S Dieterem se seznámila teprve před pár dny, když přijel do města, aby se s ní setkal. Byl to mladý skladatel a choreograf, který jí, tanečnici na začátku kariéry, měl pomáhat. Číšník v restauraci ho znal jménem a on působil jako muž, který očekává, že dostane to co chce, a že to dostane hned. Lauru okamžitě zcela ovládl.

To odpoledne v parku byli jen jedním párem navíc, ale jak se procházeli a povídali si, Laura pořád čekala. Čekala na změnu, která na něj vždy přišla, když ji chtěl: náhlé soustředění, lehké zamračení, ironie a žádostivost, zamíchané dohromady. I uši měla naladěné. Ne na štěkot psů, kteří honili husy po břehu rybníčku. Ne na šustění větru v jarním listoví. Ale na zhrubnutí jeho hlasu, mírný posun dozadu do hrdla. Své vlastní hrdlo měla stažené. Její kůže registrovala každičký čtvereční centimetr šatů, které jí koupil. Šatů, ve kterých ji bude mrdat, jak jí řekl, když si je v obchodě zkoušela a on jí zakázal nechat si pod nimi prádlo. To, že byli na veřejném místě, mu vadit nebude. To ho bude jen podněcovat. Chtěla to i nechtěla. Většinou chtěla, aby to čekání už bylo pryč.

Šli neupraveným dubovým lesíkem k malému rybníčku. Můstek křižoval potok tekoucí do rybníčku a oni ho přešli, zavěšení do sebe, dívali se do průzračné vody. Nebyly v ní žádné ryby a voda vypadala studená. Vyprávěl jí, jak když byl jednou opilý, do toho potoka spadl. Když se mu podařilo vylézt ven, dívku, která tenkrát byla s ním, vyděsilo bláto, kterým byl pokrytý. Nechala ho tam stát na břehu, on pozoroval její vzdalující se záda a smál se. Bylo to v létě. Nechala by ho tam taky samotného? Laura zavrtěla hlavou, ale řekla mu, ať tam nepadá. Předstíral uklouznutí a při tom šaškování tam málem spadl.

„Říká se, že my Němci nemáme smysl pro humor.“

„Ty jsi opilý.“

„Tebou, miláčku.“

Smála se a přála si, aby to byla pravda.

Našel lavičku, ze které byl rozhled na rybníček a chvíli tam tiše seděli. Přednesl několik řádků poezie v němčině, řekl jí, že to je od Goetha. Znělo to silně a padalo mu to z jazyka jako oblázky do jezera. Požádala ho, ale nemohl jí to přeložit. Řekl jí, že slova zrádce a překladatel znějí v italštině skoro stejně, a že v Římě skoro přišel o kšeft, když použil špatné slovo. Těla jsou různá, řekl. Jejich význam je velice jasný, dokonce i když tě podvádějí. Řekl jí, aby si položila paže na opěradlo lavičky, a Laura to udělala. Začal, ale nepospíchal. Vlněná látka jejího kabátu způsobovala, že jí stehna zevnitř svrběla. Ukázal na rybáře na druhém břehu.

„Není to tu zakázané?“ zeptal se. „Myslím, že jsem viděl značku.“

Nemohla si vzpomenout. Řekl jí, aby roztáhla nohy.

„V Německu lidi dodržují značky jako by to byly kamenné tabulky popsané živým Bohem. Tady máte značky počmárané graffiti.“

Trochu se posunula, když jí jeho ruka vjela pod šaty.

Voda v jezeře byla studená. Tůň mezi jejími stehny byla horká. Jeho prsty vklouzly dovnitř, rybařily tam, kde to bylo zakázané. Cítila, jak jí zuby ztuhly v dásních. Chtěly kousat. Její hrdlo chtělo ječet. Kdyby ji hodil na zem a mrdal, slyšeli by ji kilometry daleko.

„Takže, v restauraci jsme začali rozhovor. Ale nedokončili jsme ho.“

Jak se držela lavičky, její klouby byly bílé. Všechny svaly a orgány držela napjaté, ale bylo to beznadějné. Hlava jí padla dozadu a odhalila krk, v šedém límci hodně bílý. Sténala.

„Ale ne,“ řekl jí. „Žádné zvuky. Pamatuj, kde jsme.“

Jeho prsty našly oblast na přední stěně jejího pohlaví, dost vysoko uvnitř, která ji nutila kroutit se. Bříška prstů po ní kroužila. Nenáviděla ho, když svou rozkoš polykala. Představovala si, jak svírá zuby kolem jeho hrdla, stejně jako se svíralo hrdlo jí, když musela tlumit své potěšení.

„Mrdat,“ naříkala. Jak ty prsty neúnavně kroužily, to slovo se zas a zas vracelo. Mohla čichat sama sebe, vlhčí než jarní listí, měkčí než křehké pupeny. Pak prsty odešly. Její pohlaví zůstalo otevřené, rybí tlama, ryba, která hledala, neúčinně lapala po vzduchu, zapomínající, kde by měla být.

Začal jí rozepínat knoflíky na kabátu. Vzduch se jí dotkl kůže na hrudi, vnikl pod červené hedvábí a dotkl se jejích nahých prsou. Začal zase citovat nějakou poezii, tentokrát česky.

„Usilujeme o malý pahorek, a když ho dosáhneme, nalézáme se na vysoké hoře. Přejdeme potok a ocitneme se v ústí ohromné řeky. Nabereme vodu do rukou, ale najdeme v ní jen červený prach. A všude vůně moře, jenže bez lodí. Žádná loď nikde na dohled.“ Mumlal ty verše při rozepínání jejího kabátu. Ta slova, nepochopitelná, hypnotická, ji uklidňovala. Puls v jejím pohlaví bil jako metronom.

„Máš vůbec nějakou představu o věcech, které ti budu dělat, maličká?“ zeptal se a zvolil přitom silnější tón, sebeironický a přece hrozivý.

Zakroutila hlavou.

„Chceš to vědět?“

Zase zakroutila hlavou. Dřív chtěla mluvit. Když jí poprvé naplácal přes prsa, chtěla vědět, co to znamená. Ale teď se jí zdálo, že to ví. Cítila se jako nová země. On ji objeví, kolonizuje, vyplení, vybuduje. A ona se jednoho dne může vzbouřit. Ale teď ne, ne dokud jí to všechno dělá tak dobře.

„Představ si, že máš svázané ruce.“

Zamračila se. Nechtěla být svázaná.

„Ruce máš svázané a čekáš.“

Nechtěla muset čekat. Už ne. Čekala od toho prvního momentu v restauraci, kde se dotkl jejího pohlaví, dokonce už předtím, od chvíle, kdy jí zatelefonoval. Zase už mumlal a vymýšlel pro ni další scénáře.

„Je to na nějakém tmavém místě – ne, ne na tmavém místě; představ si velice mdlé světlo, ale můžeš rozeznávat obrysy. Ruce máš svázané a čas od času někdo přijde a dotýká se tě. Ze všeho toho čekání napůl spíš. Ty dotyky jsou velice působivé. A když skončí, začnou rány dlaní. Jakmile začneš brečet, ten člověk zmizí. Ale když zase ztichneš, on se vrátí a začne znovu. Nemá to žádná časová omezení a žádné přestávky.“

„To mi budeš dělat?“

„Rád poslouchám, když brečíš.“

Pokrčila rameny.

„Brečím jako dítě, když jsem sama. Nepotřebuju mít důvod.“

„Chci, abys brečela, když jsem u toho. Chci ti nějaký důvod dát.“

„Budeš se mě teď dotýkat?“ zeptala se.

To bylo to, co chtěla. I kdyby ty dotyky měly být rány, chtěla mít jeho ruce na sobě.

„Ne, dokud nejsi nahá. Vypravuj mi o sobě.“

„Co?“

„Nikdy jsem se neptal, odkud pocházíš.“

Tím náhlým zájmem byla zmatená. Nechápala, co chce.

„Od Jihlavy.“

„Máš bratry a sestry?“

„Bratra.“

Jeho ruka znovu vstoupila mezi její nohy. Lhal jí o tom dotýkání – anebo možná špatně rozuměla. Možná existovaly i jiné nahoty.

„Jaká byla tvoje matka?“

Nechtěla myslet na svou matku, ne dokud se zdálo, že jí jeho prsty stahují kůži z pohlaví a nechávají tam jen holé pulzující nervy; ne dokud jí zuby tuhly v dásních a musela se tolik snažit, aby byla zticha.

„Byla učitelka.“

„Co učila?“

„Dějepis.“

Otíral si prsty o její šaty. Byla pro něj příliš mokrá, příliš kluzká. Osušoval ji proto, aby zase zvlhla – byla to vlhkost, kterou chtěl.

„Byla dobrá matka?“

„Kdo ví.“

„Nevrť se,“ řekl jí. Kroutila se jako úhoř v košíku.

„A co tvůj otec?“

„Odešel, když jsem byla malá.“

„Jak malá?“

Prsty se zase ocitly uvnitř, tlačily jí na děložní hrdlo.

„Když mi byly čtyři.“

„Brečela jsi?“

„Každý den celý měsíc, říkala máma. Já si to nepamatuju.“

„Viděla jsi ho ještě někdy?“

„Občas. Ale nemám ho ráda.“

„Proč ne?“

„Bojujeme spolu. Řve na mě jako velký medvěd. Děsí mě. Je moc zlostný a moc velký.“

Prsty zmáčkly zobáček jejího čípku, až se zajíkla.

„Jak je velký? Je větší než já?“

„Ano. Není vyšší ale větší.“

Palec našel její klitoris. Orgasmus už měla na krajíčku. Ukázala mu své oči, aby o tom věděl.

„Já budu dělat víc než jen řvát,“ řekl jí.

Ztrácela se. Věděla, že jí bude působit bolest. Co horšího, věděla, že dosáhne orgasmu, až jí bude dělat bolest, a bude mu za to vděčná.

„A opustím tě, když najdu nějakou lepší.“

Slzy jí tekly z očí. Vzrušení v jejím lůně změnilo odstín, bylo teď tmavší a beznadějnější. Než se slzy dokutálely k jejím pootevřeným ústům, roztřásla se a vyvrcholila – spalující křeč, kterou on snadno ukončil tím, že stáhl svůj palec z jejího klitorisu.

„Tyhle věci bys měla vědět,“ řekl, když pomalu vytahoval prsty z jejího pohlaví. Měl je ohnuté jako drápy, takže cítila, jak se pomalu vysouvají. Něco z ní vytahoval na povrch, něco křehkého. Nechtěla vědět, co to je – ta bezmocná věc bez kůže – a nechtěla myslet na to, že bude opuštěná. Ne teď, ne když se právě našla.

Chvíli pozoroval slzy, co jí vytékaly z očí, a pak ji vzal za ruce a postavil na nohy.

„Nevěřím na lásku,“ řekl, když zamířili tam, kde stromy rostly hustěji. Opatrně se na něj podívala a viděla, že to myslí vážně. „Nic, nikdo netrvá věčně. Dívej se na věci, jaké jsou a můžeš žít beze strachu.“

„Byl jsi opuštěný?“ zeptala se.

Překvapeně na ni pohlédl. Zdálo se, že ho otázka vyvedla z míry.

„Má matka zemřela při porodu.“

„Brečel jsi?“

„Ne.“

Jeho oči byly ledové. Laura věděla, že by měla brečet za něj. Uvědomila si, že to věděla od začátku.

Když už byli dost hluboko v lese, řekl jí, aby si vytáhla kabát do pasu. Šaty šly s ním, takže spodní polovinu těla teď měla úplně nahou. Obcházel ji a ona stála na stinné mýtině a třásla se.

„Sundej si taky boty.“

Sehnula se a sklepla je dolů. Stála teď bosa ve vlhkém listí, nebyly to čerstvé listy, ale ztrouchnivělé, od zimy. Ta břečka se protlačovala mezi jejími prsty u nohou jako měkká vlákénka. Ten slabý orgasmus jí nestačil. Třásla se stále víc a víc, jak čekala, až se jí bude dotýkat.

„Proč mě nemrdáš?“ zeptala se.

„Proč bych měl? Mrdat tě můžu kdy budu chtít.“

Na kůži se jí mihotalo zelenavé světlo a připomínalo jí světlo v klubu, kde ho poprvé potkala. Bylo to světlo podzemí. Nebylo to světlo vyzářené sluncem.

„Pojď,“ řekl.

Kráčel pomalu pozpátku, ukazoval jí cestu, vedl ji do hustého podrostu, celou dobu na ni zíral. Hrubé listy jí dřely kůži na nohou. Ostružiní se chytalo vláken kabátu, který se jí vlnil nad hýžděmi.

Jak šli, musel sešlapávat rostliny, které hrozily je zastavit. Pružné stonky vyskakovaly zpět hned jak prošli a uzavíraly je uvnitř. Nějaká kopřiva se jí otřela o nohu. Malá bolest, zaznamenaná jako tisíc šlehnutí na kůži rozcitlivělé nekonečným čekáním. Chvíli myslela, že omdlí; zastavila se a s hlavou dolů zhluboka dýchala. Počkal na ni, ale hned jak zvedla hlavu, táhl ji dál. Nakonec došli na místo, kde kopřivy byly vysoké a husté. Zatlačil ji do nich, chráněný svým oblekem. Zastavila se.

„To bolí,“ řekla a věděla, jak bláhové bylo to říct.

„Vím. Už jenom pár kroků.“

Těch pár kroků ji dovedlo na samý okraj vysokého shluku kopřiv. Byly sytě zelené, zoufale zdravé, svěže vonící, nevinné. Vyděsily ji. Postavil ji zády k nim, jejich ostré špičky vyvolaly v jejím zadku chvění, ačkoli se jí zatím vůbec nedotkly. Zvedl jí kabát ještě výš, takže byla nahá až ke spodnímu svahu ňader. Pak ji políbil a hrál si s jejím pohlavím, dokud nezačala vzdychat.

„Sedni si na bobek,“ řekl jí.

Podívala se na kopřivy za sebou. Když si dřepne na bobek, pohltí ji. Mohla omdlít. Opravdu omdlít. Stromy se točily v líných kruzích na hranici jejího zúženého vidění.

„Jestli to nedokážeš udělat, nemůžeme ani začít,“ řekl. „Je to tak snadná věc.“

Listy byly všude kolem ní. Kotníky jí už hořely a brněly.

„Napřed roztáhni nohy.“

Roztáhla je, stála a čekala. Byl to takový pokus dát se dohromady. Takový pokus udělat, aby stromy klidně stály. Nemohla se zklidnit dřív, než se pysky jejího pohlaví rozloupnou, a byla zoufalá. Chtěla dovnitř jeho prsty. Chtěla být romanticky zamilovaná a přitahovaná. Chtěla být na suché zemi, bezpečně v jeho rukách, zakořeněná do jeho pohlaví, točící se, když už se musí točit, na špičkách jeho prstů.

„Dřepni si na bobek,“ řekl jí – už po druhé. Příště už bude zlostný.

Postupně se spouštěla dolů. Její oči ani na chvíli neopustily ty jeho. Listy ji kousaly do stehen jako milion zuřivých mravenců. Lapala po dechu, když se jí ta zelená vlna zvedla nad hlavu. Cítila se ponížená, ale nechápala proč. Pak si vzpomněla, jak ji v lese jako malou holku přistihl bratr. Seděla na bobku, čurala a nemohla to zastavit, když nad ní stál a smál se jí. Stiskla stehna k sobě, ale moč jí pod nohama dělala loužičku a tekla malou rýhou do místa, kde on stál. Utekl povědět to kamarádům a ti ji škádlili, sedali si na bobek jako holky a doprovázeli to zvuky, celý zbytek toho dne. Mlátila je, hrozila, že to řekne mámě, křičela a brečela, ale je nic nezastavilo. Nechtěla, aby ji někdo zase tak viděl. Nechtěla, aby si ji někdo dobíral.

„Utrhni nějaké,“ řekl jí. „Chyť je pevně. Nic neucítíš.“

Její sevření nebylo pevné. Potila se, i v tom chladném vzduchu, a strašně se třásla. Ruce jí hořely, když trhala jasně zelenou jarní kytici. Když už byl spokojen, že jich má dost, dovolil jí vstát a vydali se na cestu z podrostu. Kopřivy si našly cestu ke každému kousíčku jejích stehen a jak šla, vnitřní povrchy se o sebe bolestivě dřely. Tam, kde listy políbily její pohlaví, probouzely hrozné nutkání močit. Celá spodní část jejího těla byla vzrušená, jako by tam nervy měly zkrat.

Když došli zpátky na mýtinu, požádal ji, aby si sundala kabát. Vzal jí ho z ruky a pověsil na ulomenou větev blízkého kmene. Červená barva šatů vypadala neskutečně mezi tlumenými přírodními odstíny. Zářila. Zdálo se, že její tělo pokrývá radioaktivní lesk.

„Už jsem ti řekl, že mi pohled na tebe bere dech?“ řekl. Tón byl upjatý, jako by vyslovit jí kompliment nebylo snadné. Zavrtěla hlavou a dívala se stydlivě dolů.

„Nemůžu uvěřit, že může být něco tak krásné,“ řekl a kroužil kolem ní. „Ale kdykoli tě chci líbat, chci ti taky dělat bolest.“

Slyšela v tom omluvu a dojalo ji to.

„To je v pořádku...“ začala, ale z jeho obličeje poznala, že nebylo správné to říct. Zase oči sklopila.

Byl teď ostražitý a jakoby neschopný se jí dotknout. Svazek kopřiv jí visel z ruky. Chtěla mu ho dát. Chtěla mu něco dát. Zajímalo ji, jestli si opravdu myslí, že je krásná. Sama svou krásu viděla v každém kroku, ve vší té síle a nepokoji – nepokoji, který vytváří svět. Co na ní může vidět on?

Tak moc teď chtěla, aby ji mrdal. Břicho se jí škubalo, pohlaví se jí z něj samo tlačilo ven, samo si ho hledalo. Impulzivně si přetáhla šaty přes hlavu a hodila je do křoví. Zářily tam a oči ji bolely, když se tam podívala.

„Řekl jsi, že mě omrdáš, až budu nahá.“

Vzal jí kopřivy z ruky. Prsa se jí prudce chvěla a jak byla nahá, začala se znovu třást.

„Můžu ječet,“ řekla.

Táhl kopřivy přes její prsa a ona ječela úlevou, že se jí dotýká. Zvuk rychle utichl v listoví.

„Někdo přijde,“ řekl jí s úsměvem. „Jeden z těch rybářů přijde.“

Kopřivy sjely dolů na její záda a ona zase zaječela. Těžce oddychovala.

„Nech mě milovat se s tebou,“ řekla.

Zalekl se toho slova.

„Tak ne milovat. Nech mě s tebou mrdat. Bude to tak dobré.“

„Můj oblek,“ řekl omluvně.

„Nestaral by ses o oblek, kdybys mě chtěl.“

„Je to velice pěkný oblek. Značkový. Musel jsem dvakrát na zkoušku. Víš, kolik stojí hodina mého času? Víš, kolik tohle stojí? Ta vycházka do lesa?“

Kopřivy sklouzly do úžlabí její zadnice a ona se vypjala.

„Nech mě tě kouřit.“

Smál se, ale nepřestal s tím, co dělal. Kopřivy se jí smýkaly přes břicho a kroužily kolem toho kulatého vystrčeného masa. Byla tak plná pocitů v té oblasti, připadalo jí, že by se mohla roztrhnout od pohlaví nahoru. Palec, který držel kopřivy, se najednou natáhl a zatlačil na vršek jejího pahorku. Zasténala. On si všiml boule jejího močového měchýře.

„To je to víno?“ zeptal se a ona přikývla. „Můžeš čurat, jestli chceš; nikdo tě neuvidí.“

„Jenom ty.“

Nechtěla před ním znovu přičapnout. Nechtěla se cítit jako malá holka ztracená v lese, když ji nebude mrdat.

„Tak mě vykuř.“

Klesla na kolena. Shnilé listy ji přijaly mezi sebe. Dieter roztáhl nohy a vystrčil podbřišek dopředu; stál pevně, zatímco mu rozepínala poklopec. Boxerky mu voněly horkou bavlnou; pohlaví horkým pižmem. Její ruka vklouzla pod tenkou vrstvu látky a chopila se tvrdého sloupku. Od kopřiv měla ruku tak horkou, že jeho maso ji chladilo. Byl tvrdý – dost tvrdý, aby mohl sám proniknout do jejích úst, kdyby chtěl. Srovnala si na něm své prsty. Pak otevřela pusu a vzala ho dovnitř.

„Zůstaň, kde jsi, a nenech mě vyklouznout,“ řekl jí; pak odstoupil dozadu. Sála ho hltavě, když se pohyboval a táhl ji dopředu, dokud nebyla na všech čtyřech a musela se vysoko natáhnout, aby jeho pohlaví udržela. Potom jí řekl, aby roztáhla nohy. Cítila se báječně, vlhký vzduch se dostal do roklinky jejího zadku, kolena se jí rozjela a ryla brázdy do mrtvého listí. Jeho žalud se jí zdál obrovský, zajížděla s ním až do měkkých partií za mandlemi. Zítra bude mít hrdlo bolavé. Bude cucat léčivé bonbóny a připomínat mu, jak se nad ní krčil jako vlk.

Opírala se o jednu ruku a tu druhou zvedla a hladila mu koule. Vypadalo to, jako by se krmila tím masem ve své puse, do které cpala všechno, co se tam vešlo. Rozuměl tomu daru pro něj? Daru žen, které se pro své muže nechaly zkazit? Všechny po celém městě, sekretářky a manažerky – tak úhledné a vyrovnané během dne – myslely na večer, až se vysvlečou pro svého milence, mateřské, ošetřovatelské, dobrovolně ponížené, svůdné, nacpané tím masem, aby zahnaly hlad na lásku. Uvědomil si to? Cítila kopřivy po straně svého těla, a ještě hlouběji se navlékla na jeho pohlaví. Nahnul se nad ní a položil jí levou ruku na zadek. Jazykem jí jemně omýval úpatí páteře a posouval se dolů do její rozsedliny. Naklonila pánev, aby dosáhl dále. Jazyk jí vířil kolem řitního otvoru, pohnul se dál, zabodl se do jejího pohlaví. Snažila se pro něj otevřít. Kopřivy se jí otíraly o stehna zevnitř a zkoušely to i výš. Jeho pohlaví měla zaražené hluboko v krku, takže se nemohla pohnout, nemohla protestovat, když jí mezi stehny pálily jako horká pára.

Dál jí lízal pohlaví; pak se tam ale ocitly kopřivy, jely po stranách jejích pysků, jejich žár se zanořoval do její vlhkosti jako lázeň horké oceli do citlivého masa. Sténání, které vydávala, ty zvukové vibrace kolem jeho pohlaví ho musely vydráždit, protože náhle na ni tvrdě zatlačil, že málem přepadla. Potáhl zpět a několikrát do jejího hrdla mrdnul – pomalými, rozvážnými šťouchy. V ruce na jeho stehně z něj cítila napětí, jak se kontroloval a zadržoval přechod do závěrečné exploze. Pak se v jejím pohlaví znovu objevil jazyk, otevíral ji, její pysky se tím trochu vypjaly a vystoupily ven. Ruka s kopřivami sáhla pod ni a šlehala její prsy, které, napjaté, visely z její vzdouvající se hrudi. Listy se sunuly vpřed přes její břicho a tentokrát zasáhly její pohlaví z jiného směru, ale přesto ho zasáhly, rozpalovaly všechno, čeho se dotkly, jako plamenomet. Když měl ruku mezi jejíma nohama, přitiskl na její měchýř dlaň a rytmicky ho stlačoval.

Touha močit byla nezvládnutelná. Z vršku jejího pohlaví to začalo kapat dřív, než se ovládla. Samo od sebe to stékalo po vnitřních stranách stehen do vlhké země. Ta ruka jí pořád tlačila na měchýř a ona toužila pustit to, zaplavit tu vrstvu listí, ve kterém klečela. Jak na ni tlačil, kopřivy ji zevnitř bodaly do stehen. Jeho jazyk se činil kolem otvoru jejího pohlaví. Bála se, že si udělá ostudu a on to ochutná a odtáhne se. Ohnul ruku tak, aby se svazek kopřiv otočil a vtiskl jí ho do pohlaví. Dlaň ruky se zabořila ještě hlouběji. Pak listy zmizely a na klitorisu měla jeho jazyk. Orgasmus jí začal okamžitě, vzpínala se ve vlhkém vzduchu. Její pohlaví se dusilo stejně jako její hrdlo plné skřeků a žadonění. Jeho jazyk zmizel a vrátily se kopřivy, na jemných membránách jejího pohlaví horce pálivé, vnikající do záhybů jako jehly, bodající do její močové trubice. Orgasmus ji plně zachvátil a šířil se jí břichem jako lesní požár. Jeho ruka se do toho ohně ponořila.

Ztratila veškerou kontrolu, najednou vřeštěla a čurala a zmítala sebou. Někde uprostřed toho bylo povědomí o orgasmu, horkém semeni v hrdle a jeho sténání. Pak se z ní vyvlékl a padl na zem před ní. Její orgasmus dosud neodezněl, byla pořád na všech čtyřech a sténala jako poraněné zvíře; on se na ni díval. Na obočí měl pot a do jeho obleku se vsakovala vlhká špína. V hrdle se mu rodil bláznivý smích a pak vybuchl, byl hlasitější než její křik. Ona přitiskla svůj obličej na zem a zabořila ho do mokrého listí; přála si, aby rozkoš už skončila, přála si, aby už zase byla člověkem a ovládala se. Její zadnice se pořád z vlastní vůle vlnila, uvolňovala svou rozkoš do chladného vzduchu, zvala ho, žadonila o pokračování.

„Měla by ses vidět,“ řekl. „To mi nikdo nebude věřit.“

Vzpomněla si na svého bratra a na to, jak ji škádlil.

Když byli zpátky na stanici metra, políbil ji na tvář a zamířil směrem k pivnici. Chtěla jít za ním, ale nohy měla olověné a věděla, že pro dnešek má dost. Ta hra ji vyčerpala. Sešla do podzemí, v té chvíli vděčná za šero, které ji obklopilo.