Florian vešel do kostela, vyndal ze své aktovky mikrofon a vstoupil do opuštěné zpovědnice. Všiml si cedulky připevněné na dveřích: „Zpovědi od 15.00 do 17.00.“ Do klece z tmavého dřeva se mohl vsoukat jen po kolenou. Hmatem rozpoznal stěny a rohy kabiny. Vzal kapsli mikrofonu mezi palec a ukazováček a přitiskl ji na stěnu vpravo nahoře. Citlivý přístroj tam bude moci zachytit každý šepot.

Opustil kostel a nasedl do svého auta zaparkovaného poblíž. Aparát nastavil tak, aby nahrál všechno hlasitější než deset decibelů. Spustí se, jakmile někdo tiše promluví nebo jen zašeptá. A vypne se vždy po třiceti vteřinách ticha. A samozřejmě bylo také možné jen poslouchat, bez nahrávání. Stačilo stisknout zelené tlačítko.

To právě Florian udělal. Byl slyšet jen šum a občasné slabé zvuky z jinak tichého kostela. Čekal a krátil si chvíli mlsáním čokolády. Zpovědnice byla zatím prázdná. A když konečně ožila, bylo to dlouho nudné. Ze svých hříchů se přišel vyzpovídat nějaký malý kluk a po něm několik dalších nezajímavých lidí. Najednou však Floriana upoutal nový, kouzelně melodický hlas. Knoflíkem zvýšil hlasitost a naslouchal.

Hlas patřil nějaké mladé ženě. Po několika odpustitelných menších hříšcích se dostala k bodu, který ji přiměl trochu koktat. Už pár dní musí pořád myslet na jedinou věc. Je tím posedlá a mučí ji to. Nemůže na to přestat myslet, na obraz toho... té věci. Nakonec to musí vzdát a jít do své ložnice, tam zamkne dveře, lehne si do postele a oblažuje sama sebe.

„Ta... věc, mé dítě,“ řekl kněz, „kterou jsi tak posedlá, co to je?“

Neodpovídala. Florian slyšel zvuky kolen, šoupajících se po dřevěných prknech.

„Co je to za věc?“ trval na svém kněz.

Úplné ticho.

„Mně můžeš říct všechno, milé dítě,“ čenichal dál.

Celá zpovědnice se začala rozpadat, soudě podle ohlušujícího rámusu kolen na dřevě. Těžký dech kněze byl toho také silným důkazem.

„Musíš mi říct všechno, drahé dítě,“ opakoval vytrvale.

„Otče...“

„Ta věc... Dobře?“ zamumlal nenápadně.

Dodala si kuráže.

„Čurák!“ vyhrkla a začala vzlykat. „Myslím na to celou dobu, ve dne v noci. Aby do mě, hmm, vniknul hluboko vražený čurák!“

“Mmm,” řekl kněz.

„Vím, že je to strašné, otče. Co mám dělat?“ vzlykala.

„Ale co tvůj manžel?“

„Aaa, ten...“

Florian vyskočil z auta a pospíchal do kostela. Když se blížil ke zpovědnici, gratuloval si, že byl tak geniální a byl ve správnou dobu na správném místě. Na místo vyhrazené pro pokání dorazil právě když se vynořila, s červenýma očima a kapesníkem u nosu, a klekla si na k tomu určený polštářek.

Její kajícná pozice byla perfektní pro pozorování a Florian jásal. Pod skromnými modrými šaty měla nádhernou kulatou prdelku – ten typ větrníku, který, jak byl přesvědčen, dělá v posteli divy. Za předpokladu někoho, kdo ví, jak s tím naložit; to znamená v první řadě to tam dostat!

Seděl tři řady za ní, ruce složené tak, že náhodný přihlížející by to mohl zaměnit za ryzí a prostou zbožnost. Ve skutečnosti, jak pokračoval ve svém rozjímání, probíhala jeho mladou myslí jen spousta zvlhčovacích obrázků.

Viděl ji vstávat a zvedl se taky, aby ji následoval.

Trochu, ale jen zlehka, kulhala. Při každém kroku se malinko zhoupla doprava, se sotva pozorovatelnou nemotorností v té kyčli, ačkoli ten pohyb žádným způsobem nic neubíral jejímu zjevnému půvabu. Po opuštění kostela kráčela ulicí před ním, pořád ji ještě nespatřil tváří v tvář. Dělala krátké, rychlé kroky, navzdory svému kulhání. Při pronásledování musel popobíhat.

Zrovna když se chystala přejít přes křižovatku, ji dostihl.

„Promiňte, paní.“

Stála na obrubníku, vypadala poněkud překvapeně a úkosem na něj pohlédla, jako by neuměla rozpoznat, jestli na něco vybírá, honí se za sukněmi nebo dělá průzkum trhu.

Byla velice atraktivní, spíše malá. Když otočila hlavu, velká patka hnědých vlasů jí zakrývala jedno z jejích oříškových očí. Druhé oko ale bylo jasné, inteligentní a plné zvědavosti.

„Co chcete?“

„Byl jsem právě v kostele.“

„A?“ zeptala se.

„Byl jsem ve zpovědnici s vámi. Z druhé strany.“

Moment zaváhání. Projel autobus číslo 30, převodovka mu řvala jako obvykle.

„Tak?“ řekla lakonicky, když autobus zmizel.

Stál před ní a díval se jí zpříma do očí.

„Všechno jsem slyšel.“

Zbledla. Ústa se jí otvírala a zavírala, potichu, jako chycené rybě. Zapotácela se, pokoušela se zase ovládnout, ale rychle zrudla do nachova.

„Nebojte se, paní,“ řekl přátelským tónem a vzal ji za paži. „Není důvod se kvůli tomu trápit. Ty vaše takzvané hříchy jsou úplně nicotné – ty zvláštní fantazie, trošku mírné masturbace, sny o velkém čuráku...“

„Ach, prosím!“ těžce vydechla.

„Jen pojďte!“ pobízel ji bezstarostně. „Nezlobte se, paní. Konec konců, fantazie jsou úplně přirozené. A k tomu zdravé. Velký tvrdý čurák, hm? Ne, ne, neomlouvejte se, nebojte se. Uvolněte se, pojďte. Zklidněte se.“

„Kam mě vedete?“ zeptala se úplně tiše.

„K sobě,“ řekl.

Na moment se nad ní nahnul a párkrát nabral její parfém. L’Heure Bleue od Guerlaina, tu má rád. Zralá, květinová, kořeněná vůně.

„K vám domů! To ne. Nepřipadá v úvahu,“ protestovala.

Naléhavě ho žádala, viděl jí to na očích. Na hezkém obličeji, ještě zčervenalém, měla jemný make-up: denní základní krém s meruňkovým arómatem rozeznal hned; dotek Rimmelu kolem očí; stopa růžových očních stínů.

„Ne, ne, prosím vás, já... !“ pořád opakovala.

„Pojďte se mnou,“ řekl se širokým úsměvem.

Vypadal jako mladý muž elegantního a přitom osobitého vzhledu, s atraktivním a upřímným obličejem, zjevně čestný. Oblečený v britském stylu, hedvábný šátek, tmavě zelené tvídové sako s koženými záplatami na loktech, správně pěstěný a správně vzdělaný. Potkala ho na dobré ulici, nebo ne?

„Ne, ne,“ dál chabě protestovala, ale nechala se vést k autu.

Otevřel jí dveře, opatrně ukryl nahrávací zařízení a nastartoval. Na palubě si veze vše, co potřebuje do postele rozkoše!

„To není možné, to prostě není možné,“ opakovala.

Podle hlasu rozhodně patřila k vyšší vrstvě a příjemně se poslouchala. Bůh ví, že moc chtěl, aby ječela. Aby vřískala rozkoší pod nápory toho dlouhého čuráku...

Florian řídil dobře, s úsměvem. Položil ruku na její teplé stehno a ona nadskočila.

„Pojď, nebuď dětinská – už jsi velká holka. Je na čase začít žít jako dospělá, podle svých přání... mít ‚hluboko vražený čurák‘, jak jsi to sama vyjádřila.“

„Zastavte!“ vzlykla. „Já se stydím...“

Zastavil auto na konci ulice a vzal ji do náruče jako otec, který chlácholí dceru, hladí jí vlasy a drží jí u nosu kapesník.

„Tak už nebreč...“

„Já se tak stydím...“

„Není za co se stydět. Mysli na to jako na chvíli, kdy se z tebe stává svobodný, nezávislý člověk. Učili tě zavrhovat své touhy, potlačovat svoje pocity, umrtvovat sama sebe. Takové kecy ze sebe musíš dostat pryč. Uvolni se, proboha!“

“Ale...“

„Fantazie podobné tomu, o čem jsi mluvila, jsou dobré! Věř mi.“

„Přestaňte s tím! Chci jít domů...“

Položil jí ruku kolem krku, hladil jí bradu a stíral slzy. Její velké oči na něm visely se ztraceným dětským výrazem. Zvedl jí bradu a něžně ji políbil na rty. Už neprotestovala. Zavřela oči. Pusu neotevřela úplně, ale ani ji nezavřela. Chvíli ji masíroval, předtím, než svou ruku vsunul pod vršek jejích šatů. Konečky prstů cítil její podprsenku. Smutná chyba, v jejím věku, pomyslel si... Pak vzal do ruky celé její ňadro. Vydala tichý sten. Začal slídit kolem jejího pasu a uvolňovat jí šaty. Chvilku se tomu bránila a trochu bojovala. Vytrval a povedlo se mu vsunout jí dva prsty pod kalhotky. Chloupky, které tam cítil, byly měkké, teplé, hedvábné. Zase s ním zápasila, ale vklouzl prstem do její vulvy. Byla vlhká, zcela promočená touhou. Což dobře ilustrovalo křesťanské neurózy, pomyslel si Florian: mysl říká ne, zatímco tělo říká ano.

„Aaaach,“ řekla, překvapená, že v sobě cítí takový nárůst rozkoše, a postupující vlny emocí ji hrozily přemoci.

Uvolněně se roztáhla i přes stísněný prostor automobilového sedadla, nohy široce roztažené, tak jak si on přál. Dál ji hladil a jeho prst neúprosně vjížděl dovnitř a zase ven; z mladé ženy přitom vycházely zvuky podobné štěněcímu ňafání.

Potom vzal jednu její štíhlou ruku a položil ji na svého Gullivera. Ten byl napjatý pod jeho kalhotami po celou tu dobu, která se zdála nekonečná.

„Dobrý bože...“ vydechla ona, ohromená tou pevnou válcovou boulí.

„To je to, co jsi chtěla, ne?“

„Ach... můj bože... ach... “ opakovala v úžasu.

„To je to, co jsi potřebovala, ne?“ poznamenal on, jeho tón byl trochu hrubý, ale zdálo se, že ona si toho nevšimla.

„Ach ano, ano,“ mumlala.

„Tak tedy jedeme,“ řekl a otočil klíčkem startéru.

Zatímco řídil, její prsty stydlivě hladily tu ‚věc‘ z jejích snů a fantazií.

„Můžeš to dělat i silněji, víš. On se nezlomí,“ podněcoval ji.

Netroufla si. Proto rychlým tahem rozepnul zip a zvířecí hlavička vyskočila z úkrytu, lesklá a nestydatě nachová. V údivu vykulila oči. Na chvíli oněměla.

Nikdy nezkoumala gullivera (liliputána?) svého muže? Gullivera zblízka? Vypadalo to, jako kdyby objevila mužský pohlavní orgán úplně poprvé.

Cestující v autě stojícím na červeném světle vedle nich se natahovali s ústy dokořán. Florian vybuchl smíchem a zamával jim, napůl přátelsky, napůl uštěpačně, a světla přeskočila na zelenou.

Jeli po ulici plné stromů, přecházejících chodců, ptačího zpěvu a milenců na lavičkách.

Florian zaparkoval auto pod nějakým platanem. Její hlava byla ještě skloněná, pořád zírala na svou vysněnou pistoli, na jejíž ruměné špičce se třpytila veselá kapka jasné tekutiny.

„Miláčku,“ řekl, „já taky vlhnu.“

Jemně na to ťukla prstem, aby kapku setřela a zvedla prst k nosu. Bez zápachu. Potom ji otestovala jazykem.

„Sladká,“ řekla.

Natočil se k té mladé ženě. Její vyjádření prozrazovalo krásný, dychtivý záměr.

„Strašně tě chci,“ řekl.

„Já tě taky chci. Nikdy předtím jsem to takhle necítila,“ řekla a rukou přitom Florianovi jezdila ve vlasech.

„Ještě nikdy jsi nebyla manželovi nevěrná?“ zeptal se a hrál si s jejím platinovým snubním prstenem zdobeným diamanty.

„Nikdy,“ řekla.

„Měla jsi nějaké jiné muže před ním?“

„Ne intimně. Většinou jeden nebo dva flirty.“

„Co rozumíš pod slovem ‚flirty‘?“

„Zábavu. Nic od pasu dolů.“

„Takže jsi byla panna, když ses vdávala?“

„Ano.“

„Neuvěřitelné!“ prohlásil. „Tak se to pořád ještě děje, dokonce v třetím tisíciletí! To zatracené náboženství opravdu dodnes otravuje lidské mozky. A co dělá tvůj manžel?“

„Má dost vysoké místo na ministerstvu obrany.“

Florian potlačil grimasu.

„Miluje tě?“

„Svým způsobem.“

„Co to znamená, svým způsobem?“

„Je na mě doopravdy hodný. Je to ohleduplný, láskyplný člověk.“

„Miluje se s tebou často?“

„Jednou nebo dvakrát týdně.“

„Cože?“

„Jednou nebo dvakrát...“

„Já jsem tě slyšel dobře. To je hrozné – žena jako ty, krásná, mladá, sexy... Jednou nebo dvakrát... Jaké plýtvání materiálem! Jaký to musí být suchar! Je to strašně smutné!“

Přitulila se k němu těsněji, tak blízká a tak osamělá. Dívala se na něj svýma osobitýma světlýma očima. Florian si znovu připomněl, že svět je plný divných anomálií, které jsou nad jeho chápání. Někdy nerozuměl ničemu.

Vzal její ruku a přitiskl ji ke svým rtům, tušil, že to co se v tomto pomíjivém okamžiku děje jim, je daleko víc než touha. Mezi nimi, mezi jejich pronesenými i nepronesenými slovy, mezi řádky, existovalo něco neviditelného. Úplně jednoduše, byla to láska. Okamžik lásky, bez vypočítavosti či konvencí, bez minulosti i budoucnosti. Zcela bezdůvodně, jak jen láska může být. Nic od ní nežádal; ona měla svůj život a on měl taky svůj. Jejich cesty se proťaly. Třeba se už spolu nikdy neuvidí.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se.

„Florian,“ odpověděl.

„Legrační,“ řekla ona, „máme skoro stejná jména. Já jsem Florence.“

Položila mu hlavu na rameno. Koukali na věže vzdáleného kostela, impozantní a vznešené.

„Okamžiky jako je tenhle ukazují, že život má cenu žít,“ řekl Florian. Jistě v tom byla touha, oba věděli, že brzy se budou spolu válet v posteli, kterou rozhýbá zemětřesení, ale teď měli ještě víc. I Gulliver odpočíval, jako by instinktivně chápal, že láska je víc než sex. Důvěřivě vyčkával ve svém koutě, neboť věděl, že jeho pán nikdy nepromešká příležitost.

****

Florian to uhodl. Florence se ukázala být fantastickou milenkou.

Dobře věděla, čím vynahradit svou nezkušenost a nedostatek sebedůvěry.

„Půjdeme do postele?“ zeptala se svého únosce nesměle.

„Půjdeme do postele. Chci si tě prohlédnout od hlavy k patě, má krásko.“

Začala se metodicky svlékat, jako školačka, a hned šaty pečlivě skládala.

„Počkej,“ zarazil ji. „Já jsem ten, kdo ti bude svlékat šaty.“

S projevy rozpačitosti, neboť na takové sexuální rituály nebyla zvyklá, mu dovolila to dělat.

„Všiml jsem si, že trochu napadáš na nohu. Neměla jsi nějakou nehodu na lyžích?“ zeptal se, když jí stahoval bílou hedvábnou spodničku.

„Ne, to je ischiatický nerv v mé noze... Nevím to jistě, bolí mě to už asi dva nebo tři měsíce. Bolí to, když jdu. Byla jsem u několika specialistů, ale nepomohlo to.“

„No jo, doktoři... “ řekl Florian skepticky a pokračoval ve svlékání vyšívaných bavlněných kalhotek dolů z jejích dlouhých, štíhlých nohou.

Jakmile byla v jeho náruči nahá, rozklepaná a chvějící se touhou, Florian sklouzl dolů, hlavu dal mezi její nohy a chystal se vzdát jí před vlastní hrou úvodní hold, orální předehru.

„Ne,“ zašeptala, „udělej to rychle, prosím, uvnitř ve mně, rychle.“

Roztáhla nohy, zvedla trochu kolena a natáhla k němu ruce. Její štíhlé, teplé tělo neslo pořád zbytky opálení z minulého léta. Malá pevná prsa trčela s mladistvou pýchou. Nohy se jí klepaly.

Zíral na ni s chvilkovou obavou.

Měla v obličeji výraz takové intenzity, tak koncentrované vášně – opravdu šílený pohled – že Florian zůstal zaražený, nehybný. Popadla jeho ramena nesmírnou silou a cítil, jak mu zaryla nehty do zad jako orel drápy do své kořisti. Stáhla ho náhle na svůj pupek a v té chvíli do ní vnikl jediným rázem.

Teprve potom se uvolnila. Její ruce uvolnily sevření a svaly jí taky povolily. Oči ztratily svůj nepříčetný pohled.

Břicho se jí pomalu a pružně vlnilo, spojené nyní s bedry jejího milence. Opřený trochu nepohodlně o lokty, vjížděl dolů do ní a mohl ji při tom i pozorovat, fascinovaný jejím zaujetím, jejím zápalem do milování. Mrdal už hodně žen (byl jedním z nejznámějších sukničkářů ve městě), ale ještě nikdy nebyl svědkem takového nadšení a vášně při souloži.

„Je to ještě lepší než o čem jsem snila,“ mumlala.

„Co bys chtěla dělat dál?“ ptal se. „Co bys chtěla, abych dělal já?“

„Mívala jsem jednu konkrétní představu. Ukážu ti, co myslím.“

Odpojila se, klekla si na postel, s hlavou skloněnou, nahnutá dopředu, jako zvířátko na všech čtyřech.

„Takhle,“ řekla.

Obdivoval nádherné křivky jejího trupu, pozvednutého a nabídnutého právě jemu, a nechal Gulliverovu oblou špičku přiblížit se k vlhkému kopečku.

„Udeř tak silně, jak můžeš,“ řekla.

Na vteřinu Florian zaváhal. Co chtěla říct tím divným slovesem ‚udeř‘? Řezat tyhle rozkošné vypouklé tváře rákoskou nebo snad použít bič? Zmlátit zadek do krve a ona se udělá? Pevně doufal, že nepůjde o to, vzrušovat se tímto způsobem. Nikdy se nezúčastnil SM hrátek. Rád přirážel, ne urážel. Miloval lásku, ne násilí.

„Ty chceš, abych tě bil?“ vyptával se opatrně.

„Ne, ne. Ne udeřit mě, ale do mě, hodně hluboko, vjet do mě tvrdě, tak tvrdě, jak to půjde, do mě, zezadu.“

To ovšem přineslo Florianovi další pochybnost; co myslela tím posledním slovem? Chtěla od něj sodomii? Proč ne? Po pravdě to nebyla jeho specialita, jak se říká, ani nepovažoval sodomii za nějaký lepší způsob rozkoše, ale pokud by to bylo její přání, byl připraven jí vyhovět.

Přitiskl svůj prst na její alternativní vstup a cítil vypnutou elasticitu její svraštělé membrány.

„To by potřebovalo nějaký lubrikant,“ navrhl, „jinak to nepůjde tak snadno. A může to bolet.“ Zkusil ji tam navlhčit jazykem.

Začala se smát a celá zadnice se jí třásla. Ten pohled byl neodolatelně provokativní.

„Když jsem řekla ‚zezadu‘,“ vysvětlovala, „myslela jsem tím jenom polohu, ne ‚tohle‘.“

„Aha,“ řekl Florian s úlevou.

Žádné další nedorozumění nehrozilo, dohadování už nebylo nutné. S Gulliverem před sebou do ní vnikl tou obvyklejší cestou, která byla hladká a horká. Jeho povstalec jí zatápěl stále rázněji.

„Aaaaaooooaaach!“ kvílela neustále, s pusou zabořenou do matrace.

Pokaždé, když rozpoznal, že její orgasmus už je blízko, zrychlil rytmus a zarážel hluboko mezi ty pevné tváře, které ho pleskaly do kůže ve slabinách. Když cítil, že se jí orgasmus rozbíhá, bušil do ní ještě rychleji, jako vlakový expres jedoucí plnou rychlostí. Pak se udělala. Její orgasmické stahy vyciťoval Gulliverovým žaludem a poznal je taky podle nárůstu vypouštěné vlhkosti. Odpovídal zpomalením tempa a nahlas počítal: “Čtyři!“

Potom se znovu rozjížděl, supěl a potil se jako dřevorubec a spouštěl nové série šťouchů.

„Pět!“

„Jak můžeš vydržet tvrdý,“ stihla ze sebe vypravit mezi dvěma hlasitými steny, „a tak dlouho? Můj manžel změkne hned potom.“

„Asi tím získává čas na své zbraně a válečné hry...“

Florian obnovil svůj pravidelný rytmus řezání. „Šest!“

„Proč to počítáš?“ ptala se, s obličejem pořád přitisknutým do matrace.

„Požitek z toho, jak to přibývá... pýcha dřevorubce... pokus o rekord... nevím.“

„Já už nemůžu,“ mumlala do prostěradla, které její hlas tlumilo.

„Počkej! Dělej, dělej!“

A on dělal, poháněný nevysvětlitelnou silou, ve které byl jen nástrojem, nástrojem nástroje, Gullivera. Dovnitř – ven, dovnitř – ven, ještě, ještě, hlouběji...

„Sedm!“

„Přestaň, Floriane, už nemůžu...“

Zhroutili se na hromadu, bez dechu, sladce vyčerpaní a opilí orgasmy.

****

„Jak můžou existovat lidi, kteří nemilujou?“ řekla Florence a prsty na nohou si pohrávala s Gulliverem.

„Sám se často divím,“ řekl Florian.

„Člověk se při tom cítí tak přirozeně. Zdá se ti, že věcem líp rozumíš, s větší vnímavostí. Svět vypadá jasnější.“

„Svět patří těm, co mrdají,“ potvrdil.

„Ale jak dokážeš vydržet tvrdý tak dlouho?“ ptala se.

„Jakmile cítím, že už to na mě jde, zadržím to. Zpomalím rytmus, přestanu nebo počkám. Je to takový způsob přátelského soupeření mezi mnou a Gulliverem; on chce stříkat a já ho zkouším krotit.“

„Gulliver?“ řekla.

„Můj nejlepší přítel, věrný společník a inspirátor mých nejvášnivějších radostí... tam dole,“ řekl a ukázal na něj.

„Ach to – ta ‚věc‘!“

„Ano,“ řekl Florian. „Kdykoli ho udržím pod kontrolou, ten starý rošťák se vzpíná v otěžích a já můžu v mžiku začít znovu. Rozkoš je víc ohromující a daleko silnější, když se orgasmus oddálí. Touha roste úměrně tomu, jak se uspokojení odkládá. Nejvášnivější extáze je z nejprudší touhy. Velká chyba při milování je udělat se, když je touha příliš slabá. Většina neuróz pramení právě z toho. Lidi se často potom cítí neuspokojení, protože nenechali svou touhu dostatečně narůst. Udělají se moc brzo, moc lehce, a jsou pak nespokojení.“

„Takže ty ses ještě neudělal?“

„Ne, ještě ne.“

„A proto jsi byl schopný milovat se tak dlouho a tak moc?“

„Ano.“

„Já jsem nikdy neměla tolik orgasmů, jeden za druhým. Bylo to neuvěřitelné. Bylo to...“

„Mojí metodou,“ řekl.

Zírala na něj obdivně, rozzářenýma očima. Nebyl domýšlivý na tuto svou schopnost, která ženy tak často udivovala. Prodlužování potěšení pro něj bylo zcela přirozené, přidávání napětí nutností, smyslným přechodem k potřebě rozkoše.

„Ale musíš strašně chtít se udělat, když jsi to tak dlouho zadržoval, ne?“

„Ano.“

„Víš, co bych opravdu ráda dělala?“

„Ne,“ řekl. „Nevím.“

Šimral ji rty dole na šíji, tam kde začínala linie vlasů.

„Chci dělat všechno, co jsem zatím nedělala.“

„Tak povídej.“

„Můj manžel si myslí, že o jisté věci nemám zájem.“

„Hovno,“ řekl Florian.

„On mě vždycky měl jenom v misionářské poloze, mechanicky a moc rychle.“

„To mě nepřekvapuje.“

„Ráda bych...“

„Cokoli budeš chtít,“ sliboval.

„Je to ode mě určitá chtivost, ale...“

Váhala.

„Mohlo by se ti to zdát divné,“ řekla.

„Dělal jsem v této oblasti už spoustu divných věcí,“ připustil.

„Já... já...“

Nemohla se přinutit vyjádřit to slovy.

„Podívej, jedno si pamatuj,“ řekl Florian. A potom pokračoval, hodně pomalu a zřetelně: „Všechno je dovoleno.“

Konečně sebrala kuráž vyhrknout: „Ráda bych tě udělala sama. Pusou.“

„Rozkošný nápad,“ řekl Florian souhlasně.

„Nejsem si jistá, že v tom budu dobrá, ale ráda bych to zkusila.“

„To se brzy naučíš,“ řekl Florian.

„Ale já jsem nikdy...“

„Jsem si jistý, že na to máš talent. Hlavní je, že musíš být hodně opatrná na zuby. Používej jenom rty – svaly ve rtech jsou k tomuto účelu ideální – a jazyk.

Lehl si na záda, zastrčil si polštář pevně pod hlavu a nechal to na ní.

„Takhle?“ ptala se.

Přehnaně chtivá dělat to dobře své polibky stále zrychlovala a v tom v horlivém nadšení by mu Gullivera málem rozklepala na plátek.

„Ne, to není ono,“ sdělil jí Florian. „Moc prudké. Musíš to dělat pomalu, začni jemně, rytmicky, citlivě...“

Vzala Gulliverovu rouru do pravé ruky a kruhovými pohyby jazykem pracovala kolem jeho fialové hlavičky.

„To je hezké!“ zvolal Florian. „Pokračuj. Ach ano, ach ano, už máš ten správný fortel...“

Pomocí vlastních instinktů Florence opakovaným pečlivým lízáním navlhčovala cibulkovou špičku, která natékala a tvrdla, nachystaná explodovat.

„Ach ano! Ach ano!“ vyrážel ze sebe Florian, téměř smyslů zbavený.

Viděl ohnivé propasti, sirné krátery, kde stékala žhavá láva. Natavené kameny vystřelovaly jako rakety a skrápěly noc jako ocasy komet...

Jemně obírala jeho žalud, opatrně, aby se ho nedotkla zuby, brala si ho mezi rty a zase ho pouštěla.

„Ach, ach, ach,“ mumlal. „Poslyš, až budu stříkat, nepřestávej to dělat dál a udrž mě v puse až do konce.“

Pokračovala v objetí, rty i jazyk pozorné, jeho rozkoš průkazně narůstala.

„Aaaaaoooouuuuuuuu...“ sténal.

Na okraji kráteru, v ohromné spršce jiskřivých výbuchů, rozesetých po obloze do obřího ohňostroje. Povrch kráteru bičovaný bouří vycházející z hlubin planety, kusy země, láva a do běla rozžhavený kov vymršťované do vesmíru.

Cítila, jak se ten naběhlý orgán pořád rozšiřuje, až celý hoří a je tvrdý jako kámen.

Florian, napřed zaťatý jako rozzlobené mimino, s očima zavřenýma a stahujícími se svaly, najednou strnul zcela nehybný.

Na jazyku jí přistál první výstřik, horký a lepkavý, potom druhý. Teď byla ona na řadě s počítáním, jak jeho stahy následovaly jeden po druhém. Tři, čtyři, pět, šest, sedm... V té chvíli si myslela, že je to nerozhodně. Ale ještě osmá dávka jí zavlažila hrdlo a čekala další. Nic už nepřišlo, bylo po všem.

„Můj bože,“ řekl. „Dělala jsi to jako nějaký expert.“

„Tak dlouho jsem čekala, než jsem si to mohla zkusit,“ řekla spokojeně a šplhala vzhůru do náruče toho mladého muže.

Nějakou dobu neřekli ani slovo, jako narkomani v rauši, s hlavami plnými soukromých oblaků a světel.

On poletoval nad tmavozelenými nekonečnými stromy amazonských pralesů. Pak tam bylo moře, ta pokojná rozloha bělomodravých odlesků... Nějaká holubice mávala křídly, vznášela se na azurovém nebi a vnitřní oko omámeného Floriana ji sledovalo. Florence si položila ruku na podřimujícího Gullivera.

„I okamžiky jako je tenhle ukazují, že život má cenu žít,“ mumlal si Florian.

****

Florence spala jako dítě, s pramínkem vlasů přes jedno oko. Ruce malátně roztažené. Paže v bok. Podpažní jamky byly vyholené, ale to jí prominul. Bude se toho muset ještě hodně naučit.

Lehl si zlehka vedle ní a diskrétně k ní čichal. Zvířecí aroma samičky po orgasmu smíšené s vůní L‘Heure Bleue. Políbil křivku jejích ramen a její rty. Probudila se.

„Můj bože,“ mumlala, „já jsem usnula... Kolik je hodin? Musím se dostat zpátky!“

Vstala a začala sbírat své šaty. Najednou ztuhla překvapením. Oči se jí rozšířily a pusa se bez hlesu pootevřela.

„Co se děje?“ zeptal se Florian.

„Floriane, to je úžasné!“ křičela.

Oběma rukama se chytla za hlavu a vydávala jakési vzlyky nebo se smála a zjevně to už nedokázala potlačit.

„Co je ti?“ řekl starostlivě.

„Floriane! Floriane!“ vyrážela ze sebe.

„Miláčku, řekneš mi o co jde?“

Sklonila hlavu a oči se jí zalily slzami. „Je to dost zvláštní,“ řekla, neschopná uvěřit nepopiratelnému důkazu. Kráčela kolem pokoje, nahá, rozzářená – a zpříma. Už nekulhala. „Už mě to nebolí! Necítím bolest v kyčli! Neuvěřitelné! Zázračné!“

Šel k ní a políbil ji na ucho, pod jemné kadeře vonící po L‘Heure Bleue.

„To není žádný zázrak,“ řekl klidně, „to je prostě láska, a to je vše. To je jediná skutečná terapie. Ovšem je to něco, co ti doktoři nikdy neřeknou.“

„Ale jak může bolest takhle zmizet? Tak úplně?“

Přecházela dopředu a dozadu, tiše plakala sama pro sebe, kráčela s triumfální radostí.

„Tělo je jediná entita, všechny kousky od hlavy k patě, od štítné žlázy po kotníky, od střev až k fantazii. Paul Valéry říkával: ‚Největším básníkem je nervová soustava‘.“

Florence dál napínala nohy a svaly. Byla v extázi.

„Tělo čelí psychickým i somatickým poruchám všemi svými silami. Když nedostává potřebný podíl sexuální rozkoše (nejintenzivnějšího lidského naplnění), začne se tělo rozpadat. A to samé platí pro mysl. A pak vznikají nejrůznější problémy: člověk trestá sám sebe nemocí, jak ukazují psychiatři. Když sexuální rozkoš zcela chybí nebo je jí málo, vede to k vážným chorobám různého druhu. Z abstinence se roznemůžeš. A cudnost – ať si kněží a moralisti říkají, co chtějí – není ctnost, ale nemoc.“

„Co to znamená pro moje potíže s kyčlí?“ zeptala se ho Florence.

„Tvoje touhy narážejí do cihlové zdi. Tvoje tělo musí čelit klatbě, mířící na jeho nejhlubší touhu. A v jistém smyslu se vzbouří.“

Zkoumala svou kyčli, jako kdyby bylo možné najít tam nějaké ozubení, které se v tom mechanismu zaseklo.

„K tvému tělu; dalo by se analyzovat a najít přesné místo, které klade odpor: tvoje kyčle. Nyní tvůj organismus znovu našel své uspokojení, vzbouření skončilo a bolest zmizela.“

„Je to zvláštní,“ prohlásila.

„Je to normální,“ dodal on. „Jediným skutečným lékem na tu nemoc je plné uspokojení tvých tužeb.“

****

„Mám pocit, jako bych se právě milovala poprvé,“ vyhlásila Florence.

Byla rozkvetlá, smyslně roztahovala paže do ohromného rozpětí. Její malá, mladistvá prsa z ní směle vyčnívala. Florian znovu obdivoval její postavu a pozoroval, jak ji její touha vzpružila.

„Můj manžel si nemyslí, že jsem smyslná,“ řekla a nepřítomně si jezdila prstem po holeni. „Myslí si, že ‚všechny ty věci‘ mě nezajímají. Milujeme se ve spěchu, bez jediného slova, a pak dobrou noc, to je všechno!“

Florian pozorně hladil její zadek. Předla jako kočka.

„Pokud jde o mě,“ řekl, „mám přítelkyni, jmenuje se Alice. Nejsme si příliš blízcí, dalo by se říct. A ona si o mně myslí, že jsem impotent. S ní se mi nikdy nepostaví. Není to tím, že by nebyla atraktivní, ale je na ní něco, co – aspoň v mém případě – potlačuje nebo brání erekci. Zkoušeli jsme se milovat několikrát a po každé to skončilo selháním. Má mě docela ráda, myslí si, že jsem impotentní se všemi ženami. Nikdy se jí nestalo, že by touha byla selektivní.“

„Můj manžel má o mě tak malý zájem,“ pokračovala Florence, „a dělá to tak povrchně, že po... sexu se musím uspokojit sama, po svém.“

„A je tohle to, o čem fantazíruješ?“ zeptal se jí Florian. Střídavě sál její bradavky. Pod jeho jazykem ztvrdly.

„Všechny takové obrazy se mi honí hlavou,“ řekla zasněně, „když si sama dělám dobře.“

„Povídej mi o nich,“ řekl, nově vzrušený.

„Až do dneška jsem si vždycky myslela, že je to špatné. Zakázané obrazy, které je třeba rozehnat. Teď vím, co mi chybělo. Ty jsi mi najednou ukázal pravdu o mně samotné. Mám naléhavou potřebu být milovaná. Jsem smyslná osoba.“

„Vypravuj mi svoje fantazie,“ řekl a pohrával si s jejími pubickými kudrlinkami. „Popiš mi, co vídáš ve svém erotickém biografu.“

„První ze všeho, ten dlouhý, tuhý, pevný čurák, který míří na mě... Jak často jsem o něm snila! Pak je to taky mužské torzo, svalnaté, opálené tělo, jde ke mně a bere mě do náruče...“

Očima bloudila po stropě, jako by tam viděla ještě jiné obrazy.

„To je všechno?“

Tři prsty levé ruky zavedl do její vlhké vaginy a dělal s nimi uvnitř krouživé pohyby.

„Hledám tvůj bod G,“ řekl jí.

„U mě,“ smála se, „je tam všude... Aaach, ano, dělej to tak dál... Ach, to je dobré, to je krásné...“

Gulliver vyskočil tvrdý jako bodák. Florian se přemístil nad Florence, aby mohli vychutnávat rozmanitosti lahodného pubického šimrání a třít se jeden o druhého.

„Svou pusou jsi mi způsobila velké blaho,“ řekl. „Teď bych se rád udělal hluboko v tobě.“

„Ach, ano,“ řekla.

Roztáhla nohy a ležela připravená.

„Je mi s tebou dobře,“ šeptala, když se do ní pomalu zanořoval.

Chvíli leželi nehybně a vychutnávali pocit penetrace. Blažený Gulliver cítil, jak jeho hlavičku drží pulsující škubavé záchvěvy uvnitř Florence. Z času na čas stáhla své svaly a tak ďobala do té pevné, zaoblené špičky, a tiskla ji.

„Ach, to je skvělé, to miluju, to je nádhera,“ ulevoval si Florian a myslel si, ano, je mi dobře.

„Hýbej se ve mně,“ naléhala.

Rozjel Gulliverův píst dovnitř a ven, záměrně v jeho plné délce.

„Ach,“ ozvala se, „myslím, že už to bude...“

„Počkej na mě“, řekl, „radši bych, kdybychom byli společně.“

Nasadili pozvolný, plně synchronizovaný rytmus. Florianovy výpady do Florence zkoumaly její hloubku. Břicho na břiše, prsa na prsou, ústa přilepená k ústům, šli do toho, poháněni silou větší, než si kdy sami představili, že by z nich mohla vycházet. To byl ten okamžik, věděl Florian, kdy to tělo prostě převezme. Už ho dál neovládal – jednoduše jen sledoval jeho intenzivní jízdu. „Nejkrásnější procházka, jakou kdy lidská bytost prošla,“ říkal si pro sebe.

Nechal tomu úplně volný průběh.

Spodní polovina jeho těla se hýbala jakoby z vlastní vůle, pro své potěšení, našla si svou vlastní kadenci, a Gulliverova hlava byla nateklá, jeho klacek se rozšířil. Florianovo srdce zdvojnásobilo svůj tlukot. Zdálo se, že krev pod jeho kůží se hromadila k ještě mocnějšímu pulzování. Všechna tato síla pramenila z nějaké mysteriózní logiky a všechna ta záhadná energie se sbíhala, aby to ohromující přirážení uspíšila do nejvyššího bodu – orgasmu.

Florian cítil, jak vlnění v něm přerůstá až na práh záplavy.

„Já budu...“ zajíkl se.

„Ano, ano...“

„Spolu?“

„Ano... já taky... s tebou,“ zadrhávala ona.

Znovuzrození svým šíleným tancem zaklesli se do sebe, těla sletovaná k sobě.

Sevřel jí ruku, jako by byla na smrtelné posteli a připravena na poslední cestu. Pak je přepadlo obrovské zemětřesení, mrštilo s nimi na nejvzdálenější okraj postele, předtím než dopadli znovu na břeh; neteční a zmatení, jejich jazyky ochutnávaly sůl a v jejich uších zněl ten nepolapitelný, mušlí rozptýlený zvuk moře.