Z bodu A do bodu B. Z bodu A do bodu B. Pět dní za sebou. Od pondělí do pátku. A je doma. B je v práci.

Vymotat se z postele, prásknout se u toho hlavou do police; kousnout se do jazyka, zalomit si párátko mezi zuby, opařit se čajem; v rychlosti si přišít čerstvě utrženej knoflík z košile; není čas, není čas, vlak už houká v dálce; narychlo do sebe nacpat poslední dvě sousta; nazout si botu a po druhý noze pak doskákat zpátky pro peněženku; a tak dále a tak dále. Den za dnem lautr to stejný.

A ve vlaku pak tiše sedět, meditovat mezi ostatníma ranníma ptáčatama, vždycky je nás plnej vagón, a plná souprava, plný nadraží a celý město, kraj, republika, svět, celej vesmír přeplněnej lidma. A jeden jsme jak druhej, nikomu na nás nijak zvlášť nezáleží a ani nám na nikom druhém nijak zvlášť nesejde. Mohli bychom zmizet a nic by se tím nezměnilo. Nic by se nezměnilo. Nic.

Jezdilo se mnou i pár študáků. Byli to takoví ti smolaři, co dojíždějí na vysokou školu; a to znamená: bydlení u rodičů, žádnej chlast a žádný hulení, žádný mejdany na kolejích a žádný vysedávání po hospodách. Eh. Většinou to byli uťápnutí kluci anebo holčičí telátka; jedna z holek se však lišila, vyčnívala, byla jiná.

Seděla vždycky bokem a vždycky na mě působila tak trochu mimo, duchem nepřítomně. Dlouhý rovný lokny nejmíň po pupek. Kaštanovej odstín vlasů. Pár pramínků si nechávala zplihle viset před obličejem. V její tváři, ba v celým těle, bylo cosi strašidelnýho. Myslím, že i zchlastanej Poe by se za ní ohlídnul. Vysoká a štíhlá jak kostelní svíčka. A v její postavě se rýsovalo i cosi hranatýho, byla to mladá holka a nestačila se ještě řádně zakulatit. Pod černou koženou bundou a pod džínama se rýsovaly ostrý lokty, dlouhý kosti, kolena a hnáty. Pánev měla neobvykle širokou a pokrytou pevnými svaly. A v očích jiskry, přestože měla věčně přivřený víčka jakoby usínala. Její zapadlý oči svítily odkudsi z temnot.

Každej den jsem se na ni díval. Mohlo jí bejt devatenáct anebo dvacet. Dospívající dívka. Holko-žena. Pořád ještě byla veselá a potřeštěná. Pořád ještě uměla udělat obličej anebo legračně zakopnout při vystupování z vlaku. Ještě mohla nosit roztrhaný oblečení. Ještě mohla bejt trochu neohrabaná. Mohla hledat ztracenou jízdenku, převracet si kapsy, přehrabovat se v batohu, ve šrajtofli, donekonečna se probírat vším, co bylo po ruce. Mohla všecko.

Už dávno ji muselo bejt jasný, že se mi líbí. Mockrát už si musela všimnout, že na ni hledím. A po čase už jsem ani neuhýbal očima, když mě načapala při zírání. Jednou jsem se na ni usmál a i jí zacukaly koutky; zkoušela se na mě ironicky zašklebit, ale já v tom zahlídnul stín úsměvu. Za pár dnů už jsme se zdravili jak dva staří známí, přestože jsme spolu ještě nepromluvili slovo. Vyhlížela mě z dálky. Nervózně si upravovala vlasy. Sedala si tak, abych viděl siluetu jejího těla; nohu přes nohu a trochu bokem, čelem k oknu, prohýbala se v zádech a vypínala hruď. Hrála si s peněženkou, anebo vyklepávala nervózní rytmus konečky svých štíhlých prstů.

Byla jako já. Taky toužila po úniku od každodennosti, a četla podobné knížky, a určitě i poslouchala podobnou hudbu. Pohrdala ostatními lidmi. Věděla, že o své narození se nikdo nijak nepřičinil a svět tedy nikomu nic nedluží; neexistují žádná práva; a nikomu na nikom druhém nesejde. A na druhou stranu: žádný člověk nemůže za to, že byl na svět přiveden a nikomu nic nedluží; z principu nemůže mít žádné povinnosti a je zcela svobodný, přestože se mu okolí snaží vštěpit pravidla. Věděla. Viděla. Cítila. Slyšela. Znala.

Jednoho rána si přisednula. Zničehonic seděla vedle mě, tu a tam se otřela nožkou, usmála se. Konečně jsem slyšel její hlas, když prohodila dvě věty s průvodčím. Byla majitelkou ponurého kontraaltu, a nic jiného jsem ani nečekal. Její hlas byl zastřený jakoby zazníval z veliké dálky, odněkud z mlhy, z deště. Průvodčí odešel. Něco jsem řekl. Banalitu. Drobnost. Odpověděla mi ve stejném duchu, na obsahu nesešlo, důležitá byla forma. Hovořili jsme. Pomalu. Při mluvení si jakoby roztržitě hladila bradu a tváře. Přidrzle odpovídala na moje hloupé otázky. Cenila bílé zuby.

Seděli jsme na úplném kraji vagónu zády k ostatním lidem. A nikdo nám pochopitelně nevěnoval pozornost, lidé cestovali do fabrik a do kanceláří, pospávali, tupě zírali z oken, duchem mimo. A tak jako tak by nám na nich nesešlo. Sáhnul jsem dívce pod koženou bundu a nahmatal jsem pevné ňadro. Rozzářila se a poodhrnula si bundu bokem, poposedla si a spiklenecky se ke mě schoulila. Zajel jsem ještě pod tričko. Dívka si neohrabaně rozepnula podprsenku a nechala ji spadnout dolů na břicho. Měla pevná malá prsa s vystouplými bradavkami. Probíral jsem se jejími horkými ňadry... měl jsem toho plný dlaně. Líbala mě. Jazykem mi šmejdila v puse a rukou mi přejela přes rozkrok. Mačkala mi bouli na kalhotách a já jsem ji hladil po zádech a po zadku. Všecko na ní bylo pevný a robustní. Pevný svaly. Silný kosti. Zatínala půlky. Rukou mi zajela do trenek a surově mi ho drapla. Mastila mi ho v kalhotách. Vší silou zmáčkla. Svírala ho. Vlak vjížděl do stanice. Brzdil. Naposled mi s ptákem zakroutila a pak zas ruku vyndala. Odtáhla se ode mě. Ještě si sáhla pod džíny, a po chvilce šmrdolení dlaň vytáhla a dala mi očichat svoji píču.

A bylo to. Šel jsem do zaměstnání a ona do školy.

Následující ráno probíhalo podobně. Dostali jsme se o kousek dál. Konečky prstů jsem se zanořil do mokré kundy. Celej den v práci jsem pak k prstům čichal a představoval jsem si následující ráno.

Sešli jsme se na záchodku mezi vagónama. Vyhrnul jsme jí triko a ústy jsem si zavrněl mezi jejími prsy. Sál jsem bradavku a hladil jsem hladké tělo. Obešlo se to beze slov, a napadlo mě, že jsme se ani vzájemně nepředstavili. Vytáhla mi ho a mastila ho mezi prsty. A její pohyby byly relativně zkušený, přestože jsem tušil, že jinak neměla nijak zvlášť moc zkušeností. Stáhnul jsem jí kalhoty až ke kotníkům, jednu nohu si položila na záchodovou desku, a nastavila mi klín. Zavedla si ho dovnitř a úspornými pohyby pánví rozjezdila dráhu. Štáva z ní jenom tekla. A vlastně nevím, co nás tak rajcovalo, nebyla v tom láska, nebyl v tom cit, nebylo to nic. Jenom jsme tak zaháněli nudu, byli jsme spíš jenom takové dvě tajné spřízněné duše, bratr a sestra, dva spolujezdci, dva podobní pasažéři, nic víc. Šoustal jsem ji, přidržoval jsem si její prdel. Byla to krása a bylo to i cosi nepěknýho. Mrdal jsem tu její úzkou píčku, vší silou jsem ji trestal za svůj zpackanej život, denní rutinu, šedivej svět.

Otočila se zády, vyšpulila prdel a loktama se opřela o okenní rám. Bral jsem jí zezadu, mačkal pevný hýždě, a stehna; dlaní jsem jí hladil záda. Jednou rukou si mě drapla za zadek a zuřivě si mě přirážela, a druhá ruka pořád na okenním rámu. "Rozšukám tě na dvě půlky," šeptal jsem jí do ouška. "Líbí se ti to, kurvo?" Přirážela. Tlumeně sténala. Tekla z ní šťáva.

Vytáhnul jsem z ní tvrdýho ptáka a v mohutné křeči jsem vystříknul dávku horké mrdky; na záda, na zadek, kapka sjela po stehně, malá kapka mezi lopatkami, funěl jsem jí do ucha jako zvíře. A ve stejném okamžiku už jsem ji nenáviděl, neboť ztělesňovala mou ubohost, mou denní rutinu, veškerou mou bídu, byla to blbá kráva, maličká děvka s uzounkou pindou, holčička, mrdací holka, nic víc, zpestření obyčejnýho dne. Vlak vjížděl do stanice. A bylo to. Šel jsem do zaměstnání a ona do školy.

Párkrát se to opakovalo. A stávalo se to ranní rutinou stejně jako čištění zubů a sledování počasí. Vzrušení ubývalo. Postupně to šedlo. A jednoho dne do vlaku vůbec nenastoupila. Ani další den. A po týdnu mi došlo, že vysokoškolákům skončil semestr. Byly prázdniny. A nic velkýho se nestalo. Asi byla někde na brigádě anebo se poflakovala doma, poslouchala muziku, četla knihy. Tu a tam nějakej ten fesťák. Nevím. A já nic. Denně jsem se vracel k manželce a k dětem. Další den. Nic se nestalo.