Byl to takovej normální běžnej den. Právě jsem se vracela z práce. Dneska to ale bylo mnohem dřív než jindy, protože jsem potřebovala rychle domů hodit pracovní věci, převlíknout se z nepohodlnýho formálního kostýmku do civilu a zařídit ještě pár věcí ve městě, než všude kolem šestý zavřou. Docela jsem pospíchala, proto se mi ani nechtělo vycházet do toho blbýho sedmýho patra pešky. I když to většinou dělám, abych si zpevnila zadnici po mým útrpně sedavým zaměstnání a trochu rozproudila krev v těle. A to i přesto, že mi moje vlastní kolegyně poměrně často říkají, že by za moji postavu daly cokoliv. A to nám je teprve něco kolem třiceti. No nic, to není pro tuhle chvíli zrovna podstatný… odbočila jsem od toho výtahu, kterej mi měl ušetřit čas…byl to takovej ten větší výtah pro 5 osob, automatizovanej, poměrně čistej, s velkým zrcadlem na zadní stěně. Cinknul v přízemí, otevřely se prázdný dveře a já, s úlevou, že se nemusím s nikým dělit o prostor a vzduch, jsem pomalu nastupovala. V hlavě se mi honila asi stovka různejch věcí, od nasranýho šéfa, zapomenutý faktury, nefungující kopírky, až přes matčinu nevrlost a zatoulanou kočku…a do toho jsem si v duchu počítala, kolik že to vlastně potřebuju v tom městě vyřídit věcí a jak to nejlíp oběhnout jedno po druhém tak, abych ušetřila nejen kroky, ale i čas…Stoupla jsem si bezmyšlenkovitě k zadní stěně, opřela se plnou vahou o to zrcadlo a tupě zírala do automaticky se zavírajících dveří výtahu, v hlavě městskou honičku…když v tom to nějak divně ve výtahu cinklo a zevnitř se rozsvítilo tlačítko dveří…mužská ruka a noha, pomalu se vsouvající do znovu se otevírajících dveří mě probudila z letargie. Do výtahu ke mně na poslední chvíli přistoupil takový tichý důstojný pán, stoupnul si hned těsně za dveře, ani nezvedl zrak a slova „Dobrý den“ sotva zamumlal.

Výtah se odlepil z patra a vyjel směrem k nebi. Ačkoli mě ten člověk vůbec nezajímal, nějak automaticky se stalo, že jsem si ho prohlídla. Jsem hold zvyklá hodnotit lidi, no. Je to jedna z mejch profesionálních deformací. Tomu člověku mohlo bejt tak mezi padesáti a šedesáti. Byl dost vysoký a překvapivě štíhlý, statné houževnaté postavy. Vypadal ušlechtile, galantně, uhlazeně, no jak to říct, velice slušně. Navíc měl na sobě tmavý oblek a dlouhý plášť, v ruce hnědou koženou pánskou aktovku. Asi jel taky z práce, zrovna jako já. Nikdy dřív jsem ho tady neviděla. Jo, města a jejich anonymita. Ani by jste nepoznali, že vás vykradl váš vlastní soused, jak se tu lidi neznaj. Stál tiše a díval se do prázdna, asi taky přemýšlel o svých problémech, jako já. A nebo… no, kdo ví.

Cinkla jednička, pak dvojka, kupodivu nikdo nás nezastavoval, barák byl asi ještě v tu dobu prázdnej. Minuli jsme trojku a blížili se ke čtyřce, když v tom, jako by se výtah zadrhnul, světla zablikala a my dva, ten pán a já, jsme se na sebe vytřeštěně podívali. Naštěstí se to znova rozjelo, uf, strašně se mi ulevilo. V tu chvíli jsem si uvědomila, jaké má ten člověk neskutečně modré hluboké oči. Nevím proč, ale nějak jsem se jejich vidiny nemohla zbavit. Minuli jsme další patro, když v tom se ozvala naprosto příšerná rána. Pcha, kdobytobylřek, my dva jsme byli ta rána! Několikrát to zakřupalo, výtah sebou trhnul doleva, doprava, dopředu a dozadu a bylo po pr…zůstali jsme viset v mezipatře. Nechápu, proč se vždycky takovýhle patálie stanou zrovna mě. A zrovna, když je nemocnej vrátnej, krucinál, než nás někdo odsud dostane…bude to trvat…oh,… Popadla mě panika.

Stála jsem jak zkoprnělá, začala se zadýchávat. Ten člověk naproti mně furt stál jako by se nic nestalo a díval se jakoby mimoděk do prázdna…no to nechápu, pomyslela jsem si…co s ním je? Je to chlap, tak by to mohl nějak řešit, ne? Natáhla jsem levou ruku k tlačítkům a chtěla jsem zazvonit na bezpečnostní zvonek a ohlásit na centrálu, že jsme uvízli…když v tom ten pán vymrštil svoji pravou ruku a silně mi zmáčkl zápěstí levé ruky, která chtěla přivolat pomoc. Úplně jsem sebou škubla. Zírala jsem na něj, co to dělá. Pomalu odlepil oči od své pravačky, která svírala moji levou ruku, a pomalu přejel pohledem přes roh výtahu po zemi postupně až k mým nohám, a pak mě pomalu oskenoval odspoda až nahoru, přičemž se zastavil u mých očí a silně se do nich zadíval. Byl to takový pohled, který bych nevysvětlila, ani kdyby jste mě natáhli na skřipec. Nejenom že v jeho pohledu byla neznámá síla, navíc v něm byla i sýla. Touha. Žádost a odhodlání. „Žádnou pomoc nezavoláme, slečno!“, řekl ten pán kajícně hlubokým mužným hlasem. „Už se mi nestalo hodně dlouho…snad roky, řekl bych, abych byl sám uzavřen s tak pěknou a atraktivní slečnou, jako jste Vy“. S těmi slovy se mi málem podlomily nohy strachem, nevěděla jsem, co přijde, i když jsem cejtila, že vím co chce udělat. Bylo to tak příšerně intimní a zvláštní, jak mi hleděl do očí. Ty jeho oči byli tak čisté, tak lidské, a zároveň tak prudké, jako oči šelmy.

Pomalu ke mně přistupoval, a já se třásla studem, třásla bezmocností, třásla vzrušením, třásla jsem se tak, že jsem se sama třásla navíc překvapením z toho, jak jsem se z něho třásla. Já (!), která se nikdy netřásnu! Bože! Jakoby celej ten výtah najednou dostal jinou barvu, jinou vůni, jako by byl celej v jednom divným ohni a lítaly v něm elektrický jiskry…a jako že pod elektrikou furt byl! Ten slušnej pán, teda teď ten vysokej dunivej chlap, to zvíře…blížil se ke mně, hladovej jak vlk, z jeho výrazu by každej vyčetl neskutečný vzrušení, hlad, pud, nadrženýho ptáka…

Nejenom, že mě pořád držel za levou ruku, teď mě chytil i za pravou a stál blízko u mě. Zhluboka dýchal a čuchal moji vůni, z obličeje a z vlasů…a já se strašně třásla. Nebyla jsem schopná slova, měl mě v hrsti, to zvíře, ach, ten zkušený kmet, ošlehaný samec, si mě tady drží jen tak! Pomoc, co mám dělat? Nemůžu nic! Hlas mi nefungoval, údy se mi třásly a v břiše jsem měla pocit, jako když jsem byla ještě panna a poprvé na mě žádostivě sahal svatej František. Zažívala jsem nečekané, cítila jsem nepopsatelné… ale stále… ten chlap byl cizí a co si to krucinál dovoluje? Začala jsem se kroutit, abych se mu vyškubla. Nešlo to. Držel mě zatraceně pevně, tiskl se na mě svým těžkým oblekem a já jsem byla naprosto mimo. Přisál se mi na rty. Polilo mě horko i pocit překvapení z tak sladkého tělesného kontaktu. To jsem nečekala. Silně a vášnivě mě líbal, vytříbeně francouzsky, hluboko a neskutečně svůdně. To mě hrozně vzrušilo. Propadávala jsem se v kolenech. Najednou jsem ucítila jeho levou ruku, jak mi jede po stehně nahoru a zajíždí pod sukni. Pomalu se mi dostal až ke kalhotkám a začal mi hladit moji jitřenku, moje stydký pysky přes látku kalhotek. Oh, byl to tak intenzivní zážitek z dotyku, že jsem začala dole totálně týct. „Co, co to děláte, pane?“ vyhrkla jsem ze sebe zoufale, asi až na třetí rozklepanej pokus. „Dám si Tě, buchtičko, jako namazanou houstičku k svačince, tady ve výtahu, jsme tu sami, nikdo se o tom nikdy nedozví….no tak se neboj a nech mi mýho ptáčka zase jednou po letech spatřit růžovej háj… bylo nám to dáno shůry, nezdá se Ti?“, odpověděl mi hluboce, jako by byl v transu.

To jsem nečekala! Ale ano! Vlastně jsem to čekala, no to ne! Snažila jsem se mu opravdu silou vytrhnout… což se mi částečně podařilo… jenže on se nenechal. Bylo vidět, jak se v něm probudil ten hladovej vlk, a chtěl se nažrat, ať zůstane koza celá nebo ne. Vzdychala jsem nahlas zoufalstvím a úpěla k nepoznání…“Nechte mě!!“ řvala jsem napůl s brekem… A on se mezitím mrštně oháněl a chytal mě ruku nohu, hlava nehlava, hlavně abych nezazvonila na ten zvonek. Spadlo z něj to těžký sako, povalil mě na něj a sápal se mi od kotníku do kalhotek. Byl v tu chvíli hodně rozjetej. Chňapl mě za kalhotky a prudce je roztrnul…“Áhhh, co to proboha děláte?“ kvičela jsem jak pominutá. Napůl jsem seděla na tom jeho těžkým saku, s roztaženejma nohama, moje prcina byla odhalená jako bych si ji položila do krámu na pult přímo na prodej… seděla jsem tak odhalená před cizím chlapem a cejtila jsem se tak strašně bezmocná, tak zneužitelná, oh ne… a přitom jsem byla tak vzrušená, všechno šlo tak rychle... ten pán, s blesky v očích, se na mě sápal ze shora a jevil se tak velikej… rozepínal si dychtivě poklopec a vytahoval svý víc jak padesátiletý péro, který bylo ztopořený úplně stejně hodně jako u dvacetiletýho atleta.

Asi chtěl pokleknout k mojí hlavě a strčit mi ho do pusy, abych mu ho aspoň chvíli kouřila, ale pak si uvědomil, že bych ho mohla taky pokousat, takže zvolil jinou variantu. Dychtivě se mě snažil otočit na břicho, silně mi hejbal s tělem i s bokama, držel mě za buchtičku… nakonec se mu opravdu podařilo mě otočit… já hlavu u podlahy výtahu, rukama poděpřená, vlasy na všechny strany, on mě držel zvednutej zadek a začal mi zezadu zespoda lízat kundičku…to jsem nečekala, myslela jsem, že mi ho tam rovnou vrazí, podle toho jak byl zběsilej, a čekala jsem, že mě to bude bolet, a místo toho… taková teploučká a slaďoučce vlhká slast! Olizoval mi stydký pysky zvenku i zevnitř, zajížděl jazykem různě do dírky, chlemtal moji šťávu odspoda nahoru jak žíznivej pes. Zeširoka mi olizoval poštěváček a dělal s ním neskutečný věci. Oh bože! Vydržel to notnou chvíli…asi už dlouho neměl koho olízat. Kdybych stála na nohách, tak bych se do pěti sekund skácela, jak by se mi podlomily kolena. Dostával mě tak strašně do rajcu, jako už dlouho nikdo ne. Kam se hrabaly všichni moji Frantové, Otové a Standíci. Ježišmarjáá, já to tak strašně chtěla!

A jak se nabažil lízání, začal do mě strkat prsty a různě s nima rejdil v mojí pochvě, aby zjistil, jestli jsem opravu připravená a pořádně rozrajcovaná přijmout jeho ztopořenej nástroj a taky sledoval, co se mnout kterej tlak na kterým místě v pochvě dělá. Viděla jsem andělíčky. Růžovou zahradu. „A teď si Tě ojedu, ty jedna roztomilá Kytičkkkooo!“ zajíkal se ten, ještě před několika desítkami minut velice slušný postarší pán. Cejtila jsem, jak to mě vrazil svýho ptáka. „A já si Tě tady pěkně omrdám, omrdám, omr… dám, eh eh… souložil jak pominutej… výtah se s náma začal klepat do strany, to pod tlakem jeho přírazů, kozičky mi lítaly v tom předklonu do obličeje a zpět…oh, řvala jsem slastí…v tom si mě trochu víc postavil, abych byla ve vyšším předklonu, a rukama byla opřená o kolmou stěnu výtahu…mačkal mi vášnivě prsa a jeho průnik do mě byl ještě hlubší, cejtila jsem, jak to na mě přichází… a na něj asi taky… pinda se mi zduřovala k nepoznání, stimulovaná jeho neskutečně výkonnou souloží… už už bylo vidět, že začne stříkat… ah ta slast, oh, to snad není možný…oh…když v tom (!) se ten výtah pětkrát zatřásl, něco v něm bliklo a zacinkalo a najednou rozjel se do patra nad náma. Asi jsem si ani nevšimla, jak jsem před tím při tom narovnávání sama sebe, pod tlakem vášně, zmáčkla poplašnej zvonek. To třesknutí výtahu a zároveň leknutí z toho mi způsobilo brutálně silnej orgasmus, protože jsem už pár minut byla jak na křehkým ledovci, nebo spíš balancovala jako vejce na špičce… A to se tímhle „šokem/tlakem“ překotilo do nebeský slasti …takže jsem začala kvílet jak amina a zmítala se v orgastický křeči…což i toho pána vystimulovalo k takovýmu výstřiku, pro kterej by mohl rovnou zemřít. Najednou se zastavil v pohybu a já cejtila, jak jeho penis pulzuje ve mně, bylo to tak neskutečný…stříkal do mě svoje horký semeno a já ho přijímala jako suchej záhon vodu..no prostě by tomu těžko někdo z vyprávění uvěřil. Z toho ale nemusím mít strach, protože v tu nejorgastičtější chvíli cinkly a pomalu se rozjely dveře a na chodbě před náma na nás zírala poplachová vyprošťovací záchranka, složená ze dvou chlapů v montérkách. Tak nevím, vypadali tak v šoku, že jestli ještě nedotřeštili, tak tam vytřeštěni třeští do dnes. Ha há!!! To byl trapas! S cizím chlapem, navíc…hahaá!

A já? Tejden na to mi vykradli byt, takže jsem se sbalila a přestěhovala se do činžáku, kterej je v jiným okrsku. V domě žádnej výtah není, takže zase chodím pěšky a trénuju svoji zadnici pro případ, kdyby mě zas náhodou někde přepad sexuchtivej zkušenej pardál, třebas někde ve výtahu.