Když jsem byla ve druháku na gymnáziu, našla jsem ve své skříňce nějakou obálku a v ní byl napsaný tenhle primitivní verš: Ocasem hejbu, celý den jebu. Ušklíbla jsem se tomu a hodila to do koše, svojí uměleckou hodnotou mě to nijak neuchvátilo, autor tam podepsaný nebyl, takže co bych s tím měla dělat. Asi o týden později v mojí skříňce byla obálka s tímtéž vzkazem, potom jsem našla dvě i u sebe v lavici. Otravovalo mě to, nepřipadalo mi na tom nic vtipného. Takhle to pokračovalo, dokonce jsem našla takové obálky i v naší domovní schránce. Začalo mě to celé trochu děsit – kdo a proč to posílá?

Nevěděla jsem, co mám dělat, rodiče se tomu pochechtávali, že prý si ze mě nějací spolužáci dělají srandu. Nojo, srandu, ale pak ty obálky chodily několik měsíců, půl roku, rok. Ať jsem měla oči otevřené jakkoliv, neviděla jsem ve škole vůbec nikoho, kdo by se choval divně, ani moje kamarádka, které jsem se se vším svěřila. Řekla jsem si, že to nechám plavat, a další půlrok ten vzkaz nepřestal chodit v zalepených obálkách. Nastoupila jsem do třetího ročníku a zvykla si podezřelé papíry prostě rovnou vyhazovat do koše.

Potom k tomu ale došlo, všechno se změnilo. Kromě dopisů mi začaly na mail chodit i oplzlé obrázky a videa, také nějaká počítačová nahrávka, vždy to obsahovalo tuhle rýmovačku. Byla jsem přesvědčená, že bych kolem toho měla začít nějak právně jednat, ale naši pořád neměli čas zabývat se takovými ptákovinami a já sama jsem si nevěděla rady. Nakonec jsem váhala tak dlouho, až jsem udělala chybu. Když jsem se večer vracela z tancování, někdo mě totiž zezadu chytil, hodil mi přes hlavu pytel a nacpal na zadní sedadlo auta. Brečela jsem a prosila, ale měla jsem svázané ruce a auto se rozjelo. Jeli jsme dlouho a celou dobu tam hrála ta debilní nahrávka s textem Ocasem hejbu, celý den jebu. Strašně jsem se bála.

Potom jsme zastavili a někdo mě vyvedl do nějakého domu. Strhnul mi pytel z hlavy – byli jsme v nějaké chatě nebo starém omšelém domě. Ohlédla jsem se po tom násilníkovi a s hrůzou zjistila, že ho znám. Byl to spolužák z vedlejšího ročníku, vůbec se nenamáhal maskovat obličej. Táhnul mě k pohovce a v očích měl naprosto nepříčetný lesk. Šel z něj hrozný strach. Byl na mě hrubý, přinutil mě sednout si na pohovku a dívat se. Pak si serval kalhoty a začal mi před obličejem mávat svým ohromným klackem. Řval jako smyslů zbavený: Ocasem hejbu, celý den jebu! Několikrát za sebou a komíhal svými boky, takže ten jeho ocas se opravdu hejbal, až mě jím byl ze stran přes obličej.

Potom mě zalehl a začal se mi dobývat do kalhotek a chrochtal mi do ucha, že mě bude opravdu jebat celý den. Prosila jsem a pokoušela se vymanit, ale bohužel jsem proti němu neměla ani tu nejmenší šanci. Surově se mi prohrabal kundičkou a potom do mě vrazil svého ptáka a začal zuřivě přirážet. Nasucho to moc bolelo, navíc ho měl opravdu abnormálně velkého, takže mi způsoboval jen a jen bolest. Všude jsem potom měla modřiny od jeho těžkého těla, facek a pěstí, kterými mě držel na místě. Trvalo to nekonečně dlouho, jeho kláda mi pořád narážela na dno mojí kundičky a skoro ho probodávala. Za celou dobu na sobě nedal znát ani známku toho, že už by se snad blížil k vyvrcholení. Serval ze mě i mikinu a tričko, olizoval mi kozičky, štípal mě do bradavek nebo mě do prsou vyloženě bil.

Po dlouhých desítkách minut změnil polohu, převalil mě z boku na břicho a pak do mě začal pronikat zezadu. Čas od času zanotoval ten příšerný verš, byl prostě duševně naprosto vyšinutý. Tak hrozně jsem se bála klást ještě nějaký odpor, protože jsem si vzpomněla na všechny násilnické psychopaty, kteří nejdřív znásilňují a hned potom vraždí. Tenhle však snad měl choutky jenom na mnohahodinové šoustání. Když se do mě konečně udělal, oknem jsem viděla první náznaky úsvitu. Jenže noční můra pokračovala, protože klacek mu vůbec neklesnul, s radostí si mě zase natočil jinak a dále mučil chudáka moji bolavou pičku. Přes slzy jsem ani neviděla a všechno mě bolelo.

Jeho kokot mě pořád drtil stejnou razancí a vůbec neochaboval. V rozkroku jsem cítila příšerné pálení spojené s bolestí, chvíle mi připadalo, že snad omdlím. Jenže najednou se stalo něco neuvěřitelného – dveře od chaty někdo vyrazil, ozval se křik, někdo toho kluka ze mě strhnul. Pak si pamatuju útržkovitě, jak mě nakládají do záchranky, jak jsem v nemocnici, u výslechu. Pořádně nevím, jak se podařilo nás vystopovat, ale myslím, že to bylo něco díky mému mobilu. Kluk byl odsouzen a za to, co mi udělal, ho ode mě jednou čeká pomsta.