„Nečum, debile!” obořila se Adélka na svého bratra, „Mamí! Řekni mu něco! Furt na mně civí!” obrátila se pro pomoc na jediného dospělého v rodině.

Kristýna, osamocena máma dvou dorůstajících ratolestí se podívala na Adélku, pak na Radima, zavrtěla hlavou a nechala potomky vlastnímu osudu. Toto řešit nechtěla… Měla jiné starosti. Radim si ale nemohl pomoct. Puberta s ním cloumala už nějakou dobu a jeho sestra mu nedala spát. Musel se na ni prostě dívat! Jiný, hezčí subjekt se v jeho blízkosti nevyskytoval. Navíc, když chodila tak vyzývavě! Máma taky nebyla špatná a občas se do výstřihu nebo na zadeček podíval i jí, ale mladší tělo se mu zamlouvalo přeci jen víc. Jeho oči mu opět samy sklouzly na vzdouvající se tričko, čímž si od sestry vysloužil další nadávky. Zaťal zuby a silou vůle se mu podařilo otočit oči jinam. Vzal tašku a pomáhal s vybalováním nákupu. Hovor se točil hlavně okolo přijímacích zkoušek a jeho i sestřině budoucnosti. Kristýna je nechala, ať v kuchyni ještě douklízí a zalezla do vany. Těhotenství, ani přirozený porod dvojčat na jejím těle nenechal žádné stopy. Na svou postavu mohla být pyšná. Ale i tak, když si ošetřovala kůži po holení, pokrčil se jí malinko nos, nad začínající celulitidou. To když byla mladší…

Mirkovi podlehla před sedmnácti lety, kdy jí bylo stejně, jako Adélce. Věděla, že je ženatý. Dokonce věděla, že se nerozvede. Ale i přes to, mu dovolila vše, i když gumu odmítal a ona se k doktorovi pro prášky zajít styděla. Byl náruživý, nenasytný a neúnavný. A úžasný… Několik měsíců spoléhala na počítání plodných a neplodných dnů. Pak jí vynechal cyklus a než si uvědomila, že se něco děje, nedalo se už nic dělat. Oplodnitel, jak Mirkovi, otci dětí říkala, ji opustil hned, co mu tu novinu oznámila. Následující půlrok byl snad nejhorší v jejím životě. Sotva ale ty dva malé uzlíčky uviděla, přestala se litovat. Dalo by se říct, že mu v tu chvíli byla i vděčna. Díky rodičům dostudovala alespoň střední a hned po maturitě nastoupila do práce. Našla si byt, hlídání…, přestala být na rodičích závislá a byla na sebe po právu hrda. Ve firmě se jí celkem dařilo a ona pomalu postupovala z dělnice u pásu na mistrovou, vedoucí sekce a pak na vedoucí úseku. Kdyby jí ale přidali o něco víc, podstatně víc, nezlobila by se. Naopak. Oplodnitel se nějak zapomínal s placením výživného a zábava a školy pro potomky taky nejsou zadarmo…

Dočesala se, vklouzla do noční košile a uvolnila koupelnu Radimovi. Posadila se do obýváku, dívala se s Adélkou na televizi a u toho se bavily.

„… ježiš, mami! Tak si někoho najdi!” radila Adélka a obracela oči v sloup, když si Kristýna povzdechla, že je na všechno sama.

Adélčin pohled na svět byl jasný. Ženská má být pěkná a chlap bohatý. Nedokázala pochopit, že když máma první podmínku splňuje dokonale, nedokáže si najít někoho, který by splňovat jeho druhou část. Už dávno si předsevzala, že jako máma, rozhodně neskončí. I proto od sebe své vrstevníky odháněla, a že jich bylo, a čekala na toho pravého. S autem, bytem a naditým kontem. A až se najde, pak jen jemu dá to, na co si dělají chutě všichni okolo.

Kristýna zatěkala očima z televize na dceru a zpět. „No… vlastně, když jsi už o tom začala…,” olízla si váhavě rty a pokračovala, „vlastně jsem vám chtěla říct…, někoho jsem konečně našla,” blýskla zkoumavě po dceři.

„Ne! Fakt? Mami! A jaký je? Kde? A co dělá? A…,” vyjekla Adélka překvapeně a zasypala ji otázkami.

„Co je?” vylezl z koupelny překvapený Radim.

„Máma někoho má!” seznámila Adéla bratra se situací.

„Co? Kdo to je?…,” otevřel pusu a opřel se o křeslo.

Na svůj objev narazila asi už před měsícem v práci, když přišel předvádět nějaký produkt, nebo něco podobného. Dokonce splňoval Adélčiny představy. Byl prý dostatečně finančně zajištěný, byl vlastníkem dopravního prostředku o čtyřech kolech…, jen byl o něco starší.

„… o patnáct roků,” přiznala Kristýna nakonec.

„Íha! O tolik?” ozval se Radim.

„No a? Na věku přece nezáleží!” vyštěkla Adéla a naznačila mu pěstí, že jestli se podívá ještě jednou…

Zapadla do koupelny po bratrovi a okoupala se snad nejrychleji v životě. Byla tak zvědavá na mámina přítele, že se málem zapomněla utřít. Zbylé kapky zprůhlednily noční košilku a Radimovi se při pohledu na sestru zamotala hlava. Ta, ale tentokrát jeho pohled necítila. Vyslýchala mámu a chtěla o všem vědět… V neděli přišel na oběd. Jmenoval se Karel, měl pod nosem knírek a nebyl zase tak hezký, jak jej popisovala Kristýna. Naopak. I když přijel autem a nezapomněl se zmínit o vlastní chalupě uprostřed Beskydských hvozdů, moc kladný dojem na Adélu neudělal. Když odešel, řekla mámě, že bude raději o suchém chlebu, ale že má Karla poslat k vodě.

Kristýna se urazila. „Celý čas do mne duješ, ať si někoho najdu. A sotva ho ukážu, začneš žárlit!”

Marně jí zkoušela Adéla vysvětlit, že Karel je opravdu velký úlet a že na „tohleto“, rozhodně nežárlí. Kristýna byla zamilovaná jako v šestnácti a stejně jako tehdy, se o názory ostatních moc nezajímala. Karel začal chodit na obědy, pak i na večeře. Z občasného přespání vzešlo přespávání trvalé. Přidal se k Radimovi a k Adélčině smůle, po ní pokukovali oba. Kristýna nechtěla nic vidět, nic slyšet a nad Adélčinými protesty a řečmi jen mávala rukou. V práci navíc opět povýšila, takže jaké starosti? S novou funkcí ale přišlo i víc práce, služební cesty, pozdější příchody… Sourozenci tak na převážnou část týdne zůstali s Karlem, a ten bral jejich výchovu, hlavně tu Adélčinu, do vlastních rukou. Jednoho dne prohlásil, že Kristýna je pořád pryč, děti jsou doma samy a že se raději udělá pro sebe a začne podnikat. Z domu. Kristýna, i přes nesouhlas obou sourozenců, svolila. Volný prázdninový čas dospívajících dětí začal vyplňovat domácími pracemi. Adéla sice protestovala, ale moc platné jí to nebylo. Karel jí pohrozil, že když nebude poslouchat, zarazí jí veškeré toulky s kamarádkami, a po krátkém, ale důrazném rozhovoru s mámou sklapla a se skřípěním zubů si od Karla nechala napsat denní úkoly. Radim raději neříkal nic a novému řádu se podrobil bez řečí. Karel se po několika dnech stal tvrdým dohlížitelem nad pořádkem v bytě…

„Co je tohle?” ukázal na podlahu, kterou před malou chvílí Adélka vytřela.

Na zemi byla nepatrná šmouha, kterou skoro nebylo vidět. Něco si zabručela pro sebe, vrátila se hadrem na dané místo a šmouha zmizela. Měla to za vyřešené, ale ne tak Karel. Začal po ní řvát, že je špindíra, která ve skoro šestnácti letech neumí uklízet, je drzá… Radim vykoukl z pokoje ve chvíli, kdy ji popadl za vlasy a vytáhl z kleku nahoru, až k sobě. Mimoděk udělal pohyb, aby sestře pomohl, ale pak počkal, jak se to vyvine. Adélka zatím prožívala nejhrůznější okamžiky svého života. Bolest z vytrhávaných blonďatých vlasů a strach z něj a z toho co bude, ji úplně pohltil. Karel na ni nepřestával křičet a pořád s ní cloumal, až měla dojem, že o vlasy přijde. Seřval ji už několikrát, ale poprvé svá slova podpořil i násilím.

„Promiň, promiň… já už budu hodná!” prosila zoufale a držela se jeho ruky, aby jí je opravdu nevytrhl.

„Břichem na stůl! Já tě naučím, mi odsekávat a flákat se!” odstrčil ji od sebe a ukázal, na desku kuchyňského stolu.

Bylo jí jasné, co bude následovat, ale raději poslechla, protože už nechtěla, aby s ní zase tak hrozně a bolestivě cloumal.

„Teď dostaneš deset ran,” seznamoval ji s příštími chvílemi, „budeš si nahlas počítat každou z nich, za každou jednu hezky poděkuješ. Zapomeneš, začneme znovu. Pohneš se, začneme znovu a pět ti přidám. Dáš si pracky na prdel, začneme znovu. S přídavkem. Na konci mi poděkuješ za mou péči a omluvíš se mi. Pak se postavíš obličejem ke stěně, rozkročíš se a ruce dáš za hlavu. A budeš takhle stát a zpytovat svědomí, dokud uznám za vhodné! Jasné!?”

Klepala se tak, až se chvěl i stůl, ale dokázala slabě přikývnout. Radim se díval na její nádherný kulatý zadeček, na který budou za chvíli dopadat Karlovy rány. Ten si zatím sundal opasek a přeložil jej napůl. Postavil se bokem, napřáhl se a udeřil.

Adélka zařvala, ale ani číslovka, ani poděkování to nebylo. Karel udeřil znovu a ani tentokrát se ničeho nedočkal. Ani napotřetí se Adélce nic jiného, než další zaječení nepovedlo.

„Tak takhle ne!” zavrčel, „to bychom tady byli do rána. Gatě dolů, a jestli nezačneš, půjde dolů i zbytek!”

Adélka chvíli bojovala sama se sebou, ale zadeček, který ji už tak bolel a pálil, ji přesvědčil. Zaklesla palce za gumu a dala si šortky kousek pod něj. Pozadí, přikryté nyní jen bílou tenkou látkou, bylo vystaveno na obdiv skoro in natura. Radim ve dveřích si mimoděk pohladil bouli v teplácích a začal dýchat pusou.

„Jednáááá!“ vykřikla kvílivě a rychle dodala: „Děděkujuů!…dvěééé! Děk… kujů!“

Bytem se rozléhalo její počítání s poděkováním a Radim byl skoro na konci. Jednalo se sice o vlastní sestru, ale tohle představení se mu hodně líbilo. Ani ho nenapadlo ji bránit, nebo Karlovi říct, aby ji už nechal. Když mu vkleče děkovala za výprask, potichu za sebou zavřel a jako už několikrát, si ulevil do sestřiných kalhotek. Tohle byl jeho nejerotičtější zážitek v životě. Kalhotky zahodil do kouta pod postel k ostatním, chvíli počkal, až mu malinko zmizí červeň z tváře a potichu se zase podíval, co se vedle děje. V kuchyni byl relativní klid. Sestra stála uprostřed s šortkami stále spuštěnými pod zadečkem a Karel seděl na židli a s předstíraným nezájmem o ni, koukal do mobilu.

„Co ty?“ zvolal, když zvedl oči od přístroje a zahlédl Radimovu hlavu mezi dveřmi.

„Já…, jsem… Nic, jenom to…,“ koktal Radim a nevěděl, co odpovědět.

„V pokoji. Je uklizeno? Je tam pořádek?“ zeptal se přísně.

„Ne, vlastně jsem… Uklidím!“ zablekotal a chtěl zase zmizet.

„Počkej!“ zarazil ho ještě dřív, než se stačil stáhnout.

„Uklízení je teď na ní,“ kývl na škytající dívku.

„Celý týden. Pocem a posaď se. A ty mazej!“ otočil se na ni o poznání přísnějším hlasem.

Adéla si spěšně natáhla šortky zpátky a rychle vyklidila pole. Radim se posadil na krajíček židle a se strachem pokukoval po Karlovi. I on měl obavy, že dostane. Naštěstí pro něj, se ale Karel dostatečně vyřádil na Adélce. Začal se Radima vyptávat na obyčejné věci. Jak hraje místní klub, co on a holky… Radim zprvu jen nesměle odpovídal, ale nakonec se uvolnil a celkem v pohodě si s Karlem popovídal.

„Poď, dem zkontrolovat naši novou uklízečku, jak jí jde práce od ruky,“ vyzval Radima a zvedl se.

Radim nelenil a v těsném závěsu následoval trýznitele své sestry. Ten rozrazil dveře do pokoje a přistihl Adélu, jak klečí na posteli a něco píše do mobilu.

„No to snad ne?“ zařval, udělal dva spěšné kroky a vytrhl jí mobil z ruky.

Adéla zbledla, seskočila z postele a hledala, kudy by mohla utéct. Karel jí ale nedal šanci. Ruku jí zkroutil za zády, přinutil jí, aby si klekla na zem a přikázal Radimovi, aby ji hlídal. Podíval se do mobilu a začal se mračit ještě víc.

„Tak takhle se odvděčuješ za mou péči? Že píšeš mamince nějaké lži? A žes jí nenapsala, proč jsi na ten zadek dostala? Co? Na,“ podal jí mobil zpátky, „napiš jí, že to celé byla legrace a žes jenom chtěla, aby přijela dřív! A že si nemusí dělat starosti!“

Adéla vyťukávala třesoucími prsty zprávu a z očí jí kanuly velké slzy. Podala mobil zpátky Karlovi, ten zprávu zkontroloval a odeslal.

„Tak holčičko, když máš čas na tohle, pak ti jistě nebude vadit, když si zkontroluju, jestli jsi uklidila tak, jak jsme se domluvili,“ řekl s předstíraným zájmem a začal se po pokoji rozhlížet.

Netrvalo mu moc dlouho, aby našel pár přehlédnutých drobků, neutřený prach v rohu poličky a dalších několik podobných věcí.

„A co je tohle?“ usmál se vítězoslavně, když se sklonil a zpod postele vymetl hromádku zmuchlaných kalhotek.

„To… já… nevím, to ne já!“ zkoušela se bránit.

„Jsou tvoje?“ zeptal se přísně a jedny kalhotky jí přidržel těsně pod nosem mezi dvěma prsty, „nebo v tom snad chodíš ty?“ podíval se na Radima a ten rychle zavrtěl hlavou.

Bylo jasné, čí jsou. Přikývla a roztřásla se novým pláčem. Až dosud nechápala, kde se její věci ztrácejí, a teď jí pomalu docházelo, kdo je za jejich mizení odpovědný. Karel jí ale na další bádání víc času nedal.

„Tak nejenom, že neumíš uklízet. Ale ty si ani neumíš vážit svých věcí! Takže když to je tak, tak ne týden, ale uklízet budeš do odvolání. A ty zahozené gaťky pod postelí, si vyjasníme takhle. Když je nepotřebuješ, nebudeš je nosit vůbec. A abys nešidila, budeš chodit jenom v sukni!“

„Né, prosíím, né!“ vyhrkla ze sebe zoufalá dívka.

„Ne? Tak zapomeň i na podprdy. Když dokážeš ještě pořád odmlouvat!“ zdůvodnil jí své nové rozhodnutí, „nepřej si mně, ti říkám! Nepřej si mně, protože ještě chvilku a rozsekám ti zadek tak, že si měsíc nesedneš!“ zařval najednou, když Adélka několikrát zalapala po dechu a zjevně se k novému opatření chtěla vyjádřit.

Vydala ze sebe jen tiché zakvílení a proudy slz a pak v tom pokračovala dál. Nešlo to zastavit. Byla ponížená tak, jak se to ještě nepovedlo nikomu na světě. K její smůle, ale ještě nebylo všemu konec.

„Vytáhni si věci ze skříně a já ti ukážu, v čem budeš chodit. A bleskem!“ pobídl ji k větší rychlosti a tak, aby ani na chvíli nezapochybovala, že to myslí vážně.

Nepochybovala. A bála se. Vstala, otevřela skříň a na postel naskládala trička, kalhotky, tedy jejich torzo, sukně a další nezbytnosti, bez kterých si nedokázala představit život. Věci, které si už dávno kupovala sama a kterých se směla dotknout jen ona a máma. Při žehlení… A teď se tím vším probíral cizí člověk a za vydatného bratrova přispění jí z několika hromádek udělal jednu malou. Jak avizoval, spodní prádlo šlo úplně bokem. Kalhoty, legíny, včetně těch krásných šatů, co měla tak ráda a dokonce i skoro všechny sukně. Nechal jí jen dvoje titěrná tanga, prý na těch pár dní v měsíci, a pár dalších věcí. Což o to, věci patřily mezi její oblíbené, ale třeba tu černou sukýnku, doplňovala i při své odvaze o legíny, aby jí nekoukala půlka zadku ven!

„A teď se převleč!“ přikázal a přistrčil k ní právě tu sukni…

K odchodu se ale neměl. Roman sebou automaticky cuknul, že ji nechá, aby se v klidu převlékla, ale když se Karel posadil, nespěchal ani on.

Zoufale zaškytala, vzala sukni a chtěla si ji vzít na sebe, aby se šortek i kalhotek zbavila až pak, ale Karel ji zarazil: „Počkej, takhle ne! Nevím, jak jsi zvyklá, ale slušní lidé si nejdříve všechno odloží a teprve pak se zase oblečou. A já z tebe slušného člověka vychovám, to si piš.“

„Prosím,“ zasípala vysíleně, „prosím, ať jde aspoň pryč Radim. Prosím.“

„Ale proč? I pro něj je to výchovný moment. Když nebude poslouchat, dopadne podobně, jako ty. Jenom ať vidí, co by jej čekalo,“ odpověděl a hodil po Radimovi spiklenecký úsměv.

„Já… já se ale stydím! …” pípla potichu s pokusem o milosrdenství.

„To chápu, ale zvykneš si,“ přikývl chápavě.

„Tak jak?” zeptal se zase po malé chvíli. „Chceš zase dostat?”

Nadechla se, naznačila pohyb rukou, že jí jejich přítomnost vadí, ale pak rezignovala. Neměla už sílu protestovat. Nechtěla riskovat, že když něco řekne, že si na ni zase něco vymyslí. Na postel položila tričko, pak podprsenku a nakonec i kalhotky. Sukni i tričko si natáhla rychlostí blesku, ale i ten okamžik se jí zdál nekonečný. Zato chlapům připadal až moc krátký. Radim ji konečně viděl tak, jako před mnoha lety, kdy se spolu koupali ve vaně. Ale to bylo už dávno a od té doby se sestřička v mnohém změnila. Narostly jí slušné dvojky a dole se musela holit, aby vypadala jako moderní dívka. Co by za těch pár chloupků nyní dala, aby schovaly přímý pohled na její rozkošnou čárku! Bez nich se Roman i Karel mohli nerušeně podívat, že je vskutku krásnou holkou se vším všudy.

„No vidíš, jak ti to teď sluší. A teď konečně douklízej ten brajgl. A co ty?“ otočil se na přerývavě dýchajícího Radima.

„Ty raději budeš poslouchat, že?“

„A aano!“ vyhrknul ze sebe Radim zmateně, ale o to horlivěji.

„Tak to rád slyším,“ pochválil ho, zvedl se a ještě chvíli se díval na Adélku, jak se snaží utřít prach i z knížek v knihovničce.

Když se trochu natáhla, aby dosáhla i dozadu, vykoukl zadeček zpod sukně a zazářil modrou barvou. Ta barva se mu povedla. Kdyby se do těch ran opřel pořádně, měla by jej do černa a hojil by se jí víc, než dlouho. Takhle těch pár modřin bude pryč dřív, než se Kristýna vrátí.

„Mno, já vás tady nechám, ale Radime, ty budeš na svou sestru dohlížet a všechno po ní kontrolovat! Běda ti, když bude něco neuklizeného! A kdyby tě sestřička nechtěla poslouchat, máš svolení, abys ji potrestal sám. Jakkoliv,“ usmál se povzbudivě, podíval se ještě jednou na Adélku a odešel.

Sotva zmizel, otočila se Adéla na bratra: „Radime, co budeme dělat? To pře…,” chtěla pokračovat, ale bratr ji přerušil: „Jak co budeme dělat? Ty budeš uklízet a já kontrolovat. A pohni si!”

Adélce se mimoděk otevřela pusa překvapením. Její bratr, dvojče, ji zradil! Nedokázala to pochopit. Jak jen mohl?

„Kurva dělej, nebo uvidíš!” pohrozil jí, i když sám nevěděl, co by měla vidět.

Zatím viděl jen on. A skvěle. Na Adélku to ale stačilo. Otočila se, potlačila další pláč, a i když cítila jeho oči všude po těle, pustila se zpátky do uklízení. Po hodině, kdy ji donutil i umýt okna, měla hotovo. Přišel Karel, zběžně se podíval, jen tak sáhl na poličku, jestli tam není prach a poslal je oba do obýváku, aby si to zopakovali.

„Ale pohněte si. Mám našlápnuto na skvělý kšeft. Jestli to klapne…,” zasnil se a zamnul rukama. „za hodinu odjíždíme na chalupu. Musíme se na návštěvu připravit.”

Okna už umýt nestačila, ale i tak musela vymést i ten nejzazší kout. Radim ji k tomu donutil, protože kdykoliv se natáhla, šlo jí vidět pod sukýnku… Byl by si na záchodě ulevil ještě jednou, ale Karel spěchal a nedal pokoj ani Adélce, ani jemu. Adélka se musela převléct do šatů… opět další Radimův krásný zážitek a vyjeli. Po cestě jim Karel sdělil, že toho nového kunčafta pozval na opékání, aby ho přesvědčil a podepsal s ním lukrativní smlouvu.

„Musíte mi v tom oba pomoct!” apeloval a kousal se nervózně do spodního rtu, „jestli odejde bez podpisu, bude to i vaše vina!”

Dojeli k chalupě na samotě, Karel zaparkoval a odemkl. Vyvětrat, pustit elektřinu, vodu… Karel začal porcovat a nakládat maso, co koupil po cestě a Adélka uklízet. Po asistovaném převlečení, aby si neumazala šaty. Radim zatím štípal dříví, a protože nechtěl přijít k úrazu, musel Adélku vytěsnit z hlavy. Ještě posekal trávník a konečně měl volno. Ne tak Adélka. Chalupa sice nebyla moc velká, ale nikdy se tam moc neuklízelo. A pavouci byli všude. Radim s Karlem byli už dávno na verandě, popíjeli pivo a Adélka kolem nich lítala a neustále vyměňovala vodu v kyblíku. Potila se, protože letní den vrcholil a teplota, ač mnohem nižší než ve městě, pohodlně atakovala tropickou třicítku.

„Je ti horko?” zeptal se Karel posměšně, když kolem nich zase proběhla.

Jen přikývla a setřela si pot z čela. Že má triko úplně nasáklé potem a vodou, co jí občas vystříkla z kbelíku, moc nevnímala. Zato oni ano, protože nádherně zprůhlednilo a její bradavky byly vyrýsované a k nakousnutí.

„Na, napij se,” řekl ji téměř laskavě a podal jí sklenici vody.

Napila se. Hltavě a s vděkem. Na jeho pokyn si nalila ještě jednu a i tu s chutí vypila.

„Fajn,” pochválil ji a vzal od ní prázdnou sklenici, „jsi hotova?”

„Skoro. Ještě vytřu nahoře v pokoji, pak schody a bude to všechno,” odpověděla a začala přemýšlet, co po ní bude chtít.

„Tak dělej. Ten chlápek sice přijede až večer, ale i tak moc času nemáme,” kývl bradou a Adélka se vrátila k práci.

A chlapi zase k pivu. Za čtvrt hodiny mohla nahlásit, že chata je uklizena a připravena k uvítání hosta. Karel poslal na kontrolu Radima. Prolezl všechno, ale až na pár maličkostí, nic nenašel. Když je Adélka odstranila, Karel ji seřval, jako kdyby tam nechala psí lejno na stole.

„…ses navíc ušpinila! V čem myslíš, že budeš obsluhovat? V těch šatech?” zeptal se nakonec a napil se.

Adélka před ním stála, jak ji naučil, a klepala se strachy z bití. Sukýnka byla lákavě nadzvednuta, tričko přilepené na kůži a pro Radima nebylo nádhernějšího pohledu.

„Převleč se třeba do nějakého trička, a tohle si rychle vyper,” propustil ji nakonec, ale Adélka jen svěsila ruce a dál se ani nehnula. Nevěřícně na Karla zírala a sbírala odvahu ke vzdoru. Chodit jen v tričku? Bez ničeho jiného?

„Na co čekáš? Chceš pomoct?” zasyčel Karel a jen co se nadechla, že mu něco řekne, předehnal ji: „Radime, pomoz sestře. Bude zatím chodit nahá, když o to tak stojí.”

Ten nelenil a ještě když Karel mluvil, byl u sestry a tahal jí tričko přes hlavu. Se sukní se taky nemazal. Lup, a za vteřinu byla Adélka, jak ji pánbůh stvořil. Adéla se zakryla rukama, schoulila se do sebe a přikrčila se. Napadl ji i útěk, ale na ten jí nezbývaly síly, odvaha a hlavně čas.

„Co to je? Jak máš stát? Do prdele, s tebou je práce!” začal se zase vztekat.

Adélka dala sice váhavě ruce k hlavě, ale lokty zůstaly na hrudníku, nohy překřížené a křečovitě stisknuté k sobě.

„Tak jo, když chceš rychlokurz, máš ho mít,“ povzdechl si. „Romane, vezmi si nůž…“

„Ne! Prosím, já už budu hodná!“ vykřikla zděšeně Adéla, rozkročila se a ruce dala vzorně za hlavu.

„Vezmi si nůž,“ nenechal se vyrušit Karel, „zajdi k potoku a uřízni tam nějaký delší prut. Takhle dlouhý,“ ukázal rukama, „a asi takhle silný,“ vystrčil malíček dopředu.

„Ne, prosím…,“ volala Adéla.

Její bědování Roman neslyšel. Moc se mu sice nechtělo, protože konečně viděl zblízka to, co doposud dokázala úspěšně ukrýt, ale na druhou stranu věděl, že díky prutu, mu ukáže mnohem víc. Ani ne za pět minut byl zpátky. V ruce měl, pro jistotu, pruty tři. Karel je v klidu převzal, očistil od listí, zkrátil a bavil se tím, jak ho Adéla neustále prosila o slitování.

„Otoč se!“ přikázal a vstal.

Poslechla. Věděla, že musí. Věděla, že prutem bude bití mnohem víc bolet, ale taky věděla, že když neposlechne, bude to mnohem horší. Karel se ani moc nenapřáhl, jen trochu švihnul a Adélka vykřikla. Měla pocit, že ji na zadeček přiložil rozpálený kov.

Zařvala, poklesla v kolenou a pak rychle dodala: „Jednááá, děékukujíií!“

Karel víc nepotřeboval. Nechtěl, aby na ni zůstaly trvalejší stopy. I přes to, se ale na zadečku udělal nejdříve slabě červený proužek, který po chvíli zrudl. Zrudla i Adélka. Bolestí, studem…

„Budeš hodná?“ zeptal se lakonicky.

„Ano! Ano!“ vykřikla rychle.

„Tak se pořádně rozkroč, předkloň se a roztáhni si půlky od sebe!“ přikázal a lehce, pro jistotu, ji klepl po zadečku ještě jednou.

Adélka sklonila hlavu skoro ke kolenům a ruce dala na hořící zadeček. Oba chlapi se pak mohli podívat na obě dírky zcela nerušeně.

„Nejsi tam zrovna nejčistší,“ zhodnotil Karel po chvíli, když si sedl, a Adélka zrudla ještě víc. „Radime, nechtěl bys sestru umýt?“

„Jo, ano… rád… umyju!“ vyhrknul ze sebe rychle, aby si to Karel nerozmyslel.

„Nééé, prosím…!“ rozbrečela se znovu Adélka, ale nikdo o její názor nestál.

„Tak běžte do koupelny a pořádně ji vymydli,“ pokynul bradou Karel a se jen zasmál: „A ty mu to můžeš vrátit a umýt ho taky. A pak se uvidí.“

Radim vzal nedočkavě sestru za ruku a táhl ji za sebou dovnitř. Nedbal, že ho sestra prosí a pak mu dokonce vyhrožuje, že to řekne mámě, neslyšel, jak mu spílá do úchylů. V uších, ale nejen v nich, mu hučelo a těšil se, až si sáhne. V koupelně ji natlačil do sprchového koutu, rychle se svlékl, pustil vodu, nabral si do dlaní pořádnou hromádku gelu a začal sestře jezdit po celém těle. Byl v sedmém nebi. Kolík mu stál tak, že by na něm mohl přenášet palety plné cihel a užíval si její hebké a hladké kůže. Adélka brečela a útrpně snášela bratrovo počínání. Když jí zajel mezi lupínky, jen bolestivě zasyčela, ale poslušně dala nohy víc od sebe. Mydlení, oplachování a nové mydlení nebralo konce. Pak jí řekl, že ho má umýt taky. Vyměnili si místa, Adélka se ho s odporem dotkla jen dvěma prsty, ale když jí pohrozil, že to řekne Karlovi, překonala se a bratra umyla pořádně.

„Ještě tady, a pořádně,“ zafuněl a ukázal si na trčící kůl.

Vzala ho do dlaně a přejela mu po něm několikrát nahoru a dolů. Kdyby to nebyl bratr, mohla jeho velikost i obdivovat, ale takto?

„A… á… ještě… ááááá!“ vykřikl a na dlaždičky poslal to, co mu zbylo z rána.

„Prase,“ řekla potichu a naštvaně.

„Já to slyšel!“ ozvalo se od dveří.

Ani jeden si Karla nevšiml. Stál tam už nějakou dobu a bavil se tím, jak se sourozenci o sebe starají.

„Uvidíme, kdo je větší prase,“ řekl, udělal krok dovnitř a sklepal kalhoty ke kotníkům.

„Teď mi ho umyješ taky, ale pusou. Všechno polkneš, poděkuješ a nabídneš mi další služby, jasné? Nebo si mám odskočit pro lískovku?“ pohrozil pro jistotu, kdyby se zdráhala.

I přes to zaváhala. Na okamžik. Dva. Nakonec klesla na kolena, otevřela pusu a s obrovským sebezapřením ho pustila mezi zuby. Chvíli si hrála s myšlenkou, že ho Karlovi ukousne, ale potlačila ji. Vytušila, že by sice jednoho vyřadila z provozu, ale druhý by se jí krutě pomstil. Karel ji chvilku nechal, ať se seznámí, pak ji chytil za hlavou a určoval si tempo i hloubku sám. Adéla se dávila, dusila, snažila se ho od sebe alespoň trochu odstrčit, ale vážněji se nebránila. Jeho výstřik ji překvapil. Horká a slaná chuť jí zaplavila pusu. S odporem to vyplivla ven.

„Co to je? Řekl jsem všechno polknout, ne? Teď si to z tý zemně slízej! Do poslední kapky!“ zařval naštvaně.

Vzlykající Adéla se sklonila k zemi a jako poslední pes, olízala podlahu. Dělalo se jí nevolno a možná jen díky tomu, že měla jen snídani, nevyzvracela se.

„I tohle,“ ukázal Karel na cákance, které nebyly od něj.

Udělalo se jí špatně ještě víc. Tyhle kapky, byly Radimovy…

„Ať si příště rozmyslíš, jestli budeš poslouchat, nebo ne,“ dodal.

Pootočila se a slízala i tohle. Znovu ji zabylo špatně. Nevydržela, objala mísu a všechno ze sebe vyvrátila.

„A to je jako co?“ zeptal se udiveně Karel.

Adéla se nad mísou sklonila znovu… A ještě jednou. A ještě…

„Tak takhle ne, holčičko, to bychom si nerozuměli. Až ti zase něco dám k jídlu, tak nejenom že poděkuješ, ale také tím nebudeš pohrdat! Anorexii tady zavádět nebudeme! Myslel jsem, že malá lekce ti bude stačit, ale ty jsi pořád stejně tvrdohlavá, jako ráno. Původně jsem chtěl, že si s klientem popovídáme, uděláš na něj jen pár hezkých pohledů, on vyměkne, podepíše, odjede a bude fajn. Ale takhle? Budeš ho obsluhovat jen tak. Řekneme, že jsi nudistka a že ti to nevadí. A když si řekne, že se potřebuje uvolnit… Běda, když ho vyplivneš!“ zasyčel.

Natáhl si kalhoty, otočil se a odešel. Radim zůstal stát s otevřenou pusou. On ji chce tomu cizákovi nabídnout, jako nějakou kurvu! V hrudi se mu rozhořel spravedlivý hněv. Podíval se na sestru, která seděla na zemi u mísy, škytala od pláče a byla zjevně úplně na dně. Omotal si jen ručník okolo pasu a vyběhl za Karlem.

„Karle!“ vykřikl na něj.

Karel se otočil a usmál se na něj.

„Tohle přece nemůžeš! Přece z ní nebudeš dělat děvku! Je to pořád moje sestra a…,“ vyčítal mu rozhořčeně.

„Ale copak? Sotva se nám chlapeček vycákal, tak sestřičku brání?“ odpověděl mu posměšně, sedl si zpátky do křesla na verandě a smířlivě Radimovi nabídl další pivo.

„Podívej se, co vím, tak holčička nám chodí za peníze už dlouho. Však víš, že je má ráda, ne?“ řekl uvolněně a pořádně se napil z odmítnuté lahve.

Radim se zarazil. Adéla peníze ráda má, což o to, ale aby je měla ráda tolik? Ven taky chodí skoro nahá…, a ty její kamarádky…

„Kurva už je, to z ní dělat nemusím. A z toho kšeftu kápne tolik, že nakonec bude ráda, že mu podrží. A když se zamyslíš, tak z toho máš taky výhody, ne? Jsi mladý a honit si ho někde sám a potají… do kalhotek…,“ dodal a podíval se na něj.

V Radimovi hrklo a zčervenal. Nevěděl, že Karel ví, že… Posadil se a vzal si další pivo. Napil se, podíval se na Karla a jenom pokrčil rameny.

„No vidíš. Věděl jsem, že nejsi hloupý. Každý na tom vydělá, ne? A máma bude nakonec taky ráda, že je holka poslušná a pomůže jí s úklidem. Ale o Adélčiných výdělcích bokem, jí raději říkat nebudeme, jo?“ řekl tišeji a spiklenecky.

Mrkl na Radima, ten slabě přikývl a Karel se zase napil. Co na tom, že si všechno o Adélce vymyslel. Účel světí prostředky a on ten kšeft prostě potřeboval. A o klientovi, Mirkovi, věděl jen tolik, že to má rád bez gumy a když vidí pěknou holku, podepíše vlastní porážkový list.