Přišlo jaro. Jednoho dne nám profesor oznámil, že pojedeme kamsi do Krkonoš, sázet stromky. Celá třída samozřejmě zařvala nadšením, protože díky za každý den, který nestrávíme v té nudné škole.

Ve stanovený den jsme se sešli u školy a nasedli do autobusu. Dosedli jsme do sedadel a řidič vyrazil směrem k horám. Autobus (ještě RTO) drkotal po okreskách a tak jsme do místa určení dojeli až po obědě.

Ale přivítal nás tam sám lesní inženýr a pozval nás na oběd. Prý Krkonošské kyselo. Vřítili jsme se do jídelny a jali se zaplňovat naše hladové žaludky. Ač jsme to všichni jedli poprvé, talíře byly vmžiku prázdné. Na dotaz kuchařky, zda chce někdo přidat, se nás dobrá polovina nahrnula k okénku.

Po obědě jsme se ubytovali a šli si prohlédnout těch pár baráčků a hospodu. To bylo vše, co se tam nalézalo, takže jsme s prohlídkou byli velice rychle hotovi.

Tak jsme se alespoň rozhlíželi kolem sebe. Kopce, samé kopce. Některý byl prudší, jiný zase méně...

Hospůdka pro nás byla malá, tak jsme posedali venku na trávě a hostinská nám nosila pivo. Nóó, pivo... Tenkrát to byla sedmička, takže se dá říct taková lepší limonáda.

Kohosi napadlo zeptat se hostinské, zda bychom si někde mohli udělat ohýnek...

„Ohniště je tamhle, jenom si musíte skočit do lesa pro dřevo!“ Vyskočili jsme a za chvilku tam byla kupa dřeva. Zažehli jsme ohýnek a posedali kolem něj. Přišli si sednout i obyvatelé domků. Všech šest...

Povídalo se, zpívalo, ale přišel čas jít na kutě. Holky vyrazily napřed, abychom mohli po nás uklidit. Když jsme se vrátili, holky byly vykoupané a tak jsme učinili totéž. Zalezli jsme do spacáků a usnuli spánkem spravedlivých.

Ráno se ozval zvuk Pragy V3S a opět přišel lesní inženýr. Popřál nám dobrou chuť. Právě jsme dojídali snídani. Vyšli jsme ven a řekl, abychom se rozdělili do dvojic. Samozřejmě, že jsme s Věrou skočili k sobě. Dostali jsme slušivé slamáčky, prý aby nás nesežehlo slunce.

„Potřebuji jednu dvojici, která bude ochotna sázet na hodně strmém kopci!“ řekl a já hned zvednul ruku. Věra sice chtěla něco říct, ale stačil jsem jí včas zarazit. „Dobře! Tak vy půjdete se mnou a ostatní řidič rozveze.“

Všichni naskákali na korbu a posmívali se nám. Véeska zabafala a vydala se na cestu. My jsme se vrátili dovnitř, kde jsme dostali batohy. Já větší, ve kterém něco cinkalo a Věra menší. Vyrazili jsme na cestu. Poodešli jsme jenom kousek, k jakémusi seníku...

Inženýr otevřel dveře a vytáhnul plachtu. Na ní dal několik balíčků sazenic, vzal rýč a vyrazili jsme k lesu. Šel tak svižným krokem, že jsme mu sotva stačili. A potom to přišlo...

Terén se začal prudce zvedat, že jsme lapali po dechu. Ale inženýr si šel jako na procházku. Byl trénovaný od mlada.

Když jsme, celí uřícení, vylezli do prudké stráně, zastavil se na místě, kde byl kousek rovného terénu. Pohodil tam plachtu. Shodili jsme ze zad batohy a já ho hned otevřel. Byla v něm asi pětilitrová konev, tři piva a tři limonády. Byly tam i dva hrníčky.Hned jsem je naplnil vodou z konve a napili jsme se.

„Tamhle, jak končí ten les, začnete s výsadbou!“ řekl inženýr a ukázal kousek nad nás. Dělá se to takhle!“ vzal rýč, aby nám to ukázal. Přinesu vám oběd!“ ještě řekl a odešel. Vzal jsem rýč, Věra balíček sazenic a škrábali jsme se na určené místo. Chvíli nám trvalo, než jsme získali praxi. Ale potom jsme se rozjeli.

Sluníčko se do nás opíralo, tak jsme postupně odkládali bundy, i kalhoty, až jsme skončili ve spodním prádle. Po chvíli jsem sundal i trenky a Věře rozepnul podprsenku. „Co blbneš? Vždyť nás někdo uvidí!“ cukala se a chtěla si jí zase zapnout. „Podívej se kolem! Vidíš snad někoho? Jó, tamhle je srnka!“ ukázal jsem do dáli, kde se pásla.

Věra si nechala sundat podprsenku a zároveň jsem jí sundal kalhotky. Znovu začala střečkovat, ale vzal jsem rýč. „A jedeme, než nás sluníčko upraží!“ pokračoval jsem v práci. Rozjel jsem se tak, že mi Věra sotva stačila. Postupovali jsme po vrstevnici, ale stejně nás bolely nohy.

Ale už jsme se blížili k tomu rovnému místu. Sedli jsme si a já si otevřel pivo. Věře jsem otevřel limonádu a přiložili jsme hrdla k hrdlům. Ani to nestačilo zasyčet... A zase jsme se pustili do práce.

„Jste ještě naživu?“ ozvalo se odněkud zezdola. „Ne, nejsme! Umřeli jsme hlady!“ odpověděl jsem. „Tak vám nesu oběd!“ znovu se ozvalo. Rychle jsme se oblékli a očekávali krmi.

Po malé chvilce se ozval praskot větviček a dorazil inženýr. V ruce kabelu, do které by se vešel nákup na celý týden. Dva ešusy, pivo, limonáda...

„Tak přeji dobrou chuť! Donesete prázdné dolů?“ otázal se a zároveň se zvedal. „Samozřejmě! Určitě nezabloudíme!“ odpověděl jsem a pustili jsme se do jídla. Jeho kroky se vzdalovaly, tak jsem sundal trenky a Věru, i přes její chabé námitky, také svlékl.

Pustili jsme se do jídla. „To budeme mít i na svačinu!“ odložil jsem ešus a Věra také. Sluníčko se do nás opíralo teplými paprsky, že jsme na sebe dostali chuť. Ešusy s jídlem jsme dali stranou a vrhli se na sebe. Věřino kvílení se odráželo od okolních kopců...

Po té příjemné činnosti jsme se opět pustili do práce. Šlo nám to tak, že za chvíli jsme zasadili poslední stromky. Polkli jsme poslední pivo a limonádu.

„Mně se chce čůrat!“ začala se kroutit Věra. „Tak pojď!“ sedl jsem si na pařez a posadil si jí zády k sobě. Roztáhnul jsem jí nohy a pozoroval ten silný proud. Cosi se mi při tom začalo zvedat. Tak jsem Věru trochu předklonil, abych se dostal tam, kde to je tak krásné...

Ale potom jsme se museli vrátit na plachtu. Položil jsem Věru na záda a zajel jí hlavou mezi nohy. Na kundě se jí ještě třpytily poslední kapky toho, co z ní vytékalo a já je lačně lízal. Okolní kopce znovu odrážely její kvílení.

Musel jsem se otočit, abych ucpal ten zdroj zvuku. Věra mi ho polkla a vysávala z něj vše, co šlo. Nebránil jsem se tomu a tak vyrazily i spermie. Naplnily jí ústa tak, že to skoro nestačila polykat. I já jsem pilně vysával vše, co z ní vytékalo.

Chvilku jsme to rozdýchávali a potom jsme se znovu pustili do práce. Lehký větřík nám ochlazoval těla, rozpálená nejen prací. Jak nám profukoval mezi nohama, začalo nás to vzrušovat.

Poslední sazenice a já viděl, jak má Věra kundičku celou orosenou. Lehnuli jsme si na plachtu a já do ní vrazil svoji sazenici. A okolní kopce zase odrážely její kvílení...

Použili jsme zbytek vody k tomu, abychom se trochu omyli a všechno jsme sbalili. Oblékli jsme se a vyrazili dolů...

I další den jsme se přihlásili, abychom osázeli zbytek stráně...

Bobr

©

2014