Nemám psaní moc v lásce, ale co už. Mládí v pr…, do důchodu daleko, tak co s časem? Firma, kterou jsem převzala po tátovi šlape jak hodinky, chudá už nikdy nebudu, tak jsem si řekla: „Co se tak ohlédnout, zavzpomínat a nechat vzkaz potomkům?“ Tak tady jej máte, holomkové milí…

Mámu jsem nikdy nepoznala. Od táty jsem se dozvěděla, že to byla líná mrcha, že se s ní šťastně rozvedl a jako vzpomínka na to dobré, jsem mu zůstala já. Moc času ale na mně neměl, protože vedl firmu, kde se pořád něco dělo a on…, no firmu. Ono totiž není firma, jako firma... Už za totáče se snažil, aby nemusel k soustruhu. Tenkrát se tomu říkalo porušování devizového hospodářství, ale podle dnešních měřítek, byli tihle kluci podnikatelé, kteří si jen dokázali spočítat co nese nejvíc a vydělat na tom. Jo, přiznávám, že pak se k tomu přidaly i věci, které nejsou zrovna košer ani teď, ale kde je poptávka, musí být i nabídka. Táta se totiž vždy snažil, aby lidem vyhověl. Tak co? A o mne se staral, jako…, jako o vlastní a díky jeho pracovitosti jsme nikdy hluboko do kapsy neměli.

Už na základce jsem dbala o svůj zevnějšek a i díky mé přirozené autoritě jsem byla příkladnou žákyní jedné, dalo by se říct výběrové, školy. Všechno bylo tak, jak je přirozeně nalajnované už od stvoření světa, ale v sedmé..., jo v sedmé, jsem si musela svou autoritu malinko upevnit, protože se jedné krávě nelíbil můj názor. Ona skončila s rozbitým ksichtem v nemocnici a já pak musela, kvůli ní, dojíždět přes půlku města na jinou školu. Směsice šprtů a socek, až mne to iritovalo, ale vrátit jsem se nemohla, ani když dal táta řediteli slušný sponzorský dar. Nesnášela jsem je, ty hloupé, podlézavé a naivní tupce, se kterými jsem musela trávit tolik času. Zvlášť jedna, nějaká Sandra, co chodila v tak nemožných věcech, až mne to vytáčelo, byla obzvlášť výjimečná. Díky krávě jsem věděla, že rozbití úst je sice rychlým a účinným řešením, ale ona by tou sockou zůstala i s rozbitou hubou a já bych zase musela měnit lokál. Což ve třinácti, není žádný med. Zkoušela jsem si ji nevšímat, ale znáte to. Vždy se něco najde… V devítce jsem, jako první ve třídě, přišla o věneček. Což jistě uznáte, že jsem se s tím musela pochlubit ostatním. A ta pitka, přišla za pár dní s historkou, která mně málem stála mé zasloužené postavení. Co na tom, že moje vyprávění bylo trochu přikrášlené a to její odpovídalo skutečnosti? Má vůbec takový člov… taková nicka, právo otevírat kušnu a něco říkat? Ne! Ale na konci devítky jsem jí to hezky všechno spočítala i s úroky a ukázala jí, kde je její místo.

Ale k tomu mému, dnes už můžu napsat, úletu. S tátou vždy dělal nějaký Franta. Do té doby jsem ho viděla tak dvakrát, možná třikrát. Na plese, nebo nějaké benefici a tak. Vždy, když se s ním táta potkal, bylo znát, že jej táta respektuje. Když jsem se, ještě jako malá, táty na Františka zeptala, řekl mi, že jen díky němu máme všechno a že by Františkovi stačilo jen lusknout prsty a… No, do té doby jsem si myslela, že světu řediteluje jen on, ne někdo jiný. Takže když mi tenkrát Františkův syn poslal pozvánku na oslavu svých narozenin, nemohla jsem odmítnout. Tedy ne, že bych nechtěla, byl to celkem slušně hezký kluk, navíc jsem věděla, že sama holka tam nebudu, ale i tak to přijetí pozvánky bylo víc z povinnosti. A tam… Opil mne, co to nepřiznat. A pak toho i využil. Chtěla jsem se bránit, ale on mi připomenul, kdo je, čí je syn a co bylo, kdyby nebylo…, a mi nezbylo nic jiného, než se mu podmanit. Nakonec se mi to i líbilo, ale i ta chvilka kdy jsem byla v roli těch socek mi stačila, abych mu už tehdy slíbila svou odplatu. Holkám ve třídě jsem pak řekla, že mne o to připravil sice on, Mirek, ale romanticky, tak, jak po tom toužila každá druhá. A za pár dní přišla socka a začala, že né, že to bylo jinak… Mrcha jedna! Jenom považte, jak se na mne ostatní holky dívaly!? Jak jsem před nimi vypadala!? Takže na oslavě konce základky mi hezky posloužila jako skvělá zábava a odreagování od předešlých starostí a stresů. A nejen mi, ale celé třídě. Byli jsme na chatě tátova bráchy Karla a tam jsem ji nechala ošoustat všemi ze třídy. I na strejdu zbylo. Smál se a pochvaloval si, že se mu ten mejdan vyplatil několikrát. Sandra pak ještě pár let dělala kurvu, protože jinak by se z těch sraček nikdy nevyhrabala. Gympl jsem zvládla levou zadní, vysokou tou druhou.

O kluky jsem nikdy nouzi neměla. Stačilo jen zakývat prstem… Nikdy jsem nenašla kluka, který by mne neposlechl a nešel se mnou. Jó, nechat si hezky vylízat pekáč… Mám to ráda, tak co? Ani dnes se nezdráhám a jdu do toho. A když se mu nechce? Ale chce, každý se nechá přesvědčit. Mám ráda mladé, nevycválané hřebce. Sice jsou hned hotoví, ale zase můžou pořád. To na vysoké, mi jeden řekl, že jsem jen obyčejná, nafoukaná maloměšťačka, co vidí jen peníze a moc. Já, a obyčejná? Když na něj nastoupil Andrej, rychle změnil názor, a když se zahojil a zbavil sádry, ještě se mi omluvil. Na kolenou, přede všemi… A pak mi dokázal, že má nejen dlouhý jazyk, ale i své nádobíčko. Nechala jsem si ji vylizovat tak dvě hodiny, než jsem jej poslala klečet do kouta a z těch orgasmických vln se pořádně vyspala. K ránu jsem do něj zařvala, a když mi ji znovu vylizoval, přitiskla jsem si ho k sobě, uvěznila mu hlavu mezi nohama a uvolnila se… Spolkl všechno, co jsem mu po ránu dala. Kdo by chodil na hajzl, když se může vychcat rovnou v posteli? A ještě si ji nechat zase vylízat? Pak jsem si ho osedlala a udělala se snad ještě dvakrát. Jemu jsem ale nic nedovolila! Když to na něj šlo, vytáhla jsem ho ze sebe, zfackovala, a když se vzpamatoval, narvala jsem si ho zpátky. Nádhera! Domů šel ještě ten den. Zoufalý, s napnutým pérem a bolavými koulemi. Ale co mi bylo po jeho koulích?

Petr. To byl taky takový zmetek závistivý. Už ani nevím, co mi řekl, nebo co o mně roznášel, ale asi to nebylo nic hezkého. Andrej neměl čas, takže jsem si ho musela zkrotit sama. Na můj prst nereagoval, ale když jsem mu pošeptala, že se rodiče dozví, kolik už v ruletě a kartách prošustroval peněz, zkrotl a šel za mnou na pokoj, jako hodný psíček. Na pokoji se musel svlíknout, na ocas dostal ocelový kroužek a do huby plastové dildo. Jasně, že se mu to nelíbilo, ale protestujte, když jste uvázáni k posteli a nemůžete utéct. Hrála jsem si s ním, jako už s mnoha před ním. Na kroužek jsem připnula jednu krokosvorku, druhou jsem mu připnula na bradavku…, panečku, ten sebou házel, a kdyby mohl tak i ječel…, a pak jsem do drátků pustila proud. Prohnul se, udělal most, a když jsem to vypnula, zase spadl na postel a klepal se. Zapnout, vypnout… Když jsem mu vytáhla to dildo z huby, prosil mne, žadonil a… A brečel. Jak malá holka. Fakt! Posadila jsem se mu na hlavu a nechala si ji zase pěkně a poctivě vylízat. I se zadečkem. Co na tom, že jsem se předešlý den nestihla umýt a pipka mně už trošku svrběla. Co na tom, že jsem si před tím zašla na velkou a schválně se neutřela… Petříček mi to všechno, s chutí a vervou, vylízal do sucha…, tedy kdyby se to dalo, že? Když jsem toho měla dost a dole se cítila čistá, slezla jsem a nechala jej vlastní zábavě. Aby se nenudil, dostal roubík, ke svorce na bradavce jsem přidala druhou a… A krabičku nastavila na nepravidelnou činnost. A šla se bavit. Když jsem k ránu přišla, byla na posteli hromádka neštěstí. Zpocená, pochcaná, posraná… Z patřičné vzdálenosti jsem krabičku vypnula, odemkla pouta a pak mu přikázala, aby všechno po sobě uklidil. Hubou. Ještě dneska vidím, jak se s hnědým ksichtem, po té, co si poradil s vlastními hovny a u toho se několikrát poblil, loučí a slibuje, že už nikdy nic… Své slovo dodržel a kdykoliv mne pak potkal, vždy slušně pozdravil a trochu se uklonil.

Po vysoké jsem začala dělat s tátou a strejdou. A Františkem. To jsem už dávno věděla, že stavební firma nic nestaví, bezpečnostní agentura nic nehlídá a realitka nic neprodává. Šlo o drogy, holky, filmy pro dospělé, ale také o orgány. Ne ty veřejné! Jatýrka, srdíčka, ledvinky…, ani netušíte, jak výhodný obchod to je. S právnickou fakultou a řádným zaučením u nejmenované právnické kanceláře jsem se stala uznávanou obhájkyní nespravedlivě stíhaných. Všichni byli nevinní! To si pište! Copak jde, odposlouchávat něčí telefon jen tak, bez důkazů? Kam bychom přišli? Jsme snad ještě právní stát, ne? A když byl nějaký vyšetřovatel, státní zástupce, soudce…, nebo třeba i svědek malinko pozadu se svým chápáním, byl tady Andrej…

To se jednou chtěla nějaká policajtka vyšvihnout a zavřela strejdu do vyšetřovací vazby. Byla jsem u ní, pozorně si přečetla spis a opsala několik důležitých informací. Všechno měla podložené, nikde žádná procesní chyba…, nic. Ale přeci jen jsem jednu slabinu našla. Nějaká Andrea, byla proti němu ochotná svědčit a dokonce měla i písemné důkazy. No, ale ty písemnosti bez jejího svědectví… Znáte to. Kde ale Andreu sehnat? Na adrese nebyla, v zaměstnání ji už nějakou dobu neviděli, rodiče byli po smrti… Karel se hryzal ve vězení nudou a začal posílat dopisy. Přes nějakého bachaře, který pak z vděčnosti dostal slušně zaplaceno. Trvalo nám skoro půl roku, než jsme ji našli. Naštěstí ji hlídali, jen aby se neřeklo, takže když na jeden den zmizela, ani na to nepřišli. Pitomci. Laci, takový poďobaný, ne příliš vzhledný mladík tmavé pleti si ji vzal na paškál. Jeho táta si prý s Karlem užili spoustu legrace, a on teď nastoupil na jeho místo. Když se vracela od popelnic zpátky k domu, ocitla se najednou ve tmě. To jí Laci přehodil přes hlavu pytel, chytil ji pod krkem a zmáčkl. Uměl to. Nestačila ze sebe vydat jediný zvuk. Naložil ji do dodávky a odvezl k nám, do vilky na předměstí, kde jsme vychovávali holky z Východu k jejich práci. Byl tam klid, sousedé žádní… Nejdříve jsem na ni nastoupila já. Po dobrém. Vysvětlila jsem jí, že svědectví v dané věci není v jejím zájmu a že by svou výpověď měla maličko změnit. Jasně, že hned slibovala, že to udělá. Ale věřte dneska lidem. Musíte je motivovat, aby pro vás dělali z přesvědčení. No, a na to byl dobrý Laci.

Já jsem ustoupila do pozadí a Laci se zvedl z židle: „Svlíkni se!“ zařval.

Znala jsem jej, a kdybych byla namísto ní, byla bych v té chvíli nahá, ale Andrea, neznalá poměrů a své situace jen vytřeštila oči a začala koktat, že svou výpověď opravdu hned zítra změní, bla, bla, bla… Když se Laci ohnal a ona se projela zadkem po zemi, pochopila konečně, že tady se nevyjednává. Ještě skoro ležela a už se svlékala. Musela jsem uznat, že její kozy byly větší než moje. A taky hezčí. Brečela, svlékala si kalhotky a u toho neustále mlela, abychom ji nechali a… Laco jí ucpal držďku svým ocasem a užíval si její pohostinnosti. Když se mu pořádně postavil, otočil si ji, zvedl si zadeček pěkně nahoru a zamířil. Přiznám se, vzrušilo mně to. Ale abych se před ním svlékala i já? To ani náhodou! Nevím, jestli to vzrušovalo i Andreu, ale Laco se s ní nepáral, Nejdříve opatrně, jako kdyby tam čekal něco nepříjemného, zasunul jen kousek, na krajíček. Když cítil, že je na správné cestě a že ho tam nic špatného nečeká, pustil ocas a chytil ji za boky. A pak prudce přirazil. Andrea jen vytřeštila oči a celá se zachvěla. Teda řeknu vám, nechtěla bych…, tak najednou, při jeho velikosti… Andrea začala skučet a potichu mumlat, že slibuje, a že už nikdy nic… Laco jí protahoval díru a já cítila, jak mi moknou kalhotky. Přirazil naposledy, zavyl a pak ještě několikrát. Bylo vidět, že je se svou prací spokojený. To Andrea, byla spokojená přeci jen o poznání méně. Vytáhl ho s mlasknutím ven, poplácal ji po zadečku a podíval se na mne. Naznačila jsem mu, že jeho služby, prozatím, nebudu potřebovat. Vstal, natáhl si kalhoty a odešel. Andrea si mezitím ustlala na podlaze, schoulila se do klubíčka a tiše vzlykala. Jen jsem si vykasala sukni od kostýmku, kalhotky hodila na zem, kopla do ní, ať si lehne na záda a sedla si jí na vzlykající a bonzovací kušnu. Věděla, co má dělat. Buď byla lesba, nebo se to učila ve škole… Tak nebo tak, uměla to. Jazykem mi zajížděla mezi závojíčky i do dírky a já tekla a trhavě si třela puklinku o její nos. Krásně a dlouze jsem se udělala, srovnala si sukni, pak otevřela dveře a pozvala Laciho, ať se jí dál věnuje on. Andrea s ním zažila jistě další nezapomenutelné chvíle, takže ráno, když se jí dostalo pořádné koupele a odvozu, byla výpověď úplně, ale úplně jiná… Vyšetřovatelka se divila, držela ji tam skoro celý den a pořád nemohla pochopit, jak se Andrea mohla mýlit. Aby to pochopila, počkal si Laco i na ni. Nebyla tak pěkná, jako Andrea. Navíc byla nechápavá, co po ní ti chlapi v maskách chtějí, ale když z ní strhali hadry a polaskali jí lískovkou po zadečku, byla jako vyměněná. Aby si zapamatovala, že všechno má své hranice a že se pustila do lovu ryb v nesprávném rybníku, dostala jednoho do pipky, druhého do zadečku a třetí si ji napíchl hezky zepředu. Musela jsem se smát, jak z ní stříkaly slzy a hlen z nosu doslova na všechny strany. Z ní slzy a z chlapů mrdka… Když jí na závěr ukázali význam slovního spojení „zlatý déšť“ a znovu poškádlili bičíkem, bylo jasné, že tahle už nevyšetří ani krádež konzervy. Nicméně, pro jistotu, dostala ještě poučení, že kdyby náhodou…, má dceru, která je sice ještě malá, ale určitě má co nabídnout. Strejda byl do týdne doma. Oslavili jsme to všichni společně. I s Frantou.

Ten už měl věk, kdy se odchází do důchodu, ale on se rozhodl zůstat. K jeho smůle, nebo ke štěstí, jej zaskočil infarkt na holce z Ukrajiny, nebo odkud. Našli ho ráno, se šťastným výrazem ve tváři, ocasem od semene a vyděšenou Ukrajinkou na kraji postele. Chuděra nemohla ani mluvit, jak byla vyděšená. Až když jsme do ní dostali notnou dávku vodky, se trochu rozpovídala a řekla nám, že Franta zakřičel, propnul se, a když dostříkal, svalil se a usnul. Až po dlouhé době, kdy už začal chladnout, jí došlo, že usnul na vždy. Pohřeb měl ale krásný… Těch lidí! A ne obyčejného plepsu! Hejtman, zastupitelé, pár soudců… Všichni se přišli přesvědčit, že je už nikdo nebude mačkat. Ovšem, jak to bývá, mýlili se. Jeho impérium převzal Mirek. A já dostala příležitost a od táty i strejdy požehnání…

Zatímco já se ve firmách i kontaktech vyznala dokonale, on měl, díky svému přístupu k práci, značné rezervy. Takže převzít to, byla vlastně nutnost, jinak by se nám obchody taky mohly zhroutit, ne? To, jak se ke mně tenkrát zachoval a zaštítil se svým tátou, to jsem nedokázala ani zapomenout, ani odpustit. A nejen jemu, ale ani jeho kumpánům. Tomáši a Jardovi. Jednoho slunečného dne jsem si je nechala zavolat. Prý se jim nechtělo, dokonce prý měli řeči, co si ta „Veronika“ myslí, ale když se na ně Laco mile usmál…, nemohli odmítnout. Seděla jsem za stolem, v kanceláři byli krom těch tří i Laco a Andrej, a dlouze jsem na ně mlčky hleděla. Byli nervózní, zjevně se jim potily dlaně, ale nedovolili si ani ceknout.

„Vzpomínáte si, když vám bylo osmnáct a mi patnáct?“ zeptala jsem se klidným hlasem.

„Veroniko, neblbni! To je už dáv…,“ začal Mirek, ale bouchla jsem pěstí do stolu a zařvala: „Tak co? Vzpomínáte?“

Jen přikývli a sklopili oči, protože teď, jsem byla v sedle já.

„Udělejte to, jak chcete, ale teď si všichni vyzkoušíte, jaké to je. Navzájem si postavíte ocasy, vystřídáte si navzájem posrané díry a nakonec si je olížete dočista!“ řekla jsem zase klidně a kývla na Laciho, že může zapnout kameru.

„Ver…,“ vydechl Jarda překvapeně, ale víc nestačil.

Jen jsem znovu pohnula prstem a na jeho prdeli přistál Andrejův bičík. Jo, raději by ho asi používal na koně, ale když on žádného koně neměl… Jarda vykřikl, prohnul se a hned po něm zaječel Mirek. Tomáš pochopil i bez bití, že z toho jen tak nevyklouzne a začal se striptýzem jako první. I po letech bylo poznat, že se věnovali nejen zábavě, ale navštěvovali i posilovnu. Žádné povislé břicho, propadlý hrudník a tak. Svaly jim na tělech jen hrály a jejich vyholené ocasy jim krásně plandaly pod pupkem. Kdybych chtěla, mohla jsem si s nimi i užít, ale mi to jednou stačilo. Sotva jsem znovu zvedla hlas a Andrej jen pozvedl bičík, byl Tomáš na kolenou a sápal se po Mirkově ocasu. Bylo vidět, že se to ani jednomu nezamlouvá, ale o to větší to byla sranda. Jarda si lehl na bok pod Tomáše a začal pracovat na něm. Asi si myslel, že se tím vyhne natrhnutí, ale… Ale mýlil se. Mirkovi se zvedl a Laco mu s úsměvem podal tubu s gelem. Tomáš se jen opřel rukama o zem a Mirek mu ho tam chtě nechtě nacpal. Skučel, naříkal a prosil, ale já byla neústupná a Mirek jen chtěl splnit mé přání. Musel si z těch tří asi užívat nejvíc, protože měl jeden ocas měl v hubě, a druhý se mu hýbal tam a zpátky ve střevě. Bylo vidět, jak se Mirek soustředí. Měl zavřené oči, myslel na všechny kundičky, co projel a při tom se rejdil ocasem ve střevech svého kamaráda. Když, pro něj konečně, vystříkl, nedělalo mu to radost. Ještě menší radost jsme mu udělala, když jsem vyslovila přání, aby si sedla na Jardu… Doslova brečel, když si pomalu sedal na Jardův ocas a pouštěl jej do sebe. A k tomu, aby ho nebylo tolik slyšet, dostal jako bonus Tomášův do huby… Byla radost se na ně dívat, jak se všichni tři snaží. I Jarda se nakonec dočkal a tu jeho prdel mu projel Tomáš… Že se mu odpanění líbilo stejně, jako těm dvěma, bylo krásně vidět i slyšet, ale já měla nejen zaplacený dluh, ale i krásný film… Odcházeli skleslí, zlomeni, ale mohli být rádi, že jsem jim to jejich nářadí nenaservírovala na cibulce.

Jo, na světě je krásně, i když vám táhne na čtyřicítku. Tátu, a tak trochu i mne sice mrzí, že nemám potomka, ale za peníze si můžu koupit vše. I toho potomka. Ještě ve dvaceti jsem si nechala odebrat vajíčka a už mám i vyhlídnutou dělohu, která mi potomka odnosí. Přece si nebudu ničit vlastní tělo, ne? Jenom s dárcem druhé půlky genů je to na štíru. Zatím jsem na nikoho, kdo by byl hoden se této pocty ujmout, nenarazila.