Zvonil jsem přesně v 19:00. Prsty se mi třásly, když jsem mačkal tlačítko. Za dveřmi se ozvaly kroky na podpatcích. Otevřela. Stála tam v černém lesklém korzetu, který jí stahoval pas do úzké siluety, krátké kožené sukni a černých lodičkách s jehlou. Vlasy měla stažené do přísného drdolu. V ruce držela tenký ratanový bičík.

„Vejdi. Dveře zavři. Svlékni se. Všechno. A na kolena.“

Uposlechl jsem bez jediného slova. Boty, ponožky, kalhoty, tričko, trenýrky – všechno zůstalo u dveří. Klečel jsem nahý uprostřed obýváku, ruce založené za zády, hlavu skloněnou. Cítil jsem, jak mi po zádech stéká studený pot.

Ona si sedla do vysokého křesla, přehodila nohu přes nohu a chvíli mě jen pozorovala.

„Minule jsi přišel o dvě minuty pozdě. Dneska za to budou trpět tvoje chodidla. A bude to bolet. Hodně.“

Vstala, odešla do kuchyně. Slyšel jsem, jak nalévá vodu do rychlovarné konvice. Za chvíli se ozvalo cvaknutí a voda začala šumět. Vrátila se s konvicí, bílým ručníkem a šesti ocelovými lžičkami. Položila všechno na stolek vedle křesla. Konvice se vařila. Pára stoupala.

„Lehni si na záda. Nohy nahoru. Chodidla ke mně.“

Položil jsem se na studenou podlahu. Ona mi zvedla nohy, položila je na opěradlo křesla tak, aby chodidla byla ve výšce jejích prsou a úplně odhalená. Prsty se mi samy roztáhly. Cítil jsem se zranitelný až k ostudě.

Vzala první lžičku, ponořila ji do vroucí vody a nechala ji tam plných pět sekund. Vytáhla. Z lžičky stékaly kapky. Bez varování ji přitiskla naplocho na střed mého pravého chodidla.

Bolest byla okamžitá a šílená. Jako by mi někdo přiložil rozžhavený železný hřeb. Zasyčelo to. Kůže se stáhla. Zaječel jsem a celým tělem sebou trhl.

„Ticho,“ řekla klidně. „Jen sténej. Nekřič. A nohy dolů nedávej, nebo přidám.“

Přidala druhou lžičku na levé chodidlo. Stejná bolest. Pak je začala střídat. Špička. Pata. Vnitřní klenba. Místo pod prsty. Každý dotek byl jiný – někdy krátký a ostrý, jindy dlouhý a pálivý. Lžičky se pořád dokola vracely do konvice. Voda bublala. Pára mi stoupala do obličeje.

Po desáté lžičce už jsem se třásl celý. Po patnácté mi tekly slzy. Po dvacáté jsem začal šeptat „prosím… paní…“ ale ona jen přitlačila další horký kov na patu a držela ho tam déle.

Občas mi prostrčila lžičku mezi prsty a pomalu ji táhla nahoru. Jindy ji položila naplocho a přejela celou plochou chodidla. Kůže zčervenala, zčervenala ještě víc, začala se lesknout a místy se na ní tvořily malé puchýřky. Bolest už nebyla jen na povrchu – šla hluboko do masa, do kostí.

Když skončila s lžičkami, položila je stranou. Chodidla mi hořela tak, že jsem cítil každý tep srdce v nich. Ona se sklonila, podívala se mi do očí a usmála se.

„Teď ti to olížu. A ty mi budeš nahlas děkovat za každý tah jazyka.“

Její jazyk se dotkl spálené kůže. Byl teplý a mokrý. Bolest se mísila s ostudnou, odpornou rozkoší. Každý tah byl jako další trest a zároveň odměna. Já šeptal, pak křičel: „Děkuju, paní… děkuju za trest… děkuju, že mě trestáte…“

Olízla mi obě chodidla pečlivě, pomalu, od pat až k prstům. Když skončila, nechala mě ještě dlouhé minuty ležet s nohama nahoře. Dívala se, jak se mi třesou stehna, jak mi z očí tečou slzy, jak mi ztvrdlý penis leží na břiše.

„Vstaň.“

Postavil jsem se. Chůze byla peklo. Každý krok pálil, jako bych šlapal po žhavém uhlí. Ona mi podala boty.

„Příště budeš přesný na vteřinu. Jinak to bude ještě horší. A příště ti možná nechám chodidla hořet déle.“

Vyšel jsem ven bosý, boty v ruce. Venku foukal večerní vítr a každé zavanutí vzduchu na spálená chodidla bylo jako další rána. Šel jsem pomalu, kulhal jsem. A celou cestu domů jsem cítil, jak mi v rozkroku pulzuje vzrušení smíchané s bolestí.

Už jsem věděl, že příště přijdu ještě dřív. A že budu zase klečet a prosit o další trest.