Ani nevím, jak se to celé semlelo, a já se stal jedním ze členů místního volejbalového družstva. Dívčího. Abyste to pochopili, má dcera Věra tam začala chodit už v šesti a tak je logické, že jsem se za ty roky seznámil s její trenérkou, spoluhráčkami a některými rodiči. Manželka o její hraní sice měla také zájem, ale vzhledem k tomu, že krom zaměstnání měla na hrbu našeho mladšího syna i celou domácnost, měla méně času, než já. Postupně, během prvních let, tak nějak vyplynulo, že jsem dceru vozil na každý zápas. A pak i její další spoluhráčky. To abych nejel jen s ní a auto bylo vytížené… Po několika letech jsem už jezdil jen já a ještě jedna mamina. A trenérka Klára. Do třech aut se vlezlo celé družstvo, tak proč by měly jezdit další auta? Nebylo divu, že jsem holky znal pomalu lépe, než vlastní ženu. Nebyl jsem cizí, byl jsem jejich, patřil jsem k nim, byl jsem pro ně prostě druhý táta. Jde se mi pak divit, že jsem zahořel obrovskou a nehasnoucí láskou? Do všech, včetně Kláry? Mimochodem velice krásné slečny, které pomalu ujížděl vlak. Měla maličko přes třicet, nádhernou postavu, vytříbený vkus a pořád naivní představy. Divil jsem se. Po tom množství zklamání, které si za těch pár let prožila… Ani po tom množství nápadníků pořád nebyla těhotná a více podezřívavá. Do každého dalšího vztahu se tak vrhala po hlavě, jako kdyby to bylo poprvé. Ta její naivita mi ze začátku připadala divná, ale pak velice sympatická. Ale abyste si nemysleli, že lezla do postele s každým! To v žádném případě! Každému klukovi trvalo i čtvrt roku, než ji dostal pod sebe! A takových, co si počkalo, bylo málo. Žalostně málo.

À propos! Ta mamina, co na zápasy jezdila s námi! Jitka. Když jsme se potkali poprvé, byla víc širší, než delší. Ale pak zhubla, a jako kdyby vykvetla. Postavou se podobala své dospívající dceři, jen ta prsa měla větší. Ale i ty její dcerka začínala dohánět… Z toho, jak jsme se při fandění bavili, vyplynulo, že její manžel se vrhl na budování kariéry a na rodinný život mu nezbývá čas, ani chuť.

Jednoho dne se mi Klára svěřila, že město zkrátilo oddílu dotaci a ona nemá odvahu si říct o větší příspěvky. Měla strach, že když některé holky odejdou, zbude jich málo a oddíl skončí.

„Kolik ti chybí?” zeptal jsem se, aniž bych i na pikosekundu uvažoval o dávání vlastních peněz do oddílu.

„Asi padesát tisíc,” řekla nešťastně.

Nějakou dobu jsme spolu kecali, ale nic nevymysleli. Zvýšit příspěvek o tři, čtyři stovky bylo opravdu dost. Navíc se všechno okolo zvýšilo. Startovné, pronájmy… A to nepočítám to, že Klára měla za svůj sedmidenní dobrovolný úvazek pár stovek a na zápasy jsme jezdili za své… Suma sumárum, aby z toho člověk něco měl, musely by děvčata platit víc tak o patnáct stovek. Ale kde vzít tolik prachů?

Doma jsem to probíral i s dcerou, ale ta si nějaké starosti nepřipouštěla: „…, no tak co? Tak třeba nafotíme kalendář, prodáme ho a budeme mít peněz jak želez,” řekla a pokrčila rameny, jako kdyby to byla zcela normální a běžná věc.

Nad jejím dětským řešením situace jsem jen zakroutil hlavou. Jenže asi po týdnu, kdy jsem její nápad z legrace řekl Jitce a Kláře… Věřin nápad jim ale vůbec nepřipadal mimo mísu. Jen jej upravily, aby se kalendáře daly opravdu prodat a neležely nám pak někde ve skříni, z čehož se mi začínala točit hlava, a ještě ten den, začaly mezi holkami rozhazovat sítě. Mezi těmi nejstaršími samozřejmě. Nadšeně se přihlásilo pět, váhavě další tři a dvě po velikém přesvědčování. Chyběl nám dvě, protože rok má dvanáct měsíců. Volba tak padla na Kláru s Jitkou. Domluvili jsme se na sobotní dopoledne, ovšem doma jsme z pochopitelných důvodů o detailech chystané akce pomlčeli. Ráno jsem si vzal foťák, zkontroloval baterky a roztřesenou rukou jsem ho sbalil zpátky do brašny. Těšil jsem se. Proč to nepřiznat. Byl jsem rád, že mne holky jednohlasně zvolily za dvorního fotografa, i když to asi bylo hlavně tím, že jsem vlastnil pořádnou zrcadlovku, a ne jen obyčejný kompakt.

V devět jsme byli v tělocvičně. Holky se připravovaly v šatně, já si chystal své nádobíčko na parketách. Tedy stativ, foťák a doprostřed jsem jako dekoraci přitáhl i pár žíněnek, pár beden, kladinu… Když dovnitř vpochodoval zástup mladých holek v županech, rázem byly v tělocvičně stativy dva… Jen ten jeden byl schovaný u mne v kalhotách. Na čele mi vyrazilo pár krůpějí potu a vrásek, jak se mi doširoka otevřely oči, aby mi nic neušlo. Ve spáncích jsem cítil, jak mi buší srdce, a bylo mi jako před lety, když jsem si poprvé sáhl… Začali jsme opatrně a pomalu, protože ani pro děvčata to nebyla lehká a obvyklá situace. A taky jsme nevěděli, co vlastně a jak nafotit. Ale abychom platili profíka? Za co? A navíc z čeho?

Začala Věra. Jako moje dcera a vlastně i původce nápadu. Shodila ze sebe župan a odhalil mi své prádlo. Ne, že bych ho neznal, ale najednou jsem se na ni nedíval, jako na vlastní dceru, ale jako na krásnou, mladou holku, kterou ostatně byla. Na žíněnce, na koze, pod kozou a na koni i kladině, … Pozic bylo hodně. A totéž platilo o stavu oblečení. Nejdříve šla dolů podprsenka a nakonec i kalhotky. Nefotil jsem ale žádné porno! Intimní místa si Věrka neustále a důsledně kryta. Tu rukou, tu vlasy, nebo prostě jen tím, že se jinak postavila. Po hodině ji vystřídala Jitka a tu po půlhodině Klára. Zbývajících devět děvčat to už bralo skoro jako rutinu. A já vlastně taky. Začínal jsem tušit, co vlastně chci a alespoň v hrubých obrysech jsem už věděl, jak bude kalendář vypadat. Jaká bude titulka, jaké fotky budou v jednotlivých měsících… Už jsem se těšil, až začnu ty fotky upravovat. Skončili jsme až pozdě odpoledne. V šatně jsem se ocitl náhodou a jen proto, že po mně Klára chtěla, abych jí ukázal fotky alespoň na displeji. Kráčeli jsme někam vedle sebe a já ji ukazoval, jak to jí, ale i ostatním na fotkách sluší. Usmívala se a červenala, ale co to bylo proti tomu, jak jsem zčervenal já, když jsem od displeje zvedl hlavu a zorientoval se, kam jsme to došli. Že jsem v šatně, jsem poznal, jsem chlap a orientační smysl mám, ale ta místnost byla plná nahých a pobíhajících holek! Holek, co se jako mávnutím proutku přestalo přede mnou stydět a promenádovaly se mi pod nosem, jako kdyby jim bylo znovu šest, a ne o deset víc! Najednou jsem kolem sebe měl dvanáct párů různě velkých a tvarovaných kopečků a dvanáct různě vzhledných klínů a zadečků. To, co si děvčata ještě před chvílí v tělocvičně tak cudně zakrývaly, jsem měl nadosah!

„Prom…, promiňte,” zakoktal jsem se a z šatny klopýtavě vypadl ven.

Když jsem zavíral dveře, zaslechl jsem jen dívčí pobavený smích. Zapadl jsem na pány a tam jsem vytáhl svůj druhý stativ, který už od rána panáčkoval. Musel jsem si konečně ulevit, protože bolest, která mi šla od koulí, začínala být nesnesitelná. Hlavně po tom obrázku v šatně… Doma jsem si sedl do pracovny a začal s úpravami. Po třech hodinách jsem zjistil, že použitelných je jen asi sedm, osm fotek. Ostatní byly prostě hrozné. Moje dcera, Klára, Jitka, a její dcera Nikol. A ani ty s Katkou nebyly nic moc. Zvedl jsem telefon a postupně jim zavolal. Posypal jsem si hlavu popelem a domluvil se s nimi na termínech mých reparátů. A s Věrou jsem se domluvil osobně. Nebyla zrovna ráda, ale když jsem jí ukázal, co vyšlo těm posledním, a jak vypadá ona, připustila, že nová série nebude ke škodě.

„V pondělí, hned po tréninku,” sdělil jsem jí nejbližší termín.

Bude tam jen s Klárou, protože s ostatníma jsem už byl domluvený na jindy. V pondělí po tréninku jsem zase z tělocvičného nářadí připravil dekorace a chvilku počkal, až holky napochodují. Tentokrát jsem si dal záležet a nafotil jim takové obrázky, že by se za ně nemusely stydět ani modelky. Když jsem je Kláře zase při chůzi ukazoval, poskakovala radostí, jako některé její mladší svěřenkyně. Tentokrát jsem si dal pozor, abychom opět neskončili v šatně s Věrkou, která se prý nutně musela osprchovat, ale v šatně vedle.

„Vím, jak to pro tebe musí být hrozné,” pošeptala mi Klára do ucha a sevřela mi kmínek v pěsti.

Lekl jsem se a mimoděk nadskočil.

„Je to asi hrozné, mít na očích tolik krásy a nedostat ani kousek, že?” pokračovala, rukou mi zajela pod tričko.

Zavzdychal jsem a zavřel oči. Měla pravdu. Než jsem se vzpamatoval, klečela pode mnou a vytahovala mi ho z kalhot. Tomuhle se bránit nebudu, řekl jsem si. Když ho polkla, byl jsem rád, že jsem ji neodmítl. Uměla to. Ne jako nějaká kurva, co chce, abych se vycákal co nejdřív. Uměla to jako milenka co chce, abych si to užil co nejdéle. A já si to opravdu užíval. Věřte mi. Když jsem zavyl a zaťal půlky zadku k sobě, přitiskla se na mě ještě víc a nechala si všechno nastříkat do pusy. A když polkla, ještě si s ním nějakou dobu příjemně hrála. Prostě nádhera…

„Kláro,” zavzdychal jsem zmučeně, protože jsem konečně přišel k sobě a začal uvažovat hlavou.

Do této chvíle měl mé konání na povel jiný orgán…, „tos neměla…, neměli…, dělat,” zasténal jsem, protože mi ještě vcucla pytlík do pusy.

Chtěl jsem ji odstrčit, ale zároveň zůstat. Jsem jen chlap! Zdravý a pořád ještě plný sil. Teda ne už tak, jako před dvaceti lety, ale pořád schopen! Copak za to můžu?

„Ale nech toho,” odbyla mně laškovně a ještě jednou mi ho olízla, „nedělej ze sebe něco, co nejsi! Holky stejně říkaly, že za to, co pro nás děláš, bys měl něco dostat. Nebo dostávat,” usmála se potutelně a vstala.

Dostal jsem pusu na tvář a pak mě nechala samotného, abych mohl o jejich slovech přemýšlet. Těch několik slov mi opravdu k přemýšlení stačilo. Svou ženu mám rád. Jsem s ní, protože s ní být chci, ale, co si budu nalhávat, ta jiskra a zamilovanost byla ta tam. Spali jsme vedle sebe jako bratr a sestra už několik let. Až na pár náhlých vzplanutí, které se daly spočítat na prstech jedné ruky. A teď se mi tady nabízí… Mám raději utéct, nebo se zachovat jako chlap a zůstat? Tu noc jsem moc nenaspal, ale i přes to jsem se ráno cítil čerstvý a odpočatý.

Druhý den, mne čekalo focení Jitky s Natálkou. Připravil jsem se a čekal. Nikdo ale dlouho nešel, a při tom jsem se, když trénink končil, Jitky i její dcery ptal, jestli o focení ví! Zašel jsem do šaten, ale i když bylo rozsvíceno, nikdo tam nebyl. Jen ze sprch se ozývala voda. Opatrně jsem nakoukl dovnitř. Pod proudem vody stála Natálka. Její kůže byla lehce opálená a hladká, jako kůže novorozeně. Vypadala jinak, než v sobotu, navíc jsem viděl úplně vše, i když jen z boku… Stožár mi opět chtěl protrhnout kalhoty. Postavil jsem se tak, aby mne neviděla a vychutnával si ten boží pohled. Na kůži si hrála s pěnou, hladila se po ní, projížděla každý záhyb a u toho si bezmyšlenkovitě broukala.

„Je hezká, že?” ozvalo se vedle mně.

Málem jsem se podělal, jak ve mně hrklo. Jitka. Vyděšeně jsem se na ni podíval a začal něco blekotat, ale ona mi dala na pusu dlaň a pošeptala mi: „Stejně už nás všechny znáš! I mne!” dýchla mi do ucha a chytila mně přes látku kalhot za stožár.

Byl jsem opět ztracen. Zvrátil jsem hlavu dozadu, chytil ji pod zadečkem a odnesl ji do šatny. Rozhrnout župan, rozepnout a strhnout z ní krajku bylo dílem okamžiku. Prsa byla stále krásná a plná. Malinko povislá, ale na čtyřicet let… Z jejich hrotů, jako kdybych pořád cítil mléko, kterým kojila své děti. Včetně Natálky, která se mydlila vedle pod sprchou. Zvedl jsem jí nohu nahoru, odhrnul bokem proužek posledního kousku látky, co měla na sobě, zasunul stožár dovnitř a opřel si ji o stěnu. Vyšla mi nedočkavě vstříc a nohy mi omotala okolo zadku. Zasténala a pak jsme se oddali jen sobě. Musela být natěšenější, než já, protože sotva jsem několikrát přirazil, zasténala a celá se rozechvěla. Najednou jsem na zádech ucítil další pár rukou. Nebo mne tak zblbla a já přestal vnímat realitu? Trochu ano, ale v počítání rukou jsem se nespletl. Natálka. Opravdu jsem v tom byl nevinně! Musely se na mně domluvit, nebo tak něco. Za okamžik jsem ležel na zádech, a na kolík se mi napíchla Jitčina dcera. Jen jsem hekl a byl jsem uvnitř. Prsa, která jsem konečně mohl potěžkat, byla opravdu nádherným dědictvím a Natálka na ně mohla být patřičně hrda. I při své velikosti ještě nepotřebovala podporu a svůj tvar si držela díky mládí své majitelky. Ta si mne zkušeně osedlala a oddala se vlastním pocitům. Nevím, jak to zpětně hodnotit, protože podle sobotních Klárčiných slov jsem měl odměnu dostat já, ale podle toho, jak na mně Natálka dováděla, dostávala odměnu ona. A Jitka si už tu svou vybrala.

„Áá, … áááá! Úááá!!!” zařvala a roztřásla se.

Doklepala se a s mlasknutím si ho vytáhla za své ukojené mokré dírky. Sotva se ocitl na světle, vzala si ho do pusy Jitka. Neuměla to tak, jako Klárka, ta byla nepřekonatelná, ale přes to jsem poznal, že to nedělá poprvé. A jako kdybych byl jen myš a máma učila kotě jak si poradit…, vytáhla ocas z pusy a přenechala ho Natálce. Tohle jsem už nedokázal ustát. Tentokrát se šatnou ozval můj žalozpěv a bílá tekutina vystřelila ke stropu. Nikola se fascinovaně dívala, jak se první salva přistála na břicho a ty další níž a níž, až jen tak skoro volně vytékaly z dírky na konci ocasu ven. Do stříkanců zvědavě namočila špičku jazyka a pak si na něj trochu nabrala. A pak mi ty stříkance slízala, jako kdyby to bylo mlíčko. Prostě hravé a učící se kotě. Posbíral jsem se a dal se trochu dohromady. I holky potřebovaly chvilku, než se vzpamatovaly. Ty fotky ale, ty fotky, které jsme pak spolu udělali, byly ty nejlepší, co jsem měl.

S Katkou jsem byl domluvený až na pátek. Dříve prostě nemohla. Jestli jsem ale měl odvést skoro profesionální práci, potřeboval jsem, abych fotil s prázdným pytlíkem. Ve čtvrtek večer jsem se pořádně okoupal, celý se navoněl a přiblížil se ke své ženě. Polibek mi sice opětovala, ale na nějaké hrátky neměla náladu. Odbyla mně, že si mám nechat zajít chuť, protože je už pozdě a… Dál jsem ji neposlouchal. Chránila tu svou kačenku, jako kdyby ji měla pozlacenou. A mně čeká zítra Kačka. A ta má kačenku taky. A mladší. Kačenka s kačenkou… Usnul jsem s myšlenkami nejen na kalendář.

Ráno jsem se nemohl dočkat večera. V práci jsem nemohl rozumně dělat a na udivené otázky kolegů jsem odpovídal, že na mně asi něco leze. Kéž by to byla Kačka, říkal jsem si. Konečně jsem se dočkal. Nastal večer a chvíle, kdy jsem ji měl znovu fotit. Počkala na mně v šatně s tím, že chce vidět ty předešlé fotky. Ty jsem ale sebou logicky neměl. Pokrčila nos, že když chci, aby se mi ukázala, nemám si vymýšlet podobné výmluvy, ale říct jí to rovnou. Vstala a shodila ze sebe tričko i kaliopky a pak i prádlo. A ukázala se mi tak, jako skoro před týdnem. Vlastně víc. Už si svá intimní místa nezakrývala a naopak, nechala mně, abych si je pořádně zblízka prohlédl a dokonce si i sáhl. A taky jsem to hned udělal. Přitáhl jsem si ji na sebe a ochutnal. Její kůže byla mírně slaná, ale jemná a hladká, jako alabastr. A její jahůdky… Nic lepšího jsem v puse poslední dny neměl. Když jsem se přisál na její vyholenou štěrbinku, zasténala a zahýbala slastně pánví. Ty její šťávičky, co se jí z dírky řinuly… Voněly. Krásně a neodolatelně. Celá voněla. A klouzala. Prohnula se, zaklepala sebou a prudce několikrát vydechla. Nepustil jsem ji. Ani z rukou, kterými jsem ji majetnicky objímal, ani z pusy, ve které jsem měl všechny lupínky a jazykem jí rejdil mezi nimi. Zmítala se, tklivě volala, abych ji už nechal, ale když se vzepjala podruhé, přestala prosit a zaúpěla znovu. Až pak jsem se přesunul výše, cestou jí dal několik pohlazení rty a jazykem po bříšku, v pupíku a na prsou a pak jí vlepil šťastnou a mokrou pusu. Sáhla pod nás, chytila mne za kopí a zamířila s ním do své kačenky. Vklouzl tam, jako kdyby tam patřil odjakživa. Sevřela mi ho v dírce, nohy přehodila přes boky, přitáhla si mně a u toho mi ještě dokázala vyjít vstříc. A pak znovu a zase… Vlastně jsem skoro nedělal nic. O vše se postarala ona, i když byla pode mnou. Zavřela oči a za chviličku bylo vidět, jak se zase ztrácí, což pak dokázala novým zavytím a prudkými pohyby pánví. A taky tím, že jsem na ocase cítil, jak mne ta její hladová dírka polyká, jak se svírá v křečích a mačká mi ho, jako ve svěráku. Nebylo divu, že sotva se doklepala ona, začal jsem se zachvívat já. Povytáhnout, zarazit co nejhlouběji, vystříknout, povytáhnout… Svalil jsem se vedle ní, až když mi vyklouzl, protože jsem cítil, že tam prostě musím být co nejdéle. Katka mně začala pusinkovat na hrudi, pak na břichu a pak sjela ještě níž a ukázala mi na něm, že i ze zvadlého ocasu se dá vytřískat notný kus slasti. Pak si lehla vedle mne a mlčky jsme vedle sebe oddechovali.

„Tak půjdem na ty fotky, ne?“ zvedla se na lokti a podívala se mi do očí.

Přikývl jsem a šli jsme do tělocvičny. Nazí. Měl jsem strach, že fotky budou rozmazané, jak se mi klepaly ruce, ale stabilizátor mne podržel a fotečky vyšly přenádherně. Doprovodil jsem ji až domů, nafasoval pusu na rozloučenou a hlavou plnou vzpomínek a prázdnými koulemi, jsem se zašil do pracovny a konečně dal ten kalendář dohromady. Poslal jsem jej všem, ať se podívají, jestli nechtějí něco změnit, ale vrátily se mi jen pochvalné odpovědi. A druhý den na zápase, jsem dostal po puse od každé holky, co v kalendáři byla. Asi po měsíci čekání nám z tiskárny došel první balík s padesáti kusy. Holky na jednotlivých listech vypadaly ještě lépe, než na monitoru. A ještě lépe před objektivem, což jsme věděli jen my a úplně nejlépe na mém ocasu… Což jsem věděl jen já. První bednu jsme prodali během dvou týdnů a druhou za pár dní. Vánoce a Nový rok se překulil bez ohledu na nás a my jsme už museli myslet na nový kalendář. Jitka se mi začala revanšovat poměrně pravidelně, Klárka jen občas a než jsme na podzim začali fotit, mohl jsem se pasovat na vrchního norníka, protože se mi postupně revanšovaly všechny holky z oddílu. A nový kalendář šel na dračku ještě rychleji, než ten první..