Blížily se narozky jedný mojí dobrý kámošky. Domluvily jsme se s holkama, že jí zařídíme supr překvápko – go-go tanečníka. A na koho si myslíte, že to zařizování zas padlo, co? No na mě, na koho jinýho (!), že jo. Tak jsem si při odchodu z práce koupila pár novin a časáků a pak jsem ještě hledala nějakou vhodnou nabídku na netu. Když jsem konečně vybrala agenturu, která mi přišla taková nejlepší a snad i nejvěrohodnější, zvedla jsem telefon a zavolala na uvedený číslo. V mžiku to na druhý straně drátu někdo vzal a byl ke mně sladkej jak bonbónek madam de Pompadúr, pcha! No, nedopadlo to ale nikterak jednoduše, bylo mi sice řečeno, jak jsou jakožto agentura nejlepší, co je na nich nejúžasnější a proč si mám objednat někoho právě z jejich tanečníků a takový ty kecy, přičemž mi teda nezapomněli připomenout, že nejlepší a vlastně v dnešní době už doslova standardní je, že si zákazník sám přijde osobně do agentury vybrat svýho go-go favorita. Tak jsem se v ten moment trošku opotila, hlavu najednou plnou divokejch představ o svalnatejch go-go slipperech a mojí osobě v jejich náručí, a vlny vzrušení mi projížděly tělem od hlavy až k patě… no, ale rychle jsem se snažila uklidnit, až jsem sobě a teda nakonec i jim do toho telefonu řekla, že no proč ne, že mám teda vážnej zájem a domluvila si přes ten všivej telefon schůzku na středu večer.

Jen co jsem vlezla do hlavních vstupních dveří, dýchla na mě taková zvláštní atmosféra. U recepce seděla taková „dokonale vysoustružená ženská“, která mě poslala doprava po chodbě, pak zahnout vlevo, vpravo, jít rovně, a na konci chodby jsou vpravo dveře do suterénu, kde se mám hlásit. Byl to transvestit, jak mi po čase došlo. No nic, vlezla jsem teda do tý agentury, ale byl to spíš takovej klub. Nějakej týpek, když jsem mu řekla svoje jméno, mě poslal někam dozadu a doleva, že prej je na dveřích velký „G“, ať tam jdu, že už tam na mě čekaj. Tak jsem teda vyrazila, podél takovýho dlouhýho báru někam dozadu tmavou, místy do ruda osvětlenou chodbou a běhal mi teda mráz po zádech… jestli tohle přežiju, nasazení mýho života a důstojnosti kvůli nějakejm pitomejm narozkám mý kámošky, tak si sama vlastnoručně pogratuluju!

Otevřela jsem dveře s velkým „G“. Se srdcem v krku jsem vstoupila do rozlehlýho dlouhýho pokoje. Hned u vstupu na mě čekaly židličky se stolečkem a nějakej svítivej drink. Celej pokoj byl v přítmí, tajemně osvětlenej barevnejma neonama, a v zadní části bylo v rohu malý podium s tyčí. Cha, ty vole, kam jsem to já husa vlezla! Najednou se zpoza rohu, asi tam byl korálkovej závěs, nebo co, kterej taky zářil jak ty neony, vynořil chlap jak z playboye. Borec urostlej a atleticky štíhlej, oblečenej v šedým saku s jednobarevnou kravatou, vlasy nakrátko střižený, vyčesaný do takovýho rošťáckýho ježka…kráčel ke mně. „Srdečně Vás vítám, madam“, oslovil mě mužným hlasem. „Posaďte se, připravil jsem si na Vás pár otázek.“ Tak jsem si sedla, a kdyby tam nebylo takový uměle ztlumený osvětlení, všimnul by si hned v první sekundě, že jsem z něj tak nervózní, až jsem rudá nejen v obličeji, ale snad i na prdeli. „Uklidněte se, a hlavně se takhle nestyďte, slečno! My jsme tady pro Vás, jste naše úžasná zákaznice a my si Vás tu budeme hýčkat. Nebojte se, nic špatného Vám u nás nehrozí!“ uklidňoval mě tak sebejistě, že v první minutě jsem asi hýřila barvami od rudé, oranžové až po zelenou. „Takže otázka jedna: vybíráte tanečníka tohoto typu poprvé? a dvě: pijete?“, zeptal se a dočkal se dvakrát mýho „ano“ a pak mi dal vybrat z řady go-go tanečníků, přes ‚opraváře‘, ‚prezidenta‘ až po ‚profesionálního vojáka ze speciální jednotky‘. Mezitím přede mnou přistála sklenička s čímsi, co mi připadalo jako špenátový odvar, ale myslela jsem, že je to od těch neónů a kopla to do sebe… a sakra, absint, do prdelky práce, málem jsem vybuchla od plic nahoru. Měla jsem dojem, že jsem si z toho ucvrkla a reflexivně jsem sáhla pod sebe, a ty vado oni vyhřejvali moje sedátko, snad aby mi rozehřáli kundičku (!). No a navíc jsem se nemohla rozhodnout, ani když jsme se dohrabali k užšímu výběru: ‘řezník‘, ‚profesionální voják‘ a ‚džentlmen‘ alias ten, s kterým jsem právě hovořila, jenže to už působil ten absint a vyhřívání. Nijak jsem se nedokázala myšlenkama „vmyslet“ do mý kámošky, která bude slavit ty narozky, ve smyslu co by se jako líbilo jí… a jak jsem tam tomu čelila tváří v tvář, tak jsem se rozhodovala jenom podle sebe! ‚Džentlmen‘ mě pobízel: “Nebojte se slečno, prohlídněte si nás všechny tři a v klidu si vyberte toho pravého na ten parádní oslavný večírek“. No a já, jak mi to vlezlo do hlavy i kalhotek, jsem vstala, šla k nim, jak tam stáli v řadě a vypadali jako kolekce obrazů Zlatovlásek pod závojem. No a já jim postupně všem třem v rychlým sledu pěkně hrábla na vyboulený rozkroky. ‚Džentlmen‘ něco vykřiknul, ale ztratilo se to ve vyděšeným vypísknutí toho ‘vojáka‘, on to snad byl nějaká buzna nebo panic nebo co, zdrhal jak malej čokl od nasraný dogy. Pak už jsem rozeznala hlas ‚džentlmena‘, jak něco mele o „zásadním porušení etiky vztahu prodejce zákazník“ atd, ať se jdou vycpat, nejdřív mě rozpálej shora zdola a pak jsou takhle cimprlich, floutci. Akorát ‚řezník‘ stál a koukal na mě pobaveně, možná mu bylo jasný, že to, co jsem mu nahmatala v rozkroku, byl dost pádnej důvod zůstat nad věcí a nechovat se jako ti dva jeho kolegové. Mrkl na mě a říká: „Víte, slečno, on má šéf pravdu, příště si laskavě přečtěte, co máme na webových stránkách a na recepci. Tohle není bordel ale solidní agentura, zatímco vy jste udělala dost vážný přestupek. Smáznem to, protože my jsme navíc velmi kreativní společnost a jsem dost flexibilní. Jistě proto pochopíte, že když jste se rozhodla posuzovat nás podle našich ptáků, nebudete namítat, když si ověříme, že víte, k čemu se používají. Svlíknete se sama?“ Plejbojskej se vyděsil, vyjekl jako prve ten voják a někam zmizel. Myslím, že po dnešní šichtě si radši najde něco v tesku nebo u vokýnka na poště.

No a takhle jsem teda vybrala kámošce nejlepšího go-go tanečníka, co měli na skladě.