Někdo by řekl, že Elena není krásná. Někdo by řekl, že dokonce není ani hezká, protože její rysy jsou příliš ostré. Někdo by si myslel, že má zadek trochu moc široký. Ale když chtěla, měla v očích třpyt, který k ní přitahoval muže a neodpuzoval ženy. Byla osobitá a inteligentní, snadno si budovala skvělou kariéru a četná přátelství. Měla vášeň pro život a všechno si užívala, od vaření po golf. Když chtěla, v posteli byla prvotřídní mašinou na milování.

Pro mě byla dokonalá. Jenže byl v tom jeden problém.

Jako mnohé ženy si nevážila mužů, které mohla ponižovat a ovládat. Se svým talentem, inteligencí a penězi si tak nevážila většiny mužů, s nimiž chodila. Zvykla si odrazovat každého muže, který u ní hledal vážný vztah, a nestrpěla nikoho, koho mohla úspěšně zastrašovat.

Během těch deseti let od doby, kdy se po univerzitě vrátila do města, jí říkali všelijak. Asi tou nejmírnější přezdívkou byla potvora.

„Jakube, pořádám v pátek večerní párty. Chtěla bych vědět, jestli jsi volný?“ řekla, když jsem ten večer zvedl telefon.

Elena mě často zkoušela dát dohromady s nějakou vdovou nebo nějakou rozvedenou, ale já ve čtyřiatřiceti pořád zůstával svobodný, navzdory jejím snahám i podobnému úsilí bezpočtu jiných žen.

„Kdo je tou šťastnou ženou tentokrát, Eleno?“

Slyšel jsem v jejím hlase zaváhání?

„Já.“

Dostaly se ke mně zvěsti, že vyrazila chlápka, co s ní žil, a zamkla před ním dům, který si koupila za dědictví po svém strýci. Divil jsem se, že mi vůbec zavolala. Divil se a doufal.

„Do prdele, ne! Ty jsi pro mě kurva velké sousto.“

„Ale Jakube. Sprosťárny nejsou pro gentlemany. Mluvíš sprostě jenom proto, že víš, jak mě to naštve?“

„Můžeš vsadit svou zasranou prdel, že jo. Nechci, abys po mě házela svými pohledy, potvoro.“

Vzdychla jako mučedník nesoucí svůj kříž a mou poznámku ignorovala.

„Dobrá, tak jsi volný?“

„Ne, zrovna si dělám vlasy.“

„Budu tě očekávat v sedm. Oblečení neformální. A přines mi kytici.“

Neodpověděl jsem. Počkala deset vteřin a zavěsila. Hrubé? Ano. Typické? Ano. Dostal jsem od ní do schránky dvě hlasové zprávy potvrzující páteční večer. Pokaždé jsem jí nechal svou hlasovou odpověď: „Nejen obyčejné ne, sakra ne!“ V pátek v pět mi zazvonil telefon.

„Jakube, přijdeš?“

„Ne, potvoro. Řekl jsem to jasně.“

„Prosím.“ Její hlas byl měkký a prosebný.

„Nezkoušej na mě to svoje ‚Jsem sladká holčička‘, vyser se na mě, ty dračice!“

„Jakube, budu mít u stolu prázdné místo. Bude to pro mě společensky trapné, jestli nepřijdeš.“

„Udělej mi nabídku, která se nedá odmítnout!“

Ostře se zasmála. Po telefonu jsem viděl její samolibý úšklebek.

„Dobrá. Přines si zubní kartáček!“

„To nestačí.“

„Promiň!“

Její hlas byl chladnější než sněhová bouře v lednu.

„Neomlouvej se. Vím, že jsi ten nejlepší kus číči široko daleko, když jí chceš být. Ale nabídka jedné noci v tvé posteli není dost dobrá.“

„Co bys chtěl?“

„Chci tě na tak dlouho, jak tě budu chtít.“

Vydávala tiché zvuky, jako by lapala po dechu. Slyšel jsem vzlyk, pak bylo ticho, celou věčnost.

„Cos to řekl, Jakube?“ zašeptala.

„Chci tě nejmíň na dva týdny. A chci, abys byla mou sexuální otrokyní.“

„Sexuální otrokyní? Sexuální otrokyní! Ach! Ty. Ty… Ty jsi beznadějně dětinský!“

„Dětinský ne. Puberťák, snad. Perverzní, možná. Tvá slovní zásoba nějak vázne, potvoro.“

„Měla bych ti zavěsit! Jsi nemožně přesexualizovaný kašpar!“

„Tak podívej, potvoro. Jsem jediný mužský ve městě, který si dovolí tě naštvat. Jsi to ty, ne já, kdo bude mít prázdnou židli u stolu. Měla bys na mě být hodnější.“

Byla zticha.

„A nakonec, kdy jsi naposledy byla královsky omrdaná? Kdybys nebyla taková zaťatá čubka, uznala bys, že mě chceš mít mezi svýma nohama, mého ptáka, který doráží na tvou sladkou číču, až z toho vřískáš. Mívala jsi to hodně ráda, pokud si vzpomínám.“

To ticho bylo ohlušující. S každou uplynulou sekundou jsem si byl jistější, že mou podmínku zvažuje.

„Jakube?“

„Ano, Eleno?“

„Co bych musela dělat?“ řekla tichým dívčím hláskem.

„Všechno, co bych ti řekl, a kdykoli bych ti to řekl. Totální, divoký, báječný sex. Tahle část by byla snadná, Eleno. Pro tebe by tou těžší částí byla něha a podrobení.“

„Třeba ne, Jakube. Chyběl jsi mi,“ řekla a její hlas byl svádivý a sexy.

„Neobávám se té první noci, potvoro. Ani té druhé. Myslím na všechny ty dny a noci potom. Když proti mně budeš bojovat, nebudu na tebe jemný. Naplácám ti zadek pokaždé, kdy na mě budeš zkoušet svou obvyklou taktiku.“

„Jakube, mě ještě žádný muž nebil,“ odpověděla koketně, očividně si mou ráznou odpověď užívala.

„Tak je čas s tím začít, když se nebudeš hezky chovat.“

„Copak je bití způsob, jakým se dneska s ženou zachází? Myslela jsem, že jsi větší gentleman.“

„Já jsem gentleman, když ženská není potvora. Budu s tebou zacházet tak, jak si zasloužíš.“

„Jak bych se měla chovat?“ zeptala se provokativně.

„Na veřejnosti tak, jak se chováš vždycky. V soukromí jako z coury vzešlá sexuální otrokyně, což ve skutečnosti chceš být.“

Slyšel jsem její vzdech.

„Já nejsem žádná coura! Bože, ty tedy jsi nemožné, arogantní, šovinistické prase! Ty nejsi ani prase. Ty jsi sele! Ještě jsi nedospěl tolik, abys mohl být prase!“

„No, no, potvoro. Prázdná židle a společenský trapas nebo divoký, prostopášný sex. To je jednoduchá volba, obzvlášť pro tebe.“

„Jdi k čertu!“ Zavěsila.

Řekl jsem své sekretářce, aby objednala pět tuctů rudých růží, každý tucet v jiném květinářství, a nechala je všechny doručit na sedmou. Za deset minut telefon zazvonil.

„Tak dobře. Ať je po tvém. Nemám na vybranou!“

„Ovšemže máš na vybranou. Můžeš svým hostům říct, že já jsem byl tvůj partner, ale onemocněl jsem.“

„Ne, Jakube. Chci tě tady. Udělám to.“

„Správné rozhodnutí, potvoro. Napiš nějakou stručnou smlouvu, ve které se zavážeš být mou sexuální otrokyní po dobu čtrnácti dnů. Až přijdu, dáš mi ji ve dveřích, jinak se otočím a půjdu pryč. Formuluj to slovy ‚bezpodmínečná sexuální otrokyně‘. Chci to mít napsané tvou rukou na tvém embosovaném dopisním papíře.“

„Ne.“

„V tom případě o tom vůbec nemusíme mluvit. Užij si hezký večer, Eleno.“

„Počkej! Nezavěšuj. Proč tohle děláš?“

„Ty víš. Dohodnuto?“

„Probereme to, až přijdeš.“

„Přijdu, ale o ničem mluvit nebudeme. Jestli nebudeš mít smlouvu písemně, zase odejdu.“

„Ty jsi nesnesitelný!“

„Ty jsi rozkošná a neuvěřitelně sexy, i když jsi ta největší čubka ve městě.“

Vzdychla, jako kdyby ji to ranilo víc, než je schopná snést.

„Před mými hosty budeš muset svůj slovník uhladit.“

Na to jsem nereagoval. Čekala přiměřeně dlouhou dobu, než pokračovala. To, že vůbec čekala, byl malý zázrak.

„Tak v sedm, Jakube. Děkuju, že přijdeš.“ Její hlas byl teď tichý.

„Bude mi potěšením, Eleno,“ odpověděl jsem upřímně.

Když jsem dorazil, byla Elena dokonale a na úrovni oblečená. Působila výtečným dojmem. Když mě líbala na tvář, měla v očích rozpustilé ohýnky.

„Ty květiny jsou nádherné, Jakube. Děkuju.“

Zvonek u dveří se ještě ozval při donášce z dalšího květinářství. Nesl jsem květiny do kuchyně a držel je, zatímco ona hledala vázu. Když naaranžovala růže, podala mi zalepenou obálku. Vstrčil jsem ji do kapsy.

„Ty si to nepřečteš?“ ptala se, škádlivě.

„Až budeme sami, potvoro. Mimoto, věřím ti.“

„Jakube, nesnáším tu přezdívku.“

„Tak se změň, ať už se pro tebe nehodí.“

Když se žena podívá na muže tak, jak se Elena dívala na mě, může se stát jedna ze dvou věcí. Buď s ním odevzdaně bude mrdat nebo mu nafackuje. Anebo se stane třetí věc. Zvonek u dveří znovu zazvonil.

Párty byla vynikající. Jednou z věcí, které Elena umí velmi dobře, je dělat hostitelku. Jídlo bylo skvělé, víno k tomu jídlu dokonalé a konverzace vřelá a bohatá. Během večeře jsem ji pozoroval. Elena je vskutku prvotřídní dáma. Není pochyb o tom, že se stane výhrou pro muže, který bude tak šťastný, že ji pro sebe získá.

Když všichni hosté odešli, zavezl jsem své auto do garáže, aby sousedi neměli o čem klevetit. Najatá pomocnice domývala nádobí a my jsme šli do obýváku. Elena seděla na gauči vedle mě, přesně tři centimetry vně ‚osobní‘ zóny. Byla ten večer, kdy jsme absolvovali jen samé příjemnosti, tichá a vřelá. Považoval jsem to za dobré znamení.

„Povídej mi o Božovi,“ řekl jsem a byla to narážka na toho chlapíka, kterého před třemi týdny vypudila. Měl zářivě zrzavé vlasy, ale důvodem k té zmínce o něm bylo to, že v sobě neměl ani kousek opravdovosti nebo vážnosti.

„Nebyl to ten pravý muž pro mě,“ řekla a dívala se na mne skrze svou sklenku vína. „Já potřebuju někoho speciálního. Někoho, kdo mi rozumí a miluje mě.“

„Tak jedinečný muž snad existuje?“

„Ano. Vím, že existuje.“

Přisunula se blíž. Svou ruku mi položila na koleno. V obličeji byla soustředěná, oči vážné.

„Víš, Jakube, ženy někdy dělají chyby ve svých vztazích. Někdy můžou někomu říct ne, když myslí ano, nebo když myslí vezmi si mě. Někdy chtějí nějakého silného muže, aby jim umetal cestu životem, ale přitom s ním nepřetržitě bojují. Možná, že ve skutečnosti nevědí, co chtějí, dokud není pozdě. Je to smutné. Pak doufají, že dostanou druhou šanci.“

Elena se odmlčela, protože vstoupila pomocnice. Odvedla ji ke dveřím a zamkla za ní. Já seděl na gauči a myslel na dobu, kdy jsme byli spolu. Chodili jsme spolu skoro osmnáct měsíců a skončili před dvěma roky, nebo, z jejího pohledu, před třemi milenci. Během těch dvou let jsme se pohybovali ve stejných společenských kruzích. Vídal jsem ji na různých večírcích a při jiných příležitostech, které jsme často navštěvovali jako dva staří přátelé. Můj zájem o ni narůstal, místo aby se zmenšoval.

Ona věděla, co k ní cítím. Věděla, že všechno, co musí udělat, je říct mi, že je ochotná být moje, a já bych si ji v ten moment vzal. Věděla taky, že v páru vždy jeden musí být dominantní, a já jsem chtěl, abych ten někdo byl já. Byla to moje chyba, že jsme se rozešli. Bál jsem se být tak tvrdý, jak to ona potřebovala a chtěla, přestože si vědomě nepřipouštěla, že to chce. Moje slabost znamenala, že její zlomyslnosti a rozmary pokračovaly. Když už jsem to dál nemohl vydržet, opustil jsem ji.

Byla to potvora. Ten večer, když jsem seděl na jejím gauči a čekal, až se vrátí, se mi zdálo, jako by mně zkoušela říct, že je připravená se změnit. Doufal jsem, hodně jsem doufal, že se ta změna týká mě.

Vstal jsem, když znovu vešla do pokoje, a vzal ji za ruku. Doplnil jsem naše vína a vedl ji do ložnice.

Elena zdrženlivě seděla u svého toaletního stolku a očima mě sledovala, jak se začínám svlékat. Neřekla nic, ale po tváři jí přeběhl úsměv, když uviděla můj čurák. Vídala ho už předtím a často si ho užívala, když jsme byli milenci.

„Proč jsi pořád oblečená?“

Věnovala mi plachý úsměv.

„Ještě nikdy jsem nebyla sexuální otrokyně. A není to právě to, s čím jsem souhlasila, že dva týdny budu? Nevím, co mám dělat. Takže čekám, že mě můj pán poučí.“

Přitáhl jsem si ji a sevřel v objetí.

„Znělo to, jak by tě těšilo říkat ‚pán‘“

„Jsem dobrá herečka,“ oplatila mi to se zábleskem v očích.

„Svleč se pro mě. Dělej to smyslně, pomalu. Víš jak.“

Pozoroval jsem ji, jak předvádí pomalý, rozkošný striptýz a vychutnává si zřejmý účinek, jaký na mě sama má. Jakmile byla nahá, vrhla na mě tázavý pohled, žádající o další instrukce.

„Teď pojď sem, ty malá couro!“

„Neříkej mi tak!“

„Eleno, ty budeš moje coura, moje soukromá, osobní coura! A nejenom, když se tobě bude chtít, ale vždycky, když se bude chtít mně! A teď pojď a cucej mi ptáka.“

„Ne, dokud se mi neomluvíš za to, že jsi mi řekl couro!“

„Couro, hned si dej můj čurák do pusy, nebo ti tu tvou velkou prdel zmaluju, až bude třešňově červená!“

„Velkou prdel? Jdi do hajzlu!“

Od minule jsem už pokročil. Stála na podlaze. Byl jsem na tuhle možnost připravený. Když bylo po všem, byli jsme zpocení a ztěžka dýchali, ale ona ležela na zemi s rukama v poutech za zády. Prala se jen tak tvrdě, abych mohl vyhrát, a přitom nebylo moc vidět, že to, jak jsem si ji podmanil, je právě to, co chtěla. Jak na mě provokativně koukala, přemýšlel jsem, jestli si to vědomě přiznávala.

„Máš představu, jak sexy vypadáš, nahá a spoutaná u mých nohou?“

„Nech mě jít, Jakube,“ řekla nepřesvědčivě.

Zvedl jsem ji nahoru, přimáčkl ji k sobě a líbal ji dlouze a pevně. Mé ruce bloudily po jejím těle, stlačovaly jí zadek a masírovaly prsy.

„Těšíš se na své týdny, má sladká malá couro?“

„Neříkej mi tak! Ne! Aaau! Ty hajzle!“

To poslední bylo reakcí na opravdu tvrdý úder mé ruky na její zadnici. Kroutila se, zkoušela si třít místo, kam rána dopadla, ale nemohla tam dosáhnout. Znovu jsem ji políbil. Bránila se jako předtím, ale rychle se do mých úst vpila. Zíral jsem do těch krásných a horkých očí.

„Eleno, nechám tě z té hry vyváznout. Můžeš naši smlouvu odvolat. Nechám tě hned anebo se můžeme dneska milovat a pustím tě zítra ráno. Ale jestli tuhle možnost nevyužiješ, budeš ještě dva týdny v mém vlastnictví.“

Usmívala se na mě s výrazem lásky, jaký jsem u ní už dlouho, dlouho neviděl. Nemůžu vám říct, jak strašně mi ten výraz chyběl. Hodně jemně jsem ji políbil. Oplácela mi to se vším všudy, tiskla mě na své tělo, drtila své prsy o mou hruď, pokoušela se dostat můj tvrdý čurák mezi své nohy.

„Připravená na výprask?“

„Nemusíš mě bít. Vzdala jsem se ti. Prostě si mě vezmi.“

„Vezmi kam?“

„Ty víš, co myslím.“

„Ne. Nevím. Řekni mi to!“

Zase jsme se líbali. Vychutnával jsem si to horko, které z ní sálalo. Cítil jsem svou kamennou erekci mezi jejími stehny a když jsem konečně polibek přerušil, viděl jsem v jejím obličeji chtíč.

„Teď ode mě dostaneš výprask. Užiju si pohled na tu nejlepší prdel ve stavu, kdy mění barvu na jasně červenou.“

„Jde ti jen o její stav? Myslela jsem, že máš rád něco lepšího.“

„Nebuď nafoukaná, couro!“

„Já nejsem žádná coura!“

„Ale budeš. Budeš moje coura, submisivní, courovatá sexuální otrokyně, neustále na mě nadržená a blažená ze všeho, co ti řeknu.“

Náhle celá zrudla a po zčervenalé tváři se jí koulela slza.

„Jakube, nikdy předtím jsem se ještě žádnému muži nevzdala. Já…“

Jemně jsem ji políbil. Intenzita toho polibku vzplála, jak jsme svá ústa v mokrém horku tiskli na sebe. Moje ruka našla vír jejího klína. Kňučela a podvolovala se mému hlazení.

„Prosím, Jakube. Chci tě,“ mumlala a kroutila se po mně.

„Co chceš?“

„Ty víš, Jakube. Prosím.“

„Řekni mi to. Řekni mi, co chceš.“

„Jakube, vždyť víš, že takové věci neříkám.“

„Teď ano. Řekni ‚Jsem nadržená coura a chci, abys mě mrdal‘.“

„Jakube, tvoje ruka, ooooch, prosím, Jakube, nepřestávej. Tvoje ruka je senzační.“

„Řekni to!“

„Neeee, prosím… prosíííím… je to blízko…“

„Řekni to!“

„Jakube, Jakube… nepřestávej! Ty hajzle! Aaaoooch… ano… prosím! Řeknu to! Nepřestávej! Ach, bože, jsem nadržená coura a chci, abys mě mrdal!“

„Ještě jednou!“

„Jsem nadržená coura, jsem nadržená coura… ach, bože… jóóóó… jóóóó… uuuuž to je!“

„Miluju, když se uděláš, obličej se ti zkroutí v extázi, svaly máš napnuté a stahují se ti v křečích. Jsi mnohem krásnější než jindy. Užila sis to?“

„Hmmmmm.“

Vznášela se v odlesku svého orgasmu a já ji líbal a dráždil svýma rukama. Když se její oči rozechvěle otevřely, věnovala mi jemný, zamilovaný úsměv.

„Miluju tě, Jakube.“

Čekal jsem strašně dlouhou dobu, že od ní uslyším ta slova, ale teď nebyla ta správná chvíle, abych jí ukázal, jak šťastného mě tím udělala. Znovu jsem ji políbil a pak si ji položil na klín, zadnicí nahoru, aby byla správně připravená. Tulila se ke mně, cítila můj tvrdý čurák na svém břiše. Políbil jsem její zadní dírku, ten drobný důlek na vrcholu nádherné zadnice. Jemně jsem jí začal líbat zadnici, ochutnával ji, cítil její chlad, věděl jsem, že až ji tam políbím příště, bude horká a pulzující.

Zvedl jsem ruku a udeřil, ne tvrdě, jen střední silou. Trochu nadskočila a zajíkla se, ale nepostěžovala si a rychle se zase uložila. Pustil jsem se do její zadnice a cítil horko. Ten sval se pod mou rukou chvěl. Chtěl jsem to dělat pomalu, rytmicky.

„Jakube… Přestaň, teď… ooooch… prosím… už ne… udělám všechno, co budeš chtít… Neee!“

„To je teprve dvanáct. Dostaneš jich patnáct.“

Zase jsem její zadnici políbil. Trhla sebou pod zdánlivou chladností mých rtů. Pohladil jsem jí číču, zjistil jsem, že prosakuje a pysky má naběhlé na maximum. Zasténala a tlačila se proti mým prstům, zkoušela dostat je dovnitř. Plácl jsem ji hodně silně.

„Přestaň, Jakube,“ zakňučela.

„Co jsi?“

„Bolavá… ooooch. Ouuch.“

„Dobré?“

„Ano, pohlaď mě… NEEEE!“

„Mluv, nebo nikdy nepřestanu řezat tvou prdel!“

„Jsem nadržená coura a…“

„Ano?“

„Ach, bože, Jakube… já to miluju… OOOCH!“

„Co?“

„Mrdej mě! Jsem nadržená coura a potřebuju být mrdaná!“

Sesunul jsem ji na podlahu. S rukama spoutanýma za zády jí prsy a hlava spočívaly na měkkém koberci. Popadl jsem ji za boky a vrazil do ní zezadu, jako to dělají psi. Ječela a žadonila, abych ji mrdal tvrději. Nemám potuchy, kolikrát se udělala, než se zhroutila na podlahu, se mnou na ní i v ní.

Vytáhl jsem to z ní, postavil se a pozvedl ji, takže klečela na kolenou. Byla vylekaná, ale ochotně otevřela pusu a vzala si mě tam. Mrdal jsem ji do hlavy, dokud jsem se neudělal. Elena vždycky ráda kouřila ptáka a tentokrát předvedla to nejlepší provedení ze všech, co jsem znal. Odnesl jsem ji do postele a sundal jí pouta. Vinula se ke mně, proplétala naše těla. Mírnýma, trochu rozostřenýma očima mi zírala do obličeje.

„Ten výprask bolí, Jakube,“ zašeptala.

„Dobrá. Nařežu ti pokaždé, kdy to budeš potřebovat. Mluv pravdu. Vzrušilo tě to a měla jsi to ráda.“

Potutelný, sexy pohled mi řekl, že mám pravdu, ale ona by to nikdy nepřiznala.

„Ovšemže ne. Slib mi, že už to nikdy neuděláš.“

„Slibuju ti, že to udělám pokaždé, když to budeš potřebovat. A příště už nebudu tak jemný.“

Neodpověděla. Leželi jsme tam spolu a ona na mě dlouho zírala. Pak mi svou hlavu strčila pod bradu. Jak zavírala oči ke spánku, zamumlala to znovu.

„Miluju tě, Jakube.“

Ráno se ke mně silně tiskla. Byl jsem si jistý, že ji bolí zápěstí od toho, jak byla spoutaná, že má bolavou píču od toho, jak byla mrdaná, a že ji taky bolí zadnice od toho, jak na ni dostala. Natočil jsem do vany horkou vodu a odnesl ji do koupelny.

„Napřed vyčurat,“ ozvala se.

Posadil jsem ji na toaletu a pak jí pomohl do vany, aby se namočila. Udělal jsem kafe a vlezl jsem si do té velké vany k ní; máčeli jsme se a srkali kávu a něžně jeden druhého myli. Ve vodě jsme se pak taky pomalu a sladce milovali.

Když se začala oblékat, řekl jsem: „Na něco jsi zapomněla.“

„Na co?“

„Nezeptala ses mě, jaké oblečení si dneska smíš vzít na sebe.“

„Co si smím vzít na sebe?“

Vrhl jsem na ni zlý pohled. Věděla, co chci.

„Co si smím vzít na sebe… pane?“

„Podprsenku a blůzu, sukni, boty.“

„To je všechno?“

„Ano.“

„Jakube, já…“

Zarazila se a zase se na mě usmála.

„Ano, pane,“ odpověděla a znělo to jako od sladké, submisivní ženy.

Není pochyb, že nikdy před tímto dnem neopustila svůj dům bez kalhotek. Jeli jsme do mé oblíbené restaurace na snídani kombinovanou s obědem. Zdrželi jsme se tam docela dlouho a potom jsem ji odvezl do blízkého sex shopu.

„Tam já nepůjdu,“ vyrazila ze sebe.

Tělo měla strnulé, obličej jí ztuhl, rty těsně sevřené. To, co jsem na ní viděl, nebyla snaha se mi vzepřít, ale strach z toho, co by to pro ni mohlo znamenat. Chvíli jsme seděli v autě. Její oči přebíhaly ode mě ke dveřím obchodu a zpátky. Nervózně si olizovala rty.

„V čem je problém, potvoro?“

Na okamžik se naše oči setkaly a já mohl číst její pocity. Elena váhala mezi svým podrobením a odporem. Potom, dívala se při tom jinam, si zhluboka povzdechla; bojovala se svými vlastními pocity.

„Tak jdeme, potvoro,“ řekl jsem nekompromisně a vytáhl ji z auta.

Když jsme procházeli obchodem, držela mou ruku v drtivém sevření. Chvěla se, když jsem se zastavil a prohlížel si výstavku bičů. Viditelně se jí ulevilo, když všechno, co jsem koupil, byla jenom základní sada pro poutání a límec s vodicí šňůrou. V té chvíli strach ustoupil a zvědavost narůstala. Její oči byly jasné, dychtivé a sexy, dokud jsem jí límec nenavlékl kolem krku.

„Dobrá. Sedí ti. Sundej si to!“

Neudělal jsem žádný pohyb, abych jí to odstranil, a ona taky ne, ačkoli to mělo jednoduchou přezku, na kterou mohla snadno dosáhnout. Pořád jen obhlížela místnost, aby se ujistila, že tam nikdo jiný není. Viděl jsem v jejích očích vzrušení.

„Tobě se to líbí, viď?“

„Samozřejmě, že ne. To je absurdní. Tak už mi to sundej!“

„Tohle není způsob, jakým smí sexuální otrokyně mluvit na svého pána, Eleno,“ odpověděl jsem jí a nedokázal při tom zadržet úsměv.

Nahnula se ke mně, své ruce mi položila na hruď a její vystrašený pohled přešel v ostych.

„Ano, líbí se mi to. Ale je to něco, co chci dělat jen v soukromí. Prosím proto o sundání, pane.“

Viditelně se jí ulevilo, když jsem jí ten límec odstranil, políbil ji a odvedl do auta. Po cestě k jejímu domu byla neobvykle tichá. Ty pomůcky byly v tašce, která jí ležela u nohou. Sáhla dolů a vyndala límec. Bezmyšlenkovitě si s ním hrála a pozorně se na mě dívala.

„Smím mít otázku… pane?“

„Ano.“

„Co se mnou plánujete?“

„Udělám z tebe svou submisivní sexuální otrokyni. Až poznám, že už jsi dostatečně vycvičená, pokročíme spolu dál.“

„Vezmeme se a budeme mít děti?“

To byla otázka vyžadující plnou pozornost a soustředění. Zajel jsem s autem na parkovací místo, zastavil a otočil se k ní. Vypadala vzrušeně a trochu vystrašeně. Vzrušená a submisivní Elena je krásnější než potvora Elena.

„To by se ti líbilo?“

„Ano. Líbilo by se mi to víc než cokoli jiného na světě.“

Upřímná emoce, hluboce prožívaná. Připustila, že mě chce a potřebuje. Byla najednou tak zranitelná a děsilo ji to. Říct po deseti letech v roli potvory, že touží po skutečném vztahu, pro ni muselo být těžší než všechno, co kdy předtím udělala.

„Já si tě taky chci vzít, Eleno. Chci to taky víc než cokoli na světě. Ty to víš.“

Obličej se jí proslunil. Slza radosti jí tekla po tváři.

„Ale nemůžu a nebudu žít s ženou, která by se mnou zacházela tak, jako jsi to dělala ty. Takže jestli si mě chceš vzít a rodit moje děti, rychle se nauč, jak být submisivní sexuální otrokyní.“

Lehce jsem ji pohladil po tváři a změkčil svůj hlas.

„Pomůžu ti, Eleno. Vím, že to můžeš dokázat. Vím, že to chceš dokázat.“

Položil jsem ruku na řadicí páku a její ruka se ocitla na mé.

„Řekneš mi taky někdy, že mě miluješ?“

„Jednou jsem to už udělal, Eleno. A náš vztah skončil velice rychle po tom, co jsem to řekl.“

„Já vím. A je mi to moc líto. Byla to největší chyba mého života.“

Ksakru. Oči mně začaly slzet! Od pánů se přece očekává, že budou tvrdší.

„Jakube, vím, proč jsi ode mne odešel. Přiznávám, že jsem byla mrcha, potvora. Bože můj, dokonce má matka mi říkala, že žádný muž se sebeúctou si se mnou nikdy vážně nezačne. Prosím tě, tentokrát neodcházej. Moc prosím, dej mi čas, dej mi šanci.“

„Dám,“ odpověděl jsem.

Líbali jsme se na sedadlech auta zaparkovaného před prodejnou potravin, za jasného a nádherného dne. Držel jsem ji a ona brečela, až se mi nakonec vláčně a vyčerpaně opřela o rameno. Tiše seděla, když jsem zařadil rychlost a vyjel zpátky na ulici. Minuli jsme jen jeden blok a zase promluvila.

„Jakube?“

„Ano, Eleno?“

„Opravdu plánuješ mě s těmihle věcmi svazovat?“

„Příležitostně, pro zábavu. Někdy možná, když to budeš potřebovat. Ale spíš to bude symbolicky.“

„A plánuješ mě bít?“ Hlas se jí na tom slově ‚bít‘ zadrhl, jako by ji to bolelo, když ho vyřkla.

„Ano, pokaždé když si budu myslet, že to potřebuješ. A nebude to symbolicky. To bude doopravdy.“

Souhlasně přikývla. Dojeli jsme k jejímu domu, oba ztracení ve vlastních myšlenkách, které byly tak oddělené, a přitom tak neoddělitelně propletené. Zajel jsem do garáže a vypnul motor.

Ona si hrála s tím límcem. Naše oči se zase setkaly a nedokázaly se od sebe odtrhnout. Elena si zkušebně připevnila límec kolem krku. Třásla se, když mi podávala šňůru. Zvrátila hlavu dozadu. Když jsem k ní přistoupil, abych šňůru připevnil, její ruce mě chytly za zápěstí. Z jejích prstů vycházelo zoufalství a nehty zarývala do mě.

Čekali jsme, s rukama zastavenýma v čase a vzduchu, dokud nepromluvila. Její hlas byl pevný a naplněný upřímností.

„Nechci být potvora. Chci být tvoje žena a matka našich dětí. Chci patřit tobě. Ale Jakube, je možné mě změnit?“

„Ano, je, když to sama budeš chtít. Pak z tebe bude báječná manželka a matka. Nemůžu se dočkat, až je obě z tebe udělám.“

Cítil jsem, jak pnutí z jejích rukou ustupuje, tlak jejích nehtů se ztrácel. Ruce jí spadly do klína. Přicvakl jsem šňůru k límci. Jemně jsem ji k sobě přitáhl. Velice něžně jsme se líbali.

„Posledně to byla částečně má chyba,“ řekl jsem. „Mentálně jsem na tebe nebyl dost přísný. Ale teď už jsem.“

Oči se jí zatřpytily, měla v nich oheň a vášeň a naději do budoucna. Úsměv jí rozvlnil rty. Svými prsty mi přebíhala po tváři.

„To taky doufám, Jakube. Konec konců, říkají mi potvora.“