Úvod

Autobus dýchavičně dojel k horské chatě, chvíli se snažil vymanévrovat na parkovišti a pak ze svých útrob vysypal bandu rozjařených středoškoláků. Ubytování i shromáždění všech na oběd o dvě hodiny později, proběhlo sice mimo časový plán, ale instruktoři i doprovázející učitelka mohli být i tak spokojeni. Sotva docinkaly příbory o talíře, třídní vstala a jala se úvodního slova o bezpečnosti, podrobnostech a pravidlech chování v chatě i na sjezdovkách.

„…všichni půjdeme na svah, kde si vás rozdělíme dle vašich dovedností. A nebojte se. I ti, co ještě na lyžích nestáli…,“ kývla směrem k jednomu z instruktorů, aby pokračoval on.

„No, nevím, jak vy, ale třeba mne kdysi nejdřív učili na lyžích stát…,“ vzala si samovolně slovo pan Albern, otec spolužáka Jirky a majitel firmy, co tento kurz, ale také celou školu, slušně sponzorovala.

Třídní si dala ruce do dlaní a zavřela oči… Kdyby si nevymínil, že tady po celou dobu bude, dýchalo by se jim o mnoho lehčeji. Pan Alben, jako úspěšný podnikatel, věděl všechno nejlíp a měl nutkavou potřebu se o své znalosti dělit. Nechala ho vymluvit, protože už dávno věděla, že tento člověk se nejen rád poslouchá, ale také že se umí mstít těm, co mu zkusí odporovat.

„…tak děkujeme za podnětné připomínky,“ otočila se s úsměvem a lehkým přikývnutím na pana Alberna, když skončil, „jistě se jimi budeme zabývat. No, a já jen doufám, že se budete chovat jako normální lidi. A taky věřím, že ti, co i přes přísný zákaz sem dovezli nějaký alkohol, je nenapadne jej konzumovat, ale že jej zase odvezou zpátky domů,“ dokončila proslov.

Kluci se na sebe podívali, jestli jí náhodou nepřeskočilo, protože na tohle, se těšili úplně nejvíc. Někteří už za rok, jiní za dva, budou plnoletí, tak co blbne?

Lucka

Ten lyžák je super, pomyslela jsem si a pomalu se spustila po svahu. Jedna zatáčka, druhá… A už jsem se válela ve sněhu. Dneska už asi po sté. Na lyžích jsem byla poprvé v životě, ale bavilo mne to tak, že jsem se jen oklepala, postavila se a snažila se dál. Ještě několik pádů a byla jsem dole. Na pomě mi to taky moc nešlo, ale když mne instruktor maličko přidržel a pomohl… Rozjela jsem se ohromnou rychlosti nahoru a vychutnávala si šumění větru a křupání čerstvého sněhu pod lyžemi. Nahoře jsem se pak postavila mezi ostatní, počkali jsme na instruktora a pozorně naslouchali, jak se ta prkna dají zvládat zase o něco lépe.

Bylo to poprvé, co jsem byla se školou na nějakém výletě. Žiji jen s tátou a peněz jsme neměli nikdy nazbyt. Jakou já měla radost, že mi konečně, ve druháku, kurz zaplatil a dokonce odněkud sehnal i výbavu! Vždy mne držel zkrátka a uznával jen jedinou známku – jedničku. Ty jsem musela nosit od první třídy nejen na vysvědčení, ale i v žákovské. Když jsem v šesté dostala trojku z matematiky za nepozornost, ohnul si mne otec přes koleno a rukou mi naplácal pětadvacet poctivých ran.

„Chceš skončit jako já? Na pracáku? Jenom proto, že nemám školy?” křičel na mne, máchal rukou a lyžák mi tenkrát zatrhl.

Bolelo to, a já bulila nejen při slibování, že se polepším a nic podobného už v žákovské nebude, ale ještě večer do peřin, kam jsem zapadla s bolavým srdcem, že nikam nesmím. Snažila jsem se a další špatnou známku, dvojku, jsem dostala až o rok později. Otec ale zuřil ještě víc a tentokrát mi zvedl sukni, stáhl kalhotky a dostala jsem na holou. Bolelo to, to jo, ale já se styděla tak, že jsem tu bolest skoro nevnímala. Sliby, slzy a předsevzetí se opakovalo, ale to se fakt nedalo dodržet. Už za měsíc jsem si nesla trojku z fyziky. Našprtala jsem se to nazpaměť, ale když ten učitel po mně chtěl, abych k výsledku došla jinak, než jenom odříkáváním definic! Dostala jsem zas, tentokrát vařečkou, a navíc mne pak nechal celou hodinu klečet v koutě, kde jsme měla zpytovat svědomí. V osmé to bylo snad nejhorší. Ať jsem se snažila, jak jen jsem mohla, dostávala jsem jednou, dvakrát za měsíc. Vařečku vystřídal kartáč, trepka i kožený pásek. Sotva jsem se dokázala posadit, už jsem měla další dvojku a otec zuřil, křičel a vychovával. Učila jsem se, drtila do nočních hodin, ale občas jsem prostě nějakou tu špatnou známku přinesla. Na vysvědčení jsem měla zase samé, ale k tomu vyplakané modré oči a zadek stejné barvy. A pak přišel s krátkou sukní, podkolenky a trikem, pod kterým mi bylo všechno vidět. Musela jsem se převléknout, pak mi tu sukni vyhrnul a… Devítka začala úspěšně a čistý štít jsem dokázala obhájit až do konce roku. Že jsem se dostala na střední, považoval za samozřejmost, ale i tak, když jsem, už po přijímačkách, donesla dvojku z hudebky, dostala jsem zas. Ani na střední, jsem neměla na růžích ustláno. Celý prvák jsem dostávala a dostávala, brečela, styděla se u toho a slibovala, a spolužáci ze mne měli srandu a posmívali se mi. Jenže jak jsem mohla nebrečet, když po mně začal chtít, abych při exekuci byla v předklonu s nohama od sebe a on mi u toho koukal nejen na zadek. Bylo to hrozné a srdce se mi svíralo nejen bolestí na pozadí. V druháku jsem se chytla a od září jsem nezadala jediný důvod, abych na zadek dostala. Jak já byla šťastná, protože ocenění ve formě povolení k vycestování bylo mnohem lepší, než ten zmalovaný zadek. A lyžování mne bavilo tak, že jsem si tuhle svobodu chtěla užít do sytosti a i když jsem měla ruce i nohy promrzlé na kost a zadeček na tom bude podobně, jako po otcově péči, pustila jsem se po svahu znovu. Odpoledne jsem ze sebe svlékala promočené věci a teprve pak se začala třást zimou.

„Spanková!“ uslyšela jsem od dveří, „ty snad nejsi normální!? Chceš být nemocná?“

Třídní nade mnou spráskla ruce a pomáhala mi zbavit se mokrého trička, co se mi lepilo na záda. Ostatní holky se ušklíbaly a potutelně se usmívaly. Nikdy se se mnou nebavily, protože jsem pro ně byla jen šprtka a socka, co nemá ani na telefon. Štvalo mně to, ale co jsem s tím mohla dělat?

„Zajeď pod sprchu a pořádně se vyhřej!“ přikázala mi a strkala mne před sebou do koupelny na konci chodby.

V od shora dolů vykachličkované místnosti, jsem na sebe pustila horkou vodu a blaženě si jí nechala rozpouštět led, co jsem měla místo krve. Stála jsem pod ní, zavírala oči, usykávala od bolesti, jak přicházely prsty k sobě, když tu najednou mne ovál studenější vzduch. Asi třídní, nebo Mařka, pomyslela jsem si, v klidu si nabrala šampón a začala si mydlit vlasy.

„Jé, sorry, Spanková,“ uslyšela jsem za sebou a celá jsem ztuhla, protože to nebyla ani třídní, ani jiná holka, ale Lukáš.

Málem jsem sebou plácla o zem, jak jsem se lekla. Rychle jsem se ohlédla, abych se přesvědčila, že se nemýlím. Pěna mne štípala do očí, ale i tak jsem Lukáše viděla, jak na mne bezostyšně civí a nemá se k odchodu.

„Vypadni, blbečku!“ obořila jsem se na něj, přitiskla se břichem ke zdi a rukou si zakryla pozadí.

„Já? Ty tu nemáš co dělat!“ opáčil a díval se dál, „holky maj dneska sprchy až po večeři, ne?“

Měl pravdu, ale když mne sem třídní nahnala, myslela jsem si, že na začátku kurzu daný režim upraví…

„Jo, dobře, jasně, uznávám,“ připustila jsem, „ale dej mi ještě chvilku, jo? Jenom se opláchnu a vyklidím pole,“ slibovala jsem.

„A proč?“ zeptal se bezelstně, „mi tady nevadíš. A myslím, že ani ostatním, až přijdou,“ zasmál se.

Opláchla jsem si alespoň obličej, abych se na něj mohla znovu podívat. Pořád stál před boxem s ručníkem v ruce a doslova se pásl na mé nahotě.

„Prosím,“ pípla jsem, „dej mi fakt jenom chvilku,“ poprosila jsem pokorně v naději, že na něj tím kňouráním zapůsobím.

„Co za to?“ začal s vyjednáváním.

„Jak, co za to?“ nechápala jsem.

„No, třeba za to, že zdržím ostatní.“

„Do háje, Lukáši,“ řekla jsem smířlivě, „nech toho a běž. Budu ti fakt vděčná, když…“

„Supr! Tak za co?“ zdržoval a vytáčel mne.

„Ježiši já nevím!“ vykřikla jsem nasupeně, „dám ti třeba zákusek od večeře,“ nabídla jsem mu první věc, která mne napadla.

„Na zákusek ti víš, co. Ale když se otočíš a ukážeš se mi, tak půjdu pohlídat ty dveře,“ řekl si svou cenu, čímž mne naštval ještě víc.

Jenže než jsem na něj začala řvát, představila jsem si, že se sem nahrnou všichni kluci a budou na mně civět i oni. Když mu vyhovím, ukážu se jen jemu. Ale když mne tady bude dál zdržovat… Otočila jsem se, na okamžik si dala ruce z intimních míst a převrátila jsem oči v sloup.

„Stačí?“ zeptala jsem se ho s předstíranou znuděností, i když se mi nahrnula červeň do tváří a srdce mi studem div nevyskočilo z hrudi.

Lukáš vytřeštil oči, zalapal po dechu, a jak spěchal ke dveřím, několikrát zakopl. Málem jsem se nad jeho stylem úprku skoro zasmála, jak vypadal směšně, ale dál jsem se nezdržovala. Rychle jsem se utřela a ještě rychleji se zabalila do osušky. Právě včas, protože před dveřmi začínalo být husto. Když jsem je otevřela, hukot a nadávky s otázkami proč a za co ustaly, jako když utne.

„Jo tak tos měl říct hned,“ zasmál se někdo z hloučku, „ty bychom dámě třeba umyli záda, co, kluci?“ rozesmál se ten vtipálek a s ním i ostatní.

„Co je to tady?“ ozval se od konce chodby pan Albern a najednou bylo ticho, „že se nestydíš!“ zhodnotil mou vizáž, sotva se protlačil davem až ke mně.

Tváře mi úplně hořely studem, a se sklopenou hlavou, jsem proklouzla z ničeho nic udělaným špalírem spolužáků a vpadla na náš pokoj, jak velká voda.

„Blbci…,“ postěžovala jsem si na jejich adresu ostatním, ale holky se chichotaly a zjevně se skvěle bavily.

Co tomu pozdvižení předcházelo, jsem si raději nechala pro sebe a doufala, že tak učiní i Lukáš. Po večeři a koupeli ostatních holek, jsme se sešli v jídelně, kde jsme pak s instruktory probrali uplynulý den kurzu. Všichni jsme dostali pochvalu za snahu a od pana Alberna připomenutí, že úrazy nechodí jen po horách, ale i po lidech. Pomalu jsme se rozcházeli, a holky se s kluky domlouvaly na večer. Plán byl jasný. Do večerky budou předstírat hodné a unavené studenty střední školy a po večerce se sejdou na jednom z pokojů. Mne nikdo nepozval, ale líto ni to nebylo. Byla jsem opravdu unavená a po zážitku ve sprše, jsem se s kluky scházet nechtěla.

„Tak dobrou, děvčata,“ popřála nám třídní, když strčila hlavu do dveří, zkontrolovala přítomnost nás všech a zhasla.

Chvíli bylo ticho a jen vrzání podlahy na chodbě prozrazovalo, že třídní obchází i ostatní pokoje se stejným přáním. Když všechen ruch utichl, začaly holky potichu štěbetat a rozebírat, jaký kluk se komu líbí, nebo jaký je asi ten nejlepší… Pomalu jsem usínala, myslela si na Petra, na toho svalnatého karatistu, kterého holky pomlouvaly, ale při tom by si každá nechala říct, a propadla se do bezvědomí.

„Luckóó! Luckó!“ vzbudil mne tichý hlas a zatřepání ramenem.

Otevřela jsem pomalu a rozespale oči a podívala se, kdo mne ruší v mém krásném a poklidném spánku. Nade mnou stál Libor s poďobanou tváří, zubil se a poťouchle se usmíval.

„Pojď taky k nám,“ zval mne někam, kde se mi moc nechtělo, „přece tu nebudeš sama.“

Rozhlédla jsem se po ostatních postelích, které jasně naznačovaly, že jejich obyvatelky jsou pryč už nějakou dobu.

„A kam?“ zeptala jsem se a zívla.

„No kam, kam. K nám na pokoj, přece. Je tam sranda a jediná, která chybíš, jsi ty,“ zval mne trpělivě dál.

„Mmm, …se mi moc nechce,“ zívla jsem znovu, „a stejně jsem jenom v pyžamu…,“ vymlouvala jsem se a chtěla se jen natáhnout a zase usnout.

„Póď,“ protáhl dlouze a zase se usmál, „bude psina. Nedělej krky, a poď.“

Třeba tam bude Petr, pomyslela jsem si, „no tak jo, ale otoč se. Něco na sebe hodím,“ nechala jsem se nakonec přemluvit, a abych se trochu zahalila, dala jsem na sebe mikinu.

„Ale potichu, jo?“ upozornil mne ještě Libor a opatrně otevřel dveře.

Po špičkách pak jsme přeběhli na klučičí pokoj, kde tiše hrála pomalá hudba, a mezi postelemi se v přítmí vlnily dva páry. Robert mi vedle sebe udělal místo, posadila jsem se a hned dostala do ruky skleničku. A prý až do dna. Víno mi moc nechutnalo, ale abych se neshodila, říct jsem to nemohla a naopak ho pochválila. Hned ji dolil, prý aby nezaostávala a dostala se na stejnou hladinu. Petr se vlnil s Markétou a něčemu se oba smáli… Mrcha jedna…

„Zatančíš si se mnou?“ pošeptal mi Robert do ucha, vzal mi skleničku a podal ruku, aby mi pomohl na nohy.

Chytil mne okolo boků a přitiskl se tak těsně, jako kdybychom byli milenecký pár. Moc se mi to nelíbilo, ale i ostatní tancovaly v podobném, nebo stejném obětí, takže… Chvíli jsme se kolébali a začínalo mi být horko. Po další písničce jsem už nevydržela a musela jsem ze sebe tu mikinu shodit, abych se neuvařila. Toho Robertova chtivého úsměvu jsem si všimla, ale přešla jsem ho a on se přitiskl ještě víc. A hned nato mi rukou zajel na zadek!

„Ses zvokl?“ zasyčela jsem mu do ucha, „dej tu pracku pryč!“

„Tak to sorry. Sem myslel, že se ti to bude líbit,“ omlouval se a ruku posunul zpátky na záda.

Omluvu jsem přijala, ať nejsem za netýkavku a dokonce se na mně přestal i lepit. Taky dobře, pomyslela jsem si. Posadili jsme se a přede mnou se objevila další sklenička a pak ještě jedna. Motal se mi svět a bylo mi skvěle. I když jsem se na Roberta nezlobila, k dalšímu tanečku mne pozval Jirka. Je to sice namyšlený debil, ale v té chvíli mi to bylo jedno. Hlavně že nemusím pít ty patoky… Jirka se mi pokoušel něco žvástat do ucha, ale byl stejně zajímavý, jako jeho otec. Neposlouchala jsem ho a když mi dal pusu na ucho, odstrčila jsem ho a šla si raději zase sednout. Ještě chvilku, říkala jsem si a mizím. Přece se tady nenechám od všech omatlávat. Robert se zvedl, že musí s pískem a místo něj, ke mně dopadl rozjařený Petr. I s ním jsem si musela připít, a tentokrát, světe div se, mi víno chutnalo. Ptal se mně, jak se mi líbí lyžování a já se rozpovídala o té úžasné rychlosti, i pádech… Díval se mi do očí, poslouchal mne a přitakával. Byl prostě pozorný, jak nikdo před tím. Po další skleničce jsme byli na placu spolu a kolébali se v pomalém rytmu nějaké balady. Když sjel rukou po zádech na zadeček on, nevadilo mi to. Od Petra ne… A když ho pomaličku stiskl ve své svalnaté dlani… Málem se mi podlomila kolena a srdce povyskočilo radostí a vzrušením. Ale jakmile zajel i pod pyžamo a sáhl mi na holou kůži, vymanila jsem se, usmála se na něj očima, jako tohle už ne, nicméně jsem s ním tančila dál. Zkusil mi dát pusu na krk. Tohle se mi líbilo a nechala jsem ho. Srdce zrychlilo frekvenci a svět se roztočil. Po pár rytmech jsme se už líbali, a bylo mi šumafuk, že nejsme sami. Ani ta ruka na holém zadečku mi už nevadila… Naopak. Byla horká jako láva a spalovala mou duši na uhel. Dole jsem cítila, jak kačenka pláče a dožaduje se podobného zacházení, jako zadeček. Kdybychom tak byli sami, zatoužila jsem…

Petr

Jo, lyže, ty jsou fajn, ale na karate nemají. Zkuste se třeba ubránit lyžemi. V létě… Ten týden tréninku mi bude chybět, rozmýšlel jsem se, ale nakonec jsem jel. A byl jsem rád. Kopec byl sice mírný a krátký s obyčejnou pomou, ale i na tu bídu... Jo, přiznávám, užíval jsem si to. Holky na mně hleděly, kluci záviděli a navíc, i když nás třídní chtěla hlídat a mít o všem přehled, nemohla být všude.

„Tak co?“ zeptal jsem se Simony, „přijdete?“

„Nó, to ještě nevíme,“ odpověděla, ale všem nám bylo jasné, že příjdou a ještě budou rády.

Tu pařbu jsme organizovali hlavně kvůli nim. Ne, aby se pobavily, ale abychom zasunuli. Takže jsme s klukama vymýšleli další postup a rozdělení úkolů. Nevím, jak ostatní, ale já chtěl mít kocoura v troubě co nejdříve. Od Vánoc, kdy se od nás odstěhovala sousedka, jsem ještě nezasunul. Není to pech? Ještě loni jsem ani nevěděl, k čemu ho mám, a když mne ve výtahu klofla Bohunka, musel jsem pak mít zasunuto denně. Bohunka. Taková třicátnice s malým děckem, které nevadilo, že mi pod nosem vousy teprve raší, a že když mne poprvé nechala sáhnout na kozu, jen jsem sebou zacukal a musel jsem se jít umýt. Scházeli jsme se skoro denně, a že jsme si jen nepovídali, je jasné. A pak se odstěhovala. Prostě jsme se jeden večer nádherně pomazlili a druhý den už nebyla doma. Bez rozloučení, bez ničeho. Takže kdybych teď na lyžáku zaskóroval, bylo by to fajn, zbavit se zbytečných zásob, uvažoval jsem. Večer nám úča popřála dobrou noc, připomenula, že pití se trestá smrtí, a když vypadla, počkali jsme ještě hodinu. Klid na chatě rozrušilo jen naše tiché našlapování, jak jsme se plížili po chodbě k holkám. Nás bylo pět, holek taky tak, ale z pokoje vyšly jen čtyři.

„Kde je Lucka?“ zeptal jsem se šeptem Kláry.

„Potřebuje se vyhajat,“ odfrkla, „stejně by nám to jenom kazila, nebo brečela, že dostala dvojku!“

Všichni jsme se zasmáli a na našem pokoji pak holkám ukázali naše zásoby. Pití, samozřejmě. Nalil jsem jim, přiťukli si a pak jsem jen doléval a typoval si, která padne nejdřív a u které bych měl největší šance. Třeba taková Simona, říkal jsem si. Kozy měla jak měchy, navíc byla jen v noční košili pod kterou se ty kozy bez podprdy vyjímaly ještě líp. Když se malinko předklonila pro skleničku, mohly nám oči vypadnout z důlků. Nebo Markéta. Na spaní měla tričko sotva pod zadeček, pod ním nahoře nic a dole se kalhotky daly jen tušit. O Kláře a Magdě se zmiňovat nebudu. Ty dvě si hned na začátku vzali na starost Milan s Jirkou. Vzal jsem Markétu dokola, protože mne ty její nahé nohy prostě fascinovaly a Robert naléval Simoně a bezostyšně jí u toho koukal do výstřihu. Nebylo divu, že se Lukáš na chvíli vytratil a vrátil se s Luckou. Měla na sobě nějaké nemožné pyžamo po babičce a na něm ještě mikinu… Nic lákavého, věřte mi. I tak sem ale od ní nemohl odtrhnout oči, protože když se člověk podíval na ostatní nenalíčené spolužačky, porovnal je mezi sebou…, pak právě Lucka vypadala nejlépe. Co udělá pár tahů tužkou, že? Sedla si a hned na úvod dostala několik skleniček. Bylo vidět, že na jedné straně je ráda, že je s námi, ale že by i tak nejraději utekla. Robert, asi ze slušnosti, odtrhl oči od Simony a vzal ji do víru rytmů. Jeho pokus o osahávání byl natolik směšný a neohrabaný, že jsem se musel zasmát. A Jirka, co dostal od Magdy košem, jej za okamžik dostal i od ní. Byl bych hloupý, kdybych se nechal odradit neúspěchem ostatních a Lucka zůstala na ocet. Využil jsem Robertovy malé indispozice, kdy se musel vzdálit, sedl jsem si vedle ní, znovu jí nalil a začali jsme kecat. Nechal jsem ji a předstíral, že mne strašně zajímá. Zatímco mi něco kdákala a já horlivě přikyvoval, hodnotil jsem její vzhled. Teda oháknutá byla nemožně, ale pěkný ksichík měla i zblízka, pod košilí se rýsovala dvě krásná kůzlátka, která mne začala lákat ještě víc. Kde jinde si na holku dovolit, než při ploužáku. Nebyl jsem tak hr, jako Robert. Pomalu, polehoučku, jako kdyby mi tam ta ruka zabloudila omylem, jsem ji spustil na zadeček. Pevný a krásně kulatý zadeček, vyhodnotil jsem. Když jsem se ale pokusil o průnik pod gumu od tepláků, nebo co to měla na sobě, málem jsem dostal facku. Ale neodstrčila mne, což bylo dobré znamení. Zkusil jsem jí dát letmý polibek na krk. Neucukla, nevyváděla…, naopak. Když jsem jí strčil jazyk do pusy, zvláčněla, přitiskla se ke mně a já měl ruku pod tepláky znovu. Doposud jsem v to jen doufal, ale teď jsem měl jistotu. Budeme hnízdit…

„Nepůjdeme někam?“ pošeptal jsem jí a stiskl jí zadeček v dlani.

Zachvěla se a zavrněla na souhlas. I když se náš odchod neobešel bez několika narážek, nevadilo mi to. Proč taky? Na dívčím pokoji mi pak ukázala tři osmé divy světa. Přenádherné kozy, bobra a chlupaté podpaží, což jsem jakživ neviděl, ale i tak jsem žasl, jak dokáže být dívčí tělo nádherné. Málem jsem si stříkl do kalhot, když jsem jí pomohl z pyžama a přisál se na její růžové jahůdky. Chvíli jsem si s ní hrál, než mi dovolila i to, abych jí sáhl mezi nohy a pohladil ji i tam. A když už jsem tam jednou byl, musel jsem se blýsknout a předvést jí, že chybu neudělala. Podle Bohunky má holka ráda, když si jazyk nejvíc všímá frajtra. Ale taky jeho okolí, bradavek…, a zadečku. I ten patří k povinné výbavě holčičího štěstí. A Lucka mi předvedla, jak měla Bohunka pravdu. Když sebou začala házet a hekat, bylo mi jasné, že za tohle, mi splní první poslední. Jak jsem vytušil, byla panna. Řeči, že s pannou to je na nic, se mi nepotvrdily. I přes to, že jsem byl jejím prvním, i přes to, že vím, že ho klukovi nedržela ani v ruce, byla jako ta nejzkušenější děvka. Neležela, jako placka v očekávání největší bolesti v životě. Naopak. Vycházela mi vstříc hned na začátku, dala si ho do huby, jak poslední coura a když jsem jí vrazil palec do prdele, byla jak háravá fena.

Lucka

„Nepudem někam jinam?“ zašeptal mi Petr do ucha mezi polibky, jako kdyby věděl, o čem přemýšlím.

I když jsem po tom toužila, lekla jsem se a nechtěla, nedokázala jsem říct ne. Ani jsem nevěděla jak, ale najednou jsme byli v našem pokoji, na své posteli a Petr měl své ruce nejen na zadečku, ale i na prsou. Jemně je hladil, stiskl, promnul bradavku palcem… Zasténala jsem a dala hlavu dozadu. Ano, takhle, ještě…, honilo se mi v hlavě. Když mi pomohl z pyžama a klekl si pode mne, dala jsem zprvu nohy k sobě, přeci jen jsem se pořád styděla, ale také bála. Nemohla, jsem jen tak… Nespěchal. Jazykem obkroužil pupík, sjel maličko níž a rozdal několik polibků i pod něj, do houštinky. A když mi znovu pohladil palcem po bradavce, zatoužila jsem po něm tak, že jsem stisk nohou povolila a pomalu je dala od sebe. Líbal mne nejdříve na vnitřní stranu stehen a polehoučku se dostával výš a výš. Když dostala svůj první polibek i kačenka, zasténala jsem a křečovitě stiskla v dlaních prostěradlo. Chtěla jsem to. Chtěla jsem to tady, teď a od něj. Ano, on bude můj první, protože je jen můj, je pozorný, jemný a…

„Ááááá!“ slyšela jsem se, protože mne konečně polechtal jazykem po mém knoflíčku, se kterým si občas hraji.

Tohle ale, bylo jiné, silnější, a… Proboha, kam mi to dává ten prst!? Petr zatlačil na zadní branku a lehce do mne vnikl. Jen co byl uvnitř, leknutí přešlo a intenzita z kačenky dosáhla vrcholu. Ještě se přisál ke knoflíčku, zarejdil po něm jazykem a… ztratila jsem se. Výbuch, který tím způsobil, mne vymrštil někam, kde je plno světla a při tom tma, kde je mráz, ale zima ti není, někam, kde jsem doposud jen nakoukla, ale vlastně nikdy nebyla. Stiskla jsem mu hlavu mezi stehny a rozklepala se tak, že s námi poskakovala i postel. Když jsem přišla k sobě, svezla jsem se k němu na zem a zasypala ho drobnými i dlouhými polibky a vůbec mi nevadilo, že mu při tom z tváře slíbávám i vlastní šťávy. Z tváře jsem sklouzla na jeho hrudník, břicho, a když si vzala mužství do pusy, připadalo mi to stejně přirozené, jako dýchání. Byl nádherně tvrdý, tepalo mu v něm jeho srdce a ty jeho koule pod tím jeho klackem… Když jsem je do sebe nasála obě najednou, lehce stiskla zuby k sobě a zakroužila na nich jazykem, sténal a škrábal mne ve vlasech. Pak mne ale otočil, opřel o postel, přejel mi s ním mezi závojíčky a zatlačil. Na krajíček, na půl a pak mi tam zajel celý, až na dno. Ne, nebolelo to a to jsem se tak bála! Byla jsem konečně ženou a byla jsem jen jeho a… Najednou jsem ucítila další tlak, tentokrát však na hvězdičce. Pomalu mi tam dal prst, zatlačil proti nadité pipince a pro mne to znamenalo novou konečnou. Rozklepala jsem se, křičela do deky a bylo mi jedno, že mám obě dírky napnuté k prasknutí. Naopak…

„Uf…, uf! Úůůůááá!“ vykřikl i on a do pipinky mi poslal své zásoby z nadvarlí a semenných váčků.

Uvnitř mne zaplavilo spalující horko. Cítila jsem, jak ve mně vybuchl, a cítila jsem, jak mne plní. Ano, tohle bylo to, po čem jsem celou dobu toužila. Alespoň takto jsem to cítila. Láva se rozlévala v mých útrobách a cítila jsem se příjemně unavena a zároveň nabitá novou energií. Svezla jsem se zase na zem ke svému milenci, dala mu hlavu na hrudník a objala jej, jako svého plyšového medvídka, ke kterému jsem se tak ráda tulila. Jeho místo, teď ale zastoupil on. Petr! Ten mne chvíli hladil po zádech a ve vlasech, ale pak se rozhodl vyklidit pole. Opatrně mne odstrčil z ramene, podebral mne a uložil do postele. Slastně jsem zavrněla, zavrtala se přikrývky a stočila se do klubíčka. Ani jsem nevěděla, že Petr už dávno odešel, ani to, že se holky vrátily, ani to, že svítá…

„Budičééék!” probudil mne hlas instruktora.

Otevřela jsem oči a usykla bolestí hlavy. Kovaříci mi v ní řádili a bili na všechno, co jim přišlo pod ruce. Bylo mi špatně, dole mne bolelo, a když jsem se zvedla, všimla jsem si na prostěradle skvrn z vlastní krve a Petrových šťáv. Rychle jsem na sebe natáhla kalhotky a kaliopky, abych zakryla stejné skvrny na svých nohou a rozhlédla se po ostatních, jestli si něčeho nevšimly. Všechny holky ale měly dost vlastních starostí. Stejných, jako já. Tedy skoro stejných. Před instruktory, nebo dokonce před třídní, jsme nemohly své problémy dát najevo. Mžouraly jsme do světla, a neochotně, ale přeci jen, vylezly z pokoje a před chatou, spolu s ostatními, jsme předstíraly pohyb, zvaný rozcvička. Pan Albern nás poučoval, že když se pořádně neprotáhneme a nerozcvičíme, přetrhneme si na svahu šlachy… Debil. Snídaně, lyžování, oběd, lyžování… I když mne lyže bavily snad ještě víc než včera, těšila jsem se na večer. Na Petra, kterého jsem celý den neviděla, protože lyžoval úplně někde jinde než my, začátečníci. Po večeři mne zatáhl do lyžárny. Tam, ve vlhké zimě mezi snowboardy, lyžemi a tyčkami se mne divoce zmocnil. Jen mi pomohl dát šponovky pod zadeček, kalhotky odsunul bokem a pak jsem už úpěla slastí… Další den to nevyšlo, ale i tak jsme si na sebe našli chviličku a na záchodě jsem si s ním pohrála. Chutnal hořkoslaně, ale připadalo mi, jako kdybych polykala vanilkový krém. Horký vanilkový krém… Poslední večer, jsem pak jen jemu, poprvé v životě prvnímu a jedinému člověku, přiznala, proč se tak snažím a proč natahuji moldánky, když dostanu dvojku… Politoval mne, pohladil po hlavě a nádherně mne polaskal až do konce. Oplatila jsem mu to, spolkla krém a šli jsme na večeři. Poslední večeři. Druhý den jsme jeli domů. Bylo mi to strašně líto a trochu si i poplakala, protože jsem vytušila, že ve škole, už na sebe nebudeme mít čas vůbec.

Petr

Lucka mne zbavila dlouhodobého tlaku celkem uspokojivým způsobem, ale i když usnula, než mi ho stačila olízat, prostě jsem se s ní nemohl rozejít hned. I ta rychlovka mezi lyžemi byla fajn. Vystrčila na mně zadeček, trochu se ohnula a už ho tam měla, až to mlasklo. Hulení jí šlo taky dobře, furt se mi po něm sápala a strkala si ho do huby. Musela se do mne asi fakt zamilovat, protože se mi poslední večer svěřila, proč tolik při špatné známce vyvádí. Dostávat od táty na zadek za každou dvojku mi fakt připadalo úchylné a z lítosti jí znovu vylízal bobra. Ty chlupy jsem si ze zubů vytahoval ještě večer, ale když si ho z vděčnosti zastrčila až do krku a ještě se u toho dokázala usmívat a zamilovaně se na mně zespod dívat, musel jsem jí odpustit. Když jsme v autobuse jeli zpátky, sedla si vedle mne, což jsem ze začátku moc nevítal, ale když si pak nechala mačkat kozy, byla to nakonec příjemná cesta. I ve škole se na mně furt lepila a to mi už tak příjemné nebylo a začal spřádat plány, jak jí říct, že nic netrvá věčně. Sice jsem si ho nechal ještě několikrát na záchodě přeblafnout, ale pak jsem ji poslal k šípku a sbalil jsem Simonu. Ty její dudy mne prostě lákaly, navíc její rodiče měli chatu a tomu se prostě nemohlo nic vyrovnat. Ani Lucka se svou nádhernou postavou a ksichtem neviňátka.

Pokračování příště