Že já kráva se vůbec sázela! Nemohla jsem si pomoct, výhrou jsem si byla jistá na víc, než sto procent, ale k mé smůle, jsem se spletla. A Honza, je na koni. O co šlo? Vlastně jen o takovou hloupost, která se bez souvislostí špatně vysvětluje. Takže musím začít od začátku. Zkusím to zkrátit, ale nic neslibuju.

Po střední jsem šla na vysokou. Na právnickou fakultu. Prvák proběhl v klidu. Bála jsem se, ale bylo to zbytečné. Volno, a že ho bylo, jsme všichni trávili po hospodách. Pilo se hodně, nebo ještě víc. A tam začalo moje dnešní trápení. Bylo to nejdřív takové nevinné špičkování, ve smyslu, jestli to uděláš, víš, nebo dokážeš, ta já udělám to nebo ono, dám ti tamto a tak. Prostě klasické studentské sázky. Většinu sázek jsem vyhrávala. Když jsem si nebyla jistá, neriskovala jsem a vzdala to raději hned na začátku. Jenže pak přišel Honza a sázky zvedl. Když vypije deset piv za hodinu, dají mu všechny holky kalhotky. Když ne, bude chodit týden v sukni. Do toho se mi nechtělo. Výsledek jsem totiž nemohla nijak ovlivnit, ale holky mně přemluvili a nakonec jsme si plácli. Nevypil, jen se ožral jako prase, a mi se ulevilo. Ale sázku dodržel. Týden chodil v sukni. Sice skotské, i s koženou brašničkou, ale chodil. Jestli dodržel tradici i co se týče spodního prádla, jsme nezkoumali. I tak vypadal směšně. A tak to šlo dál a dál. A včera, přišel s další sázkou. Vědomostní. Kdo do minuty napíše, nejvíc děl Jakuba Arbese. Vsadila jsem se jenom já, ostatní holky to vzdaly. Cítila jsem se silná, protože literaturu miluju a na střední jsem platila za premiantku. A o co? O to, že budu týden chodit jen v krátké sukni a jen v tangáčích, a on bude celý týden, před hospodou, hodinu vyřvávat, že je debil.

„A ještě navíc, nám tady v hospodě, každý den, tu sukni nadzvedneš a ukážeš, že ty tanga máš,“ doplnil sázku a zasmál se, jak na mně vyzrál.

Byl to fakt debil a já chtěla, aby to dal na vědomí všem. S tím zvedáním jsem ale souhlasit nemohla.

„Hele, minisukni, beru. Tangáče, OK. Ale abych je vám ukazovala? To je už přes čáru,“ ubírala jsem si na podmínkách.

„Dobře. Tak já budu před hospodou vyřvávat, že jsem debil, a budu u toho mít tu sukni, co jsem měl minule. A aby to bylo spravedlivé, tak si vždycky tu sukni zvednu taky, ať vidíte, jak se takový kilt má nosit. Ale tu délku té sukně, ti určíme první den, abys nám neříkala, že minisukně pod kolena, je posledním výstřelkem módy“ zvýšil svou sázku.

Na tom něco bylo, a váhavě jsem sázku přijala. Minisukně je jasná, tak co budu řešit její délku? A navíc, stejně vyhraju… Připravili jsme si papíry a tužky a ostatní to odpočítali.

„Teď!“ zaječeli společně a mi začala tužka lítat po papíru.

Psala jsem jak mourovatá, úplně se do toho vnořila. A nejednou byl konec. Dali jsme papíry vedle sebe a spočítali to. Debil vyhrál o jediné dílo. Vítězně se zasmál a znovu si přihnul.

„Takže Soničko, zítra, až tady budeme všichni, postavíš se na židli a zvedneš si sukýnku,“ smál se a s ním i ostatní kluci.

Přikývla jsem, sázka je sázka. Asi po hodině navrhl další. Stejné podmínky, ale jiný spisovatel. Tolstoj. Alexej. Ruštinu jsem na střední měla jen já, takže bylo jasné, na koho je sázka namířená. Nemohla jsem ustoupit, i když tady jsem byla slabší.

„Dobrá, ale o co?“ řekla jsem odevzdaně.

„Já to mám jednoduchý. Když prohraju já, budu v sukni chodit místo tebe. Ale když prohraješ, tak si ty tanga zpod sukně vždycky sundáš a dáš je tady na stůl. A natáhneš si je až při odchodu,“ navrhl, „a ne tejden, ale dva,“ doplnil a čekal, co já na to.

To byla síla. Abych tady seděla, já, budoucí soudkyně jen tak naostro… Tolstoj, Tolstoj… Pak mi blesklo hlavou – Anna Karenina, Vojna a mír… Jasně, to dám!

„Beru,“ řekla jsem rychle, protože komu by se chtělo chodit celý týden v mini?

Papír, tužka, „Teď!“ …a po minutě porovnání.

Honza se začal smát. Nechápala jsem, proč. Já měla asi pět románů, on sotva tři.

„Popletla sis je, holčičko. Vojnu a mír a ty ostatní, napsal Lev Nikolajevič, ale sázka byla na Alexe. Alexej Konstantinovič, abych byl přesný,“ vyprskl smíchy a já se propadla do tmy.

Měl pravdu. Vzpomenula jsem si až teď a v hlavě mi začal chodit seznam toho, co napsal Alexej. No, tak to mne čekají úžasné dva týdny, řekla jsem si. Další pivo jsem si už raději nedala. Zato Honza, byl jako houba. S ostatními kluky spřádali další plány, ale to jsem nevěděla. Byla jsem pohroužena sama do sebe a litovala se.

„Hele, Soni. Co takhle ještě jed…jedna, poslední sázka. Do třetice všeho dobrýho i zlýho,“ nabídl zase, už notně společensky unavený Honza.

Podívala jsem se na něj, i na ostatní kluky. A holky. Všichni se tvářili natěšeně. Bodejť ne, byla jsem v tom sama a dělala jim zábavu.

„Jaká?“ zeptala jsem se sebevědomě.

„Na naše smy…smysly,“ řekl tajemně, a snažil se artikulovat.

Nechápavě jsem zvedla obočí: „Prosím?“

„Z kuchyně nám bu…budou nosit různý věci a my je… budeme muset rozeznávat jenom no…nosem,“ navrhl a potichu si říhl.

Nemám zrovna čich jako pes, ale na něj, v jeho stavu, jsem si věřila.

„A co bych jako měla vsadit tentokrát?“ řekla jsem, ale tak, aby bylo jasné, že tím ještě sázku nepřijímám.

„Pokud vyhraješ, budeš nosit jen tu suk… sukni. A pokud prohraješ, budeš chodit navostro celej měsíc a tady v hospodě, budeš zvedat sukýnku, kdykoliv tě někdo z nás o to po…požádá,“ řekl suše, podíval se na ně skelným pohledem a znovu si přihnul.

Rozmýšlela jsem se. Dlouho.

„Ne, to neberu. Prohrála jsem už dvakrát a do takového rizika se mi nechce,“ rozhodla jsem se nakonec a zavrtěla jsem hlavou.

„Tak já tu sázku zvednu. Dyž prohraju já, obě předešlý sázky se ruší a já si půjdu ven vyřvat plíce. V sukni, navostro. Ale když prohraješ ty,“ napil se znovu piva a udělal dramatickou pauzu, „tak bude tak, jek jsme se domluvili před tím a navíc vždycky vysekneš hlubokou poklonu,“ bouchl půllitrem o stůl, jako soudcovským kladívkem.

Naštěstí jsem seděla, jinak bych asi upadla. To chtělo jediné. Vodku. Zakývala jsem na vrchního a poručila si panáka. Vzápětí přistál přede mnou. Kopla jsem ho tam a podržela v puse. Polkla a začala se vyptávat.

„Co by to z té kuchyně nosili? Jídlo, nebo něco jiného? A co když to bude nerozhodně?“

Byla jsem sama sebou přesvědčena, že do toho nepůjdu, ale chtěla jsem si s ním alespoň pohrát a pak mu říct definitivní ne.

„Koření. Budeme mít zavázaný voči, abysme nic neviděli. Sahat na to, vochutnávat, a tak, se nesmí. Jenom čichat. Když to poznáš, pošeptáš to sousedovi. Ten, to jenom napíše na papírek. A tak pořád dokola. Kuchař nám řekne, kolik tam má druhů a my budeme hádat ze všech. A potom, co stolem projde všechno, se papírky porovnají a bude mezi námi jasno. Remíza je remíza, takže nikdo neprohrává, ale ani nevyhrává. A všechno, o co jsme se vsadili před tím, se ruší,“ řekl pravidla a znovu si říhl.

Vydělala bych nejen na výhře, ale i na té remíze, zvažovala jsem, ale Honza ani nepočkal, jak se rozhodnu, a přes číšníka si zavolal kuchaře. Něco se s ním domluvil, ten zakýval hlavou a za chvilku se vrátil.

„Mám tam tak deset druhů koření,“ řekl nahlas a podíval se na všechny okolo stolu, včetně na mne, „fajn,” přikývl, když jsem včas nereagovala, „maximum je deset bodů. Ale než začnem,“ zvedl se těžce od stolu, „dámy mne omluví,“ řekl a vrávoravým krokem odešel na záchod.

Holky se do mě pustily. Jedna byla proti, dvě pro, a kluků jsem se raději neptala. Ti se těšili, až Honza vyhraje a já se jim budu klanět. Hajzli jedni nadržený. Provokatér přišel zpátky, dopadl na židli a zase se napil.

Podíval se na mně: „Tak jak ses rozhodla, Soničko? Budeš si zvedat sukni, nebo se to pokusíš zvrátit?“

Díval se, ani ne tak skelným, ale spíše hladovým pohledem. Přitom měl v sobě deset, nebo možná i více piv. Vypadal opile, choval se tak, ale ty jeho oči… I když mne měly varovat, já kráva jsem kývla potřetí. Dneska bych si nejraději kopla do ksichtu. Seděla jsem za stolem, mezi hulákajícími kamarády, kteří právě prožívali neskutečnou radost. Jestli prohraju, soudkyně ze mě nikdy nebude, honilo se mi hlavou. Lenka s Matějem si vyměnili místa, prý abychom nemohli podvádět. Honza požádal číšníka o utěrky a těmi jsme si zavázali oči. Neviděla jsem nic. Matěj byl při zavazování pečlivý. Doufala jsem, že ani Lenka svou práci neodflákla. Pod nos se mi dostala první miska.

„Kmín,“ zašeptala jsem Matějovi do ucha.

Neřekl nic, ani jestli to kmín byl, nebo ne. Další miska a další název. U šesté jsem zaváhala. Něco mi to připomínalo, ale co…?

„Anýz,“ zašeptala jsem nakonec Honzovi do ucha.

Další v pohodě a pak zase stejná vůně. Do háje, že bych se spletla? Zopakovala jsem znovu, že jde o anýz a čichla si k další misce. Tady jsem byla v koncích. Nic mi ta vůně neříkala. A stejně tak ani vůně poslední misky. Oslepilo mně světlo, jak mi sundal ten hadr z očí. Rozkoukala jsem se a Lenka i Matěj dali lístečky vedle sebe. Ten hajzl, to ožralé hovado, mělo názvů devět, a já jen šest! Prohrála jsem! Kluci začali hulákat, plácat Honzu po ramenou a gratulovat mu k výhře. A také si navzájem gratulovali k očekávané podívané. Když se trochu uklidnili, řekl mi Matěj, že jsem si popletla anýz s badyánem a nepoznala jsem estragon a kardamom. Koření, které jsem v životě neviděla. Holky mně litovaly, ale mi nebylo do řeči. Od zítřka, po celý příští měsíc, budu klukům ukazovat nahý zadek a ještě se jim u toho budu klanět. Moje vina, ale sázka je sázka. Nedokázala jsem si ani představit, že bych svůj slib nedodržela. Ani smlouvání mne nenapadlo. Druhý den ráno jsem si oblékla krátkou sukni a pod ní jsem si nevzala nic. Celé dopoledne jsem byla nesvá, měla jsem pocit, že se na mne všichni dívají, ale asi šlo jen o moje dojmy. Postupně jsem si zvykla a pak i na to celé zapomněla. K večeru, si mi sice nechtělo, ale musela jsem do hospody. Okolo stolu seděli všichni kluci, kromě Honzy. Bylo poznat, že si bez Honzy netroufnou. Mohli říct hned, ať jim ukážu holou prdel, ale zjevně čekali na toho, kdo to spískal. Na něj. Pak přišla Lenka, pak Radka s Alenou, a Honza pořád nikde. Dala jsem si jenom malé pivo a kafe. Žaludek se mi svíral a já nemohla vydržet. Poposedávala jsem si, neustále rovnala sukýnku a ohlížela se ke dveřím. Na dveře jsem necivěla sama. I kluci je hypnotizovali. Ovšem já si přála, aby se neotevřely, a oni si chtěli přesný opak. Asi proto, že jich bylo víc, byly jejich tužby vyslyšeny. Dveře se otevřely a v nich se objevil rozesmátý Honza. Ještě si pořádně nesedl a už měl na stole první pivo. Už od dveří se na mě díval a ani teď, ty oči ze mě nespustil.

„Soníku, mám pro tebe ještě jeden návrh. Buď to necháme, tak jak to je po celý měsíc, nebo tady dva dny budeš obsluhovat nahá…,“ navrhl a nejen já, ale i ostatní vyvalili oči.

Zavrtěla jsem hlavou. Ani obsluhu nahoře bez, bych nebrala. Ani na hodinu, natož na celé dva dny.

„Ne, Honzo. Děkuji za nabídku, ale neberu ji,“ odmítla jsem ho rozvážně.

Držela jsem se, aby se mi při tom netřásl hlas. Měla jsem slzy na krajíčku a do smíchu mi nebylo.

„Škoda, že sis ani nevyslechla, vo co mi šlo,” povzdechl si a pokrčil rameny, „ale jak chceš. Tak se postav, tady,“ sáhl za sebe a přitáhl židli od vedlejšího stolu, „na tu židli,“ upravil ji tak, aby byla ani ne půl metru od něj, „a my ti řekneme, jak dlouhou budeš tu sukni mít,“ uzavřel a pohled se mu ze židle vrátil na mně.

Ve mně by se krve nedořezal. Už tak, jsem ji měla krátkou! Byla nad kolena, skoro do půlky stehen, a on ji chce ještě zkracovat? A navíc nahoře, na židli, kde mi po ní bude úplně v klidu čumět? Zavrtěla jsem zase hlavou, ale něco říct, na to jsem neměla. Cítila jsem, jak nejen že rudnu, ale že mi přes krajíček spodních víček, začínají přetékat slzy. Musel si toho všimnout, ale bylo mu to očividně jedno. Když se ozvala Lenka, že to už přehání, okřikl ji, že jsem se neměla sázet. Lenka ztichla a ostatní holky dělaly, že tam vůbec nejsou.

„No?“ řekl hlasitě a znovu poklepal na sedák židle, „jenom si vzpomeň Soníku. Máš nosit sukni, jejíž délku ti určíme první den. Je to tak?“

Je, a já mu musela dát zapravdu. Slabě jsem přikývla a vstala. Maličkými krůčky, jsem se došourala až k němu a opatrně, si na tu prokletou židli vylezla. Podíval se na mně zespod a spokojeně se usmál. I ostatní kluci se usmívali a vzhlíželi na mé holé a skoro obnažené nohy. To jsem ale ještě netušila, že je budu mít obnažené ještě víc. Honza mi vzal lem sukně a pomalu ho posouval nahoru. Díval se mi provokativně do očí a čekal, co já na to. Chvilku jsem ho nechala, ale když z délky ubral skoro deset čísel, chytla jsem ty ruce tam, kde byly.

„To by stačilo, nemyslíš?“ řekla jsem naštvaně.

Slzy mi z očí zmizely a já necítila jen strach, ale hlavně jsem byla naštvaná. Na něj, že si se mnou tak hraje a na sebe, že si to musím nechat líbit. Jen zavrtěl hlavou a přes to, že jsem mu ty pracky držela, začal je posouvat zase výš a výš. Zastavil se někde těsně pod zadkem. Tak dlouhé, vlastně krátké sukně, se nosí jedině někde v bordelu!

„Tak tohle, Soničko, tohle je ta dýlka sukýnky, kterou vod teďka budeš nosit. A teď si ji hezky zvedni a nezapomeň na poklonu,“ řekl mi, jako kdyby mi byly tři roky a on mi vysvětloval, že se po záchodě myjí ruce.

Chtěla jsem z té židle slézt, ale sotva jsem dala jednu nohu kousek pod sedák, zarazil mně: „Copak? Podmínka zněla, že si tu sukni zvedneš hned, když tě o to někdo požádá, ne? Tak šup, ať to máme za sebou,“ připomenul mi něco, na co jsem ani nepomyslela.

Zavřela jsem oči, nadechla se a… Co nejrychleji jsem si sukni vyhrnula nahoru, udělala úklon směrem k Honzovi a snad ještě rychleji jsem se narovnala a dala sukni zpátky přes nohy. Byl to mžik, sice mi to připadalo jako věčnost, ale rychleji jsem to neuměla. Jenže Honza byl sígr, prolezlý špatností.

„Počkej, počkej, Soníku. Takhle by to nešlo…!“ zakýval prstem otcovsky a zavrtěl hlavou, „ne, ne, ne… Měla jsi dát sukni nahoru, abychom si mohli zkontrolovat, jestli nemáš kalhotky. To zaprvé. A ta poklona, měla být poklonou až k zemi. Ne její náznak! Musí v ní být elegance a musí z ní být poznat, že tomu, komu se klaníš, prokazuješ nějakou úctu. To je poklona. A o tohle ses vsadila. Tohle máš, a budeš, dělat,“ dodal hlubokým a ledovým hlasem.

Hospoda už tak byla zticha a civěla jen a jen na mně. Ale po tom, co mi řekl, přestaly i mouchy bzučet a hodiny tikat. Po dlouhé době, kdy mi to pořád ještě nedocházelo, se v hospodě rozhučel takový hluk, že i kdybych začala křičet, nebylo by mně slyšet. Každý mluvil jeden přes druhého, vykřikovali a bouchali do stolu, ale hlavně se těšili, až poslechnu.

„Tak podívej,“ zařval Honza, ale jen proto, abych ho vůbec slyšela, „vždycky, když neposlechneš, dostaneš trest. Jistě to, jako budoucí právník, chápeš. Dejme tomu…, pětadvacet na prdel. To je takový zažitý a obvyklý…,“ zahloubal se a jeho hlas se pomalu ztratil v tom neutichajícím hluku.

Netuším, jestli to slyšel i někdo jiný, ale stačilo, že jsem to slyšela já. U Honzy jsem si byla jistá, že svou hrozbu splní. A takovouto, i s chutí. Vykasala jsem si sukni nad pas, a udělala takovou poklonu, že by mi mohla závidět jakákoliv dvorní dáma. Ti, co byli za mnou, dostali samozřejmě plný a celkem i dlouhý pohled tam, kde ještě nikdo nebyl. V té samé chvíli, hospoda zase ztichla. A v následující zase vybuchla. Honza mi galantně pomohl z židle, když se ozval potlesk. Kluci vstávali, plácali rukama a zjevně se skvěle bavili. Sklidila jsem aplaus na otevřené scéně… Každou chvilku na mně nějaký zakýval a požádal, abych mu ukázala, že nemám kalhotky. A vždy jsem musela zvednout sukni a poklonit se. Naštěstí pro mne, Honza rychle usadil ostatní chlapy z hospody, kteří chtěli kontrolu dělat taky. Sázka, platila jen pro náš stůl. To bylo sice fajn, ale nikdo nemohl nikomu bránit, aby se taky nepodíval. Za tu hodinu a půl, co chybělo do zavíračky, nebyl v hospodě nikdo, kdo by moji pipinku neviděl. A to včetně kuchaře. Vlastně jsem si ani nesedla. Další den, byl naštěstí pátek. Sice jsem musela po škole a kolejích běhat v krátké sukni, pod kterou jinak nosím kaliopky, ale i přes to, že se mi zdálo, že na mně kluci koukají víc, než kdy jindy, nevšímala jsem si toho. Těšila jsem se domů. Ale hlavně na to, až si oblíknu normální kalhoty a nastoupím do vlaku. Po poslední přednášce jsem mazala na kolej, kde jsem se převlíkla do vytoužených riflí a sbalila věci na vyprání. Vypadla jsem z pokoje a zamkla, protože Marie, tedy moje spolubydlící, byla na cestě domů už od dopoledne. Dole na vrátnici jsem narazila na Honzu. S úsměvem mně jemně chytil za paži.

„Ale copak Soničko? Ty naši domluvu nedodržuješ?“ řekl mi sladkým hlasem, ale mně tím úplně zmátl.

Hleděla jsem na něho s nechápavým výrazem a v hlavě se mi honilo všechno, kromě důvodů, co nedodržuju.

„Měla jsi v sukni chodit měsíc, ne necelé dva dny,“ řekl stejně sladce.

„Ale já myslela, že to platí jenom pro školu a do hospody,“ odpověděla jsem naivně, naprosto šokována jeho verzí.

„Tak to jsi asi špatně poslouchala, holčičko. Měsíc je měsíc, včetně víkendů. Tak zpátky nahoru a kalhoty dolů,“ zasmál se, a aniž by mně pustil, otočil mně zpátky k výtahům.

Vyjel se mnou do patra a dovedl mně k pokoji. Odemkla jsem a otevřela dveře. Chtěla jsem mu popřát pěkný víkend a v pokoji se zavřít, ale Honza mně stále držel a pustit mně nehodlal. Natlačil se za mnou a zavřel dveře.

„Tak mi ještě ukaž, jestli dodržuješ další část sázky a jsi naostro,“ řekl mi do ucha a konečně mně pustil.

Nechal mně stát v uzounké chodbičce a vešel dál, do pokoje se dvěma postelemi, stoly a dalšími věcmi. Posadil se na postel a opřel se o zeď. A podíval se na mně. Bylo mi jasné, na co čeká. Na můj striptýz. A že kalhotky mám, jistě věděl. Obrátila jsem oči v sloup, proklela sebe i jeho, a povolila si pásek. Pak i knoflíček a zip. Kalhoty jsem přetáhla přes boky ke kolenům a ukázala svoje bílé kalhotky. Neřekl nic, alespoň prozatím. Vysoukala jsem se z riflí a ty přehodila přes židli. Postavila jsem se před něj a čekala.

Chvilku neříkal nic, ale pak se naklonil dopředu a řekl: „Co ty gaťky? Nechceš si je dát k těm gatím?“ a podíval se mi do očí.

Oba jsme věděli, že chce vidět to, co včera v hospodě. A já se modlila, aby nechtěl víc. Palce jsem zaklesla za gumičku a kalhotky putovaly stejnou cestou, jako rifle. Sice jsem si před klín dala ruku, ale i tak byl konečně spokojený. Alespoň jsem si to myslela.

„Při tom sázení, jsme se dohodli nejen na pravidlech, ale taky na tom, že pokud je nebudeš dodržovat, bude následovat trest. Je to tak?“ zeptal se mně a zase si udělal pohodlí.

Slabě jsem přikývla. Dohodli jsme se, ale s trestáním, přišel jen on a po všem. Ale nemělo cenu vzdorovat.

„Takže. Zasloužíš si dva tresty. Jeden za to, žes neměla sukni a druhej, žes měla gaťky. Kdyby to byly alespoň tanga, možná bych přimhouřil oko, ale tady tydle, pro starý báby,“ podíval se na kousek bílé látky na riflích.

Nevím, jestli sleduje módu, ale toto určitě, kalhotky pro starý báby nebyly. Ale vzápětí ve mně hrklo. Dva tresty, to je padesát ran! To přece nemůže myslet vážně!?

„Honzo, prosím, já fakt nevěděla, že to platí i na víkendy. Prosím, nešlo by to nějak jinak? Nemohl bys mi to třeba odpustit?“ škemrala jsem a pokusila se i o úsměv.

Prosebný úsměv, kdy se na chlapa podíváte, jako kdyby zespod, ještě více otevřete oči a…

„Ne,“ přerušil moje holčičí kouzlení, „neznalost zákona neomlouvá, že?“ poučil mně ironicky.

„Ale dám ti vybrat. Buď teď a tady, něčím, co si vyberu já, nebo v pondělí v hospodě, sice jen rukou ale nejen ode mne, ale taky od všech kluků,“ pousmál se se špatně skrývanou radostí.

No, dlouho jsem se nerozmýšlela. Raději hned, ale jenom před ním, než později, ale přede všemi.

„Teď,“ špitla jsem a znovu se na něho podívala jako školačka, která jen nenapsala domácí úkol.

Nic, nezabral, ale na druhou stranu, proč by taky měl. Najednou byl pryč. Rychlostí světla vstal a zmizel. Jen po mně při odchodu štěkl: „Počkej!“ a byl fuč. Oblékla jsem si alespoň tu sukni, ať tu před ním nejsem jen tak. Sotva jsem do ní vklouzla, byl zpátky. Nevím, kde má pokoj, ale podle rychlosti to vypadalo, jako kdyby bydlel vedle. Vřítil se do pokoje a v ruce třímal dlouhý prut. Nikdy jsem nic takového neviděla, ale hned jsem věděla, o co jde. Rákoska. Asi metr dlouhá a silná, jako malíček. Cítila jsem, jak mi nohy vypovídají službu, a i když se mi srdce rozbušilo na nejvyšší rychlost, zatočila se mi hlava.

„Tak tohle jsem chtěl použít už dávno,“ řekl s úsměvem a pohledem na tu dlouhou věc.

Ještě chvilku ji takto laskal očima a pak je upřel na mně. Teprve teď si všimnul, že jsem v sukni.

„Takhle by to ale nešlo, Soni, takhle ne,“ zakroutil hlavou a sedl si zase na postel.

„To bych připustil jen v tý hospodě, ale tady, v soukromí… Tady to bude přesně podle pravidel. Ale raději ještě naposledy. Chceš trest tady, nebo v hospodě?“ podíval se na mně přísně.

Takového jsem ho nikdy neviděla. Opravdu z něj šel strach. A já se taky opravdu začala bát.

„T…ta…dy,“ vykoktala jsem ale.

Zuby mi cvakaly o sebe, jako v kreslené pohádce. Kdybych tou postavičkou nebyla já, možná bych se i bavila, ale takhle…, se bavil někdo jiný.

„Výborně. Jen ještě jedna věc. Teď už není cesty zpátky. Uvědomuješ si to?“

Přikývla jsem. Slabě, trhavě, ale bylo vidět, že souhlasím.

„Takže to uděláme takhlenc. Vod teď, mně budeš poslouchat na slovo. Když ne, trest ti zvednu, nebo i změním, podle vlastního uvážení. Rány si budeš sama počítat. Pokud se zmejlíš, rána neplatí a vopakuje se. Když budeš hodně ječet, vyvoláš srocení davů a já neručím, že bychom tu pak neměli svědky tvého trestu. Schválně jsem nezamk, abys měla motivaci a ovládala se,“ usmál se a pokračoval.

Já zatím v obličeji úspěšně střídala všechny barvy.

„Celá se svlíkneš a klekneš si do kouta, s předpaženejma rukama. Já zatím připravím vše k vykonání trestu. Rozumělas?“ zvýšil hlas a z postele se zase zvedl.

Byl ode mne asi metr a půl a švihl rákoskou do vzduchu. Zasvištěla kolem mě. Na rukou jsem ucítila vzduch, který ostrým švihnutím rozrazila. Zděšeně jsem malinko kývla hlavou a začala s knoflíčky u halenky. Trvalo mi to dlouho, než jsem je všechny rozepnula a halenku si odložila na židli k riflím a kalhotkám. Pak jsem si sáhla za sebe a chvilku bojovala se zapínáním. Prsty se mi třásly a já se nemohla pořádně trefit. Nechal mně tak, vůbec mi nenabídl pomoc, jak jsem i čekala, že toho zneužije. Nakonec se mi ji rozepnout podařilo. Sundala jsem ramínka, přidržela košíčky a podívala se na Honzu. Ten nic. Jen stál a pohrával si s rákoskou. A díval se na mne. Přísně, hladově, neústupně… Všelijak, jen ne s pochopením, nebo odpuštěním. Kousla jsem se do rtu a s jednou rukou přes prsy jsem tou druhou svlékla i sukni. Sotva spadla k zemi, byla moje ruka před mými chloupky.

„Celá,“ řekl jen a podíval se ke kotníkům.

Jistě, i ponožky, jak jinak…, pomyslela jsem si. Musela jsem odkrýt obě intimní místa a ponožky putovaly na židli. Rovnou jsem tam hodila i tu sukýnku. Honza si mně přeměřil a chvilku se zase jenom díval. A měl jistě na co.

„Klekni se ke zdi,“ řekl úsečně.

Poslechla jsem. Měla jsem ho asi poslat někam, ale v té chvíli, mi prostě rozum vypověděl službu. Natáhla jsem ruce před sebe a on mu na zápěstí položil tu věc.

„Běda, jestli ti spadne…,“ pohrozil.

Byla lehká, ale když jsem si uvědomila, že mi za chviličku bude přestávat na prdelce… Málem mi spadla, jak jsem se celá rozklepala. Za mnou jsem slyšela, jak chodí po pokoji, něco přesouvá a zase chodí…

„Postav se!“ zaznělo za mnou.

I s tou rákoskou, opatrně, aby mi nespadla, jsem se postavila.

„Otoč se!“ štěkl po mně hned, co jsem stála na nohou.

Pomalu jsem se otočila. Díky tomu, že jsem měla ruce před sebou, jsem se neměla jak zakrýt. Styděla jsem se, jako ještě nikdy, ale strach, že mi ještě přidá, nebo že trest odloží na pondělí…, do hospody… Přejel si mně od hlavy k patě. A znovu a znovu. Bylo na něm vidět, že je vzrušený. Měl oči dokořán a rychle dýchal otevřenou pusou. Před ním stála židle.

„Na tu židli si klekneš, vohneš se přes ni a dostaneš první část trestu. Pak si vodpočineš a ve stoje, dostaneš druhou část,“ řekl, vzal mi rákosku z rukou a poklepal s ní o židli, asi abych věděla, co to židle je.

Jako kdybych to nebyla já, jsem ho poslechla. Klekla jsem si a ohnula se přes opěrák, až se mi do podbřišku zařezal jeho okraj. Posunul mi ruce co nejníže, trochu mně ještě upravil a postavil se za mne.

„Nezapomeň si počítat,“ uslyšela jsem za sebou a pak, bez dalšího varování, mi na prdelku přistála první rána.

Vyrazila mi dech. Před očima se mi zatmělo a moje já, přestalo existovat. Všechno se mi smrsklo jen do toho proužku, který rákoska nechala na zadečku. Moje ruce automaticky pustily židli a přesunuly se dozadu. Zároveň jsem se narovnala a zařvala. Ten hajzl, mně hned chytil za vlasy a zacloumal se mnou. Ruce pustily pozadí a chytily vlasy, aby zabránily jejich vyškubání i s kořínky.

„…, jsem říkal?“ zaznělo, jako kdyby z dálky, „tímto sis vysloužila další přídavek! A jestli nepřestaneš ječet, rád ti přidám!“ zacloumal se mnou ještě jednou a já konečně ječet přestala.

„Prosíím! Já to nevydržím! To hrozně bolíííí!“ začala jsem plačky žadonit.

Jako kdyby mně neposlouchal. Přinutil mně znovu se ohnout přes opěradlo a pak mně pustil.

„Dalších pětadvacet,“ oznámil mi suše.

Pro mě to byl rozsudek smrti. Nevydržím ani deset! Natož padesát, a už vůbec ne pětasedmdesát.

„Takže znovu, holčičko. A dělej tak, abychom se vůbec dobrali konce,“ řekl klidně a jen tak, mně tou lískovkou klepl.

„Jednáááá!“ zařvala jsem.

Úplně jsem cítila, jak se usmál. Uslyšela jsem hvízdnutí a ve stejný okamžik další ostrou bolest. Jako kdyby mně tam bodla sršeň.

„Dvěééé!“ zaječela jsem a začala znovu bulit.

Po každé ráně, kterou mi uštědřil, jsem se snažila nějak počítat. Jestli jsem nějakou vynechala, nevím. Jednotlivé štípance se slily v jeden, ale nekončící. Jako kdybych se do toho sršního hnízda posadila. Dopočítala jsem dvacet pět a zvadla. Byla jsem na konci svých sil. Mohla jsem se postavit a dokonce mi dal napít. To, že jsem nahá, jsem už neřešila. Stejně už viděl všechno. Alespoň jsem si to myslela.

„Teď se postav hezky rovně, rozkroč se a ruce si dej za hlavu,“ řekl mi, když jsem se malinko vzpamatovala.

Hrnkem s vodou jsem zaklepala o stůl a postavila jej na něj. Poslechla jsem. Ještě než začal, jsem se ho znovu snažila přemluvit, aby mi odpustil, že to je absurdní aby mně mlátil, ale jenom co na mně zařval, ať držím kušnu, sklapla jsem. Jen bulit jsem nepřestala. Na mou prdelku začaly znovu dopadat nové rány. Na jiná místa, malinko výše, ale stejně bolestivě, jako před chvílí. Dopočítala jsem další sérii. Sotva jsem dořekla „Padesát,“ podlomila se mi kolena a klesla jsem k zemi. Schoulila jsem se do klubíčka a jenom bolestivě vzlykala. Abych řvala, bědovala, nebo ho zase prosila, na to jsem už neměla sílu. Byla jsem na dně. Probralo mně zase jeho zacloumání za vlasy.

„… vstávej! Jsme teprve ve druhé třetině!“ uslyšela jsem.

Viděla jsem ho jako v mlze. Moc víc jsem nevnímala. Jen ta slova a bolest zadečku. Namáhavě jsem se zvedala z podlahy. Teprve teď jsem si všimla, že ležím v nějaké louži. A pak mi došlo, co to je. Moje vlastní moč. Asi jsem to musela pustit. Jestli až teď, nebo když jsem dostávala… Na výsledku to nic nezměnilo. Byla jsem zbitá a počůraná. Víc ponížená jsem být nemohla.

„Než budeme pokračovat, běž se umýt a vytři to tu,“ řekl suše a posadil se na židli, na které mně bil.

Motala se mi hlava, všechno ke mně doléhalo, jako z dálky, ale vnímala jsem. Špatně, ale vnímala. Abych se mu postavila na odpor? Jak? Nahá, zbitá, počůraná… Koupelna byla společná s druhým pokojem. Naštěstí pro mne, už byli všichni doma. Vlezla jsem si do sprchy a pustila na sebe teplou vodu. Málem jsem z té sprchy vyletěla ven, jak mně teplá voda poštípala na prdelce. Otočila jsem kohoutkem a přidala více studené. Opláchla jsem se ve vlažné vodě a podívala se dozadu. Obě půlky byly rudé s tmavě modrými pruhy. Přidala jsem ještě více studené a bolavý zadek si zchladila. Malinko se mi ulevilo. Bolest se ale ozvala hned, jak jsem na něj dala ručník. Ten jsem na něj jen opatrně přikládala, ale každý dotyk mi hlásil, že jsem po výprasku. Ta sprcha, mně malinko vzpamatovala a mlha před očima se rozplynula. Vzala jsem hadr a kyblík a šla po sobě uklidit. Musela jsem na čtyři, abych to pořádně vytřela. Že u toho vystrkuju zadeček, a on mi vidí až do kuchyně… Bylo mi to jedno. Odnesla jsem kyblík a vrátila se zpátky.

„Do kouta a kleknout,“ ukázal mi, kam, „a ruce za hlavu,“ doplnil, sotva jsem si klekla.

„Ta prdelka se ti vybarvuje moc hezky, Soničko,“ řekl uznale.

Neřekla jsem nic, co by taky mohl chtít slyšet?

„Myslím, že až se v pondělí v hospodě ukážeš, bude plno otázek, jak jsi k tý barvě přišla. Navíc nebude jen modrá, že?“ řekl posměšně.

Zavřela jsem oči. Měl pravdu. V pondělí ukážu všem, že ji mám zbitou. A budou se ptát a budou chtít, abych ji ukazovala. Asi bych se měla naučit chodit v předklonu.

„Tak hele, mám tu pro tebe návrh. Tu poslední sérii ti vodpustím, ale zadarmo to nebude,“ řekl a ve mně svitla jiskřička naděje.

Ale tu hned zadupal, jen co mi řekl, co po mně chce.

„Každou jednu ránu, vyměním za jedno číslo s tebou. A abys nemusela ukazovat prdel,“ řekl, a na mně šly mrákoty, „tak každýmu klukovi to budeš dělat hezky pusou. Každej den, celej tejden. A pod stolem. Bereš?“ svět se se mnou zase zatočil.

Svoji kačenku, jsem si chtěla chránit po celou dobu, dokud nedostuduju a nedám ji někomu, koho si vyberu za manžela. Nejsem staromódní, s pár klukama jsem chodila, ale skončilo to jen u toho kouření. Začala jsem bulit nanovo. A taky mi s každou uroněnou slzou docházelo, že moje plány na neposkvrněné manželství se hroutí. Těch dalších pětadvacet nevydržím. A abych ukazovala zbitou prdelku ostatním a odrážela jejich blbé dotazy… Stejně by jim to vyzvonil. A jestli po tom všem, budu moct dělat své vytouženou profesi soudkyně…? Pomalu se začaly rozplývat i tyto sny. Nechal mně svému trápení, dokud mi nedošly všechny slzy. Venku se mezitím notně zešeřilo. Rozsvítil a posadil se zpátky na židli.

Nasucho jsem polkla a zkusila ho ještě jednou uprosit: „Honzíku, pro…“

„Počkej, neslyším tě. Postav se a řekni mi to ještě jednou.“

Postavila jsem se čelem k němu.

„Hon…,“ ale zase mně přerušil: „Postav se, jak máš! Nohy vod sebe a ruce za hlavu!“ přikázal přísně.

Poslechla jsem. Klepala jsem se, a zrak se mi znovu zastřel slzami.

„Honzíku, prosím, nejde to nějak jinak? Vždyť to měla být jenom legrace,“ rozškrtala jsem se.

Zakýval hlavou a na tváři vyloudil široký úsměv.

„Jo, měla a taky je, ne? Jestli to vidíš jinak, je tvůj problém. Takže?“

„Ale to je vydírání!“ zvolala jsem v poslední naději, že to ještě nějak zvrátím.

„Není. To jsou podmínky, holčičko. Neměla ses sázet. Každá sranda něco stojí. A pořád máš na výběr. Vysázím ti poslední díl, a pár dní budeš běhat v minisukni. Nebo to druhý,“ řekl a usmál se ještě víc.

Vydírání to bylo, protože jsem vlastně na výběr neměla. Ale neměla jsem na to, abych mu to dokazovala. Když mně nepřinutí on, přinutí mně ostatní. A na škole jsem chtěla zůstat. Nebo se vzdát svých snů úplně a z práv odejít? Ale co bych pak jen s gymplem mohla dělat? Zkusila jsem to ještě, ale naději jsem tomu nedávala.

„Já…, jsem…, ještě neměla…, kluka,“ vysoukala jsem ze sebe.

Tak, a bylo venku. Vyvalil na mně oči a zalapal po dechu.

„Počkej, ta jsi ještě…, panna?“ zakuckal se a málem vstal.

Přikývla jsem. Jestli ho to tak překvapilo, třeba mám nějakou naději, že…

„To mi poser prsa! Tak to jsi jediná co…“ vykřikl a vyvalil oči ještě víc.

„Ukaž! Tomu nevěřím!“ rozkázal a vstal.

„Ale to…,“ zkusila jsem protestovat, ale marně.

„Ty kosto!“ divil se dál, „tak dělej! Na záda, a nohy nahoru a od sebe!“ ukázal na postel, kde si před chvílí dělal pohodlí.

Zavrtěla jsem hlavou a mimoděk udělala krok dozadu.

„Kurva, co je?“ zařval přísně, až ve mně hrklo.

„Chceš přidat?“ zařval ještě víc.

Už jsem se nerozmýšlela. Sotva to dořekl, ležela jsem na zádech a dávala nohy na prsa. Klekl si pode mne a palci mi pipinku doširoka roztáhl. Nevěřícně se na ni díval a pak mi ji pustil.

Kroutil hlavou, střídavě se díval na ni, a do očí a opakoval: „To mně poser, to mně…“

Znovu mi ji roztáhl, aby se přesvědčil ještě jednou.

„Tak za tohle, panenko, za tohle ti odpustím…,“ zarazil se, ale hned dokončil, „pět ran!“ vykřikl a po kačence mně pohladil.

Bylo mi to nepříjemné, ale v první chvíli, jsem byla ráda, že mi něco slevil. A ve druhé, mi došlo, že jsem ho ničím vlastně neobměkčila. Výsledek byl stejný. Chtěla jsem nohy spustit dolů, ale přidržel mi je.

„Počkej, kurva. Tohle nevidím každý den! Zatím mi řekni, jak ses rozhodla,“ a hlavu dal až úplně ke kačence.

Nadechla jsem se, že mu konečně odpovím, ale on na nic nečekal a olízl mi ji.

„Počkej, já jsem…,“ začala jsem protestovat, protože jsem ho chtěla poslat někam úplně jinam, než do pi…

„Hele, sorry, ale musím ochutnat. Ucpanou díru jsem ještě nikdy…,“ a olízl mi ji znovu.

A jazyk mu tam už zůstal. Byla jsem v nevýhodě. Velké. Nejen proto, že mě zbil, a já už dál dostat nechtěla, ale i proto, že přes to všechno, co mi udělal, i přes to, že jsem ho nenáviděla až za hrob…, začala kačenka vysílat příjemné signály. Místo mě, začala plakat ona. Poznal to, hajzl. O to víc se snažil. Když mi přejel po hrášku… Copak jsem měla na vybranou!?

„Sst… Honzíkůůů…, nééé…,“ protestovala jsem, ale byly to velice chabé protesty.

Mimoděk, proti své vůli, jsem mu začala vycházet vstříc. K tomu hrášku se přisál a dloubal do něho jazykem. Ztratila jsem se. Ale tentokrát ne proto, že by mně něco bolelo, ale protože to bylo…, neskutečně krásné. Zasténala jsem a rozklepala se. Dole se mi rozlilo laskavé teplo a křeč, která mi stáhla všechny svaly, ze mě vymáčkla další slastné zasténání. Bral to, jako můj souhlas. Jako kapitulaci. Vysvlékl se, a zatímco jsem se ještě dochvívala, nabídl mi svůj ohon k povzbuzení. Nepotřeboval to. Stál mu, jako svíce u oltáře. Oplatím ti to, pomyslela jsem si a uvěznila ho mezi rty. Rukou jsem si ho přidržela za pytlík a potáhla. Zasténal a zachvěl se. Rukou mi přikryl prso a prsty mi přejížděl přes bradavku. A já začala něco, v čem jsem byla dobrá. Alespoň si před tím nikdo nestěžoval. Skučel a chtěl ho vytáhnout, ale nepustila jsem ho. Pytlík jsem mu promačkávala v dlani a druhá ruka, spolu s jazykem a celou pusou, mu na něm dělaly tanec svatého derviše. No, dlouho nevydržel. Zaječel, a propnul se v zádech a… A já měla co dělat, abych to všechno polkla. Když dostříkal, začal mu pomaličku ubývat na tuhosti i délce. Nechala jsem ho pomaličku vyjet z pusy, až to mlasklo.

„Ty jsi neskutečná kurva,“ řekl a zmoženě se svalil ke mně.

„Od tebe to sedí, ty prase,“ odsekla jsem mu.

„Počkej chvilku, než se vzpamatuju,“ sliboval a ztěžka oddechoval.

„Mám to brát tak, že mi byla smazána jedna rána?“ řekla jsem a natáhla jsem se pro deku.

„Co?“ otevřel oči a chvilku mu trvalo, než pobral můj dotaz.

„No, jestli ti dlužím o číslo míň,“ řekla jsem mu to jinak.

Bylo vidět, že teprve teď mu to opravdu došlo. Civěl na mně a nevěděl, co říct.

„Takže to bereš, jo?“ zeptal se.

Už byl při plném vědomí.

„Jo. Nedals mi na vybranou,“ řekla jsem mu, „ale nešlo by to pak nějak jinak…, abych i po tom všem zůstala…,“ poprosila jsem zkroušeně, podívala se na něho a zamávala řasami.

„Jak, jinak? Co zůstala?“ dělal nechápavého.

„No, třeba bych ti mohla vždycky jenom to…, udělat pusou, když se ti to tak líbilo.”

„Si spadla z jahody naznak?“ začal zvedat hlas.

„…nebo kdybys třeba do té druhé dírky…,“ dodala jsem rychle, i když ani tahle ještě nikdy v sobě nic takového neměla.

„Vypadám snad jako buzerant, abych to strkal jenom do řiti?“ zvýšil hlas ještě víc.

Nevyšlo mi to. Zavrtěla jsem bázlivě hlavou a skoro zalezla pod deku. Strhnul ji ze mě a posadil se mi na obličej. Nadechl se, že mi řekne něco hodně ostrého, ale na poslední chvíli se zarazil a zase ze mě slezl.

„Na tu zkurvenou blánu se vyser,“ řekl a bylo vidět, že nad něčím uvažuje.

„Ale abys neřekla, že jsem nelida, tak pro zábavu, to ostatním pod tím stolem uděláš jenom jednou. Ale pak je pozveš na cimru. Po jednom, nebo všechny najednou…, to je na tobě. Ale každýmu věnuješ jedno číslo…, do kundy,“ upřesnil a podíval se na mně při tom zamračeně, „smažeš si tak celej tejden hospodskýho kouření,“ řekl a huba se mu při tom roztáhla od ucha k uchu, jak to krásně nevymyslel, „a já, u toho pokaždé budu,“ dodal.

Po těle mi vyrazila husí kůže. Tak, a je ze mě matrace. Pět kluků pod stolem a pak ten samý počet v posteli, s nohama do praku. A jako bonus…, on. Jak si vybrat? V pondělí, bylo v hospodě jen pár lidí. My skalní a pak pár chlápků, štamgastů, co tam vysedávali od rána. Od úterka, ale začínalo být plno. Takže buď jen jednou a skoro beze svědků, nebo po celý týden a s tolika svědky, že jsem si mohla začít balit kufry. Přikývla jsem a zavřela nad tou hanbou oči. I když jsem ho neviděla, tak radost, kterou mu moje přikývnutí přivodilo, byla cítit. Sedl si mi zpátky na obličej a na rtech mi přistál jeho pytlík.

„Tak si ho postav,“ řekl a natěšeně zamlaskal.

Stačilo mi, jen abych ji otevřela. Olízla jsem mu ho a koule mu ohřála v puse. Ani ne za minutu, byl zase v plné síle. I když jsem se snažila, už si dal větší pozor a nenechal mně, to celé dokončit. Z tváře se posunul dolů a zvednuté kopí nasměroval na moji dírku. Pokrčil mi nohy a já se modlila, aby mně to moc nebolelo. Chvilku tam kroužil, dával ho na krajíček a pak zase pryč, lechtal mně s ním po celé čárce, ale radost mi tím nedělal. Najednou, se jeho ocas zastavil a místo, aby ho posunul nahoru, ho do mě zarazil. Ta bolest, co mi vystřelila z kundičky, byla ostrá a zároveň tupá, ale neskutečná. Nikdy bych nevěřila, že to tak bolí. Zaječela jsem a on přirazil ještě jednou. Ostrá bolest se vytratila, ale zůstala jen tupá, o to větší. A pak ještě jednou. A byl ve mně celý. Ječela jsem hned při prvním žduchnutí, ale jeho, jako kdyby to víc vzrušovalo. Vytáhl ho, podíval se na něj a spokojeně do mě zase zajel. A začal mi ji protahovat. Neměla jsem z toho nic. Zlaté vylizování! Jen jsem útrpně snášela jeho přírazy a čekala, až to skončí.

„Do prdele, hýbej se u toho, nebo ti tam strčím ruku! Jsi jak hadr!“ pohrozil mi.

Nechtěla jsem, ale co jsem mohla? Začala jsem mu vycházet vstříc. Mrdal mně dlouho. Pak mně otočil a zajel do mě zezadu. Musela jsem prdelku pořádně vystrčit nahoru a hlavu zabořit do polštáře. Projížděl mi ji a spokojeně funěl. Občas mně plácl přes jednu z bolavých půlek a zasmál se, jak mnou proběhla vlna bolesti. Každá rána, každé plácnutí, pro mě bylo utrpením. Vždycky jsem vykvikla a stáhla jsem obě polokoule k sobě, což ho asi bavilo a plácal mně dál. Nakonec se vzepjal, zarazil ho co nejhlouběji, ale na poslední chvíli ho vytáhnul a zastrčil mezi půlky a ty mi stiskl k sobě. Jen zasténal, trhavě s ním zakvedlal a na zádech jsem ucítila, jak na nich přistává jeho nadílka. S každým výstřikem se na mně víc přilepil a přitiskl k bolavému pozadí. Konečně měl dost. Svalil se a prudce oddechoval. Jen jsem narovnala nohy a zůstala ležet na břichu. Kačenka mně bolela tak, jako kdybych měla dostat měsíčky. Víc. Vzpamatoval se a ukázal mi na svou chloubu. Byl celý ulepený a od krve.

„Dočista,“ přikázal.

Prosebně jsem se na něho podívala. Kouření mi nevadilo, ale co ta krev? Jen zvedl obočí a já se přesunula o kousek níž. Se sebezapřením jsem mu ho do té pusy dostala. Slinami jsem musela rozpustit už zasychající zbytky a celého ho olízala. Zvedal se mi u toho kufr, ale překonala jsem to. Byla to nakonec moje krev a moje šťávičky…

„Tak fajn, kurvičko,“ řekl a vesele se zvedl z postele, „v pondělí se budu těšit. Myslím, že až to sdělím klukům, budou se těšit i oni. A to ještě neví, jak jsi dobrá,“ blábolil a u toho na sebe natahoval svoje věci.

Sotva za ním zaklaply dveře, rozbrečela jsem se. Kde jsem se to vlastně dostala? Během jednoho včera, jsem přišla o všechny sny a ideály. Osprchovala jsem se a klekla si k posteli. Sedět nemůžu. A ležet? Jen mi to připomínalo, co jsem dělala před chvilkou. Takže teď víte vše. Klečím tady a nevím, jak dál. Že já kráva, se vůbec sázela. Že já kráva, vůbec tomu vydřiduchovi sedala na vějičky. Co mám dělat?