Chat, nové slůvko, které značí komunikaci mezi lidmi – známými, neznámými, cizími i přáteli. Také já jsem chatu dlouho odolávala, až jsem na konec do něj vstoupila rovnýma nohama. Samozřejmě, že jsem nevyhledávala mužské protějšky, ale ženy.

První kontakt, první písmenka, věty. Pak jsem našla na chatu Dorku. Netrvalo dlouho a zakrátko jsem si připadala, že ji znám hodně dlouho a od té doby jsme obě strávily při písmenkování dosti času, a povídaly si o našich, i těch našich nejtajnějších růžových snech, ale pak jsme si daly rande na ICQ, které nám umožnilo soukromé hovory a možnost se vidět a slyšet. Od toho času jsme si byly zase o hodně bližší a naše sny se staly reálnější a během těch rozhovorů nám zvlhla spousta kalhotek.

Pak Dorka přišla s návrhem, že bychom se mohly sejít, ale velikou překážkou byla vzdálenost, jež nás dělila. A také sladit termíny se ukázalo jako veliká překážka, protože když který vyhovoval jí, nevyhovoval mě a naopak. Konečně jsme se strefily a já nasedla do autobusu, který mě odvážel za mým miláčkem.

Zprvu jsem byla rozčarována, že jsem dostala místo v poslední řadě sedadel v rohu na konci autobusu, ale nakonec jsem zjistila, že to bylo to nejlepší místečko, jaké jsem mohla dostat. Cesta mi připadala velice dlouhá a počítala jsem minuty, které mě dělí do setkání s mým miláškem, ale kolébání autobusu mě uklimbalo k jakémusi spánku – polobdění.

A pojednou se mi zdál růžový sen, tak živý, že jsem pocítila tam dole jak moc jsem pojednou zvlhla. Uvědomila, že jsem si, že jsem si mohla zamokřit i sukni od kostýmku a to mě na té věci dosti znezvozňovalo. Jak dlouho jsem dřímala mi prozradily hodinky a uvědomila jsem si, že za chvíli budu na místě a obávala se, že Dorku hned nepoznám, i když jsme se pravidelně viděly na ajsíku.

Konečně autobus zastavil na konečné a vystoupila jsem z autobusu a rozhlížela se kolem. To jsem však již Dorku spatřila, jak mi jde naproti. Zastavila jsem se a čekala. „Konečně se setkáváme,“ pomyslela jsem si a Dorka mou myšlenku vyčetla z mého výrazu. Padly jsme si do náručí a já ucítila její vůni a znovu mnou projel záchvěv slasti, že tohle již není sen, ba ani ta virtuální realita, ale že přede mnou stojí skutečná Dorka. Něco podobného prožívala také ona, protože při té naší první skutečné puse se mi zachvěla v náručí, ale to již mi vzala z rukou mou tašku a vedla mě ke svému autu, abychom odjely do našeho útulku, který pro nás zařídila.

Jen jsme si sedly do auta, naše tlapky nám jaksi samy od sebe zabloudily pod sukni přítelky. „Fuj máš punčocháče, a ještě k tomu jsou hnedle mokré,“ hartusila a já jsem na prstech cítila, že má kalhotky skoro ve stejném stavu jako já, ale ona oproti mně měla samodržící punčochy, takže pro mě nebyl problém na okamžik se polaskat s její mušličkou.

Ještě nějaká minutka, ale to jsme byly za městem a nedaleké vršky se přiblížily, a když jsme míjely tabuli s nápisem Penzion Hubert, pomyslela jsem si, že by to mohlo být místečko našeho dočasného pelíšku. Bylo. Po nezbytných formalitách Dorka vyzvedla klíče od pokoje a společně jsme stoupaly do poschodí. Otevřela dveře do pokoje a jen za námi zamkla, vrhly jsme se do náruče a následovala dlouhá pusa, která zase měla odezvu tam dole, ale to už naši cestu do pelíšku lemovaly naše tašky a pohozené svršky a u pelesti postýlky jsme obě stály jen v kalhotkách a punčocháčích, respektive v punčochách. Dorka se usmála a jedním pohybem mi stáhla punčocháče i kalhotkami. Já ji následovala s tím rozdílem, že jsem jí stáhla jen ty kalhotky, ale Dorka si mě položila do postýlky a než jsem se nadála, přisála se k mé mušličce. Pojednou se mi můj sen z ranního autobusu vrátil a já se prohnula a vybuchla v jeden velký nekontrolovatelný orgasmus. Chvilku jsme odpočívaly a já si uvědomila, že podobnou službu ode mě očekává i Dorka. Přetočila jsem se tak abych se dostala do jejího klína a pak jsem pojednou ucítila na jazýčku její chuť, a nos i její vůni. Také Dorce to netrvalo dlouho a vybuchla ve stejně velkém orgasmu jako já. Ležely jsme vedle sebe a dotýkaly se jedna druhé jako bychom se chtěly ubezpečit, že tohle je skutečnost a ne jen virtualita a čas od času jsme si také ochutnaly bradavky a já jsem si uvědomila, že od doby, co jsem se vdala, jsem nebyla se ženou a jak mi ta žena moc chyběla. A navíc mě moc vzrušovaly dotyky jejich nohou oděných v silonových punčoškách. Bylo to na mě asi vidět, protože se Dorka zeptala, na co myslím. Řekla jsem jí to a ona mi na to pověděla, že já jsem její první, že vždy jen o tomhle holčičím milování jen snila. Vzaly jsme se do náručí, chvíli se pusinkovaly, až jsme pojednou usnuly.

Když jsme se probudily, již se setmělo a byl čas jít na večeři. Protože jsme byly obě ulepené a zpocené, zeptala jsem se Dorky, jestli půjdeme před večeří do vany nebo jen pod sprchu. Trošku se zamyslela, usmála se, a řekla, že raději pod tu sprchu, protože kdo ví, jestli bychom se té večeře vůbec dočkaly. Když jsem pak v tašce hledala čisté kalhotky, zadržela mě Dorka, že má pro mě dárek a podávala mi modré kalhotky, o kterých z mého vyprávění věděla, že jsem na tu barvu zatížená stejně jako ona je zatížena na červenou. Protože podobnou soupravu – červenou – jsem koupila pro ni, dala jsem jí rovněž svůj dárek. Obě jsme se zasmály, ale znovu mě zadržela, když jsem si chtěla vzít punčocháče, zavrtěla hlavou na nesouhlas a podávala mi jeden pár punčošek. „Neboj, jsou samodržící, protože jiné nenosím,“ řekla. Konečně jsme přišly do jídelny a paní vedoucí se nám osobně věnovala, protože v ten víkend neměla moc hostů.

Po večeři jsme šly na krátkou pocházku kolem penzionu abych alespoň takhle poznala kousíček kraje, kde žije má Dorka. Samozřejmě, že jsme se držely za ruce a bylo nám jedno, co si o nás kolemjdoucí myslí a naprosto jsme ignorovaly poznámky typu „podívej, to jsou lesby“. No a co, komentovala tyhle poznámky Dorka a já se vrátila do dob, kdy holka s holkou vzbuzovaly větší rozruch. Po naší procházce jsme se vrátily do penzionu do našeho pelíšku a obě si umiňovaly, že čas nám vymezený strávíme do poslední chvilky spolu.

Když jsem vrátily do našeho dočasného domova, zeptala se Dorka co s načatým večerem? Místo odpovědi jsem ji svlékla ze šatů a ona byla trochu vyvedena z míry, protože věděla stejně jako já, že skončíme v pelíšku. Co však nevěděla, bylo to, že mám pro ni nachystané překvapení. Když měla šaty svlečené a zůstala jen v kalhotkách, košilce a punčoškách, nesmím zapomenout na podprsenku, zůstala překvapeně se dívat, co vlastně hledám v mé cestovní tašce. Její pohled byl pro mě a pro bohy velice zábavný, protože jsem vytáhla láhev šlehačky a košíček s jahodami. Její pohled byl výmluvný – samý otazník, co s tímhle vším hodlám podniknout. Nakonec vyrazila: „Ale nemáme šampáňo k těm jahodám.“

Má odpověď ji však dorazila, když jsem jí řekla, že to šampáňo sice mám také, ale dnes není na pořadu dne. „Tak mi pověz, k čemu nám bude šlehačka a jahody, když já šlehačku k jahodám mít nemusím.“ Místo odpovědi jsem ji sundala kalhotky, košilku a samozřejmě přebytečnou podprsenku a položila si ji do pelíšku, jako ona odpoledne mne. Podložila jsem si ji polštáři a podívala se na ni, trošku jsem ji roztáhla noženky a znovu se na ni, zadívala,byla rozkošná se svým tázavým úsměvem.

Už jsem ji nechtěla dlouho trápit a tak jsem ji na mušličku nastříkala šlehačku a v ten okamžik se Dorce rozestřel v obličeji úsměv v očekávání věcí příštích. To ale nevěděla, co mám dalšího v úmyslu. Vzala jsem jahůdku a vložila ji mezi její ňadra a pustila ji dolů a snažila se ji chytnout v okamžiku, když se ponořila do šlehačky. Mě samé se ten nápad moc a moc zamlouval, zvláště, když se s chuť jahod, šlehačky a její mušličky slily v jedno a já jsem nevěděla, co je chutnější. Jahoda nebo poštěváček? Nemohla jsem se rozhodnout co jmi chutná lépe a tak jsem chutnala a zkoušela tak dlouho, až Dorce k opakování jejího pokusu moc jahůdek nezbylo.

A k čemu bylo dobré to šampáňo? To je již na další povídání a snad o tomhle až příště…