U dědečka na horách bylo krásně. Jezdil jsem tam už jako malý kluk a vždycky jsem brečel, když jsem po prázdninách musel zase odjet. Ty hluboké lesy a divoká příroda mě vždycky úplně pohltily, očarovaly. Nedivil bych se, kdybych zjistil, že je celá ta oblast nějak začarovaná a že se tam vyskytují výjimečné bytosti… Po letech, když už dědeček umřel, jsem se rád do jeho staré chalupy vracel. Bral jsem tam i svoji přítelkyni, pokud jsem nějakou měl, ale vždycky nám to tam začalo skřípat – prostě jsem cítil, že vracet se do hor jako samotář je mnohem lepší. A pak jsem na půdě objevil kresbu a text na starém papíru a při přečtení věděl, že všechno tam napsané je pravda.

Na papíru byla kresba nádherné mladé dívenky, která vypadala úplně jako lesní víla. Měla vlnité vlasy až po pás, na těle jenom nějaký šátek lehounký jako pavučinku, takže pod ním bylo vidět úplně všechno z jejího ladného tělíčka: dokonalé bříško se štíhlým pasem, vysoko posazená šťavnatá ňadra, lákavé křivky stehen a sladkého dolíčku mezi nimi, nad kterým se skvěla ochmýřená broskvička… Text pod kresbou byla jakási legenda, nebo spíš něco mezi legendou a deníkovými zápisky. Prý tuhle dívku občas některý z mužů spatřil hluboko v lesích. Pohybovala se jako mladinká lesní laňka a upírala na muže své nekonečně hluboké oči. Prý ji tam vídali po dlouhé roky, nebo i desetiletí, a dívenka zůstávala pořád stejně krásná, svůdná a laškovná. Prý lákala kolemjdoucí za sebou hlouběji do lesa. Muži se na okamžik nechali zlákat vzrušením a její nadpozemskou krásou, ale naštěstí si prý v pravé chvíli uvědomili, že je dívka vede přímo do bažiny. A tak, podle legendy, ona zůstává stále pannou a čeká na někoho, kdo by s ní šel až do jejího lože a prožil s ní její první milování.

Okamžitě jsem zatoužil tuhle dívku spatřit, následovat ji a tam jako první a jediný proniknout její panenskou blankou přímo do hlubin sladké meruňky. Podle textu jsem se snažil přijít na to, na jakém místě se dívka zjevovala, také jsem se sousedů a starousedlíků ptal na nějaké podrobnosti. Varovali mě, že je to jen přelud nebo duch, jako bludičky, které zavedou bloudícího člověka do bažiny. Ale já jsem prostě v srdci věděl, že ji najdu a bude hmotná, ne jen nějaký duch. Podařilo se mi nakonec zjistit, kde bych ji měl hledat. A od té doby jsem na to místo chodil a prohledával okolí, popřípadě jsem tiše čekal a pozoroval, jestli se neobjeví za nějakým kmenem prastarého stromu.

Poprvé jsem ji uviděl jen na krátký okamžik. Pavučina jejích šatů se mihla v houštině, když zapadalo slunce. Hned jsem se na to místo soustředil a za moment jsem zaslechl také tichý vábivý zpěv, který zněl jako tekoucí med. Potom za stromem vykoukla štíhlá bosá nožka a žádostivě se ovinula okolo kmenu, zavlály dlouhé vlasy, pod lehkým oděvem se zaskvěla světle ochmýřená broskvička a ukázalo se růžové prsíčko. Vyrazil jsem za lesní laňkou a běžel, co mi síly stačily – stejně byla rychlejší než já a nerovnosti terénu překonávala hravě, zatímco já jsem se zaplétal do kapradí a padal do děr a zakopával o kořeny stromů. Po nějaké době jsem ji definitivně ztratil z dohledu. Zjistil jsem, že vůbec nevím, kde jsem, ale naštěstí jsem se chytře dostal zpátky pomocí své satelitní navigace a silné svítilny.

Podruhé jsem se na místo vypravil rovnou před setměním, vzal jsem si opět velkou baterku a dokonce síťku na motýly, kterou jsem také našel ve věcech po dědovi. To děvče, co se pohybovala jako laňka, byla tak jemné a lehoučké, že ho snad bylo možné polapit jen síťkou na motýly… Když se mi zjevila znovu, opět jsem za ní vyrazil. Nadbíhal jsem jí a měl ji už skoro na dosah a z krásy jejího těla mi sliny skoro tekly po bradě. Pak jsem konečně natáhnul ruku se síťkou na motýly a skutečně jsem do ní tu vílu chytil. Vydala naříkavý vzdech a já jsem ji hned popadnul do náruče a pevně ji k sobě přitisknul a řekl jí, že když jsem si ji chytil, tak teď je jenom moje.

Dívka vzdychala a snažila se odtrhnout, ale zároveň bylo vidět, jak strašně moc chce, abych jí to udělal, protože pánví se tiskla k mému rozkroku a stehna se jí sama od sebe rozevírala. Neodolal jsem a čapnul jsem ji na jemně ochmýřenou buchtičku. Byla horká a malá a chvěla se, tak jsem s nejvyšším potěšením zasunul prst dovnitř. Dívce se rozšířily oči a začala rychle vrtět hlavou, ale zároveň pokrčila nohy a nabodla se svojí pičkou na můj prst ještě hlouběji, až jsem se zastavil o její panenskou blanku.

Začal jsem ji dráždit pomocí prstů. Čím rychleji jsem jí to dělal, tím víc si o to říkala, i když se stále mračila. Už jsem měl svůj ocas úplně tvrdý. Rozhodl jsem se v okamžiku a lesní laňku povalil na zem do měkkého mechu. Ještě se mi bránila, ale to už jsem si vytahoval svého macka z kalhot. Svýma silnýma rukama jsem jí pořádně roztáhnul stehna od sebe a chviličku si prohlížel tu nádheru mezi nimi ukrytou – broskvičku nádherně růžovou, vábivou, bez jediné chybičky. Můj žalud už si hledal cestu a v mžiku byl na kraji její broskvičky. A ona vlastně úplně sama prudce přirazila, protože to strašně moc chtěla, a vlastní vůlí si protrhla tu panenskou blánu. Hlasitě vykřikla, až se to rozléhalo lesem, a pak se konečně úplně podvolila a přestala se bránit.

Měl jsem ocas v sevření těsných stěn její štěrbinky a pomaličku, s největším požitkem jsem přirážel. Svíjela se pode mnou nepopsatelnou rozkoší, a tak jsem trošku přitvrdil. Dokonalá chvíle vyvrcholila v okamžiku, kdy laňka dosáhla orgasmu a její malá pička dlouhé vteřiny pulzovala. To se opakovalo ještě několikrát, až už jen vyčerpaně ležela a upírala na mě své obrovské oči. Vyvrcholil jsem brzy, protože to sevření se jinak přemírou slasti nedalo snést. Vystříkal jsem se do ní, mršky. Potom jsem ho vytáhnul a lesní laňka se najednou bleskově zvedla a utekla pryč. Od té doby jsem ji už neviděl a nikdo mi můj zážitek nevěří.