Bylo to za dob mládí a malin nezralých...

S mojí milou jsme se rozhodli, že strávíme dovolenou na vodě. Nebylo nic jednoduššího. Zavolal jsem strýci, který měl chatu na Kamýckém jezeru. Domluvili jsme se a tak nám už nic nebránilo v realizaci nápadu.

Sedli jsme na autobus a řítili se (no, řítili – tenkrát ještě RTO) ke konečné zastávce. Odtud to bylo pouhý kilometr k jeho chatě. Ani jsme se nezdržovali ubytováním, hned jsme chytili to, čemu strýc říkal pramice. Barva neurčitá, příď se zádí svírala jakýci úhel, ale tím jsme se nezabývali.

Chytil jsem jí za řetěz na přídi a táhnul jí z docela prudkého kopce. V jednu chvíli jsem jí musel pustit, aby mě nevzala sebou. Uskočil jsem a nechal jí řítit se z kopce. Uslyšel jsem šplouchnutí a než jsem se dostal dolů, už se houpala na vodě.

Naštěstí se to obešlo bez problémů a řetěz se chytil za kámen, tak jsem ani nemusel pro ní plavat. Neprorazila se, ani do ní neteklo, tak jsem byl rád.

Zkontroloval jsem uvázání a šplhal zpátky do stráně. Svojí milé jsem řekl, kam má jít, že tam připluji s pramicí.

Znovu jsem se spustil ze stráně a nasedl do pramice. Dopádloval jsem na určené místo a tam už byla Jana s oběma batohy.

Nalodili jsme se a zanořili pádla do vody. U první vesnice jsme zakotvili a vypravili se na nákup. Trochu potravin, trochu piva. Naložili jsme vše do pramice a pádovali dál. Ale den se chýlil k večeru.

Vybrali jsme si hezké místo a přirazili ke břehu. Zatímco se Jana starala o krmi, já jsem postavil stan. Najedli jsme se a rozdělal jsem ohýnek, aby nás nesežrali komáři.

Chtěli jsme se pomilovat, ale to jsme museli zalézt do stanu a nejprve vypudit komáry. Teprve potom se naše horká těla mohla přitisknout k sobě.

Vylezli jsme, abychom se umyli. Brrrr! V Kamýcké nádrži je ledová voda! Vlezli jsme zpátky do stanu a zalezli do jednoho spacáku. A za chvilku se ozývalo naše pravidelné oddechování.

Ráno nás probudilo horko. Do stanu se opíralo sluníčko. Vylezli jsme, omyli se a já sbalil stan. Nalodili jsme se a vyrazili vstříc novým zážitkům.

Sluníčko do nás pražilo, tak jsem spustil do vody pár piv. Ale naše těla byla čím dál víc rozpálenější, tak jsme museli zakotvit v jedné skryté zátoce. Ani jsme nevylézali. Jenom jsem pramici řádně ukotvil, abychom se nedočkali nemilého překvapení. A potom jsme dali průchod vášním...

Kousek jsme popojeli, abychom mohli vylézt na břeh. Udělali jsme si oběd. A potom nás opět přepadly pudy. Vrhli jsme se na sebe jak dva nadržení. A země se zachvěla...

I ten otravný hmyz se držel dál od nás, abychom ho v tom kolotoči vášní nerozmačkali. Také mravenci zalezli hluboko do země, tak jsme nebyli ničím rušeni.

Uspokojen po všech stránkách jsem byl opět schopen myslet. Uříznul jsem dva klacky, očistil je a zapíchnul za borty. Mezi ně jsem natáhnul maskovací celtu a odstrčil pramici od břehu.

Vítr se opřel do celty a hnal nás směrem k Orlíku. Seděl jsem na zádi, v jedné ruce pádlo a v druhé lahev piva. Sluníčko se na nás smálo a my uháněli vpřed.

Ale když jsme přijeli pod hráz, přišlo zklamání. Výtah bude jezdit až ráno. Zkusili jsme pramičku vynést po schodech, ale byla na nás moc těžká. Ti, co měli kanoe, vyběhli nahoru jako ptáci. Nikam jsme nespěchali, tak jsme se kousek vrátili. Znovu jsme zakotvili a rozbili stan.

Jana si v té ledové vodě chladila kundičku, málem rozpálenou do běla. „Nééé...“ kvílela, když jsem se k ní opět přitisknul. Obejmul jsem jí a začal jí lehce mačkat bradavky. Druhá ruka sjela níž a cítil jsem tam vlhko. „Néé, musíš mě nechat odpočinout!“ vysmekla se mi, když jsem jí chtěl rukou zajet do plavek.

Udělali jsme si večeři a, protože sluníčko mířilo k západu, rozdělali jsme ohýnek, aby nás ta havěť nesežrala zaživa. A potom jsme zalezli do spacáku. Přitiskli jsme se k sobě a propadli se do Morfeovy říše.

Ráno nás opět vzbudily sluneční paprsky. Přivítali jsme ho další vášnivou souloží, až se stan otřásal. Vylezli jsme ven a protáhli se pod těmi hřejivými paprsky. Vrhli jsme se do ledové vody, abychom učinili zadost hygieně. Nasnídali jsme se, natáhnul jsem plachtu a vyrazili jsme.

Přijeli jsme pod hráz právě, když výtah sjížděl dolů. Podle pokynů jsem zajel tam, kam mi bylo řečeno a už jsme se vezli nahoru.

Přejeli jsme hráz a výtah nás položil na hladinu. Sice nás trochu deprimovala cedule, která hlásala, že pod námi je devadesát metrů. Odrazil jsem od výtahu a vítr se opět opřel do plachty.

Sotva jsme se ocitli na jezeru, nastalo pozdvižení. Všichni se chtěli podívat, co se to tam vyskytlo. Vál svěží vítr a hnal nás stále vpřed.

Nějaká plachetnice se na nás chtěla podívat zblízka. Jela skoro kolmo na vítr, tak jeden muž byl upoután lankem, aby vyvažoval náklon. Už byli blízko nás, když lanko prasklo. Stěžeň práskl do vody, jenom malý kousek od nás. Zatrnulo mi, když jsem si uvědomil, jaká je pod námi hloubka.

Kdyby nás trefil, tak bychom klesali ke dnu jako Titanik. A dole jsou prý velcí sumci, kteří by se postarali o naše zbytky...

Pokračovali jsme dál, když se náhle objevil motorový člun, co se k nám blížil děsivou rychlostí.

Opodál se z vody vynořovaly jakési cedule, ale na tu dálku nebylo možné je přečíst. Člun se kolem nás prohnal a okamžitě otočil tak, že nás vlny znovu málem potopily. Byl ozdobený nápisy VB.

„Okamžitě odtud zmizte!“ ozvalo se z megafonu, který držel jeden z mužů. Ukázal nám směr, kterým máme mizet. Člun znovu zakroužil, až nám skoro naplnil pramici vodou.

Zanadával jsem si a ze všech sil vyléval vodu, abychom nešli ke dnu. Jsou to opravdu Velcí Blbci, ulevil jsem si. Poopravil jsem kurz a pokračovali jsme v plavbě. Hledali jsme místo, kde bychom mohli usušit zmáčené věci.

Vítr nás stále hnal vpřed a tak jsme se z tohoto divného místa vzdalovali. Uviděli jsme místo, kde bychom mohli přistát. Zakormidloval jsem tam a pramice narazila na břeh...

Stáhnul jsem plachtu a pramici pečlivě uvázal ke kmeni stromu. Rozvěsili jsme všechny věci a nacpali jsme si žaludky, abychom měli sílu pokračovat v cestě. Ale opět nám v tom cosi zabránilo. Janina kundička si odpočinula, tak byla schopna přijmout mého nezbedníka.

Stáhnul jsem jí plavky, abych rozhrnul křovíčko, skrývající kouzelnou studánku, odkud už teklo. Snažil jsem se jí zašpuntovat, ale tím jsem ještě více podpořil ten pramen. Ukojili jsme své potřeby, tak jsem opět vypluli.

Sluníčko se začalo sklánět k západu, když jsme na břehu uviděli stoupat proužek dýmu. Na břehu byly loďky různých typů, tak jsem tam také přirazili.

Bylo to jakési tábořiště. Vylezli jsme z plavidla a postavili stan. Najedli jsme se a přisedli k táboráku. Zpívali jsme a v přestávce padla otázka, kde jsme se tam vzali. Začal jsem jim líčit naše zážitky. „No jóó, to byla vládní zátoka! Můžete být rádi, že vás nezavřeli!“ pronesl jeden z těch, co seděli u ohně.

A přišel čas, abychom zase zalezli do spacáku a přitulili se k sobě. Když se sluníčko opřelo do našeho stanu, bylo tábořiště poloprázdné. Najedli jsme se a zjišťovali, kde je nejbližší vesnice, abychom doplnili zásoby.

Zkontroloval jsem uvázání pramice a vydali jsme se na cestu. Když jsme se vrátili, zůstal tam jenom náš stan. Nechali jsme jídlo tam, kde nám právě vypadlo a vrhli se na sebe. Zasunul jsem svého medvědobijce do toho chlupatého brlohu. Ozývalo se silné čvachtání, jak jsme si dělali dobře.

Otočil jsem Janu zadečkem k sobě a pomalu ho zasunoval do těsnějšího otvoru, až tam zajel celý. Přetočili jsme se tak, aby Jana byla na břiše a já se k ní ze všech sil tisknul. Vyřítilo se do ní vše, co jsem měl v sobě. Sevřel jsem jí nohama a ještě to doplnil obsahem močového měchýře.

Ale ač jsem se snažil, stejně jsem tomu nezabránil. Tlak narůstal, až mě to doslova vystřelilo. Museli jsme se jít umýt. Zvednul jsem starý kýbl, co se tam povaloval, abych to nadělení spláchnul.

Najedli jsme se a znovu jsem napnul plachtu, abychom popojeli někam dál. Nezbedné sluníčko se do nás opíralo tak, že jsme opět byli celí rozpálení.

V jedné zátočině jsem přirazil ke břehu a schovali jsme se ve vysoké trávě. Jenom ptáci mohli vidět, jak jsem z ní lačně serval plavky a přisál se jí k bradavkám. Moje ruka zatím rozhrnovala tu houštinu, abych tam mohl zajet jazykem. Janino tíché kvílení přehlušoval zpěv ptáků. Netrvalo dlouho a můj pták se uhnízdil...

Nasedli jsme a vyrazili na další plavbu. „Plavu si, ani nevím jak...“ přišla mi na mysl písnička a hned jsem si jí začal zpívat. Sluneční odlesky rozzářily hladinu, jako kdyby byla poseta diamanty. Vtom jsme uviděli nějaký přítok. Zakormidloval jsem tam, abychom ho prozkoumali.

Byl to nějaký potok, kde pramice drhla o dno. Když jsme projeli skrz pobřežní křoviny, objevil se palouček s hebkou trávou. Vytáhnul jsem pramici přídí na břeh. Svlékli jsme se a cachtali se v teplé vodě potůčku, kde jsme objevili krásnou tůňku...

A potom jsme podlehli volání našich těl. Přisáli jsme se k sobě jako dvě pijavice.

„Kam to odnášíte moje děti?“ vykřikl jsem teatrálně, když se rybičky praly o spermie. Jana se rozesmála zvonivým smíchem...

Strávili jsme tam následující dva dny, než jsme se museli vydat na zpáteční cestu.

A nepotřebovali jsme tam plavky, které by nám jenom bránily v té nádherné činnosti...

Bobr

©

2014