Trpím lehkou klaustrofobií a navíc nesnáším cizí lidi. Už proto pro mě byla vždycky jedna z největších nočních můr zůstat viset ve výtahu, kterým jsem každý den sjížděla a zase vyjížděla devět pater našeho paneláku. Nesnášela jsem ty stísněné prostory, vydýchaný vzduch a těsný kontakt se spolupasažéry, a kdyby můj pracovní dress code nevyžadoval chůzi na deseticentimetrových podpatcích, radši bych zdolávala schody.

Docela dlouho se mě drželo štěstí a jízdy probíhaly plynule. Ale můžete hádat, co se mi přihodilo dneska ráno.

Už od probuzení to byl den blbec. Zaspala jsem, bílou košili jsem si polila kafem, takže jsem se musela na poslední chvíli převlékat, a ještě jsem zakopla o práh u hlavních dveří bytu. Nastoupila jsem do výtahu. Měla jsem naštěstí jen jednoho spolucestujícího, ale i to bylo dneska víc než dost. Dívala jsem se jako vždycky do země, ale ostatními smysly jsem přítomnost toho chlapa vnímala víc než dost. Můj nos dráždila silná kolínská. Slyšela jsem hluboké nádechy. Z jeho těla vycházelo teplo...

Měla jsem zvláštní pocit. Jako kdybych tušila, že další katastrofa je za rohem. A taky že jo. Byli jsme přesně v polovině cesty - a pak se to stalo. Výtah se zasekl. Krve by se ve mně nedořezal.

"Co se děje?" vyhrkla jsem.

"No, myslím, že jsme se zasekli," odpověděl s klidem neznámý muž a to mě donutilo k němu poprvé za celou cestu zvednout oči. Ten chlap byl... kus. Asi metr devadesát vysoký, vypracovaná postava, obličej modela. Nikdy předtím jsem ho tu neviděla, ale to nic neznamenalo vzhledem k tomu, že jsem neznala víc než polovinu svých sousedů. Na sobě měl tmavý oblek s košilí s ležérně rozepnutým límečkem. Chlapi v obleku mě vždycky spolehlivě vzrušovali. A tohle byl navíc jeden z nejkrásnějších chlapů, které jsem kdy viděla. Rozhodně bych se s ním snažila navázat kontakt. Kdybychom se zrovna nenacházeli v zatraceným zaseknutým výtahu!

"Co budeme dělat?" zeptala jsem se přiškrceným hlasem. Začínala jsem mírně panikařit. Moje noční můra se naplňovala...

"Vydržte, zavolám na dispečink," řekl muž. Vytáhl telefon a opsal si číslo uvedené na cedulce vylepené v kabině spolu s pokyny, co dělat v případě poruchy. "Haló? Chtěl bych nahlásit poruchu výtahu. Adresa je Hybnerova 155. Ano... Ano... Dva... Hm... No, tak jo, díky, zatím."

"Co říkali?" pídila jsem se. Položila jsem si kabelku a snažila se otřít zpocené dlaně o sukni.

"Přijedou tak za půl hodiny."

Vykulila jsem oči. "Cože? Za půl hodiny? Ale... To nejde, nemůžu tady zůstat půl hodiny, musím do práce a tady se nedá dejchat, panebože... Horko... Taky je vám takový horko?" Vyšilovala jsem. Na čele mi vyrazil pot a ruce se mi třásly. Nedostávalo se mi vzduchu. Začala jsem se tahat za límeček košile. "Kurva... To škrtí, škrtí... Nemůžu... Dýchat..." Opravdu jsem nemohla dýchat. Tahala jsem se za límeček čím dál silněji, ale pořád jsem se dusila. Konečně jsem zabrala pořádně. Po kabině se rozlétly knoflíky. Urvala jsem si minimálně tři, ale aspoň se mi trochu ulevilo. Sesunula jsem se k zemi.

Muž mě obezřetně pozoroval. Zřejmě si myslel, že mi přeskočilo. Klekl si ke mně. "Tu máte, napijte se." Odkudsi vyčaroval lahev s vodou. Vděčně jsem ji přijala a hltavě se napila. Kapka vody mi unikla z pusy a razila si cestu mým zvětšeným výstřihem.

"Jsem Petr," představil se. Hlas se mu mírně zachvěl.

"Já Aneta."

Sledovala jsem jeho pohled. Díval se mi tam, kde natržená košile odhalovala bílou podprsenku. Olízl si rty. A mně bylo pořád na nic z toho, že jsem zavřená ve směšně malém prostoru bez možnosti úniku, ale z jeho pohledu mě zašimralo mezi nohama.

Odkašlala jsem si. Trhl sebou. "Promiňte, ehm... No... Pardon." Prudce vstal a oprášil si kalhoty.

Pomalu jsem se vyhrabala na nohy a zadívala se mu do očí. "To je v pohodě." Začala jsem se uvolňovat. Vzduch byl opět dýchatelný. Tlak v břiše povoloval.

On můj pohled opětoval. Udělala jsem k němu malý krok. "Už je vám líp?" zeptal se.

"Trochu," přikývla jsem. Natáhla jsem ruku a dotkla se jeho svalnaté paže. Cítila jsem, jak ji zatnul.

"Tohle je zvláštní situace," zachraptěl a v očích se mu zajiskřilo.

"To rozhodně," souhlasila jsem. "Víte... Vždycky jsem to chtěla dělat na nějakým originálním místě," vyletělo ze mě.

Petr vyvalil oči, ale jeho překvapení rychle vystřídal roštácký úšklebek. "No... Tak s tím něco uděláme, ne?"

A pak jsem se na sebe vrhli. Doslova. Nikdy v životě jsem necítila takovou touhu. Přisál se na moje ústa a okamžitě zajel jazykem dovnitř. Zasténala jsem. Chutnal po mentolové pastě a citrusech. Točila se mi z toho hlava. Přitáhl si mě k sobě a zajel mi rukama pod košili. Omotala jsem mu ruce kolem krku. Měla jsem chuť ho rozmačkat.

Poodstoupil ode mě a jedním pohybem mi roztrhl zbytek košile. Klekl si a políbil mě na břicho. Zmáčkla jsem mu ramena a prohnula se v zádech. Zašátrala jsem pod sukní a sundala jsem si kalhotky. Hlasitě polkl. Vykasala jsem si sukni a maličko roztáhla nohy. Pochopil. Prsty rozdělil moje stydké pysky a odhalil poštěváček. Okamžitě se na něj přisál. Vyhekla jsem rozkoší. Páni, tohle rozhodně nebylo žádný nezkušený telátko. Petr dobře věděl, co dělat, aby se ženská do pěti minut třásla orgasmem. Zajel mi jedním prstem dovnitř. Přirazila jsem proti jeho ruce. Byla jsem vlhká jako snad nikdy. Okamžitě se ve mně začal pohybovat a dráždil můj delikátní bod. Byla jsem jen krůček od toho, abych se rozkřičela.

Po chvilce se zvedl na nohy a já se vrhla na jeho kalhoty. Rozepnula jsem pásek, knoflík i zip a i s boxerkami jsem mu je stáhla pod zadek. Jeho pták na mě doslova vyskočil. Musel mít minimálně pětadvacet centimetrů! Takovej macek... Představila jsem si ho v sobě a nedočkavostí jsem se zachvěla. Sklonila jsem se a pomalu ho olízla po celé délce. Zaúpěl.

"Vstaň a opři se o zeď," přikázal mi hlubokým hlasem. Vyhověla jsem mu. Opřela jsem se zády a přidržela si vyhrnutou sukni. Přistoupil ke mně, chytil mě za zadek a vyhoupl si mě nahoru. Omotala jsem mu nohy kolem boků. Prudce do mě vstoupil a bez váhání začal přirážet. V mojí kundičce to jenom mlaskalo. Jeho péro mě dokonale vyplňovalo, roztahovalo mě a já jsem se nacházela přesně na té perfektní hranici mezi slastí a bolestí.

Šukal mě rychle a tvrdě a já se zmohla jenom na trhané výkřiky. "Jo, prcej mě, jo, jo, dělej, víc, vííííc!" vyrážela jsem ze sebe.

"Tak ty chceš ještě víc, ty kurvičko? No, tak fajn." Postavil mě na zem a otočil mě zády k sobě. Mírně jsem se předklonila a vystrčila na něj zadeček. Okamžitě do mě vrazil svoji kládu. Tahle poloha byla ještě lepší, Petr mohl přirážet rychleji a silněji a já ho cítila pomalu až někde v břiše. Řičela jsem blahem a věděla jsem, že se blíží vyvrcholení.

"Už budu, tak dělej, dělej, nepřestávej," pobízela jsem Petra. Ucítila jsem navlhčený prst, který kroužil kolem mojí prdelky. A najednou byl ve mně. Byl v mojí prdelce, bože... To mi stačilo na to, abych se přehoupla přes okraj. Přes celé tělo se mi přehnala vlna orgasmu. Třásla jsem a zmohla jsem se jenom na to, abych ochraptěle řvala. Petr párkrát naposledy přirazil a pak ztuhl. Nastříkal do mě pořádnou dávku.

Chvilku jsem nebyli schopní pohybu. Cítila jsem, jak mi jeho sperma teče po stehnech, ale bylo mi to jedno. Po pár minutách ze mě Petr vystoupil. Narovnala jsem se a podívala jsem se na něj. Nevěděla jsem, co říct, ale myslím, že jsem si tak nějak rozuměli i beze slov.

"Haló, je někdo uvnitř? Přišli jsme se podívat na ten výtah!" ozvalo se nad našimi hlavami.

Vyprskla jsem smíchy. "No, tak to bylo o fous," konstatovala jsem a rychle se se začala dávat do pucu.

"To teda jo..." přikývl Petr. "Co máš teď v plánu? Já bydlím tady v osmým patře a do práce už jdu stejně pozdě, takže... Nechtěla bys zajít třeba na kafe?"

Potěšeně jsem se usmála. "Že váháš." A doufám, že nejen na kafe...