Je tomu přesně 14 let, co se to stalo. Jsem Kristýna, dnes je mi 29 let, jsem úspěšná podnikatelka, mám přítele, a když se vše podaří, tak s mým přítelem budeme mít v budoucnu děti.

Abych se snad vrátila k tomu, co se mi stalo v 15 letech. Nikdy jsem o tom, opakuji nikdy, před nikým nemluvila, vždy jsem se toho bála a snad, abych nelhala, bojím se toho občas dnes. Když jsme před osmi lety končili, tím myslím celou třídu na základní škole, už jsme věděli, kam se rozutečeme, tehdy jsem ještě přesně nevěděla, čím chci za pár let být, šla jsem tedy z donucení rodičů na obchodní akademii.

To o čem chci mluvit je, jak mě po dokončení základní školy, znásilnili. Nevím čím to bylo, možná tím, že jsem byla šprtka, že jsem si za něčím šla, či jestli jsem jim někdy něčím ublížila, ale jinak si to nedokážu vysvětlit. Nijak zvlášť jsem nevyčnívala, byla jsem malá drobná holka, měla jsem nějakých cca 164 cm, štíhlá a prsa, řekla bych najisto, že do dlaně. Sice jsem se oblékala provokativně, bílé upnuté rifle, mini sukně, těsná trička do půlky pasu, ale to bylo snad i normální, zkrátka a dobře, nikdy nezjistím pravý důvod.

Nicméně, začínalo to velice nevinně, když jsme tedy všichni prokličkovali a nakonec se dostali pryč, jak to asi dělá každá třída, byl pořádný rozlučný mejdan. Na poslední chvíli mi dali vědět, že se to koná kdesi u řeky, u někoho na chatce, holky mě tam později zavedli. Přišli jsme tam všichni, všichni jako ze škatulky, nastrojení. Kvůli tomu jsem se, hlavně tedy kvůli klukovi, co se mi tehdy líbil, jsem se obzvlášť nastrojila. A rozjelo se to. Hudba hrála tak hlasitě, jak jen to bylo možné, neslyšíc ani jeden druhého přes řev hudby, jsme popíjeli, když už nám Slunce padalo za zády, široko daleko nikdo. Klid, ticho a samota. Občas, když to bylo jen trochu možné, zaslechli jsme šum řeky. Krása.

Pak jsem tam najednou stála sama. Ohlídla jsem se a kamarádky se bavili s pár kluky u chatky, jako by si rozdělovali úkoly. Kluci mi v obličejích připadali jako bez emocí, se zlostí ve tváři, v ten večer mě nějak divně zamrazilo, ale kéž bych to jen tušila.

Hudba přestala znít, malým pokývnutím hlavy jeden na druhého, se kluci pomalu blížili ke mně. Silou mě popadli, nic se nedělo, po pár v sobě, jsem snad vše brala jako legraci. Pak mě vlekli do chatky, jediný, kdo to vše ještě nechápal a smál se tomu, jsem byla já. Nic netušící, s úsměvem na rtech, nechala jsem se zatáhnout do chatky. Dveře kdosi zamkl, zatáhl závěs, vše nebyla potřeba, nikdo tu nebyl. Nikde. Pohodili mě na pohovku, přes jejich ledové pohledy, které na mě byly upřeny, jsem v tu chvíli vystřízlivěla jako nikdy. ,,Co se děje? – zeptala jsem se ustrašeným tónem - ,,O co tu jde?´´ Mrazící pohledy skrz mě projížděly jako nože, tep se mi zvyšoval, mráz mě přejel po těle a už jsem stačila jen polknout, když mě na zlomek vteřiny přiletěla pěst do nosu od nejlepší kamarádky. Křik nic nezměnil, ani brek a ani pokus o útěk. Jako přikovaná pod silou kluků na gauči, snášela jsem údery a kopance, nebylo kam uhnout. Pak ze mě začali strhávat oblečení, nožem rozkuchali vše, co bylo možné. Když už bylo vše dokončeno, vyčerpáním jsem padla na všechny čtyři před pohovku. Cítila jsem bezmoc. Nahá, ponížená, od krve a ve vlastních slzách topící, jsem pořád cítila, i přes sklopenou hlavu, jejich bezmyšlenkovitě zírající oči. Holky mě popadli, načež už jsem neměla sílu brečet, pod krkem, za paže a hodily se mnou na gauč, s posledními silami, které mi zbývali, jsem se snažila vyprostit z polohy, do níž mě daly. Roztáhly mě nohy, surovostí, jež je natáhly, jsem ani už tu bolest nemohla vnímat, začaly mě přes ní mlátit. Chvílemi rozevřenou a chvílemi sevřenou dlaní. Přešly přes bříško, když se dostaly k poprsí, do něhož mě začaly pleskat taktéž.

Bolest byla neskutečná a to už jsem si myslela, že ji nevnímám a že už bude konec, přidali se kluci. Všichni kluci sundali kalhoty, pod nimi už jsem na jejich slipech viděla jasně, že mají ztopořené ocasy. Sundali spodní prádlo, šli mě podržet, bylo mi jasné co bude, holky se šly také svléknout, klkům stačilo, aby měly venku jen ocasy, holky to shodily všechno. Poté se na mě všichni vrhli, jako panenka z gumy, jsem se stále musela otáčet dle jejich přání. Otočili mě na břicho. Holky mě od sebe roztáhli zadeček a začali mě masivně strkat do díry prsty, moje kvílení jim v tom nebránilo, ba naopak, pokračovaly a tvrději. Jako zvířata, jako ty největší svině, si mě připravovali. V té době jsem byla ještě…panna. A o to, to bylo horší. Připravovala jsem se na kluka, který by si to zasloužil a místo toho, mě tam vlezl Petr. Nejtlustší, nejodpornější, nejsadističtější kluk od nás. Každého vždy šikanoval. Schválně mě otočil na záda, začal mě nechutně olizovat, přejel od bříška, přes bradavky, krk a dostal se ke rtům, kam se mi snažil strčit jazyk, když věděl, že jedině heverem by šlo otevřít moje ústa, raději pokračoval přes celý obličej. S neuvěřitelně zvráceným úsměvem, přes můj zvyšující se křik a snahu utéct, mě tvrdě udeřil do břicha. Trochu mě to zmírnilo, takřka mi vyrazil dech a moje – Ne, prosím. – Už bylo unášeno větrem do zapomnění. Přes to, se natáhl jako prak a když zacílil, se surovou silou jej do mě vrazil. Znovu jsem zařvala. Z plných plic jsem řvala, nadávala a brečela, bezvýsledně. To prase mě ho tam vráželo víc a víc.

Ani ne po pár opakovaných pohybech se ten hnusák udělal, vytáhl jej ze mě a vystříkal se mi na břicho, celého ho měl od krve a se slovy: ,,Ty vole, - předstoupil před ostatní - to mě poserte, ona je ještě panna!´´

Oblékl se a odešel ven, nevím, kam šel, ale takto to bylo u všech, postupně, kdo se na mě vyřádil, odešel. Přistoupil další, který se udělal po pár minutách, pak další, ten se udělal po půl hodině, což bylo velice nepříjemné. Ale nejvíce bylo nepříjemné, když jsem měla celé tělo od krve, spermií a poplivané. Každý mě oblizoval, každý po mě šmatlal, ale jediný, kdo mě teda nejvíce rozbrečel byl on. Ten můj, do kterého jsem byla tak nějak, zamilovaná. ,,Martine, prosím, ty nemusíš, já tě milovala!´´ I když jsem vyřkla to, co jsem v sobě dusila, nepomohlo to. V té neuvěřitelné ochablosti, když jsem měla síly jen na brek, kdy mé tělo bylo jen bezvládným kusem hadru, mě jako mrtvolu zvedl a když už jsem na malý zlomek sekundy uvěřila, že mě odvede, se silou mě odhodil na břicho zpátky. Obvázal si ruku mými vlasy a prudce škubnul. V neuvěřitelné křeči, kterou jsem ucítila, mě donutil otočit se tak, abych se mu prý dívala do obličeje. Bolest mě nutila zavírat oči, ale kdykoli, to šlo, vrazil mě jí. Šílená bolest se ale dostavila až teprve potom, co mě ho pomalu soukal do díry. Na svůj věk jej neměl malého a já jsem tam neměla nikdy nic většího, než byl prostředníček. Začalo to znovu, nářek, slzy,křik, prosby a bolest. Šoupal jej tam, ale vůbec tam nechtěl zalézt, však na jeho tváři to bylo také vidět. Naštvaně svinutá tvář. Bolest při tom, co mi jej tam pomalu dával, byla neskutečná, opravdu k ničemu nepřirovnatelná, nikomu bych to nepřála. Všimla jsem si, jen letmo, holky odcházejí, kluci jsou pryč, všichni se vytrácejí, jen já a Martin, který už je přes tu bolest na půli cesty.

Ale pak naštvaně jen zvolal, že na to sere, vyndal jej. Bohužel. Nečekaně se bolest vrátila. Větší. Znovu mě přitáhl za vlasy, křuplo mi v zádech, nemohla jsem dýchat a jen se slovy – sleduj děvko – mě tam svého ptáka narval několikrát po sobě, tvrději a rychleji. Dostal se tam. Dostal, co chtěl. Všechno. Udělal se mi jako jediný do pusy. Když vše bylo hotovo, začal mě fackovat, začal mě nutit k olizování jeho řitě a koulí. Vše jsem splnila.

Poté mě popadl za vlasy, přes to všechno, mě nahou, v bolestech, vyvedl ven, kde mě povalil na trávník, oblékl se, kopl do mě a holkám řekl – Je Vaše.

V ten večer mě holky zmlátily k nepoznání. Kopaly, škrábaly, dávaly rány pěstmi, fackovali a ostříhaly. Nechaly mě tam ležet, oblékly se a odešly, jako kluci. Opravdu jsem nechápala proč, proč mi to udělali? Když jsem se nedostavila domů.rodiče pro mě zajeli, našli mě na trávníku před jinou chatkou, od té naší vzdálené asi 3 kilometry. Měsíc jsem ležela ve špitále, 3 roky poté, terapie. I když se to řešilo s policií, nic jsem neřekla, jen to, že jsem se šla projít a někdo mě přepadl a takhle zřídil. Moje výpověď se jim moc nezdála, ale stačilo to. Bála jsem se. Tak jsem nic neřekla. Až do svých dvaceti, jsem brala prášky, už se blýskalo na lepší časy. Odstěhovali jsme se. Co bylo horší, proč Vám to zde vše píšu je to, že ve dvaceti jsem poznala toho svého, jsme spolu doteď, ale nevím, jak to všechno udržet, když jsem na ulici potkala jednoho muže, co byl jedním z té noci.