Neštěstí nechodí po horách,ale po lidech. Tak i mně se stalo, že jsem se ocitnul na operačním sále. Začal jsem se probírat, ale ještě několikrát jsem znovu usnul. Ti, kdo se probouzeli z narkozy, to jistě znají. V jednu chvíli mě probudilo, když se mnou někdo lehce zatřásl. Nade mnou stála lékařka.

„Kolik vidíte prstů?” strka­la mi ruku před oči.

„Na vašem místě bych tu ruku nedával tak blízko!” snažil jsem se nasadit ten nejodpudivější výraz, jaký jsem v této chvíli zvládnul. Zřejmě byl dostatečně působivý, protože lékařka ruku rychle stáhla a skoro vyděšeně se na mne koukala.

„Mám takový hlad, že bych vám jí mohl ukousnout,” vysvětlil jsem. Došlo jí to až za chvilku a tak se rozesmála na plné kolo:„Tak to jste v pořádku!” a ještě na chodbě byl slyšet její smích, než jsem opět usnul.

Znovu mě probudil ruch a když jsem otevřel oči, koukal jsem na krásný zadeček uklízečky, sotva ukrytý pod bílým pláštěm. Zrov­na sehnutá vytírala pod vedlejší postelí. Neodolal jsem a musel jsem si sáhnout, abych věděl, co se pod ním skrývá.

„Á, páníček se nám probudil z narkozy!”

S úsměvem mě lehce plácla přes ruku. Než jsem stačil něco říct, už byla pryč. Rozhlédl jsem se po pokoji a uviděl ještě dvě postele.

„Ahoj,já jsem Bob,” natáhl jsem ruku do prostoru, protože každý pohyb ještě bolel.

„Já jsem Karel a jsem tady už skoro měsíc. A vedle je Jarda, ale ten nemá chuť na řeči,” informoval mě v jedné větě.

Naši sotva započatou konverzaci přerušilo otevření dveří a obje-vila se sestra, co nesla jídlo. Vrhnul jsem se na to, jako bych týden nejedl (což nebylo až tak daleko od pravdy). I když tělo nejprve mírně protestovalo, nedal jsem mu šanci a snídaně ve mně zmizela rychlostí blesku. Jarda si sednul na posteli, na housku si dal plátek salámu a zvednul talířek:

„Chceš?” lakonicky se zeptal, když viděl, jak do mne moje porce padla.

„Pošli to sem!” hladově jsem odpověděl. Za celou dobu mé hospitalizace to bylo poprvé a naposled, co jsem ho viděl usmát se.

Skoro celé dopoledne jsem ještě proklímal, ale po obědě jsem se už probudil naplno.

„To s Erikou bylo pěkné,” řekl mi Karel, když jsme se odpoledne bavili. Nechápavě jsem se na něj podíval.

„To je ta uklízečka,” objasnil.

„Já totiž za totéž dostal facku přes celou hubu. Ale tys jí musel padnout do oka,” vyjádřil svůj podiv. Celé odpoledne jsme povídali o všem možném a smáli se, až jsem chvílemi měl obavy, aby mi nepopraskaly stehy.

Když se po večeři oddělení zklidnilo, náhle se otevřely dveře a vstoupila zajímavá lékařka. Na hlavě měla čepičku s velkým čer­veným křížem a plášť měla prostřižený tak, že jí z něj vykukovala prsa s piercingem v bradavkách. I dole byl plášť upravený tak, že bylo vidět, jak má krásně hladkou kundičku, na které se také hou­paly intimní šperky. Poznali jsme, že je to Erika.

„Tak kdo tu po­třebuje ošetření?” zeptala se a šla k Jardovi, který se ale otočil a tím jí dal najevo naprostý nezájem. Otočila se tedy ke Karlovi.

„Vidím že máte nějaký dost velký problém,” řekla, když viděla, že uprostřed přikrývky se tyčí nějaký kopec.

„Na to se musíme podívat!”, odkryla ho a objevil se velký trčící pyj. „To je opravdu velký problém! S tím hned musíme něco udě­lat!” Vzala ten jeho obušek do ruky a chvilku si s ním pohrávala. Ne­stačil jsem postřehnout kdy, ale náhle na něm měl prezervativ a Erika se vyhoupla k němu na postel. Nevadila jí ani Karlova zavě­šená noha. Obkročila ho, chytila se za šperky v kundičce a tím ji roztáhla. Nabodla se na trčící kopí a snad celou věčnost na něm dováděla. Karel jí tahal za propíchnuté bradavky a snažil se zrych­lit její pohyby, aby dosáhl vyvrcholení. Ale Erika měla vše pod kontrolou a tak to stále protahovala. Možná, že jí v tom pomáhala i Karlova zavěšená noha. Nemohl jsem se na to klidně dívat a když se mi podařilo spustit nohy s postele, začal jsem s ruční pra­cí.

„Nespěchej!” zklidňovala mě Erika.

Konečně na něj padla a vzájemně dusili výkřiky slasti. Pak opatrně sesedla, stáhla prezervativ a pečlivě vysála zbytky z ochabujícího těšitele. Pomohla Karlovi do pohodlného lehu, přikryla jej, pohladila po tváři a řekla:

„A teď se dívej ty!“

Přešla uličku a vlezla ke mně na postel. Lehla si opačně, takže jsem měl její kundičku přímo před očima, zatímco ona měla k plné dispozici mého nedočkavce. Ten zmizel vzápětí v hladové pusince, až jsem měl dojem, že jej má až na mandlích. Pustila ho jenom na nadechnutí a hned ho zase nenasytně polkla. I já jsem se činil a do pusy mi začalo proudit čím dál víc jejích šťávi­ček. Náhle se zachvěla a měl jsem pocit, že mě chce polknout ce­lého.

Vyskočila, obkročila mě a opatrně se na mne začala napichovat zadečkem. Už jsem si ani nepamatoval, kdy jsem to takhle dělal naposled a tak v ní snad ještě nebyl celý a už jsem stříkal jak mla­dý kluk.

Nevyvedlo jí to ale z míry. Klidně dosedla a začala mi ho svěračem zpracovávat tak, že ani nestačil změknout. Když byl můj pyj opět v kondici, začala s pomalými pohyby, aby mi neublížila. I tak se každý její pohyb v mé sešité ráně nepříjemně ozýval. Ale během malé chvilky se nepříjemné pocity změnily v nebeskou slast a já jsem znovu vybuchnul.

Seskočila ze mně a odběhla. Za malou chvíli se vrátila.

„Nemáš žízeň?” podala mi sklenici s čajem.

Lačně jsem jí vyprázdnil a tak mi nalila ještě jednu.

„Já jsem tě odbyla,” řekla omluvně a vzala mi ho do pusy. Nemusela se ani moc snažit a v mžiku byl zase jako z kamene. Znovu na mne nasedla stejným otvorem a zdálo se mi, že tentokrát tam zajel jako po másle.

Jednou rukou jsem si hrál s jejími prsy a druhou dráždil klito­ris. Takříkajíc na vlastní tělo jsem cítil důsledek svého počínání. Svěrač jí stále rychleji pulzoval a pak mě sevřela tak, až jsem měl obavy, že mi ho uštípne. Nevydržel jsem a vypustil jsem do ní další dávku svého semene.

„Pusť mě, musím močit!” chtěl jsem jí odstrčit.

„Tak na co čekáš?” zavrtěla se na mně, zmáčkla mi podbřišek a tohle jsem nemohl vydržet. Celý obsah měchýře se přelil do jejích útrob. Zmáčknul jsem jí prsa i poštěváček, až se opět zachvěla a znovu mi ho - až bolestivě – sevřela. Kousala se do rtů, aby potla­čila křik slasti a měla co dělat, aby udržela stabilitu.

„To bylo krásné! Děkuji.”

Naposled sevřela zajatce svými svaly a pomalu se začala zvedat. V tu chvíli mi připadalo, že ho mám už půl metru dlouhého a snad mi ho chce utrhnout. Ale po­tom z ní vyklouznul a ona se naposled k němu sklonila, aby z něj vysála i ty poslední zbytky. A pak se zvedla a odešla.

„No, teda!” bylo jediné, co byl Karel schopen říct. Prováděl poctivou ruční práci a smutně koukal na dveře, za kterými naše sexuální terapeutka zmizela. Já jen zavřel oči a nechal se unášet na obláčcích vzpomínek...

Ráno nás probudilo rachocení a když jsme otevřeli oči, vřítila se dovnitř nějaká matrona.

„Vy tu máte smrad!” začala vřískat místo pozdravu. Otevřela okna a při vytírání nám necitlivě strkala do postelí.

„Kde je Erika?!” ptali jsme se.

„Ta tu včera byla naposled. Teď tady budu já,” sdělila nám nevlídným hlasem a bezohledně pokračovala ve své práci...

Bobr

©

2008