Ahoj, tak jsem se šla právě před chvilkou projít do tý jarní přírody… miluju vůni probouzející se hlíny, čiperně zelený listí nad hlavou, modrou oblohu a spoustu úchyláků v parku. To byl taky ten důvod, proč jsem dneska vynechala moje hodiny scénickýho tance. Nejsem zvědavá na nějaký přetvářky, zrovna dneska fuckt ne (!), čím víc jsou lidi bdělejší a přirozenější, tím víc mě to dělá dobře…

Procházím bujarým parkem okolo jednoho gotickýho kostela, s myšlenkou, jestli jsem vůbec zvolila správnou trasu a proč vlastně tuhle, a přitom zírám nadšeně před sebe a prohlížím reálie okem detektiva. Nevím, co hledám a co mě dneska uspokojí, ale cejtím v kostech, že něco to určitě bude. Všechno je to dneska jeden živej obraz plnej proměn. Támhle se belhá babka s překrmeným a ušmudlaným pudlem, támhle se pod korunou javoru ocucávají dvě skoroještě děti, támhle někdo haleká na neposednýho chlapečka v kšiltovce, a v dáli tomu dělá zvukovou kulisu třeskot skla, jak nějakej vožrala hází do kontejneru na sklo prázdný flašky. No, aspoň, že třídí odpad, že jo…!

Šlapu si to zvesela po hlavní cestě, kozy mi poskakujou do rytmu kroků, a v kundičce se mi žhaví surová vášeň. Tak havrana, datla a holuba jsem už potkala, teď by to ještě taky chtělo nějakýho pořádnýho kance, anebo aspoň nadrženou a citlivou laňku. Jak jsem řekla, dneska žádný přetvářky! Chlap nebo ženská, dneska by mě potěšilo nejspíš obojí! Ju! Docházím skoro na konec dlouhýho parku, kostel se mi zmenšil za zády a kopec na obzoru přiblížil. A hele (!), támhle u stánku s pivem stojí tlupa chlapů! Vůbec jim nevadí, že je teprv půl třetí, už tady na slunku lámou půllitry a je jim hej… pche! A co to moje oči nevidí! Vedle prodávaj zmrzlinu! Hmm… tohohle zmrzlináře jsem tady ještě nikdy neviděla! No ne? Takovej fešák, co tady zrovna tenhle dělá? Upravuju si sukni, protahuju záda a vypínám hruď… a hele (!), už si mě všimnul, Fešák jeden.

Začíná se ve mně vařit skrytá vášeň, nejvyšší čas zchladit se zmrzlinou. „Dobrej den, dala bych si kopeček vanilkový“ vyhrkla jsem s lascívním úsměvem na toho sexy prodavače. „Jenom jeden, slečno?“ zeptal se a zíral mi do výstřihu. „No tak teda tři, když nedáte jinak: bude to na každou moji bradavku jeden a ten třetí na špičku Vašeho penisu“ mrkla jsem na něj. Zalapal po dechu a ten první kopeček mu vypadnul z ruky, protože se s ním netrefil do kornoutku, jak se mu zapálily stehna. „Tak takhle jsem ještě kopečky nikdy neprodával, slečno. A to jako myslíte vážně?“ zeptal se a u toho se zajíkal. „No jasně! Co to je jako za otázky, vypadám snad jako nějaká lhářka??? Teď už mi stačí ale jenom ty další dva kopečky, Pane, tenhle první jste si totiž hodil skoro do kalhot. Zíral na mě a pak se podíval na svůj poklopec, stejkala mu po tom „jeho kopečku“ ta moje před tím ještě kopečková vanilková zmrzlina. „A dopr… (!), no tohle! Já to tady asi budu muset na chvíli přerušit a jít si to umejt támhle k řece, žádný náhradní kalhoty tady nemám a jak by to před zákazníkama vypadalo, takovej nažloutlej flek, navíc na tomhle místě. A navíc ty vosy. No teda! Chci říct, nevezmete to tady na chvíli za mě, vážená?“ vykoktával ze sebe složitě. „No mohla bych, ale radši bych Vám to přišla k řece osobně vyčistit, třeba jazykem. Je škoda tý vanilkový zmrzliny, tu nemůžete jen tak spláchnout do řeky! Co takhle sraz na zadní lávce pod tím velkým dubem, za několikero minut???“

Celou dobu nás u tom pozoroval jeden Frajle, kterej tam vedle u stánku se skupinou kámošů lámal půlitry piva v plastu. Takový ten typickej z Plastic People. Haha. Očička mu zářily jako kdyby viděl Svatou Kateřinu a Svatýho Václava a zíral na nás víc než se zájmem. Málem se mi z jeho pohledu zapálily letní šatičky na zadnici. Kundičku jsem z týhle tyjátrový situace měla v jednom ohni. A tenhle chlap jak hora, s modrou bejzbolkou na hlavě a s rozepnutou košilí, z který se mu valila bujně chlupatá hruď, si to valil houpavým krokem přímo k nám. „Tak Vás tady nějakou dobu pozoruju, a…“ ani to nedořekl, hlubokej hlas jak zvon, a ten fešák prodavač se v mžiku otočil a vzal roha k řece, asi nechtěl, aby si ten týpek všimnul tý skvrny, co měl ze mě mezi nohama… že jo, hehe. Otočila jsem se za sebe a skoukla odbíhajícího pobryndanýho samečka, kterej se postupně ztrácel z obzoru… a v nadcházející minutce jsem se otočila zpátky a pohlídla na toho odvařenýho Divocha přede mnou… „Ten prodavač říkal, mistře, že prej se Vás tak bojí a přijde si proti Vám tak strašně malinkatej, že prej se vzdává tohohle zmrzlinovýho pultu a prej to můžete vzít za něj a bavit se se slečnama, jako jsem já… že on se na to necejtí. Takže dobrej den pane Zmrzlináři, dala bych si tři kopečky pistáciový! Kolik za to bude?“

Ten košilatej Franta na mě vyvalil oči a zíral jak puk. „Co co cože?“ koktal směrem ke mně. „Já nejsem žádnej prodavač! Já dělám v automobilce monťáka, spravil bych tomuhle akorát tak pojízdný kolečka, ale zmrzlina? Slečno, vy si ze mě děláte šoufky, že jo!“ zařehtal se surově, jako by mu v pekárně prodali místo kynutýho pečiva nakynutou pannu k zašukání. „Ne, já si nedělám srandu, on to fuckt řikal! Tak šup, pane, prodávejte, já mám na tu zmrzlinu strašnou chuť! Navíc v tomhle šíleným hicu!“ Ten Chlápek byl ze mě tak zmatenej, že fuckt položil to svoje rozpitý pivo na kraj toho pojízdnýho tanku, šel za pultík, a hledal cajky, kterejma se nandavá zmrzlina. Slunečník, co to celý „ice“ vybavení zakrejval mu málem na vejšku nestačil… „To musíte vždycky namočit do studený vody, a pak nabrat tu zmrzlinu, aby se udělal kopeček, víte? Jestli se Vám to podaří nabrat a nasadit do kornoutku, koupím si Vaši první zmrzlinu v životě za desetinásobek a ještě Vám povím jedno tajemství.“ poznamenala jsem. „To je dobrý slečno! Na tu zmrzlinu Vás klidně rád pozvu!“ zaburácel smíchy. Bylo vidět, že ho to zajímá. Zarytě se soustředil na ten divnej polokulatej kovovej nástroj, na tu zmrzlinu… a svejma chlupatýma širokejma tlapama nandával ten kopeček, no musím teda říct, že to bylo pěkně vomatlaný a pochroumaný… a tohle příšerný nazelenalý dílo mi podával veleopatrně do ruky. Ani jsme si nevšimli, jak nás ty další vocasi od vedle začali zaujatě pozorovat. No, japak by taky ne, když starej dobrák monťák (začla jsem mu říkat Monty) stojí jak zmrzlinář za pojízdným pultu se zmrzlinou.

Dal mi to konečně do ruky. „No super! Splnil jste! Gratuluju! A teď Vám něco pošeptám… víte, tohle je taková tajná hra, tady v parku. Probíhá to jenom dneska odpoledne. Vsadím se, že netušíte, co dělá ten zmrzlinář, co tu byl před Váma, u tý řeky?“ zeptala jsem se ho. „Ne, to teda nevím“, kroutil chlápek hlavou. „On si tam užívá s parádní slečinkou jako jsem já – chápete, jinými slovy: šukaj tam jak pominutý – do tý doby, než se jim na obzoru neobjeví nějakej další chlápek, kterej tady předal štafetu dalšímu. To je, co?“ „Počkejte, počkejte, slečno, vy jako chcete říct, že… ehm, to mi není moc jasný“ šeptal teď ten pan hora, velmi zaujatě… navíc tak, aby to neslyšeli ostatní. „Jo, přesně tak! Zatímco já Vás tady přesvědčuju, aby jste vzal prodávání zmrzliny, ten před Váma mohl jít a obšukat jednu parádní slečinku z parku, která tady byla přede mnou. Já jsem teď vyšla na Vás. Mrkněte na mě, jste spokojenej? Takže já teď odejdu támhle k řece, za lávku co je kus za ramenem vpravo, pod tím vzrostlým košatým dubem, a vy za mnou přijdete, až tady předáte štafetu přes nějakou další parádní slečinku, co bude procházet parkem a toužit po zmrzlině, nějakýmu dalšímu mužskýmu frajírkovi, jako jste Vy. Jo?“ Zíral na mě jak kuře na první živou žížalu v životě. „Tak to sem ještě nežral! Ty vole!“ mumlal si pod fousy, “haha!“ A vyzunk na jeden zátah to zbylý pivo a okřik dalšího Frantu, ať mu přinese ještě jedno, pořádně vrchovatý.

Jsem si mezi tím vychutnávala pistáciovou a rázovala si to parkem vpravo, k řece. Chtělo se mi tančit. Tak to bude mela (!) haha! Těšila jsem se. Současnej zmrzlinář se mi rychle ztratil z obzoru, ztratil se hned s první zatáčkou a objevila se přede mnou cesta, která vedla podél řeky k zadní lávce. Ani jsem radši nepřemýšlela nad tím, co tam teď ta tlupa chlapů dělá a o čem si asi povídaj. Vlastně, moc pěknejch a parádních holek, jako jsem já, tímhle parkem nikdy nechodilo. A to ani za hezkýho počasí. No ale to je jedno. Nesmím bejt přeci takhle domejšlivá.

Sundala jsem mu kalhoty i se zaschlou zmrzlinou, byl sice ostýchavej, ale nechal se. Bylo vidět, jak je nadrbanej a vyjevenej zároveň. Stín dubu a keře kolem nás, který nás krásně chránily a vytvářely skoro přírodní altán zajistily, že nás nebylo vidět. S jeho pomocí jsem si stáhla svoje krásný letní šatičky přes hlavu a jeho ruku jsem si strčila do rozkroku – se slovy, že na to máme jen deset minut, že se sem chystá maminka s kočárkem a dvěma malýma dětma, zrovna seděj nahoře u stánku a dávaj si zmrzlinu. A že jsem si s nima o tom povídala. Na nic se neptal, zcela zaujatej chtíčem a hladil mi mušličku přes růžový kalhotky. Tekla jsem jak Amina. Stáhla jsem mu kraťasy a pak i slipy, pták mu nádherně stál v pozoru a slintal, připravenej si pořádně zapíchat. Donutila jsem ho, ať si sedne na lavičku a nasedla si na něj obkročmo ze shora. Pěkně jsme si to rozdávali, takovýhle píchání z očí do očí přímo miluju. Hrozně se nám to oběma líbilo. Občas jsem od něho schválně vysedla, postavila se a poprosila, ať mi chvilku líže lasturku. Vždycky se nahnul a krásně mi to dělal pusou, neskutečnej orálek. Moje růžová kytička byla čím dál žhavější. Stačilo zopakovat tohle cvičení čtyřikrát a po pátým znovu nasunutí se po dvou přírazech málem do mě udělal, rychle jsem ho ze mě vyndala a on to pustil vedle do keře. Mrkla jsem na hodinky… řekla mu rázně, že uteklo devět minut a ať radši jde někudy zadem pryč, že ta mamina tu může bejt cobydup. Neotálel, oblíknul se (já taky), sbalil věci a šel zadem parkem zpátky do města, vytlemenej jak malej Jarda. Asi dlouho nezažil takovouhle jízdu. Na zmrzlinu úplně zapomněl, očividně.

Vytáhla jsem zrcátko a upravovala se. A čekala, co bude. Asi za čtvrt hodiny jsem něco zaslechla. A hele, na obzoru se ke mně řítil starej dobrej Monty. Kšiltovka mu zakrejvala na dálku obličej, i když slunce ho bodalo ze všech stran. Ale to bylo stejně jedno, tušila jsem velmi dobře, co se mu honí hlavou a těšila jsem se, až si Monty zabodá do mě, byla jsem tak akorát rozdělaná… jen co přešel lávku, už jsem seděla s roztaženejma nohama na zadní lavičce a vyzývavě jsem se na něj dívala. „Tak co, Monty, máš na mě chuť?“ Byla to asi dost dementní otázka, protože ten chlap měl takovej chtíč, jako když pustíte nevyšukanýho bejka do ohrady s říjnou samicí. Vrhl se na mě, šáhnul mi mezi nohy, pak mě z tý lavičky vzal, otočil si mě obráceně prdelkou k sobě, vyhrnul mi šaty nad zadek a vrazil mi svoji nadrbanou kládu do kundičky zezadu. Vyjíkla jsem štěstím, měl ho většího i tlustšího než ten před ním a taky mnohem výraznějc přirážel. Dělalo mi to móóć dobře. Taky dost nahlas hekal a funěl mi do ucha, a taky byl na mě dost sprostej a vykřikoval na mě takový ty neslušný kecy a to mě hrozně rajcovalo. Přišel na mě první orgasmus, myslela jsem, že se mi z toho doslova rozskočí kundička. Bylo to dost dobrý.

Ani nevím, kolik uběhlo minut nebo tak, ale najednou mi hlava zaznamenala, že se k nám blíží nějakej divnej hluk. Zatímco jsme se oddávali dalšímu hekání a šukání, přes dřevěnou lávku byl slyšet dupot. A druhej. A třetí. A znovu a znovu. Najednou kolem mě stála celá ta banda chlapů, co se prve nahoře oddávala s Montym pivním radovánkám. „Svene, tak jsme ten zmzlinářskej pult radši předali nějaký ženský s dětma, a jsme tu všichni, to se NEDALO VYDRŽET! vole, ty ptáku, si myslíš, že jako místo tohodle budem nahoře vyvařený z nějaký zmražený zmrzliny? Ses posral, ne?“ vyhrkl jeden, zatímco ostatní už pružili svoje klády směrem ke mně. Ve vzduchu najednou nebyl jenom letní vánek, slunce a lítající ptáci, ale i hustá energie nadrbanejch samců, z který bylo cejtit brutální hromadnou mrdačku, která byla na obzoru. Něco jako přicházející bouřka, během který se prostě musí vybít náboj, co visí ve vzduchu. Ani se mě neptejte, co všechno jsme tam dělali a kolik výstříků mi přilítlo do krku, protože to by si ani nikdo jinej na mým místě nezapamatoval, natož, aby si to uměl představit.

Jsem pak nahoře u těch dětí vylízala trojitou dávku čokoládový, jakou jsem měla po všech těch orgasmech chuť. V parku jsem pak byla až zase za dlouho na podzim, stánek s pivem byl zavřenej a vypadal dost opuštěně, a o nějakým pultovým prodeji zmrzliny byste si mohli akorát tak nechat zdát. Ve vzduchu byla ale stejně stále cejtit ta dobrá jogurtová, žádná vodová, ale opravdová, z pravý živočišný smetany.