Tu malou, sousedovic žabku, jsem v našem domě potkával často. Když se přistěhovali, bylo jí tak deset. Byla normální dítě, s jasnýma a velkýma očima, dlouhými vlasy, a už v té době dlouhýma nohama. Vždy hezky a slušně pozdravila, občas, ve výtahu, kdy jsem se zeptal na školu, se ona začervenala a píchla očima do země. „Normálka,“ odpověděla vždy. Její rodiče mohli být, a také byli, na svou jedinou dceru pyšni.

Několik let jsme se míjeli, já si moc nevšímal jí, ona mne. Během pár let, se událo několik věcí, které vedly k tomu, že mi žena utekla k jinému a naše děti odešly na školy a do světa. Zůstal jsem sám. Ke cti mé, už bývalé ženy, musím říct, že mi nechala byt, a vzala si jen pár věcí. Sice jsem jí musel vyplatit, ale při mém příjmu to nebyl takový problém. No a z té žabky se vyklubala moc pěkná holka. Už nechodila do základní školy, ale na gymnázium. A z jejího: „Normálka,“ jsem usoudil, že se učí dobře i tam.

Její dlouhé, blonďaté vlasy a jasné, modré oči, jako studánky, jí zůstaly. I dlouhé nohy. Ale jinak se pomaličku změnila v nádhernou, mladou holku. Z káčátka, ač ani malinko ošklivého, byla o to krásnější labuť. Když jsem s ní občas jel ve výtahu, nevěděl jsem kam s očima. V kalhotách jsem cítil pohnutí, které znamenalo, že se mi líbí moc. Víc.

Odpoledne jsem se vracel z práce. Venku lilo, že jsem čekal, kdy spadne i hadr, jak někdo nahoře kopl do kbelíku a jeho obsah poslal k zemi. Ten kousek z parkoviště do vchodu, který jsem absolvoval zrychleným krokem stačil, abych zmokl tak, že se mi košile přilepila na tělo. Vystoupil jsem z výtahu a málem se srazil s ní. Stála u dveří jejich bytu a čekala. Byla na tom ještě hůř, než já. Barevné šaty se jí lepily na tělo a do bot a na podlahu z nich kapala voda. Byla jí už i zima, což jsem poznal nejen podle hrbolaté kůže, ale i pohledem na její hrudník. Ač se snažila ukrýt svoje nezbedná kůzlátka rukama, zahlédl jsem, že její bradavky trčí do prostoru a chtějí propíchnout šaty i s podprsenkou. Pozdravili jsme se. Malinko se i usmála, ale pak se ke mně otočila zády. Odemkl jsem svoje dveře, když tam pořád stála u těch svých, nedalo mi to.

„Copak? Nemůžeš odemknout?“

„Zapomněla jsem si ráno klíče, a mamka je ještě v práci,“ otočila ke mně jenom hlavu.

„Jak dlouho už čekáš?“ vytáhl jsem klíč ze zámku a vyzul boty.

„Asi čtvrt hodiny,“ řekla a otřepala ji zima.

Rozhodl jsem se. Bližnímu svému je nutno pomáhat.

„Pojď ke mně, půjčím ti ručník, i něco suchého. Kdy se mají vaši vrátit?“ dodal jsem, abych ji k sobě nezval jen na minutu.

„Volala jsem mámě. Přijde až večer. Z práce odejít nemůže. Prý to musím vydržet, když jsem sklerotik. A táta je v Praze. Vrátí se až ve čtvrtek,“ řekla, ale krok ke mně neudělala.

„Tak pojď, přece nebudeš vysedávat na schodech,“ přesvědčoval jsem ji.

Ještě chvilinku zaváhala, sebrala si tašku a protáhla se kolem mně.

„Děkuju,“ špitla při tom a blýskla po mně svýma nádhernýma očima.

Zůstala stát v předsíni. Ruce měla překřížené před sebou a těkavě se rozhlížela kolem sebe. Bylo vidět, že se stydí, ale zima, která ji znovu přinutila se malinko oklepat, byla silnější. Zavřel jsem za sebou dveře.

„Zuj se a běž do koupelny. Vlez si do vany a pořádně se vyhřej, ať nenastydneš. Najdu ti zatím něco na sebe,“ ukázal jsem jí dveře do koupelny a šel do ložnice, přehrabat se ve svých věcech v nadějí, že tam něco najdu…

Znovu poděkovala. V předsíni po ní zůstaly jen boty a taška. Věci jsem našel. Triko jí bude velké, ale parádu tady honit nebude, tak co. Jen co na nohy? Tepláky, nebo kraťasy by jí spadly, přece jen jsem v pase malinko silnější. Do frasa, co bych jí…, přehraboval jsem se ve věcech dál. Našel jsem ještě jedno triko po dceři. Ani jsem o něm nevěděl. No, triko, spíše noční košile. Lucii, tedy mé dceři, sahalo do půlky stehen, tak snad bude i Lence. Kalhotky? Copak má starý mládenec na skladě takové věci? Jenom trenýrky, a s jejich velkostí to bylo stejné, jako s tepláky. No nic. Bude muset holka vydržet. Z koupelny se zatím ozývala voda. Převlékl jsem se, uvařil jsem horký čaj a čekal. Po nějaké době se dveře malinko pootevřely, z nich se vyvalila pára a z ní vykoukla její hlava. Pak vyšla i ona…, v ručníku.

„Všechno mám mokré, můžu to někam pověsit?“

Jednou rukou si přidržovala ručník a v druhé měla hromádku mokrých věcí. Ukázal jsem ji na sušák, kde už visely moje věci a podával jí tričko po dceři. Neuměle, jednou rukou si přehodila šaty s podprsenkou přes sušák a s povděkem v očích převzala tričko. Zmizela zpátky v koupelně. Neodolal jsem a musel jsem se na tu podprsenku podívat. Bílá, krásná, tak na dvojky. Bože! Při představě, že… Dveře od koupelny se zase otevřely. U sušáku jsem dělal, že jí ty šaty rovnám, aby dříve proschly.

„Děkuju,“ řekla už po několikáté.

„To vůbec neřeš, přece bych tě nenechal stát před dveřmi, jako žebračku,“ mávl jsem rukou.

Ta kůzlátka na tom tričku dělala nádherné tvary…

„Sedni si a vypij si čaj, ať nenastydneš,“ pokynul jsem jí a sedl si k ní ke stolu, „a napiš mámě, ať ví, kde tě má hledat.“

Srkala horký čaj, psala SMS a občas na mně koukla svýma vděčnýma očima. Vstala, že dá prázdný hrnek do dřezu. Asi ze studu, si nechala kalhotky na sobě, a ty jí teď vzadu na tričku udělaly mokrou skvrnu.

„Nic ve zlém,“ ukázal jsem jí na zadeček, „ale měla sis sundat všechno,“ usmál jsem se povzbudivě.

Zčervenala, jako jablíčko, kousla se rtu a s omluvou, „promiňte…,“ zmizela v koupelně.

Vyšla ven. Bylo vidět, jak se stydí.

„Neměl byste něco suchého, to tričko je…,“ červenala se, kryla se jednou rukou a v druhé svírala mokré kalhotky.

Tričko se jí lepilo na zadeček a zprůhlednilo.

Zavrtěl jsem hlavou: „Mám, ale jenom do pasu. A to bys asi nechtěla, co? A tepláky by ti padaly.“

Kdybych vstal, viděla by, co se mnou dělá.

„Neboj, nekousnu tě,“ zalhal jsem.

Nejraději bych jí snědl. Pověsila si kalhotky k šatům a rychle si sedla. Malinko se zase otřepala a mimoděk si pohladila paže.

„Je ti pořád zima?“ zeptal jsem se.

Jenom přikývla. No do postele, pod peřinu, jí posílat nebudu, i když…, napadlo mne, ale hned jsem tyto myšlenky zapudil. Opatrně a rukou tak, aby nic nepoznala, jsem vstal, na stůl dal dvě skleničky a z lednice vytáhl Metaxu.

„Neměla bys, ale toto je výjimečná situace,“ nalil jsem malinko do obou skleniček.

„Je to sluníčková, tak ať tě zahřeje,“ posunul jsem jednu k ní a druhou si vzal.

Neprotestovala. Cinkli jsme si a napili se. Bylo vidět, jak s tím bojuje. Malinko vykulila oči, ale nezakuckala se. Za pár okamžiků ji bylo o poznání tepleji.

„Tak ještě do druhé nohy,“ nalil jsem zase.

„A na tykání. Jsem Petr,“ usmál jsem se.

„Lenka,“ odpověděla a hodila do sebe druhou.

Podal jsem jí ruku, dali si pusu a usmáli se na sebe. Bylo vidět, že se i uvolnila. Zeptal jsem na školu, ona na manželku, pak mně politovala…, kecali jsme asi hodinu. Nalil jsem ještě dvakrát, nebo třikrát. Víc ne, nebudu opíjet mladistvou! I to málo jí ale stačilo. Usmívala se bez přestání a tváře jí hořely. Zeptal jsem se, jestli už má kluka. Zčervenala snad ještě víc. Pak z ní vylezlo, že měla, ale kvůli jiné, ji poslal k vodě. Přitvrdil jsem. Ptal jsem se, jestli spolu něco měli, nebo kam až došli. Pomalu, ale s důvěrou se mi svěřila.

Chodila s ním od čtrnácti. Do kina, do parku, prostě všude, kam mladí chodí. Líbali se a on po ní pořád chtěl, aby mu dala. Nechtěla, nebylo jí přece ještě patnáct. Antikoncepci by jí nikdo nenapsal, a ona nechtěla riskovat… Takových už bylo spoustu, co si myslely, že se nemůže nic stát. Dovolila mu ale, aby ji uspokojil jinak, zapýřila se a zasnila. Ani ona nechtěla zůstat pozadu a… Nedořekla, ale bylo mi jasné, co tím chce naznačit. Bavilo jí to, to říkat nemusela. Jak se tvářila, když na tyto chvilky vzpomínala, mi to bylo jasné. Vydrželi to až do jejích patnácti. Začal naléhat znovu, ale ona se na poslední metu prostě necítila. Dal jí košem a šel s jinou, která na poslední metě pobíhala už s několika kluky. Ze začátku jí to bylo líto. Brečela, a trápila se. Ale teď je už srovnaná.

„Nechybí ti to?“ pokračoval jsem.

Jestli mi už řekla toto… Její otec o ní určitě nevěděl tolik, co mi za tu chvilku svěřila sama.

Koukla na mně a očima píchla do stolu: „Někdy, ale pomáhám si, jak umím.“

Poposedl jsem si. Tak tohle mně zajímá…

„To jako máš nějaké nárazovky, nebo co?“ dělal jsem blbého.

Usmála se a málem vyprskla smíchy.

„To ne… K tomu přece nemusím mít kluka, ne? A co ty? Nechybí ti ženská?“ přešla do protiútoku.

Teď bylo na mně, abych přiznal barvu. Jednou jsem byl v bordelu. Nádhera, mladé a krásné buchty všech typů, ale při představě, kolik jich tam bylo přede mnou. A ještě bude… Nesedělo mi to. Skončil jsem, stejně, jako ona, sám se sebou. Vstala, že musí jít na holčičky. Tričko už mezitím uschlo, ale i tak jí splývalo po její postavě a… Nasucho jsem polkl. No, myslím, že až odejde, budu mít hodně hezké vzpomínky, abych se uvolnil. Umyla si ruce a vrátila se z koupelny.

„Nějak jsem se… Asi máš špatnou baterii,“ řekla a dívala se, jako liška na zajíce.

Ta potv… Tričko si namočila, jasně, že schválně a to se jí teď zase lepilo na tělo. Tentokrát na bříško i podbřišek.

„Lenko, neblbni, po těch řečech tady, a ty si ještě…,“ zmáčkl jsem si mimoděk bouli.

„Co já? Ty sis začal,“ obvinila mne o poznání hlubším hlasem.

A zpátky si nesedla. Přišla až ke mně a přitiskla si mou hlavu k mokrému tričku. Ani mnich by toto pozvání neodmítl. Objal jsem ji v pase a přivinul jsem ji k sobě. Dlaně mi zabloudily na zadeček. A pak na totéž místo, ovšem pod tričkem. Pohladil jsem ho. Lenka se malinko zavrtěla, nebyla proti. Sáhl jsem jí pod něj, do štěrbinky, kde končily její nohy, a odkud sálalo teplo. Žár. Tam jsem narazil na studánku. Z holé pipinky jí tekly horké a lepkavé šťávy. Přes tričko jsem ji políbil na ty tvrdé, mladé kůzlátka. Prohnula se a zasténala. No, v kuchyni bychom si užili taky, ale výhoda vlastního bytu je, že má alespoň jednu postel. A ten můj, měl postelí víc. Vstal jsem ze židle, Lenka mně objala nohama kolem pasu a zakousla se do mých úst. Její jazyk soupeřil s tím mým a navzájem jsme se ochutnávali. Rozhodl jsem se, pro tu v ložnici. Ač sám, nechal jsem si manželskou. Položil jsem ji a hlavu jsem si schoval pod tričko. Ta nádherná, hladce vyholená puklinka, co se na mně smála mezi jejíma nohama, mne uvítala, jako starého známého. Ač jsme se viděli poprvé, rozuměli jsme si. Dýchl jsem na ni a olízl ji. Nade mnou se ozvalo slastné zasténání. Chutnala mi. Přisál jsem se tam, kde puklinka končí a přechází v jemnou kůži, tam, kde se většinou skrývá takový malinký, stydlivý, ale každého doteku chtivý kamarád. I já mám podobného, ale více mi vyrostl, říkal jsem si, když jsem ho špičkou jazyka vyhnal z jeho úkrytu. Sténání nade mnou zesílilo. Nohama si mně přitiskla víc k sobě, abych si to náhodou nerozmyslel a její puklinku neopustil. Ruce jsem měl volné. Zespod jsem konečně nahmatal ty dva bochánky, nebo spíše bábovičky, se dvěma jahůdkami na nich. Chytil a nepustil. Hnětl jsem je a přejížděl po vztyčených hrotech, které jsem zahlédl už na chodbě. Bylo cítit, jak i ty hroty jsou rády, že se seznamují s tím, kterému se chtěly ukázat už dříve.

Lenka mi pánví, malino chodila vstříc. Z jeskyňky, se drala lákavá vůně a taková vlhkost, že jsem neměl šanci všechno posbírat. Ani část. A to jsem se snažil! Olizoval jsem nejen toho malinkého stydlína, ale celou micinku i s okolím. Rozhodně jsem nechtěl ošidit ani kousíček místa, toho hebkého a nádherného kousku mladého těla. Ještě by si nějaký ten kousek mohl stěžovat… Ne, to jsem nemohl dopustit! Za svou práci, jsem se nikdy nemusel stydět. Najednou ztuhla, hlasitě zasténala a pak se celá rozklepala. Tak tak, že jsem pusu udržel na micce. Když se doklepala, ještě jsem ji olízl. Zasténala a něco řekla. Přisál jsem se k hrášku a jazykem zaklepal na jeho úkryt.

Zasténala ještě hlasitěji: „Dóóst, už nééé, …, nechej mi chvilkůůůů!“ vykřikla, když jsem jí hrášek znovu olízl.

Nejsem z těch, co by neslyšeli na prosby, navíc tak krásné dívky. Přesunul jsem se vedle ní a hladil jí alespoň po bříšku a bábovičkách. Prudce oddychovala a bylo mi jasné, že je ještě malinko někde jinde. Když se vrátila, otočila hlavu k té mé.

„Ty jsi…,“ hledala vhodná slova, „takový…“

Nenašla. Místo toho mně dlouze políbila.

„Děkuju. Bylo to něco nádherného. Tak silně, jsem to nikdy neměla. Fakt!“ zdůraznila, abych si nemyslel, že to říká jen tak, aby mně neurazila.

Pak mi zajela do kraťas a tam narazila na toho mého kamaráda. Jak jsem už říkal. Byl mnohem větší, než ten její. A podle toho, jak se zatvářila, i mnohem větší, než dosud měla v ruce. Zajela níž a prohmatala mi pytlík. Dopočítala se dvou kousků koulí a usmála se. Dolů se tentokrát posunula ona. Kraťasy mi sundala, čemuž jsem se pochopitelně nebránil. Konečně se mohla podívat. Zavrněla a kousla se do spodního rtu.

„Petře, to je…, to jsem ještě…,“ hledala zase slova.

Asi málo čte, řekl jsem si. Tak malou slovní zásobu, jsem ještě… Vhodná slova, popisující to, co se mnou udělalo, když mi ho polkla, se vytratily i mi. Musel jsem zalapat po dechu, jak jemně, ale přitom silně ho nasála do sebe. Nebe existuje! Aleluja, chtěl jsem vykřiknout. Ta mrška dole se snažila. Uměla to. Že nejsem v této zkušenosti jejím prvním, bylo jasné. Nechtěl jsem, aby to přestalo. Snažil jsem se myslet na všechno jiné, ale copak to šlo? Ruce jí bloudily po celém rozkroku, znovu a znovu přepočítávala počet koulí, škrábala mně a zase hladila… To se fakt nedalo vydržet. V koulích mi vybuchl granát. Zařval jsem a pak se jenom klepal a posílal jí do pusinky svůj, tak dlouho zadržovaný obsah semenných váčků. Nic nenechala ukápnout. Všechno, ale fakt do poslední kapky, snědla. Asi měla hlad, chuděra. Olízala ho i s koulema a ještě naposled si měknoucí ocas dala do pusy. A potáhla, jak z brčka. Palce na nohou se mi zkroutily a před očima se mi zatmělo. Lehla si vedle mě a koukla se mi do očí. Smála se jimi, věděla, co a jak mi provedla. Přerývavě jsem dýchal a vzpamatovával jsem se.

„Ty, ty, …,“ hledal jsem slova tentokrát já.

Někde se mi asi zatoulaly. V hlavě jsem měl vygumováno. Ale příjemně. Lehla si mi na rameno, hladila mně po tričku a občas sjela i dolů, aby jemně zabloudila v mých chlupech. Přes tričko jsem ji jen hladil a škrábal po zádech. Na víc jsem neměl sílu. Mluvila, vlastně už ani nevím o čem, ale nebylo to důležité. Snad něco o tom, že jsem jí opil a svedl, ale že je ráda a nezlobí se na mně… Prostě blábolila nesmysly, jako každá ženská. Nakonec ztichla i ona a odpočívala. Potřeboval jsem se napít. Doplnit tekutiny. Vymanil jsem se a navlíkl zpátky kraťasy.

„Dáš si džus, nebo něco?“ postavil jsem se a otočil na ni.

Usmála se: „Dala bych si něco jiného,“ podívala se mi do rozkroku a koketně se usmála, „ale džus si dám taky,“ protáhla se.

Kočka každým coulem. A já si připadal, jako myš, nebo kanár. Zašel jsem do kuchyně a nalil do dvou sklenek. Vrátil jsem se a podal jí jednu. Napili jsme se. Poděkovala a sáhla na mně. Přitáhla mně zpátky na postel. Tentokrát mně ale vysvlékla celého. Oplatil jsem jí to. Naše nahá těla po sobě klouzala, zase jsme se líbali a bylo nám blaze. Teda, hlavně mi, ale myslím, že na tom Lenka byla podobně. Začal jsem se zase vzpamatovávat. Myslím tím dole. Kamarád se začal probouzet. Nedivil jsem se. Lenka se snažila, nabízela mi svoje kůzlátka k ochutnání, kousala mně do krku, tahala za chlupy… Přetočil jsem si ji. Její pusa se ocitla dole, ta moje zase u její přítelkyně, se kterou jsem si tak náramně rozuměl a ze které jí zase crčelo, jako z kohoutku. Otevírala se touhou a těšila se na návštěvu jazyka i rtů. Nemohl jsem ji zklamat. Zabořil jsem se do mokrého a hebkého místečka a začala jsem si zase vychutnávat nejen její chuť a vůni, ale i tu úžasnou měkkost, teploučko, a… Prostě všechno. Po pravdě, stačilo by mi to. Stačilo by mi, kdyby mi dala jen líznout. Ale ona mi dávala něco navíc. No, dávala. Brala, ale tím i dávala a… Nic. Prostě mi ho kouřila, jako zkušená děvka. Když ho do sebe nasála, musel jsem se jí na chvilku přestat věnovat, jinak bych jí kousek pipinky ukousl. Musel jsem se alespoň trochu vysténat a teprve pak se zpátky přisát. Už z předchozí ochutnávky jsem věděl, že mi nelhala. Kluka fakt ještě nepoznala. Teda její pipinka ne. Teda… No prostě byla panna. Jazykem jsem zkoumal pružnost té prapodivné věci, která na nic nemá vliv, a přesto je tak důležitá. Sykala a rytmicky boxovala zadečkem proti mně. Skoro jsem dostávala strach, že ji o to připravím právě jazykem. Zkusil jsem ale něco jiného. Naslinil jsem si pořádně ukazovák a pohladil ji po kakaové dírce. Pak ještě a znovu a znovu. I jejími šťávičkami jsem jí tu dírečku pořádně promazal. A pak jsem zkusil zatlačit. U mého ocasu nastala změna. Cítil jsem, jak zaváhala. Na chvilinku se přestala věnovat své činnosti. Jen na chvilku. Pak se k ní zase vrátila, ale cítil jsem, že se věnuje spíše vlastnímu očekávání, a možná i obavám.

Zesílil jsem tlak a pomaličku do ní zajel. Vytáhl, namazal o okolí a zasunul. Skučení u mého ocasu zesílilo. A za pár chvil zesílila i intenzita zásunů do její pusy. Že je spokojená, nemohla vyjádřit lépe. Zatlačil jsem proti její pipince. A ten její hrášek malinko stiskl mezi zuby. Tentokrát nezasténala. Zařvala. A ječela a klepala tak, že jsem měl obavy o naše ušní bubínky. V tom, co se z ní řinulo, mně málem utopila. A můžu převlíkat, pomyslel jsem si. O ženských, s mokrým orgasmem, jsem jenom četl. A viděl na videu, samozřejmě. Ale v posteli, tedy v té mojí, jsem ho viděl poprvé. Odpadla. Úplně. Ocas mi stál a ona se mu nevěnovala. Neměl jsem ji to ale za zlé. Podle toho, jak zhluboka dýchala a její tělo sebou pořád zaškubávalo, bylo jasné, že se toulá někde fakt hodně daleko. Zmoženě se nadzvedla.

„To teď, to…, to jsem fakt…, nikdy…,“ blábolila zase.

Podařilo se mi ji restartovat a systém ještě pořádně nenaběhl. Přitáhl jsem si ji k sobě a položil si její hlavu na své rameno. Zavřela oči a vychutnávala si svoje štěstí. Po nějaké době jí operační systém zase najel. Otočila se na břicho a začala. Pusou si mně ochutnávala od hlavy, přes prsa až tam dolů, kde si kamarád na chvilinku zdřímnul. Jemně ho probudila a začala dělat zázraky. Zanedlouho se mi zdálo, že vyskočím z kůže. Zbytky spermií jsem jí poslal mezi zuby a dál. Kamarád ochaboval a ona si s ním pořád hrála. Kočka a kanárek… Nakonec uznala, že to s ním fakt nemá cenu. Nevím, jaké měla zkušenosti z předchozího vztahu, ale pokud bylo klučinovi šestnáct, musela být se mnou zklamaná. Doba, kdy mi stál při každém pohlazení holkou, byla dávno pryč. Baterky jsem měl vybité a na jejich nabití, jsem potřeboval čas. Schoulila se mi do náruče. Sotva jsem přes nás přehodil deku, už pravidelně oddechovala. Odpočinek jsme potřebovali oba. Probral mně zvonek od dveří. V polospánku jsem se podíval na hodinky. Kdo to do pr…, v tuto hodinu…, podíval jsem se vedle sebe. Pak mi to došlo.

Žduchnul jsem do Lenky: „Máma je tu! Obleč se!“ a rychle jsem se oblékl alespoň já.

Ještě se ztuhlýma nohama jsem otevřel dveře. Za nimi byla Lenčina máma.

„No konečně, zvoním už nějakou dobu! To tady spíte, nebo co?“ koukala mi přes rameno a prohledávala byt očima.

„Pojďte dál,“ ustoupil jsem od dveří.

Ač jsme se potkávala skoro denně, vykali jsme si. Nahrnula se dovnitř. V ložnici uviděla Lenku, jak se zvedá z postele. Naštěstí v košilce.

„No co jste to tady…,“ začala nabírat na hlasitosti.

„Ne, dost!” uťal jsem ji hned, než začala, „co si to o mně myslíte?” začal jsem vyčítavě, „Lence bylo chladno, úplně se klepala. Vždyť byla celá mokrá. Tak jsem ji nabídl, ať zaleze pod deku. No a usnula tam. A já vedle, v obýváku,“ vysvětloval jsem.

Moc jsem přece nelhal. Lenka přece byla opravdu mokrá a opravdu se klepala. A že jsme usnuli, byla taky pravda. Sousedka si mně přeměřila, jako řezník prase. Nicméně mně nepicla, ale začala děkovat. Uvěřila. Ještě chvilku budu po světě běhat, oddechl jsem si. Lenka zablekotala, že moc děkuje, a že neví, jak se mi odvděčí a jen v mém tričku se protáhla kolem nás, a zmizela. Matinka ji vzala alespoň tašku a boty, a poděkovala taky. Zavřel jsem dveře a oddechl si. Když jsem na sušáku narazil na pořád vlhké šaty a její spodní prádlo, srdce mi poskočilo radostí. Bude se pro to muset vrátit. Jen jsem doufal, že si pro věci nepošle, ale přijde osobně. Máma má přece odpolední celý týden, a pan otec bude taky pryč.

© Stalinka®