit dolů“. Franta trochu povolil sevření a ona mu pomalu sklouzávala rukama dolů. Prodlužoval to co nejvíc a jeho ruka opět zajela ke kožíšku. Dělala, jako když si toho nevšimla, jen sevřela víc stehna k sobě. Její nohy se dotkly země. Najednou si ji pootočil čelem k sobě, rukou přitlačil na zadeček, druhou na záda a přitiskl ke svému tělu. Teď ucítila jeho tvrdý klacek na svém podbřišku. Ještě že je oblečený, pomyslila si. Ale najednou nějak nespěchala z jeho objetí. Chvilku tak stáli až tiše šeptla „Pusť, je mi zima, musím se obléct“. Jen nerad a pomalu uvolňoval své ruce, až stála před úplně volná. Oběma rukama si přidržovala šaty na prsou a jejich konec končil nad jejími koleny. Bylo to pro ni vzrušující, stát úplně nahá i když částečně zakrytá, v takhle těsné blízkosti cizího muže. Hlavou jí proběhla vzpomínka na to, jak se jí před okamžikem dotýkaly jeho ruce tam, kde ještě nikdo nikdy nebyl a podbřiškem jí projelo malé zabrnění. Sehnul a zvedl její kalhotky. Čekala, že jí je podá, ale nepodal. Dál je držel v ruce a na něco čekal.

Dívala se mu upřeně do očí a pak pomalu spustila jednu ruku a pak i tu druhou se šaty. Nechala ho, aby se chvilinku díval a pak řekla „To máš za to, že jsi mi pomohl“ a vklouzla do rukávků šatů a začala si postupně od shora dolů zapínat knoflíky. Úplně opominula to, že jí před tím ty šaty Franta sebral a vyhodil na strom. Natáhla ruku „Dáš mi ty kalhotky?“ Nežádala, ptala se. „Dám, ale musíš mi za ně dát pusu“. Usmála se „Ty seš ale vyděrač“ a dala mu pusu na tvář. „Myslel jsem pořádnou pusu, na ústa“ namítl. „Tak si ji pojď vzít“ pozvedla obličej, trochu naklonila hlavu na stranu a přivřela oči. Jednou rukou ji obejmul, přitiskl své rty na její a druhá dlaň zabloudila na její hruď. Polibek trval trochu déle. Anča cítila jeho horkou dlaň, jak jemně hněte nejdříve jeden prs a pak i druhý, jak jeho prsty se zadrhávají o její tvrdé a vztyčené bradavky. Mravenčení tam dole bylo teď silnější. Přitiskla se podbřiškem na jeho vztyčené mužství, a i skrz látku šatů a jeho plátěných kraťasů cítila, jak mu v něm pulzuje tep. Pomalu mu z dlaně vypáčila své kalhotky a odtáhla se od něho. „Musím domů, už je pozdě“ řekla tiše. „Půjdu kousek s tebou“ odpověděl. Vzal ji za ruku a pomalu se mlčky se vydali k dědině. U prvních chalup se zastavili. Pustil její ruku. „Ančo, nemohli bychom se zítra zase sejít u tůňky?“ Dávala si na čas s odpovědí. „A zase mi sebereš šaty?“ zeptala se s jiskřičkami v očích. „Když budeš chtít, tak třeba“ pousmál se. „Přidrž mě“ opřela se o jeho rameno a sehnula se. Vsunula jednu nohu do nohavičky kalhotek a pak druhou, povytáhla je nad kolena, nadzvedla šaty. Na okamžik ještě zahlédl její kožíšek, vytáhla kalhotky nahoru a spustila konec šatů. Pochopil, že to udělala schválně. V rychlosti mu dala ještě na tvář pusu a odběhla.