Rozhodně se nehodila do takového prostředí. Její život musel být nesporně prodchnut nějakými vyššími ideály, vše v ní bylo nasměrováno někam do budoucnosti. Upínala se k nějaké představě, která ji dodávala sílu, aby byla tím, čím byla. Hned na počátku upoutala pozornost všech vlčáků v dílně. Pamatuji se, že byly dokonce uzavírány sázky, kdo ji dostane jako první.

Je to pokaždé stejné, mužská primitivní ješitnost, snad i pokleslá společenská hra. Kdo bude první, ten je lepší než ostatní, stává se vůdcem smečky, zaslouží si její obdiv. V některých případech dochází dokonce ke kohoutím zápasům, kde se rozkurážení soupeři předhánějí v odkrývání soupeřových slabin a vyvyšují svoje přednosti. Je to jako v primitivních hernách, kde se diváci rozdělí na dva znepřátelené tábory a fandí svým přívržencům. Atmosféra je povzbuzována chlapáckými výkřiky, kde méně troufalí povzbuzují svého koně, bojujícího v přeneseném smyslu i za jejich čest, za jejich mužství. Když přijde vítězství, je to velká radost i pro příznivce.

Kdo z těch, kteří stojí denně u stroje v nepředstavitelném rámusu, spoután netvůrčí mechanickou prací, si nechá ujít příležitost zúčastnit se této podívané, která je jen jinou variantou nedělního fotbalového zápasu? Hráčem tu však není vzdálená postava, kterou si nemohu poplácat s obdivem po rameni, ale blízký kolega, se kterým denně sdílím páchnoucí šatnu, drhnu si zrasované ruce solvinou. Je mi podobný, je docela jako já. Jeho úspěch je bezmála i mým vlastním úspěchem a navíc, mám možnost se účastnit i kolektivních bojových porad a podílet se na strategii. Při tom všem mám pocit, že se na velkém lovu podílím sám.

Byl jsem zvědav, jak tentokrát velký lov skončí. Vzrušené debaty v šatně dávaly tušit, že to nebude lov ledajaký, naposled jsem zažil takovou přípravu při nástupu Marušky, která, ač složila čerstvou maturitu, nastoupila u nás v dílně jako jeřábnice. I když nebyla žádná velká krasavice, ihned vzbudila živý zájem.  Šlo tehdy o jistou prestiž, "voklátit tu hvězdu s maturitou". Většina soupeřů nikdy nepochopila, že dosažený stupeň vzdělání neměl nikdy co do činění s mravností, a tak celý výsledný experiment nevyústil v nějaké naučení, ale stal se trapnou komedií, ve které hlavní roli sehrál jako obvykle alkohol a rozpálená těla, která si za jeviště svého dramatu zvolila sklad rezavých plechů na továrním dvoře, za asistence celé řady diváků.

Toto však byla docela jiná záležitost. Nikdy jsem nepochopil, proč žena tohoto typu hledá zaměstnání právě v takovémto drsném prostředí, ve kterém každý den přináší ohrožení života nebo zdraví, kde jsou zaměstnáváni zpravidla lidé živořící na samém okraji společnosti, udření, špatně placení a díky prostředí i primitivní a hrubí. Řekl bych, že se sem dokonale nehodila. Sama si byla nepochybně vědoma této sociální disharmonie, neboť její postoj ke všemu, co ji na dílně obklopovalo, byl hluboce přezíravý. Nastoupila sem jako svačinářka a její povinností bylo obejít dílnu a převzít jednotlivé objednávky od dělníků. Při svačině pak každému předala objednané potraviny. Její jednání, se všemi bez rozdílu, bylo chladně nevšímavé, byla zaměřena toliko na funkční problémy a nikdy se nedala vyprovokovat ani tím nejnevinnějším žertíkem k nezávaznému dialogu. Byla to  zajímavá žena, obestřená jistým  tajemstvím, která kromě půvabu, který jí nikdo nemohl upřít, vlastnila i značnou dávku  přitažlivosti, jež nejspíše pramenila právě z  jejího odmítavého chladu a dráždivé lhostejnosti. Bylo proto jen samozřejmostí, že právě v tomto případě se ukázala být všechna rafinovanost vlčáků prahnoucích po jejím pokoření bezzubá a trapná.

Postupně byly vyzkoušeny všechny metody, počínaje ubohým sicilským vnucováním, přes rafinované návrhy nejrůznějšího druhu a zaměření. Selhala pozvání do nočních lokálů a klubů zvučných jmen, ale také pozvání na koncerty vážné hudby, nebyl pozorován zájem o přírodu, či společenské a sportovní problémy. Na nějaký čas se zdálo, že je Janička zcela nedobytnou tvrzí, na níž si vylámou zuby všichni vlčáci. Její nevšímavost však přiváděla některé z nich do vražedného zanícení. V šatně bylo možné zaslechnout pomluvy i amatérské sexuologické diagnózy, v nichž pojem totální frigidita byl pojmem nejfrekventovanějším, a kde se hovořilo o Jančině pýše, která musí být pokořena až do hrobu. I nadále však zůstávalo u slov a postupně bylo zřejmé, že odpadávají i ti nejzarytější a nejvytrvalejší dobyvatelé. Nakonec vše utichlo a o Janičce se přestalo mluvit. Kdyby nebylo vysoké sázky, pak by se zdálo, že je bitva dobojována v neprospěch obléhajících.

Až jednou přišlo osudné dopoledne, které přineslo zvrat ve skóre. Stalo se to hned ráno, kdy Janička procházela dílnou se svým záznamníkem, do kterého si zapisovala jednotlivé objednávky. Ani tentokrát nevnímala šklíbení a grimasy mužů, před jejichž pohledy si některé ženy připadají jako nahé, byla nevšímavá k hloupým dvojsmyslným řečem, které se tříštily o hradbu její nevšímavosti. Její štíhlá a zároveň znamenitě klenutá postava dovedla překonat vulgární antierotizujícící stejnokroj modrých montérek a její chůze mezi litinovými odlitky působila na znalce podobným dojmem jako přítomnost do ornátu oděného kněze ve zkolektivizovaném prasečáku. Oddělení, do kterého právě zavítala, patřilo po pracovní stránce k těm nejhorším. Ležely tu nakupeny objemné trouby nejrůznějších rozměrů, na něž byla v předchozím cechu navařena dna. Zde se tyto zárodky kotlů vybrušovaly speciálními vysokorychlostními bruskami. Hladina zvuku zde výrazně převyšovala práh bolestivosti, a tak rychlá ztráta sluchu byla pro zaměstnané dělníky vysvobozením.
    Dialog Janičky s dělníky zde mohl působit na náhodného diváka jako divoká hysterická hádka. Jednalo se však o banální objednávku, při níž Janička dělníkům nejprve sdělovala nabídku sortimentu, která zpravidla sestávala z možnosti volby mezi dvěma salámy, polosuchým, tzv. českým křupkáčem, a gothajem nebo ohřátou a opět znova vychladlou sekanou. Nejnáročnější domluva čekala Janičku se starým vysloužilým dělníkem Juřičkou, který z neznámých důvodů setrvával na pracovišti již druhý rok poté, co dosáhl zákonného nároku na penzi a stále se nemohl odhodlat odejít na odpočinek. Odřekl se důchodu v domnění, že bude pracovat k jeho zvýšení. Penze se ovšem vůbec nedočkal a zemřel později na srdeční vyčerpání. Janička však dnes zrychlila krok a hledá starého Juřičku, aby měla pekelný rámus co nejrychleji za sebou. Sršící vodopády jisker připomínají barevné pohlednice z oslav vítězné revoluce  v Zimním paláci, ale Janička nevnímá tuto krásu a přivírá raději oči, aby si pokud možno uchovala jejich bezvadnou funkci. Juřička, jakoby se do země propadl. Až na přímý dotaz jí kdosi rukou v kožené rukavici ukazuje na úzký otvor v kovovém válci, do kterého vede svazek kabelů.

Janička přichází k otvoru a hledá uvnitř Juřičku. Na konci dlouhého kotle sedí v pokleku postava, oděná do koženého oděvu a ve světle přenosné lampy krouživým pohybem obrušuje bruskou sváry. Ječení brusky je nesnesitelné. Kotel plní funkci dutinového rezonátoru, a tak je zvuk několikanásobně zesilován. Janička má nepoznaný pocit zahlcení. Ve svém marném počínání chce překonat člověkem rozpoutané živly, a tak křičí, co má síly, na Juřičku, aby si u ní objednal svačinu.

Schýlená postava vzadu přirozeně nemůže reagovat na její slabý hlas, a tak se Janička, v marné snaze překřičet děsivé ječení, které ji zbavuje smyslů, souká do půl pasu úzkým otvorem. Náhle si uvědomuje, že je zbavena rovnováhy, když ji kdosi venku zbavil opory a zdvihl nohy  do výše. Rukama marně šátrá po stěnách válce a hledá nějaký výstupek, kterého by se zachytila. Stěny válce jsou však hladké a není se o co zachytit. Může se poněkud opřít o  spodní část víka pod sebou. Janičku zachvacuje děs. Uvědomuje si, že jí kdosi venku stahuje kalhoty až ke kolenům, roztáhl ji nohy a zvedá do výšky. Ztratila opět rovnováhu, ale někdo venku ji pevně drží za stehna a nedovolí, aby padla dovnitř. Náhle pocítila tlak uprostřed těla a uvědomila si, že jí někdo naráz a hluboce pronikl.  Toto poznání ji zasáhlo jako blesk a nakrátko ji ochromilo, než se s úpornou zběsilostí jako chycená šelma pustila do marného boje. Její křik, i když byl absorbován zvuky daleko mocnějšími, uvolnil její energii, která hrozila dosáhnout bodu jejího sebezničení. Kopala divoce nohama, neuvědoměle tím umožňujíc útočníkovi snadnější a hlubší kopulaci. Vše bylo marné. Cílevědomé snažení útočníka připomínalo mechanický pohyb kompresorového pístu, jež neustalo, dokud její nitro nezaplavil horký mocný proud, který ji přiměl prohnout se v zakázané a nežádoucí křeči. Právě v tomto okamžiku položil starý Juřička brusku a přenosnou lampu přiložil k Jančině rudé a vyčerpané tváři. "Stalo se vám něco?" zeptal se jí, ale to už stála s nohama na zemi. Rychle se vysoukala z otvoru a natáhla si kalhotky i s montérkami. Když se rozhlédla kolem, létaly ode všech brusek celé gejzíry jisker. Všichni byli v pilné práci, jakoby se nic nestalo. Oba jeřáby se pomalu sunuly k protější hale.

Rekonstrukce celé záležitosti za policejní asistence nepřinesla žádné výsledky. Nikdo nic neviděl, každý se věnoval vlastní práci. Janička podala hodinovou výpověď, která jí byla potvrzena i bez účasti fluktuační komise.

Za několik dnů se v restauraci Avion sešlo pár přátel. Na stole se objevilo dobrých patnáct set korun. "To je teda," pravil starý Juřička, "tomu říkám rito. Zašukat si a eště vyfasovat patnáct stováků." Ve staré kovárně měli nového hrdinu.