Když jsem se přihlásila na vysokou školu, rodiče mi předem oznámili, že nemají na to, aby mě finančně podporovali a nezbývalo mi nic jiného, než si najít brigádu nebo práci na částečný úvazek. Prázdniny před prvním semestrem ale hrozně rychle utekly a na moje maily s životopisem nikdo neodpovídal. Byla jsem zoufalá a schopná přijmout jakoukoliv nabídku práce. Těsně před stěhováním na kolej jsem na jednom serveru našla čerstvou inzerci s brigádou na pobočce sázkové kanceláře/sport baru. Ihned jsem odpovídala a snažila se, aby moje odpověď zněla suverénně a sebejistě, upravila jsem životopis, trochu si vymýšlela ohledně zkušeností (servírka jsem v životě nebyla) a jen doufala. Obratem mi do několika hodin v mailu přistála pozvánka na pohovor od majitele podniku. Další den už jsem se reprezentativně oblečená a nalíčená šinula do centra města, kde studuji vysokou a jala se hledat onen sport bar. Trochu jsem se vyděsila, když mě GPS na mobilu zavedla do nuzné uličky. Dveře do baru byly posprejované a oprýskané. To nevěstilo nic dobrého. Nadechla jsem se a vešla dovnitř. Za malým výčepem stála mladá rusovlasá servírka, vypadala znuděně. U stolů kolem sedělo pár postarších chlápků. Interiér nic extra, až na plazmu na zdi, na kterou všichni zhypnotizovaně zírali a fandili. Dávali fotbal. 

Když mě servírka zaregistrovala, představila jsem se a poprosila, aby mě nasměrovala k vedení. Byla zjevně informovaná a odvedla mě chodbou vedoucí z hlavní místnosti k neoznačeným bílým dveřím. Zaklepala a když se ozvalo „Dále.“, postrčila mě dovnitř.

Vpadla jsem do místnosti, která vypadala jako chaotická kancelář. U stolu seděl muž kolem 40 let a přehraboval se ve štosu papírů. Ani nevzhlédl, byl do své práce zabraný a jen se zeptal, jestli můžu tehdy a tehdy a po mé kladné odpovědi mi nabídl minimální mzdu s mým ujištěním, že jsem někdy točila pivo a nosila tác. Opět jsem lhala. Po minutovém pohovoru mě muž přijal a ihned mě poslal do práce s tím, že mi prý Jana všechno ukáže a za dvě hodiny půjde domů, tak zůstanu do noci, pokud s tím tedy nemám problém. Trochu jsem se vyděsila, nečekala jsem tak rychlý nástup a divné jednání, ale moc jsem potřebovala peníze, tak jsem souhlasila.

V hospodě mi Jana dala zástěru a začala mi vykládat, jak to v hospodě chodí. No, respektive, řekla mi tak půl věty a už byla jednou nohou pryč. Zůstala jsem na hospodu, která se začala každou chvílí plnit – byl podvečer a lidi chodili z práce za „kulturou“ - sama a byla jsem dost ve stresu. Než jsem natočila jedno pivo, měla jsem jich pět objednaných, nějakou záhadou se mi nedělala žádná pěna a nebo pouze ta, nevěděla jsem, kde najdu utopence a nakládaný hermelín a když jsem nesla tác plný panáků, uklouzla jsem na podlaze a celý tác na sebe převrhla a polila se, přičemž se většina sklenic rozbila. Ten incident vyvolal salvu hurónského smíchu všech přihlížejících. Do hospody přiletěl provozní. Vypadal pěkně vytočeně a když mě uviděl, jak se sbírám ze země a všude jsou střepy, zrudl v obličeji jako rajče a začal na mě přede všemi řvát. Rozbrečela jsem se a utekla na záchody. Po deseti minutách za mnou ten agresor přišel s tím, že zavřel hospodu a mám za ním okamžitě naklusat do kanclu. Jasně, vyhodí mě a ještě budu muset zaplatit to sklo.

Smířeně jsem šla jako na popravu do toho kutlochu a posadila se na křeslo. On se na mě díval zlostnýma očima a metal po mně blesky. Byla jsem úplně malinká. Začal na mě řvát, že jsem tele a je mu úplně jasný, že jsem podle mého výkonu s pivem za výčepem v životě nestála a o lhářky on rozhodně ve svém baru nemá zájem. Byl tak vytočený, že vstal, rázoval po místnosti sem a tam a nakonec se naklonil nad mou židli, chytil se za opěrky, zíral mi zblízka do tváře a cloumal se mnou jako s hadrovou pannou. Krčila jsem se pod tíhou jeho autority. Vytáhl mě surově za paže ze židle a řekl, že být můj táta, tak mi naseká na holou, protože kvůli mně přišel o celý jeden večer provozu, což znamenalo několik tisíc korun. Prosila jsem ho, aby mi dal ještě šanci, ať mě potrestá jakkoliv, že mu to i zaplatím, jen ať mě nevyhazuje. Na to se zarazil, ušklíbl se a řekl:

„No, možná by ti malý výprask opravdu neuškodil.“

Zírala jsem a nevěděla, co říct. Šéf si poklepal na koleno a pokynul mi. Zdráhala jsem se a doufala, že jde jen o špatný vtip. Nakonec jsem vstala, síla jeho dominance mi nedovolila odporovat. Přistoupila jsem stydlivě k jeho klínu a posadila se na něj. Surově mě shodil a zeptal se, jak mi má asi nařezat, když budu na tom svém tlustém zadku sedět. Položil si mě přes kolena a vykasal mi sukni nad zadek. Byla jsem vděčná za to, že jsem si ráno nevzala infantilní kalhotky, to bych to dorazila… než jsem se nadála, přišla první rána. Velká hrubá dlaň se dotkla mé levé půlky tak rychle a svižně, až to zvučně zaplesklo a já pronesla jen tiché:

„Auuu.“

Šéf svoje gesto zopakoval o trochu silněji. Cítila jsem, jak mi zadek začíná hořet. Kousala jsem si rty, abych ty rychlé bolestivé švihy o mojí zadnici přežila bez kňourání a nedala tak najevo slabost, ale to byla chyba.

„Koukám, že si tu jen ležíš jako pytel brambor, asi bych měl přitvrdit, děvenko, aby sis opravdu pamatovala, že se nemá lhát...“ slyšela jsem jeho hluboký hlas nade mnou. Stáhl mi kalhotky z pozadí, musela jsem ho mít pěkně zarudlé, protože mě kůže štípala a pálila. Ucítila jsem další rány, tentokrát to však nebyla jeho dlaň, co mě trestalo, vypadalo to spíš, jako by mě bil srolovaným štosem papírů nebo nějakým časopisem. To už nešlo vydržet. Prosila jsem ho mezi vzlyky, ať přestane. Navíc jsem na břiše začala cítit jeho tvrdé přirození. Normálně se při tom vzrušil a péro mu stálo i přes kalhoty tak, až mě to nepříjemně tlačilo do bránice. Jenže moje nářky byly zbytečné. Smyslů zbavený se můj nadřízený začal shánět po dalších pomůckách, kterými mi dát co proto. Natáhl se po pravítku na stole a začal mě s ním šlehat přes holá stehna. Při každém zasvištění mi naběhla husí kůže, na bolest jsem si začínala pomalu zvykat a měla jsem pocit, jako by se mi ulevilo v momentě, kdy jsem se trestání poddala a přijala svůj výprask. Trochu laškovně jsem od sebe roztáhla nohy, aby bylo vidět moje přirození. Jak na to zareaguje? Ne, nezůstalo to bez povšimnutí. Ihned jsem dostala pár šlehanců přes lasturku. A to se mi neuvěřitelně líbilo. Poznala jsem, že jsou trochu něžnější, než když jsem byla bita po zadku. Potom mi začal šéf pravítkem přejíždět mezi pysky a opatrně zkoumal moji lasturku. Cítila jsem, jak je vlhká. A vzápětí jsem měla ve své úzké štěrbince dva velké silné prsty, které se draly hlouběji a hlouběji do mých útrob. Zalapala jsem po dechu. Netrvalo to dlouho a pod tlakem šikovných zkušených prstů jsem se udělala; svíjela jsem se v předklonu tomu téměř cizímu muži na kolenou a nemohla se pořádně nadechnout, jak se mnou ta nová zkušenost zamávala. On mě nechal se obléknout, natáhla jsem si kalhotky a stáhla si sukni zpět ke kolenům.

Podle pohledu, který jsme si poté vyměnili, nám bylo oběma jasné, že práci pořád mám. Ale příště  už jsem nešla do práce jako servírka, nýbrž jako speciální „společnice“ k šéfovi přímo domů.